První světová válka
Slavíme 12. výročí existence naší Encyklopedie !
Historie největší čistě české encyklopedie se začala psát již 2. listopadu 2006 !
Za 144 měsíců tvrdé práce se nám podařilo radikálně zvýšit kvalitu celého projektu.
Dnes máme obrovské plány a počítáme s dalšími 10 roky rychlého rozvoje...

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
První světová válka
Konflikt:
WW1 TitlePicture For Wikipedia Article.jpg
Zákopová válka na západní frontě; německý dvouplošník Albatros D.III; britský tank Mark I překračuje zákop; kulomet Vickers obsluhovaný vojákem v plynové masce; bitevní loď Královského námožnictva HMS Irresistible potápějící se po zasažení minou v bitvě o Gallipoli
Trvání: 28. července 1914 - 11. listopadu 1918
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Světová válka (Evropa, Afrika a Blízký východ (krátce v Číně a Pacifiku)
Casus belli: Zavraždění následníka trůnu Františka d'Este (28. června) , následné rakouské vyhlášení války Srbsku (28. července), ruská mobilizace proti Rakousko-Uhersku (29. července). Také nacionalismus, militarismus a imperialismus.
Výsledek: Vítězství Dohody. Konec německého, ruského a rakousko-uherského císařství, také Osmanské říše. Vznik nových zemí ve střední a východní Evropě.
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Dohoda:
Flag of France.png Francie
Flag of the United Kingdom.png Britské impérium
Italské království Itálie (1915–18)
Ruské impérium Carské Rusko (1914–17)
US flag 48 stars.png USA (1917–18)
Flag of Japan.png Japonsko

Flag of Belgium.png Belgie
Flag of Romania.png Rumunsko (1916–18)
State Flag of Serbia (1882-1918).png Srbsko (1914–15)
Flag of Greece (1822-1978).png Řecko (1917–18)
Flag of Portugal.png Portugalsko (1916–18)
24px Černá Hora (1914–16)

Ústřední mocnosti:
Flag of the German Empire.png Německé císařství
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Ottoman Flag.png Osmanská říše
Flag of Bulgaria.png Bulharsko
Velitelé
Flag of France.png Georges Clemenceau
Flag of France.png Joseph Joffre
Flag of France.png Ferdinand Foch
Flag of France.png Robert Nivelle
Flag of the United Kingdom.png Herbert H. Asquith
Flag of the United Kingdom.png D. Lloyd George
Flag of the United Kingdom.png Douglas Haig
Flag of the United Kingdom.png John Jellicoe
Italské království Viktor Emanuel III.
Italské království Luigi Cadorna
Italské království Armando Diaz
Ruské impérium Mikuláš II.
Ruské impérium Alexej Brusilov
US flag 48 stars.png Woodrow Wilson
US flag 48 stars.png John Pershing
Německé císařství Vilém II. Pruský
Německé císařství Erich von Falkenhayn
Německé císařství Paul von Hindenburg
Německé císařství Reinhard Scheer
Německé císařství Erich Ludendorff
Rakousko-Uhersko Franz Josef
Rakousko-Uhersko Conrad von Hötzendorf
Ottoman Flag.png Mehmed V.
Ottoman Flag.png Enver Paša
Flag of Bulgaria.png Ferdinand I
Síla
Ztráty
Mrtví:
5 525 000
Zranění: 12 831 500
Pohřešovaní: 4 121 000
Mrtví:
4 386 000
Zranění: 8 388 000
Pohřešovaní: 3 629 000
{{{poznámky}}}

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo Světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Bezprostřední záminkou k válce byl atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Rakousko-Uhersko odvetou vyhlásilo válku Srbsku, čímž vyvolalo řetězovou reakci vedoucí k světové válce. Během jednoho měsíce se Evropa ocitla ve válečném konfliktu.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). Přes 60 milionů[1] vojáků bylo mobilizováno od roku 1914 do roku 1918.

Válka skončila vítězstvím Dohody a kapitulací poražených Ústředních mocností v roce 1918. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919.

Obsah

Pozadí

28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení jižních Slovanů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války.

Před válkou

Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko -ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.

Průběh

Vypuknutí války

Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou Berlína zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad.

Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července. Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.

Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung) a Turecko, resp. Osmanská říše po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.

1914

Evropa v roce 1914

V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany, proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracován plán bleskové války (Schlieffenův plán), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska v severovýchodní části země a zničit je.

Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.

Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu E. Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu (23.–31. srpna) zatlačit ruská vojska zpět a vytlačit je z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.

Němečtí vojáci s kulometem Maxim

I na rakousko-uherském úseku východní fronty, na haličské frontě, postupovala zpočátku ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.

Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách.

1915

Sergej Prokudin-Gorskij: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči.

Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) - Narošské jezero - Strypa.

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli).

Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.

1916

Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917

Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky.

Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km, obsadila Bukovinu a východní Halič. 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho synovec Karel I.

Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách.

Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu.

1917 až březen 1918

Francouzský útok na německé pozice, 1917
Kanadské jednotky za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy

Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních velmocí hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.

Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.

V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 2. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.

Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.

Oslepení angličtí vojáci ze čtvrté bitvy u Ypre

Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Ottokar Czernin pochopil, že říše je na pokraji zhroucení a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska (československé legie), nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje.

Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku další revoluce, Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci téměř bez boje dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů - Dekretem o míru - obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu německý mírový diktát (brestlitevský mír: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztratilo svůj význam.

8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.

Závěr války (1918)

Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918

Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 30. září požádalo o mír Bulharsko, o měsíc později Turecko.

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk. V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.

10. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.

Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo příměří v Compiègne, čímž první světová válka skončila.

Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu (po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž odmítli odzbrojit, jak přikázalo Rusku Německo), za což si vysloužili uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa.

Vývoj podle bojišť

Balkánská fronta

Rakousko-uherští vojáci popravují Srby

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň 1. světové války).

  • v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět
  • roku 1915 zaútočila na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jadranu na ostrov Korfu
  • roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku
  • 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem
  • v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska

Italská fronta

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně - Istrie, Dalmácie (Terst).

Západní fronta

Francouzský bajonetový útok

Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem.

  • Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
  • květen 1915 - vážné střetnutí u belgického města Ypres (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit)
  • únor 1916 - zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince
  • v bitvě na Sommě , která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank
  • v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou.
  • německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír

Východní fronta

Ruská pěchota

Ruská armáda na počátku válka překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko.

Svět

Turecké dělostřelectvo

Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od AustrálieKarolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.

Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).

Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva u Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.

19. leden 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannovu depeši, v níž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas. Což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.

Důsledky první světové války

Podrobnější informace naleznete v článcích: Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference 1919.
Mapa Evropy 1923
Bojové letadlo Rakouska-Uherska Hansa-Brandenburg B.I, vyráběné po válce jako Aero Ae-01

Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže.

Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností.

Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.

Dalším výsledkem první světové války byla poválečná vlna sociálního i nacionálního radikalismu, hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo - v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko).

První světová válka přinesla světu značné množství změn:

  1. vojenské – vynález tanku, užívání bojových letadel, použití chemických zbraní
  2. sociální – deformace věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí vlivem úmrtí značného množství mužů; ženy se začaly domáhat svých práv (např. volebního)
  3. politické – rozmohl se pacifismus, ale i nacionalismus

Nutno říci, že tato válka de facto nic nevyřešila. Versailleský systém byl nespravedlivý, a to nejen k poraženým, ale i vítězům a předpokládal dominanci Francie a Británie.

Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie.

Ve střední Evropě vznikly národní státy které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.

The media player is loading... Prehravac se nahrava...

Primitivní tanky v první světové válce (1918)


Literatura

  • KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň : Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2002. 383 s. ISBN 80-7306-062-0.
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Historie první světové války. Brno : Jota, 2001. 503 s. ISBN 80-7217-164-X.

Související články

Reference

  1. Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Vydavatelství Panorama 1984

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
První světová válka
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
První světová válka
První světová válka

Srbská kampaň Bitva u Krašniku Bitva u Tannenbergu Bitva o Halič První bitva na Marně Bitva o Tangu Bitva o Gallipoli Bitva u Gorlice Bitvy na Soči Bitva u Verdunu Bitva u Jutska Brusilovova ofenzíva Bitva na Sommě Nivellova ofenzíva Kerenského ofenzíva Bitva u Zborova Bitva u Caporetta Bitva u Cambrai Bitva u Bachmače Ludendorffova ofenzíva Třetí bitva na Aisně Bitva u Lipjag Bitva na Piavě Druhá bitva na Marně Bitva u Doss Alto Bitva u Terronu