Desatero

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:2nd century Hebrew decalogue.jpg
Rukopis s Desaterem z 2. století, tzv. Nashův papyrus

Desatero či dekalog (z řeckého δέκα deka deset + λόγoς logos slovo[1], hebrejsky עשרת הדיברות‎ Deset slov) považují židé a křesťané za příkazy (přikázání), které Bůh – Hospodin – dal lidem jako směrnici pro způsob života. Podle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáními na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. Přikázání jsou v Bibli vyjmenována dvakrát; poprvé v knize Exodus[2], podruhé v knize Deuteronomium[3].

Obsah

Význam Desatera

Pergamen (612x502 mm) z r. 1768 od Jekuti'ela Sofera zpodobňující Desatero z r. 1675 v amsterdamské synagoze Esnoga

Pro etiku v židovství a křesťanství má desatero přikázání zásadní význam. V křesťanství se význam Desatera pro spásu člověka podle Ježíše naplnil – výslednou úlohu přebralo dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu[4]. V tomto dvojím příkazu však vidí naplnění Mojžíšova zákona (Tóry) i židovství. Desatero je považováno za „katechetický souhrn morálky“, bylo recitováno v jeruzalémském chrámě, zbožní Židé je recitují denně při ranní modlitbě. Zatímco pro Židy se jeho platnost omezuje na národ vyvedený z egyptského otroctví[5], v křesťanské katechezi je mu připisována platnost univerzální. Desatero je v evropské kultuře i mimo okruh náboženství považováno často za „etické minimum“, neboť 4. až 10. přikázání desatera vymezuje základní mezilidské vztahy (tzv. 2. deska Zákona). Znalost znění Desatera však obecná není.

Členění a číslování

Jednotlivá přikázání Desatera se podle jednotlivých tradic číslují odlišně. Židovská tradice (Ž) chápe sebepředstavení Boha jako samostatné první přikázání. Číslování (A) pravoslavných a reformovaných církví ponechává první dvě přikázání (tzn. příkaz monoteismu a zákaz zobrazování Boha) rozdělené. Číslování (B) běžné v katolické církvi a luterských církvích tyto dvě sloučilo a rozděluje naopak poslední přikázání. Toto číslování zachovává sled knihy Exodus. Oba výčty v Exodu a Deuteronomiu se liší především základem příkazu sobotního odpočinku – Exodus jej považuje za připomínku sedmý den stvoření, Deuteronomium za připomínku vyjití Izraelitů z egyptského otroctví. Letniční církve, evangelikální hnutí a svobodné církve obvykle přejímají znění Desatera doslovně, kdežto ostatní křesťanské církve obvykle využívají kratšího textu, kterého poprvé používá z katechetických důvodů sv. Augustin.

Ž A B Text v Exodu Text v Deuteronomiu Katechetická formule
1. 1.   Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Já jsem Pán, tvůj Bůh:
2. 1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2.   Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. 3. 2. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
4. 4. 3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat... ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Pomni, abys den sváteční světil.
5. 5. 4. Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
6. 6. 5. Nezabiješ.
7. 7. 6. Nesesmilníš. (dosl. Nezcizoložíš)
8. 8. 7. Nepokradeš.
9. 9. 8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nepromluvíš křivého svědectví.
10. 10. 9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nepožádáš statku bližního svého.

Podle zmínky o „dvou deskách Zákona“ se vžilo dělit v katechezi Desatero na první a druhou desku: 1. = vztah k Bohu; 2. = vztah k lidem. Křesťanská tradice ovšem začíná 2. desku příkazem úcty k rodičům, Židé jej řadí ještě k 1., neboť vztah rodičů a dětí je považován za náboženskou záležitost - Bůh je třetím partnerem při plození dítěte. Vědecká analýza Desatera někdy považuje přikázání o víře v jediného Boha za součást 1. židovského přikázání („Já jsem Hospodin, tvůj Bůh …“); přikázání o nezobrazování Boha za samostatný článek (jako v evangelické tradici) (Filon Alexandrijský, H. Gese).

Původ Desatera

Tradiční výklad předpokládá, že Zákon v dnešním stavu, včetně Desatera, přijal Mojžíš na Sinaji. Toho se drží jak ortodoxní Židé, Talmud[6], tak i fundamentalističtí křesťané.

