Duch

Z Multimediaexpo.cz


Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) znamená původně oživující princip, odlišující živé od mrtvého. Později náboženský a filosofický pojem s velmi širokým a proměnlivým významem, někdy zaměňovaný s ženskou formou „duše“:

  • nehmotná, případně i nesmrtelná stránka člověka (duch a tělo)
  • nehmotná stránka skutečnosti vůbec (duch a hmota, světový duch)
  • schopnost myšlení, chápání a poznávání
  • inspirace, povzbuzení, odvaha
  • smysl, záměr, jádro věci (duch a litera)
  • v různých metaforách.

Obsah

V náboženství

V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duch (duše) mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet (srv. anglické revenant, strašidlo) a pozůstalé sužovat. Duch v nad-individuálním smyslu je potom jakési zosobnění tohoto společného principu, nadpozemská a nehmotná, ale osobní síla, kterou se lidé mohou snažit oslovit, ovlivnit a naklonit si ji (srv. indiánský Velký Duch).

V Bibli

Ve Starém zákoně se vyskytuje „duch Boží“ jako přímé působení Hospodinovo, jeho „slovo“ ve světě a mezi lidmi: účastní se stvoření světa (např. , oslovuje proroky a ukládá jim, co mají hlásat (např.

). Provází své vyvolené, dodává jim odvahu a moudrost v rozhodování. Naopak duchům zemřelých se má Izrael vyhýbat. Podobně je tomu i v Novém zákoně (např. , kde ale už slovo duch zpravidla neznamená životní princip, nýbrž na jedné straně je Duch Boží, Duch svatý (např. 

a na druhé zlí, nečistí duchové (např.

. Vyskytuje se také protiklad ducha a těla (např. 

a důležitý protiklad ducha a „litery“, doslovného znění Zákona (např.
Duch potom znamená také svobodu

.

Ve filosofii

V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují.

Duch a tělo

Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost.

Duch a hmota

Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol.

Duch a litera

Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin.

Duch a duše

I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému. Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga.

„ Jako nás naše duše, která je vzduch, drží pohromadě svou silou, tak obklopuje celý Vesmír dech a vzduch. “

Současné užití

Různé stránky toho, co se ve filosofické tradici označovalo pojmem ducha, snaží se současné vědy zkoumat empiricky, například pod titulem mysl (angl. mind), případně vyšší nervová činnost. Míní se tím však pouze individuální činnost jednotlivého člověka. Naopak to, co určitou společnost spojuje, se obvykle zkoumá pod titulem racionalita nebo kultura. Kromě toho se slovo duch užívá v různých metaforách, od metafor tradičních („v duchu“, „neklesat na duchu“, „duchapřítomný“ a podobně) až po nedávné příklady jako „duch Postupimské smlouvy“, „duch Studené války“, „v duchu přátelství“ a podobně.

Literatura

  • J. Beneš, Duch a hmota v theorii poznání. Praha: Bohuslav Rupp, 1946 - 94 s.
  • A. Gehlen, Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972
  • E. Ludwig, Duch a čin: rozmluvy s Masarykem. Praha: Česká expedice, 1996 - 186 * Ottův slovník naučný, heslo Duch. Sv. 8, str. 128
  • V. L. Schermer, Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, 2007 - 279 s. ISBN 978-80-7254-816-3
  • H. Schürmann, Duch dává život. Praha: Zvon 1992 - 95 s. ISBN 80-7113-065-6

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Duch“