Objektivizace
Z Multimediaexpo.cz
| Neutralita tohoto článku je celkově zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění. |
|
Objektivizace je v teorii sociálního konstrukcionismu proces, během kterého se vnější prostředí, ve kterém žijeme, stává nezávislým (objektivním) na nás jako na konkrétním jedinci. Je jedním ze tří vzájemně propojených procesů objektivizace, internalizace a externalizace, které vytvářejí a reprodukují realitu našeho světa. Člověk se narodí do ustanoveného, objektivního světa, který se mu jeví jako přirozený, neuvědomuje si, že ve skutečnosti je vymyšlený a vytvořený lidmi. Je postaven před realitu všezahrnujícího sociálního světa stejně jako před realitu světa přírody. Vnější objektivní svět tak na člověka od počátku vytváří nátlak prostřednictvím společenských norem, institucí či jazyka.
Společnost jako objektivní realita
Aby mohly být sociální normy a hodnoty předány další generaci, musí dohromady představovat objektivní svět, v opačném případě se celá společnost zhroutí (jako důkaz může sloužit rozpad některých společností pod náporem kolonizace, přestože nebyly kolonizátory přímo fyzicky likvidovány). Například jazyk, nejdůležitější prvek socializace, je chápán jako jev vlastní věcem – věc je taková, jak se jí říká, nemůže se jí říkat jinak. Podobně nezaměnitelně a jako dané se nám jeví všechny instituce (typy jednání vymezené společností), které mají navíc charakter historické a objektivní reality, čímž znovu-potvrzují objektivitu našeho světa.
Přenos sociálních nerovností ve společnosti
Spolu s kulturními hodnotami se ale z generace na generaci přenášejí také existující sociální nerovnosti, protože jedinec sám již není schopný rozlišit, co je objektivním přírodním jevem a co sociální formací. V důsledku toho se ve společnosti může jevit jako „přirozenější“ nebo „správné“, když například s dítětem zůstává na mateřské dovolené matka, přestože je takový stav definován čistě sociálně, nikoli biologicky. Podobně se nám mohou jevit jako „přirozené“ či „objektivně dané“ mužské a ženské role (muž jako živitel rodiny, žena jako zázemí muže a rodiny) či identity (chlapci nadaní na technické předměty, dívky nadané na humanitní předměty) nebo užívání skrytě sexistického jazyka (používání mužských tvarů pro označování povolání žen, přípony –ová k mužskému tvaru příjmení). Naše pojetí mužských a ženských rolí se totiž utváří tak brzo, že je vnímáme jako přirozené (objektivní), ačkoli jsme to my sami/y, kdo je v každodenních mezilidských interakcích vytváří a reprodukuje. Vzniká začarovaný kruh, kdy se jako přirozená etabluje právě ta podoba ženství/mužství, která je ve společnosti většinově tematizována (např. žena jako zázemí muže a rodiny, žena jako krásné tělo či sexuální objekt).
Reference
KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-39-3. Kapitola Problém socializace a sociální kontroly, s. 37 - 40.
GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4. Kapitola Pohlaví a sexualita, s. 109 - 118.
BERGER, Peter L.; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-46-1. Kapitola Společnost jako objektivní realita, s. 51 - 127.
VALDROVÁ, Jana. Rovné pojednávání žen a mužů v jazyce a řeči. In NOVÁKOVÁ, Tamara; HORT, Magdalena. Černá na bílé aneb vidět svět různorodě. Praha : Genderová informační a tisková agentura o. s., 2008. ISBN 978-80-254-3429-1. Kapitola I. Teorie, s. 20 - 24.
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |