Tour de France
Z Multimediaexpo.cz
Tour de France je etapový závod profesionálních cyklistů trvající asi tři týdny v červenci. Pořádá se každoročně už od roku 1903 ve Francii, z níž ale zajíždí i do jiných zemí. Pravidelné pořádání přerušila pouze první a druhá světová válka. Dnes je jednou z nejdůležitějších sportovních událostí roku.
Obsah |
Historie a popis
Závod byl založen jako propagační závod novin L'Auto (předchůdce dnešního listu l'Equipe) jejich vydavatelem Henrim Desgrangem. Měl být konkurencí pro závod Paříž – Brest a zpět sponzorovaný listem Le Petit Journal a závod Bordeaux – Paříž sponzorovaný novinami Le Vélo. Nejdříve šlo o téměř nepřetržitý vytrvalostní závod. Jezdci spali kolem cest a bylo jim zakázáno přijímat cizí pomoc. Nyní je Tour etapový závod rozdělený do mnoha etap, každá z nich trvá jeden den. Peloton závodu provází několik doprovodných vozidel (automobily a motocykly) poskytujících informace, jídlo, pití a přístup k mechanikům. Některé z vozidel patří organizátorům závodu a slouží pro všechny jezdce, některé jsou týmové.
Většina etap vede Francií, ale je běžné, že některé etapy zavítají i do okolních států, například do Itálie, Španělska, Švýcarska, Belgie, Lucemburska a Německa, ale i do nesousedících zemí, například do Irska, Velké Británie nebo Nizozemska. Tři týdny trvající závod obvykle zahrnuje dva dny volna, které jsou často využívány pro přesun mezi etapami.
V posledních letech předchází první etapě krátká časovka jednotlivců (1 – 15 km) zvaná prolog. Tradiční cíl je na pařížských Champs–Elysées. Mezi tím závod nabízí etapy různého charakteru, například rovinaté etapy, horské etapy, časovky jednotlivců a časovky týmů. Vzhledem k rozmanitosti závodu je celkovým vítězem obvykle kvalitní vrchař nebo časovkář.
Dopingové skandály
Během let byla Tour zkažena mnoha dopingovými skandály.
13. července 1967 zemřel při výjezdu na Mont Ventoux britský cyklista Tom Simpson. Pitva prokázala nadměrné užívání amfetaminu.
8. července 1998 propukl velký skandál, když francouzští celníci zatkli Willyho Woeta, lékaře cyklistického týmu Festina, jehož hlavním jezdcem byl Richard Virenque, za držení nelegálního množství léků na předpis a narkotik, včetně erytropoetinu (EPO), růstových hormonů, testosteronů a amfetaminu. Woet později odkryl mnoho praktik používaných v cyklistice ve své knize Massacre a la Chaîne. Richard Virenque odmítl podezření z dopingu a dodal, že jestliže dopoval, nebylo to vědomě. 23. července 1998 francouzská policie, jednající dle povolení k domovní prohlídce, našla důležité množství dopingových produktů v hotelu a automobilech stáje TVM. Závod byl zásadně narušen, některé týmy ze závodu odstoupily a jiné protestovaly proti zákrokům policie přerušením etap. Ještě v roce 2000 byli Richard Virenque a vedení stáje Festina v této souvislosti vyslýcháni.
Lance Armstrong vyhrál závod rekordně sedmkrát za sebou bez větších kontroverzí, ale po skončení kariéry přišel list L’Equipe s obviněními, že si také pomáhal nedovolenými prostředky.
V roce 2006, po skončení Armstrongovy éry, zvítězil v závodě Američan Floyd Landis. Dopingová kontrola ale našla v jeho vzorcích zakázané látky. Případ byl uzavřen na podzim roku 2007, ředitelstvím TdF byl vyhlášen nový vítěz - Oscar Pereiro Sio, svého času druhý v celkovém pořadí. Navíc už před závodem odstoupilo ze závodu několik favoritů zapletených do vyšetřování dopingových obvinění ve Španělsku, včetně vítěze závodu z roku 1997 Jana Ullricha.
V roce 2007 byl zjištěn doping u jednoho z hlavních aspirantů na titul. Alexander Vinokourov měl pozitivní výsledek na krevní doping a následně byl propuštěn ze služeb týmu Astana. Několik dní před koncem TdF byl propuštěn Dán Michael Rasmussen ze stáje Rabobank, důvodem vyhazovu byly lživé informace o místě tréninku, čímž znemožnil kontrolu dopingovým komisařům. Rasmussen v té době jel ve žlutém trikotu pro nejlepšího jezdce.
