Japonská císařská armáda

Z Multimediaexpo.cz


Japonská císařská armáda (Kjúdžitai: 大日本帝國陸軍, Šindžitai: 大日本帝国陸軍, Dai-Nippon teikoku rikugun) byla oficiální pozemní vojenskou složkou Japonska od roku 1867 do roku 1945. Podléhala generálnímu štábu japonské císařské armády (参謀本部 sanbó honbu) a ministru války. Generální štáb i ministr války podléhali císaři, jakožto vrchnímu veliteli armády a námořnictva. Během výjimečného stavu nebo během války přecházely velitelské funkce císaře na císařský generální štáb (大本営 daihonei), ve kterém byli zastoupeni zástupci armádního i námořního generálního štábu.

Obsah

Historie

Počátky

Soubor:Franco-JapaneseInfantryTraining.jpg
Francouzská vojenská mise v Japonsku trénuje vojáky šógunátu v roze 1867.

Během reforem Meidži se ozbrojené síly loajální císaři sestávaly převážně ze samurajů knížectví Sacuma a Čóšú. Po válce Bošin, svržení šógunátu (bakufu) a obnovení vlády císaře byla zjištěna potřeba vybudovat formálnější armádu, která by byla schopná čelit imperialismu Západu. Ta měla být loajální císaři, místo předchozí loajalitě lokálním vůdcům. Takto koncipovaná armáda se stala ještě více potřebnou po zrušení feudálních držav (han) v roce 1871. Vláda vyhlásila celonárodní brannou povinnost a všichni muži nad 21 let byli povinni sloužit v armádě tři roky. Tím se setřel stoletý rozdíl mezi kastou samurajů, kteří měli dříve právo nosit zbraň a sedláky, kterým naopak bylo nošení zbraní zakázáno. Nyní měli nosit zbraně všichni vojáci v armádě bez rozdílu původu.

Zahraniční pomoc

Soubor:1875Uniform.jpg
Vojáci císařské armády v roce 1875

Raná císařská armáda se vyvíjela za asistence francouzských poradců, zejména druhé francouzské vojenské mise v letech 1872-1880 a třetí francouzské vojenské mise v letech 1884-1889. Po porážce Francie v prusko-francouzské válce hledala japonská vláda pomoc při budování armády ve vítězném Prusku. Byli najati dva pruští vojenští poradci (major Jakob Meckel, kterého v roce 1888 nahradil von Wildenbrück, a kapitán von Blankenbourg). Ti měli od roku 1886 do dubna 1890 vycvičit generální štáb nové armády. Generální štáb císařské armády byl v prosinci 1878 přetvořen podle vzoru pruského Generalstabu a podřízen přímo císaři. Dalším známý zahraničním konzultantem byl italský major Pompeo Grillo, který působil v osacké slévárně v letech 1884 a 1888. Toho v letech 1889 až 1890 vystřídal major Quaratezi. Holandský kapitán Schermbeck v letech 1883 až 1886 pracoval na vylepšení pobřežní obrany. V letech 1890 až 1918 Japonsko zahraniční vojenské poradce nevyužívalo. V letech 1918 až 1919 působila v Japonsku čtvrtá francouzská vojenská mise, která byla požádána, aby pomohla s budováním japonských vzdušných sil.

Tchajvanská expedice

Prvním zahraničním nasazením císařské armády (a císařského námořnictva) byla tchajvanská expedice v roce 1874. Jednalo se o trestnou výpravu, která byla reakcí na zabití 54 členů posádky ztroskotané obchodní lodě z Rjúkjú místními domorodci na jihozápadě Tchaj–wanu v prosinci 1871.

