Dějiny Argentiny

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 2. 7. 2026, 12:34

Druhá největší země jihoamerického kontinentu je zároveň druhým nejstarším demokratickým státem na jeho území: 9. července 1816 vyhlásily Sjednocené provincie La Platy nezávislost a odtrhly se od Španělska.

Stopy po nejstarším osídlení Argentiny byly objeveny na severozápadě země: nálezy na tomto území pocházejí z období okolo roku 10 000 před Kr. Jiná stará osídlení se nacházejí na jihu země, v Ohňové zemi a v Patagonii.

Prvním Evropanem, který prozkoumal pobřeží Argentiny, byl španělský námořník Juan Diaz de Solís, který padl v boji s Indiány u ústí řeky La Plata. První pokusy proniknout z pobřeží do vnitrozemí selhaly stejně jako pokusy o vybudování města Buenos Aires v roce 1536 - o čtyři roky později město dobyli domorodci.

Vláda národních autonomistů

Změny argentinské společnosti po občanských válkách

Julio Argentino Roca byl nejvýznamnějším prezidentem z Národní autonomistické strany (PAN).

Po ukončení dlouhého období nepokojů se mohla Argentina konečně začít naplno rozvíjet. K tomu značně přispěly i velké imigrační vlny z Evropy a zahraniční investice. Počet obyvatel Argentiny díky přistěhovalectví vzrostl v roce 1890 na 3,3 milionu, samotné Buenos Aires mělo v roce 1895 již 670 000 obyvatel. Mnozí z nich však nemířili do Buenos Aires, ale konečně i do provincií, díky čemuž se začalo dařit i vnitrozemí. Nárůst přistěhovalectví byl vysoký, v roce 1880 přišlo za rok do Argentiny zhruba 50 tisíc imigrantů, ale už v roce 1889 to bylo za jeden rok až 200 000 přistěhovalců. Obchod se začal mnohem více zaměřovat na evropské státy a méně na jiné latinskoamerické. Ale skot v pozici exportní komodity číslo jedna nahradila ovčí vlna. Od roku 1880 se změnil i pohled vlády na zemědělství, které dostalo prostor a Argentina se díky tomu stala jedním z největších pěstitelů obilí na světě. Rozvoj zemědělství s sebou nesl i rozvoj venkova jako takového, což poskytlo prostor pro dalších evropských přistěhovalců z tradičních venkovských států zaměřených hlavně na zemědělství. Vláda zavedla tzv. kolonizační smlouvy, na základě kterých určená skupina evropských přistěhovalců dostala ještě před příjezdem určený kus půdy v některé z provincií, kterou měla obdělávat a zvelebovat. To znamenalo začátek velkého osidlování argentinské pampy a zakládání desítek až stovek nových osad. Více než 80 % argentinských přistěhovalců pocházelo z oblasti Středomoří, polovinu z nich tvořili Italové.

Postupem času však bohatší přistěhovalce nahrazovali chudí, kteří hledali v Argentině lepší život. Buenos Aires se tak postupně rozdělilo, na severu žili bohatí, chudí žili na jihu města a střední vrstva na západě. Hlavní město se začalo přebudovávat podle vzoru Paříže a dostalo tak široké bulváry. Většinu strategických a významných staveb a projektů financovali Britové, kteří v tomto období prakticky ovládali státní finance.

Problémy však stále způsobovaly indiánské kmeny žijící v jižních oblastech. V roce 1876 se dokonce indiáni dostali pouze 200 km od Buenos Aires, odvezli s sebou stovky tisíc kusů dobytka a navíc 500 bílých zajatců. Za účelem „vyřešení“ indiánského problému proto byla v roce 1879 vyslána vojenská výprava pod velením budoucího prezidenta, tehdy však ještě generála Julia Argentina Rocy. Tato výprava dopadla pro vládu úspěšně, odbojní indiáni byli buď podrobeni nebo zabiti. Díky svým vojenským úspěchům rozhodla strana PAN o tom, že právě Roca se stane novým prezidentem a ten skutečně v roce 1880 vyhrál volby. Roca se snažil o ještě větší míru hospodářského rozvoje země.

Vláda Radikální občanské unie

Hipólito Yrigoyen

Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi občanská válka. V boji o budoucnost nového státu se střetli centralisté a federalisté. Zatímco obchodníci a velkoburžoazie v hlavním městě požadovali silnou ústřední vládu v Buenos Aires, velkostatkáři a latifundisté podporovali federální uspořádání se silnými provinčními vládami. Federalisté získali v roce 1825 převahu, ale nepokoje a spory skončily až v roce 1880. Tehdy též došlo k osídlení Patagonie.