Trikoty
Závod je spojen s několika soutěžemi, k nimž je obvykle přidružen barevný trikot. Aktuální držitel ocenění je oprávněn nosit během jízdy příslušný trikot.
Žlutý trikot (maillot jaune) nosí vedoucí jezdec celého závodu a je ceněn ze všech nejvíce. Po skončení závodu je vedoucí jezdec vyhlášen celkovým vítězem. Ocenění získává jezdec, který má nejmenší součet všech časů z jednotlivých etap.
Zelený trikot (maillot vert) je udělován za sprintérské body. Na konci každé etapy jsou tyto body uděleny jezdcům, kteří skončí první, druzí atd. Počet bodů závisí na typu etapy – mnoho bodů za rovinaté etapy, méně již za horské etapy a nejméně za časovky. V průběhu etapy je možné získat nějaké body i za nejrychlejší průjezd určitými kontrolními místy, tzv. rychlostními prémiemi, obvykle bývají dvě v etapě. Na těchto kontrolních místech (stejně jako v cíli) je možné získat i sekundy navíc pro žlutý trikot. Tyto bonifikace hrají obvykle roli hlavně v prvním týdnu závodu před horskými etapami, kdy je celkové pořadí velmi vyrovnané. Nejvíce zelených trikotů (6) získal Eric Zabel.
Puntíkovaný trikot (maillot a pois) je určen pro krále hor. Na vrcholu vybraných stoupání jsou nejrychlejším jezdcům rozdělovány body. Výjezdy jsou děleny na kategorie od 1 (nejobtížnější) do 4 (nejlehčí) podle jejich náročnosti (strmosti). Existuje i pátá kategorie (Hors categorie) pro nejtěžší vrcholy. V roce 2004 byl systém hodnocení změněn, za první místo ve výjezdu 1. – 4. kategorie jsou uděleny 3 body, zatímco za vítězství ve výjezdech kategorie Hors je uděleno bodů 20. Body za vítězství v 1. – 4. kategorii jsou uděleny prvním třem jezdcům, zatímco v kategorii Hors prvním deseti jezdcům. Umístění v první trojce v posledním výjezdu každého dne je navíc ohodnoceno dvojnásobným počtem bodů. O vrchařské vítězství se bojuje od roku 1933, puntíkovaný trikot byl poprvé představen v roce 1975. Barvy byly zvoleny sponzorem Poulain Chocolate. Historicky nejúspěšnějším jezdcem je Richard Virenque, který triumfoval sedmkrát – v letech 1994 – 1997, 1999, 2003 a 2004.
Soutěž o bílý trikot, který je obdobou žlutého trikotu, je určena jezdcům, kteří 1. ledna roku, v němž se jede závod, nedovršili 25 let. Poslední soutěží je soutěž o nejbojovnějšího jezdce. Každý den se sejde skupina rozhodčích, jež uděluje body závodníkům, kteří se pokusili o únik či jiný podobný útok. Jezdec s největším počtem bodů nosil bílé startovní číslo na červeném pozadí (místo černého čísla na bílém pozadí). V roce 2004 nastala změna, vítěz získává bílé číslo na modrém pozadí.
Poslední soutěží je soutěž družstev. Po každé etapě je týmu přidán čas tří nejrychlejších jezdců. Nyní má Tour de France 21 týmů po 9 závodnících.
Druhy etap
Běžná etapa
V běžných etapách startují všichni jezdci najednou. Cyklistům je dovolen kontakt, mohou jet v zákrytu (v háku). Jízda ve větrném stínu je rozhodující pro taktiku: osamocený jezdec má jen malou šanci na dojetí skupiny cyklistů, kteří se mohou střídat v namáhavé pozici na čele skupiny. Většina jezdců tvoří největší skupinu, peloton, s útočícími skupinami na čele a odpadajícími skupinami na chvostu. V horských etapách bývá peloton rozdrobený, v rovinatých etapách jezdí pospolu.
Jestliže dorazí do cíle více jezdců najednou, nezrychlují proto, aby si zlepšili svůj čas o pár sekund. Existuje totiž pravidlo, že když jeden závodník dorazí do cíle se ztrátou menší než jedna sekunda, je mu připsán stejný čas, jako jezdci před ním. Toto platí postupně i pro další jezdce, proto, když peloton dorazí do cíle pohromadě, je všem jezdcům připsán stejný čas jako vítězi. A to i přesto, že průjezd pelotonu přes cílovou pásku trvá desítky sekund, někdy i minuty. Na čele probíhají sprintérské souboje, avšak ne pro zlepšení času, ale pro triumf v etapě a pro body pro zisk zeleného trikotu pro nejlepšího sprintera. Po první dvacítce jezdců, kdy se již nerozdělují sprintérské body, již jezdci nesoutěží o konečné pořadí. Toto nepsané pravidlo předchází nebezpečným hromadným spurtům. Uprostřed některých etap nebo na jejích koncích je možné získat časový bonus, avšak to platí jen pro první tři jezdce, kteří dosáhnou určitého kontrolního místa. Tento bonus bývá maximálně 20 sekund.