Rembrandt van Rijn, Mojžíš s deskami Zákona

Biblická kritika naproti tomu rozlišuje v Bibli různé časové a tradiční vrstvy, což připouští postupné a mozaikovité vznikání Bible, včetně Desatera. U něj se předpokládá velmi stručná podoba u všech přikázání, jako u „Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš“ (G. v. Rad). V pozdějších komentářích a výkladech se obě verze liší, bývají tudíž považovány za pozdější dodatky. F. L. Hoßfeld a W. Johnstone jsou toho názoru, že celé Desatero vzniklo až v babylonském zajetí či po něm (asi 6. stol. př. n.l.). Pravděpodobný může být vliv Egyptské knihy mrtvých, v jejíž 125. kapitole, týkající se soudu mrtvých, můžeme najít v mnoha jiných bodech několik podobných těm z Desatera. [7] [8] Egyptská kniha mrtvých je přitom nepochybně starší než samotná Bible. Podle H. Greßmanna a E. Jenniho pochází jádro už z Mojžíšovy doby (14.-13. stol.). Podle L. Perlitta z konce 7. stol. J. Wellhausen jej datuje 8. stol. atd. Vodítkem je především předpoklad, že osloveným je muž, svobodný rolník, ženatý, otec dětí, syn starých rodičů, majitel statku a otroků - sociální status, k němuž se (kočovní) Židé vypracovali až v pozdějších dobách. V důrazech na sobotu je zase spatřován vliv náboženského života v době chrámů a po babylonském zajetí. V důrazu na jedinost Boží a v zákazu zobrazování Boha je pak spatřována polemika proti babylonskému pohanství, které mohlo být pro exulanty svůdné.

Srovnatelná etická pravidla

Ve všech abrahámovských náboženstvích mají zásadní význam první dvě, resp. tři, přikázání. Kladou totiž jako ústřední bod víry jednoho Boha, s nímž Abrahám uzavřel smlouvu. Pro neabrahámovská náboženství nemají proto tato dvě (resp. tři) přikázání význam. Podobně je tomu i s příkazem svátečního odpočinku. Ostatní přikázání však kladou základ mezilidských vztahů a lze je proto nalézt i v ostatních náboženstvích a kulturách.

Islám

Korán přímo popisuje v 17. súře nazvané Noční cesta předání deseti přikázání Mojžíšovi:

„ A darovali jsme Mojžíšovi Písmo a učinili jsme je pro dítka Izraele vedením řkouce: „Nevete sobě vedle Mne nikoho jiného za ochránce, ó potomci těch, jež nesli jsme v arše s Noem, jenž služebníkem byl Naším vděčným!“ “

Desatero však v Koránu samotném nehraje žádnou roli. Jeho obsah lze však přitom v knize samotné nalézt; samotná 17. súra však obsahuje několik z příkazů obsažených v Desateru. Příkaz víry v jednoho Boha se nachází na vícero místech;[9] v Koránu se však nenachází explicitně zákaz zobrazování, který se vyvozuje z často opakovaného zákazu uctívání obrazů. Jména Božího se dle Koránu nesmí zneužívat.[10] Pátek není dnem, kdy se nemá pracovat, nýbrž dnem modlitby (62,9-11), děti mají ctít své rodiče,[11] ti jsou ovšem také zodpovědní za své děti.[12] Podobně jsou zastoupeny i ostatní příkazy.

Odkazy

Literatura

  • BARTON, John. Etika a Starý zákon. Jihlava : Mlýn, 2006. ISBN 80-86498-15-8.  
  • HELLER, Jan. Desatero. Úvod a výklad. In Zákon a proroci. Praha : Kalich, 1984.
  • LOCHMAN, Jan Milíč. Desatero. Směrovky ke svobodě. Praha : Kalich, 1994. ISBN 80-7017-828-0.  
  • MAYER, Daniel. Netradiční pohled na Desatero. Maskil [online]. , červen 2009, roč. 8, čís. 9 [cit. 2011-1-22], s. 2. Dostupné online.  
  • PÖHLMANN, Horst Georg; STERN, Marc. Desatero v životě Židů a křesťanů. Dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-783-9.  
  • RÖMER, Thomas. Skrytý Bůh. Sex, krutost a násilí ve Starém zákoně. Jihlava : Mlýn, 2006. ISBN 80-86498-16-6.  

Reference

  1. ↑
  2. ↑
  3. ↑
  4. ↑
  5. ↑ ,
  6. ↑ Pesachim 6b; Sanhedrin 90a
  7. ↑ O 125. kapitole
  8. ↑ http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2003122501
  9. ↑ Súra 3,89; 7,138; 17,22; 39,1-15; 112,2-4.
  10. ↑ Súra 11,18; 39,32; 39,60.
  11. ↑ Súra 6,151, 17,23, 29,8,31,14, 46,15.
  12. ↑ Súra 6,15.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Desatero“