Na základě ústavy z roku 1853 má Argentina federativní parlamentní systém, prezidenta s exekutivní mocí, kterého volí jednou za čtyři roky grémium zvolené v jednotlivých provinciích. Zákonodárná moc náleží dvoukomorovému Národnímu kongresu složenému ze senátu a poslanecké sněmovny.

Ve druhé polovině 19. století zesílil proud evropských přistěhovalců. Díky tomuto přílivu obyvatel a taktéž díky výstavbě železnic (od roku 1856) se podařilo kolonizovat i jih Argentiny. Vedle chovu dobytka se významným národohospodářským odvětvím stalo i pěstování obilí. Ve 20. letech 20. století, za vlády prezidenta Hipólita Yrigoyena (1916 až 1922 a 1928 až 1930) došlo k rychlému hospodářskému rozmachu Argentiny, který byl nakrátko přerušen hospodářskou krizí, která však v Argentině nebyla tak tíživá, protože export masa a obilí napomohl zemi udržet se na světových trzích. I přesto však hospodářské těžkosti vedly k politické destabilizaci. Všechny pokusy o vytvoření stabilní civilní vlády však až do roku 1943, kdy převzala moc v Argentině armáda, ztroskotávaly.

Perónova éra

Prezident Juan Perón

Juan Domingo Perón vyhrál v roce 1946 se svou novou stranou Partido Laborista prezidentské volby. Jeho politika tzv. justicialismu zlepšila prostřednictvím rozsáhlých sociálních programů a zvyšování mezd situaci dělníků. Perón chtěl urychlit industrializaci pomocí pětiletých plánů, program rozvoje však příliš zatížil argentinskou ekonomiku a země se ocitla v těžké hospodářské krizi. Konflikt s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů se stal záminkou k vojenskému puči, po kterém musel Perón, který za svou popularitu vděčil i své ženě Evitě, odejít 19. září 1955 do exilu.

Vojenskou vládu vystřídal v roce 1958 prezident Arturo Frondizi, ale ani on, ani jeho nástupci José María Guido (1962 až 1963) a Arturo Illia (1963-1966) nebyli schopní situaci v zemi stabilizovat.

K dalšímu vojenskému převratu došlo 28. června 1966 a argentinský parlament byl rozpuštěn. Další, třetí junta se ujala moci 23. března 1971. Její velitel, generál Alejandro Lanusse, však povolil politické strany. Prezidentem byl ve volbách 25. května 1973 zvolen peronista Héctor Cámpora, ale 12. října se ujal úřadu opět Juan Perón, který se mezitím vrátil z exilu. Když Perón 1. července 1974 zemřel, ujala se vlády v Argentině jeho třetí žena Isabela, která byla sesazena armádou 24. března 1976.

Vláda v rukou armády

Argentinským prezidentem se 29. března 1976 stal vůdce vojenské junty generál Jorge Rafael Videla, kterému se sice podařilo snížit míru inflace a zvýšit export, ale neuspěl ve snaze prorazit mezinárodní izolaci země, vyvolanou pronásledováním politické opozice, které mělo na za následek tisíce životů. Vedení země převzal proto 30. března 1981 generál Roberto Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Galtieri.

V dubnu 1982 obsadila Argentina Falklandské ostrovy, patřící od roku 1833 Velké Británii. (Argentinci ostrovy nazývají Malvíny.) Celá operace skončila po invazi britských jednotek katastrofální porážkou a přivodila Galtieriho pád. Na jeho místo nastoupil exgenerál Reynaldo Bignone.

Návrat k demokracii

Kongresová budova v Buenos Aires

V prvních prezidentských volbách po osmi letech vojenské diktatury se 31. října 1983 prosadil kandidát sociálně demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl Alfonsín, který si stanovil za cíl oživení hospodářství a uskutečnění sociální reformy. Nepodařilo se mu však - pro odpor armády - uskutečnit další záměr - povolat k zodpovědnosti všechny, kteří za vojenské vlády zaváděli represivní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se už nepodařil a v Argentině se prosadila demokracie. Od roku 1989 je prezidentem Carlos Menem (opět zvolený i v roce 1995), který usiluje o postupnou privatizaci státního sektoru. V únoru 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Velkou Británií, přerušené v roce 1982 (Válka o Falklandy).