Ion Druce

Z Multimediaexpo.cz

Ion Druce, moldavsky/rumunsky Ion Druţă (* 3. září 1928, Horodiştea, Moldavsko) je moldavský prozaik, dramatik a publicista a nejpřekládanější současný moldavský autor ve světě. Čestný člen Rumunské akademie.

Obsah

Život

Ion Druce prodělal kurs pro traktoristy (1945), absolvoval lesnickou školu (1946) a na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě kursy tvůrčího psaní (1957). Jako tvůrce ustavičně narážel na nepřízeň moldavské oficiální kritiky a úřadů, které ho obviňovaly z nacionalismu a vytýkaly mu, že nedbá zásad socialistického realismu v literatuře, takže celá řada jeho spisů, v Moldavské SSR nežádoucích, vyšla v jeho domovině až poté, co je vydali, tj. „posvětili“ v Moskvě. Po rozpuštění Sovětského svazu, k požadavku "obnovení" rumunské národní identity v Moldavsku, spisovatel zaujímal protirumunské, promoldavské a proruské postoje. Jeho publicistiká a veřejná činnost překvapila ty moldavské a rumunské intelektuály, kteří nemohli pochopit jeho zároveň protisovětské a proruské postoje.

Dílo

Ve všech Drucových dílech se projevuje jistá sebestředná provinčnost. Chvála venkovského života a určité mytologie, považované za nadřazenou hodnotám vyznávaným městským živlem, byla v době vydání próz, jako jsou "Listy touhy" (moldavsky Frunze de dor, 1957), „Břímě naší dobroty“ (moldavsky Povara bunătăţii noastre, 1967), „Pastýřská hůl“ (moldavsky Toiagul păstoriei, 1984) aj., vnímána jako zjevný protest proti "výdobytkům" komunismu, nepřatelským "dávným obyčejům". Svou zahleděností do patriarchálního venkovanství navazuje Druce na tradici rumunského sămănătorismu, v ruském kulturním kontextu má nejbliže k Valentinu Rasputinovi. Jako prozaik používá prostý, avšak důmyslný jazyk prokládaný krásnými metaforami a "významnými zámlkami". Nevytváří odstíněné postavy, "člověk besarabský", který se napájí ze zdroje jakéhosi prvotního venkovanství, je v jeho podání zvláštní lidský druh, v kterém se snoubí všechny ctnosti. Tento typ prózy ve srovnání s tvorbou sešněrovanou socrealistickými direktivami sice působil neotřele a svěže, avšak vypovídá tež o tom, že autor se odmítá vyrovnat s některýma inovacemi prózy 20. století. Pro současnou Drucovou tvorbu je příznačný paséismus a pocit sounáležitosti k "nadnárodnímu" křesťanství, který v něm vytváří iluzi nadřazenosti vůči nepohodlným taxonomiím kultury. Proto je estetická úroveň těchto textů poznamenána schematičností. V románu "Bílý kostel" (moldavsky Biserica Albă, 1981) je ruská rozpinavost v moldavském knížectví nazírána jako civilizační počin. Jedná se o jednou z mnoha rusko-tureckých válek odehravajících se v 18. století v jihovýchodní Evropě, které oslabovaly turecké vládnutí v Moldavsku.

Poslední měsíc podzimu

Nejúspěšnější novela Iona Druce rozšiřující hranice lyrizované vesnické prózy k širší výpovědi o soudobé společnosti. Jednoduchý syžet hrdinovy cesty a putování umožnil vytvořit v „Posledním měsici podzimu“ (moldavsky Ultima lună a toamnei, publikován časopisecky 1965) svérázný umělecký pomník jedné době (děj se odehrává na začátku 60. let) a myšlenkovým postojům několika generací, rozdílnému životnímu naturelu stáří a mladí. Také v této úsměvně nostalgické novele je Drucův svět otevřený dokořán a za jeho lyrickými povahokresbami je znatelné hledání ideální podoby moldavského národního charakteru, jenž se ve svých konturách rozptýlil stejně extenzívně jako nová generace někdejšího mikrosvěta moldavského venkova. Sváteční vyjižďka příslušníka pokolení otců je přitom zbavena veškerého patosu; přes lyrizovanou tkáň vyprávění se Druce snaží odidyličit a naplnit shovívavou ironií své pojetí klasického žánru venkovské prózy, přičemž volí skrytou konfrontaci s tématy a motivy moderních příběhů z městského prostředí. V Posledním měsíci podzimu pokračuje Druce ve svých obrázcích z moldavské vesnice, v nichž se zaujetím popisuje přirozenou ušlechtilost obyčejných lidí. Četné poetizované jevy přírodního světa i světa dnešních venkovanů umožňují klást spojnici mezi tvorbou moldavského prozaika a specifickou žánrovou modifikací ruské povídky 60. let (Vladimír Solouchin, Jurij Kazakov, Jevgen Nosov, aj.) i žánru povídky v ostatních sovětských literaturách (Nodar Dumbadze, Hrant Mathevosjan), v níž lyrizace jako vypravěčské východisko posléze ustupuje před střízlivým, věcným pohledem na problematiku života vesnického člověka. Novela „Poslední měsíc podzimu“ byla 1968 úspěšně zfilmována Vadimem Děrbeněvem.

Bibliografie

česky a slovensky

Zdroj

  • Novotný, Vladimír: Druce, Ion: Poslední měsic podzimu, v: Slovník světových literárních děl (Praha: Odeon, 1988).


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Ion_Druce“