Sacumské povstání

Vojáci císařské armády z kumamotské posádky během sacumského povstání, 1877

Nový pořádek vedl k sérii nepokojů vyvolaných nespokojenými samuraji. Jedním z největších vyjádření nesouhlasu bylo sacumské povstání, které vedl Takamori Saigó. Povstání přerostlo v občanskou válku a bylo rychle potlačeno branci nově vytvořené císařské armády, vycvičenými a vyzbrojenými podle Západu. Paradoxně jádro císařské armády tvořila tokijská policie, která se skládala převážně z bývalých samurajů. Císařský výnos vojákům a námořníkům (軍人勅諭 Gundžin čokuju) z roku 1882 volal po loajalitě císaři a tvrdil, že rozkazy nadřízených velitelů mají stejnou vážnost jako rozkazy od samotného císaře. Tím byl deklarován blízký vztah armády k císařským institucím. Vysocí vojenští představitelé měli právo přímého přístupu k císaři a pravomoc prezentovat jeho názory přímo vojsku. V devadesátých letech 19. století se z císařské armády stala nejmodernější armáda v Asii: dobře vycvičená, vybavená a s vysokou morálkou. Jednalo se ale především o pěší armádu, která v porovnání se svými evropskými protějšky zaostávala v dělostřelectvu a jízdě. Dělostřelectvo používalo děla koupená v Americe a v Evropě, ale těch bylo málo. Navíc výzbroj nebyla unifikovaná a tak se používala děla nejrůznějších ráží, což kladlo další nároky na logistiku.

První čínsko–japonská válka

Puška Murata typ 13 byla zavedena do výzbroje v roce 1880 jako první puška domácí konstrukce. Následně byla použita v čínsko-japonské válce.


První čínsko-japonská válka o nadvládu nad Korejským poloostrovem propukla 1. srpna 1894. Během války se jak japonské císařské armádě, tak japonskému císařskému námořnictvu, podařilo porazit ozbrojené síly dynastie Čching. Na straně armády se na vítězství podílelo i to, že japonská armáda byla moderní armádou branců, kteří byli dobře vybaveni a vycvičeni v porovnání se svými čínskými protějšky. Výsledkem střetu bylo, že Japonsko převzalo roli dominantní síly v oblasti a oslabení Čchingů. Japonci nasadili do bojů na pevnině dvě armády a pět divizí – celkem 120 000 mužů.

Boxerské povstání

Soubor:CaptureTianjin.jpg
Pád Tchien-ťinu 14. července 1900


V letech 1899 a 1900 se stupňovaly útoky „boxerů“ proti cizincům v Číně, které vyvrcholily obležením diplomatické čtvrti v Pekingu. Takzvaná osminárodnostní aliance, která se vydala na pomoc obleženým cizincům v Pekingu, se skládala z vojáků Japonska, Ruska, Spojeného království, Francie, USA, Německa, Itálie a Rakouska-Uherska. Japonská císařská armáda se podílela silou 20 300 mužů 5. pěší divize, což byl nejsilnější kontingent se všech aliančních sil. Vojáci 5. pěší divize byly součástí Gaseleeho expedice a zúčastnili se dobytí Tchien-ťinu.

Rusko-japonská válka

Reference

Literatura

V češtině

  • CONNAUGHTON, Richard. Vycházející slunce a skolený medvěd. Praha : BB/art, 2004. ISBN 80-7341-371-X.  
  • HATA, Ikuhiro; IZAWA, Yasuho; SHORES, Christopher. Jednotky stíhacích letadel japonské armády a jejich esa 1931-1945. Praha : Dobrovský, 2008. ISBN 978-80-87124-04-8.  
  • JOWETT, Philip. Japonská armáda 1931-1945. Brno : Computer Press, 2007. Překlad Ospreye. ISBN 978-80-251-1888-7.  
  • NOVOTNÝ, Josef. Causa Dohihara. Plzeň : Laser, 1994. ISBN 80-85601-76-1.  

Cizojazyčně

  • COLLIE, Craig; HAJIME, Marutani. The Path of Infinite Sorrow: The Japanese on the Kokoda Track. Sydney : Allen & Unwin, 2009. Dostupné online. ISBN 978-174175-839-9. (anglicky) 
  • DREA, Edward J.. Japan's Imperial Army: Its Rise and Fall, 1853-1945. Lawrence, Kansas : University Press of Kansas, 2009. ISBN 078-0-7006-1663-3. (anglicky) 
  • JORDAN, Donald A.. China's Trial by Fire: The Shanghai War of 1932. Michigan : University of Michigan, 2001. Dostupné online. ISBN 0-472-11165-5. (anglicky) 
  • PAINE, S. C. M.. The Sino-Japanese war of 1894-1895: Perceptions, Power, and Primacy. New York : Cambridge University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-521-61745-1. (anglicky) 
  • 戦史叢書 ~ Senši sóšo. Tokio : War History Office of Japan's Ministry of Defense, 1966 až 1980. (japonsky) 

Externí odkazy

  • The Imperial Japanese Army in World War II [online]. ibiblio.org, [cit. 2011-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  • TAKI. IMPERIAL JAPANESE ARMY PAGE [online]. plala.or.jp, [cit. 2011-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Japonská císařská armáda