Existuje i pravidlo, že když jezdec upadne méně než kilometr před cílem etapy, což je signalizováno červeným trojúhelníkovým praporkem nad tratí, pak je mu připsán stejný čas jako je čas dojezdu skupiny, jejíž byl členem v době, kdy upadl. Toto pravidlo zamezuje tomu, aby byli spurtéři potrestáni za nehodu, která nereflektuje jejich skutečný celkový výkon na trati. Tento spurtér sice nevyhraje etapu, ale není penalizován v celkovém pořadí.
Časovka jednotlivců
Časovku jednotlivců jezdí cyklisté samostatně. Jezdci startují v intervalu dvou minut, a to v obráceném pořadí v celkové klasifikaci. Nejvýše postavení jezdci, startující nakonec, vyrážejí na trať v intervalech tří minut. Toto pravidlo však neplatí vždy. Tour v roce 2004 nabídla časovku (dlouhou asi 15 km) s cílem na vrcholu legendární Alpe d'Huez, v níž jezdci startovali v rozmezí jedné minuty, ti nejlepší v rozmezí dvou minut.
Protože je časovka jednotlivců zkouškou individuálních schopností, jezdci se v průběhu etapy nemohou domlouvat. Jestliže jezdec dojede závodníka jedoucího před ním, což se díky různým schopnostem cyklistů často děje, nesmí jet tito závodníci jako skupina. Především nesmí jet v zákrytu.
V průběhu Tour de France se obvykle uskuteční tři nebo čtyři časovky jednotlivců. Před první etapou se jede krátká časovka, nazývaná prolog, která rozhoduje o tom, kdo bude vozit v první etapě žlutý trikot a zamezuje tomu, aby byli jezdci vměstnáni v celkové klasifikaci se stejnými časy (v prvním týdnu zaznamená mnoho jezdců stejný čas díky pravidlu zmíněnému výše). Následuje rovinatá časovka, horská časovka a před koncem závodu další rovinatá časovka.
Tradičně je poslední časovka předposlední etapou, která rozhoduje o vítězi ještě před startem poslední etapy, která se již nejede soutěžně. Při některých příležitostech však organizátoři závodu změnili poslední etapu s dojezdem v Paříži na časovku. Posledním závodem, kdy se toto stalo, byla Tour v roce 1989, pověstná nejtěsnějším vítězstvím Grega LeMonda před Laurentem Fignonem. Fignon vjížděl do poslední etapy jako vedoucí jezdec s náskokem 50 s, ale nakonec byl poražen o osm sekund po skvělém časovkářském výkonu LeMonda.
Časovka týmů
Časovka týmů je podobná časovce jednotlivců, ale celý tým jezdí pohromadě. Tým jezdí jako skupina, jezdci se střídají na čele, ale nemohou spolupracovat s ostatními týmy. Každému členu týmu je připočítán konečný čas pátého jezdce devítíčlenného týmu. Avšak odtrhne-li se jezdec od skupiny a dojede na šesté či nižší pozici odděleně od této skupiny, je mu připočítán horší čas, než kterého skutečně dosáhl. Proto, píchne-li nebo upadne-li vůdce skupiny, tým musí obětovat čas týmu ve prospěch času svého lídra. Zatím naposledy se na Tour časovka týmů jela v roce 2005.
Slavné etapy
Poslední etapa končí na bulváru Champs-Elysées v Paříži, který je kvůli svému pokrytí dlažebními kameny pro jezdce velmi nepříjemný. Tato etapa se většinou nejezdí v soutěžním duchu, protože o vítězi je již zpravidla rozhodnuto, stává se obvykle soubojem sprinterů o prestižní poslední etapové vítězství. Přesto se v minulosti objevily výjimky. V roce 1987, kdy Stephen Roche vedl po poslední časovce o 40 s před Pedrem Delgadem, se Delgado v poslední etapě odtrhl od pelotonu a pokusil se na poslední chvíli strhnout vítězství na svou stranu. Avšak Roche Delgada dohonil a oba dojeli v hlavním pelotonu.
V posledních letech organizátoři experimentovali s přesunutím poslední časovky jednotlivců do poslední etapy místo etapy předposlední. Nejznámější se tímto stala Tour v roce 1989, kdy Greg LeMond převzal žlutý trikot v poslední časovkářské etapě před Laurentem Fignonem a zvítězil o osm sekund.
Proslulou etapou je etapa s cílem na Alpe d'Huez. V roce 2004 se organizátoři rozhodli k dalšímu experimentu a uspořádali časovku jednotlivců s cílem na Alpe d'Huez. Tato změna však závodníky nebyla přijata příliš dobře.
Hostitelství začátku nebo konce etapy přináší dotyčnému městu prestiž. Zatímco dříve začínala každá etapa na místě, kde předchozí etapa končila, a závod byl proto kontinuální, nyní startují etapy o několik kilometrů dále. Tím je zajištěno, že si svůj kousek slávy užije více měst.
Velmi prestižní je hostit prolog a začátek první etapy. Jelikož je prolog příliš krátký na přejezd mezi dvěma městy, odehrává se prolog a začátek první etapy ve stejném městě. Tour de Francie bývá střídavě zahájena uvnitř Francie a mimo ni, často se i několik prvních etap jezdí v okolních státech.
Seznam celkových vítězů
.png){kind=small}
Rekordy
- Lance Armstrong (USA) dokázal vyhrát jako jediný v dosavadní historii Tour de France tento závod sedmkrát (v letech 1999-2005). Čtyři jezdci dokázali vyhrát Tour pěktrát:
- Jacques Anquetil (Francie) v letech 1957, 1961, 1962, 1963 and 1964;
- Eddy Merckx (Belgie) v letech 1969, 1970, 1971, 1972 and 1974;
- Bernard Hinault (Francie) v letech 1978, 1979, 1981, 1982 and 1985;
- Miguel Indurain (Španělsko) v letech 1991, 1992, 1993, 1994 a 1995 (jako první dokázal vyhrát pětkrát po sobě).
Nejvíce ročníků dokázali vyhrát (po ročníku 2007)
| Stát | Vyhrané ročníky |
|---|---|
| Francie | 36 |
| Belgie | 18 |
| USA | 10 |
| Španělsko | 10 |
| Itálie | 9 |
| Lucembursko | 4 |
| Švýcarsko | 2 |
| Nizozemsko | 2 |
| Irsko | 1 |
| Dánsko | 1 |
| Německo | 1 |
Češi a Slováci na Tour
Tour de France se dosud zúčastnilo sedm Čechů a tři Slováci, přičemž Ján Svorada vyměnil v roce 1996 slovenské občanství za české. Nejúspěšnějšími jezdci jsou Svorada s osmi starty a třemi individuálními etapovými vítězstvími, Pavel Padrnos se sedmi starty a třemi vítězstvími v týmové časovce a Roman Kreuziger, který při svém premiérovém startu dosáhl doposud nejlepšího konečného umístění a navíc skončil těsně druhý v boji o bílý trikot pro jezdce do 25 let.
- 1987 Květoslav Palov (103.), Milan Jurčo (nedokončil)
- 1988 Milan Jurčo (139.)
- 1993 Ján Svorada (nedokončil)
- 1994 Ján Svorada (103., vyhrál etapu)
- 1995 Ján Svorada (nedokončil)
- 1996 Ján Svorada (nedokončil)
- 1998 Ján Svorada (nedokončil, vyhrál etapu)
- 1999 Ján Svorada (nedokončil), Pavel Padrnos (nedokončil)
- 2000 Pavel Padrnos (85.)
- 2001 Ján Svorada (129., vyhrál etapu)
- 2002 Tomáš Konečný (65.), Pavel Padrnos (69.), Ján Svorada (131.)
- 2003 René Anderle (83.), Pavel Padrnos (102., vyhrál týmovou časovku)
- 2004 Pavel Padrnos (79., vyhrál týmovou časovku), Jan Hruška (117.)
- 2005 Pavel Padrnos (95., vyhrál týmovou časovku)
- 2006 Pavel Padrnos (65.)
- 2008 Roman Kreuziger (13.), Peter Velits (58.)
Literatura
- Baal, Daniel: Tour de France: sny a skutečnost. Ze zákulisí profesionální cyklistiky. Vsetín: Altimax, 2005. ISBN 80-86942-03-1
- Pacina, Václav: Tour de France: Svět profesionální cyklistiky. Praha: Olympia, 1969.
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |