Inflace

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Inflace je ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz.

Opačným jevem k inflaci je deflace – tedy pokles cenové hladiny, zatímco dezinflace je snižování míry inflace (tzn. i při dezinflaci cenová hladina roste).

Příklad hyperinflace - německá bankovka z roku 1923 v hodnotě 100 milionů marek

Obsah

Měření inflace

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou:

Čistou inflaci vypočítává Český statistický úřad (ČSÚ), jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

Příčiny inflace

Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, peněžně oceněných, za které jsou směňovány. Nerovnováha je vyjadřována pojmem inflace nebo deflace. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada víceméně významných faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Dá se říci, že tyto dva vlivy působí protichůdně. Faktory působící na rovnováhu cenové hladiny mají svůj původ na straně poptávky nebo nabídky.

Příčiny na straně poptávky

Základními příčinami na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.

Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb. Zdá se, že dlouhodobě ve všech zemích světa, kde je instituce centrální banky zavedena, objem peněžních prostředků více méně setrvale roste.

Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku a tedy i cenovou hladinu výrazně až skokově.

K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.

Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.

Příčiny na straně nabídky

K základním příčinám patří především růst produktivity práce, například z důvodů technického a technologického pokroku. Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti. Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna poměr produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce.

Růst produktivity působí protiinflačně až deflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.

Na stranu nabídky působí výpadky produkčních kapacit z důvodů rozsáhlých přírodních katastrof, zničení technické infrastruktury (energetické a dopravní sítě), dlouhodobého výpadku internetu v důsledku masivního výskytu nových virů, ap.

Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.

Ekonomické školy

V názoru na inflaci se různé ekonomické školy liší. Keynesovští ekonomové obvykle měnovou politiku podřizují cíli plné zaměstnanosti, právě manipulace (zvyšování) s cenovou hladinou je podle nich jedním z užitečných nástrojů zvyšování výkonu hospodářství. Před negativními následky jejich přístupu varují monetaristé, kteří preferují stabilní mírnou inflaci, jelikož poukazují na potřebu vyrovnávat množství peněz a růst objemu zboží tak, aby se celková cenová hladina pokud možno neměnila, což v praktických případech znamená její mírný růst. Ekonomové rakouské školy v rozporu s oběma předchozími soudí, že jakákoliv manipulace s úroky a množstvím peněz je škodlivá.

Dopady inflace

Inflace je především přerozdělováním bohatství. V okamžiku, kdy jsou nově vytvořené peníze vpuštěny do oběhu, všichni držitelé hotovosti ztrácejí. Ti, kdo se však k novým penězům dostávají první, naopak na jejich úkor získají, protože mohou za staré ceny nakupovat novými penězi. Za běžných okolností každá bankovka odpovídá nějaké službě, kterou její současný majitel musel předchozímu poskytnout, aby ji získal. Může to být například mzda, která je vyplácena za poskytnutí pracovní síly. Nové peníze však nemusel jejich majitel nijak pracně získávat na trhu, namísto toho byly pro něho vytvořeny prakticky odnikud. Jsou kryty právě prací všech držitelů hotovosti. Jak peníze prostupují ekonomikou, lidé si uvědomují, že došlo ke změně jejich hodnoty, že ztrácejí hodnotu. Ti, ke kterým dospějí jako k posledním, ztrácejí nejvíce, protože už po jistou dobu byli nuceni platit nové vyšší ceny, zatímco jejich příjmy se ještě nezvýšily na novou úroveň. Toto přerozdělování je proto velmi nerovnoměrně a nelze přesně předvídat, kdo jím bude nejvíce obohacen.

Nejprve se peníze objevují v bankovním sektoru. Takzvané mocné peníze, z anglického high-powered money, vytváří sama centrální banka. Ta je může zapůjčit státu a také komerčním bankovním domům. Ty nad nimi vytvoří samy mnohonásobek původního objemu, viz bezhotovoností peníze. Proto stát a bankovní sektor vždy z inflace profitují. V dalším kroku se peníze dostávají ve formě úvěrů do oběhu. Kdokoliv si půjčí, tak získává nové peníze za nižší úrok, než jaký by převládl na svobodném trhu. Naopak ti, kdo své peníze spoří, jsou ochuzeni, nižší úrok je připravuje o část výnosu.

Nejtvrději inflace dopadá na lidi, kteří z nějakého důvodu nemohou změnit podmínky smluv, které uzavřeli. Mohou to být například penzisté, kterým nejsou důchody zvyšovány spolu s inflací. Též různé dlouhodobé smlouvy, ve kterých při podpisu nebyla zabudována inflační doložka, mohou přinést jedné straně ztrátu. Ochraně proti takovým změnám se říká indexace cen. Z toho také plyne, že negativní dopad má zejména neočekávaná inflace. Čím méně ji jednotlivé subjekty na trhu předpokládají a čím méně tedy přizpůsobují své počínání inflaci, tím horší jsou pro ně její následky.

Inflace způsobuje, že cenový systém přestává plnit svou roli. Jsou to právě ceny, které informují každý subjekt na trhu o relativní vzácnosti různých statků. Inflace tyto signály narušuje.

Přerozdělování bohatství provází proměna celé struktury ekonomiky. Ti, kdo získávají, mají jiné preference než původní majitelé peněz. Jejich spotřeba je odlišná a proto se musí celé hospodářství této změně přizpůsobit. Změna rychlosti tisku peněz tedy je proto s jistým zpožděním doprovázena odpovídající proměnou struktury různých odvětví.

V okamžiku, kdy dojde k rychlé kontrakci objemu peněz v ekonomice, nastává recese. Lidé a podniky náhle v důsledku deflace postrádají hotovost. Mnoho projektů, které se dříve zdály být výhodné, musí být ukončeno. Zastavení inflačního přerozdělování představuje konec odčerpávání peněz z rukou držitelů hotovosti, ti se tedy opět navrátí ke své původní spotřebě. Z toho plynoucí nutnost strukturních změn dále přispívá k prohloubení šoku. Pokud nedochází k dalším narušením, zhruba po šesti měsících až roce se hospodářství zotavuje, adaptuje se na nové podmínky. V ten okamžik však obvykle bankovní systém začíná opět produkovat nové peníze.

Metody inflace

Způsob, kterým je zvyšováno množství peněz, záleží na tom, co penězi je. Pokud je to nějaký drahý kov, nelze jeho množství zvyšovat snadno, protože musí být nejprve vytěžen, což je nákladný proces. Tomu je možné se vyhnout tak, že drahý kov nahradíme nějakým levnějším. Tak obvykle v historii probíhalo znehodnocování měny. Jednotlivé mince byly stahovány z oběhu a nahrazovány jinými, ve kterých byl zvýšen obsah například mědi na úkor zlata nebo stříbra. Ten, kdo takovou záměnu mincí provedl, dosáhl čistého zisku, který odpovídal množství měnového kovu, o který připravil nové mince, šlo o tzv. seigniorage. Samozřejmě si lidé všimli, že nová mince je lehčí, protože levnější kovy obvykle mívaly nižší hustotu, také se proto hovoří o zlehčování měny.

Jsou-li penězi papírové bankovky, lze je natisknout mnohem snáze, je to také nepoměrně levnější. Cena nové ražby mincí je vysoká, zatímco papír, barva a tiskárna se dají opatřit mnohem laciněji. Proto inflace papírových peněz dosahovala skutečně ohromných rozměrů, které svět metalického měnového standardu neznal. Hovoříme o hyperinflaci. Případů takového nezřízeného tisku bankovek lze najít vícero, nejznámější jsou francouzské asignáty, americké greenbacky a samozřejmě německá marka po první světové válce.

Nejmodernější techniky provádění inflace jsou ještě snazší a levnější. Díky bankovnímu systému částečných rezerv a díky existenci centrální banky už není třeba nové peníze ve většině případů ani natisknout. Formu bankovek na sebe bere jen malá část celkového množství peněz, zatímco zbytek existuje pouze jako záznamy na bankovních účtech. Pouze pokud komerční banka má nedostatek hotovosti, hovoří se o nedostatku likvidity, získá ji nějakým způsobem od centrální banky, o které se pak hovoří jako o věřiteli poslední instance.

Projevy inflace

Pro­jevy inflace jsou např. vynucený růst úspor, existence nedostatkového zboží. Příznaky inflace nejsou omezeny jen na oblast růstu cen. Podněty k růstu cen mohou vycházet jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Rozlišujeme pak poptávkovou a nabídkovou inflaci.

V mnoha případech je vze­stup míry růstu mezd vztaženy k průměrnému růstu produktivity ekonomiky. Průběh inflace provází rytmus zvyšování mezd. Pří­klad z oblasti zahraničního obchodu: následkem zdražení vývozu oproti dovozu se zhoršuje pla­tební bi­lance, a tím se zmenšují devizové rezervy. Samozřejmě zde pů­sobí i příznaky finanční, jako je zvýšení rychlosti oběhu peněz.

Pozornost zasluhují další dva příznaky inflace a to její intenzita a doba je­jího trvání. Intenzita znamená, že inflace se z počátku „skrytě plíží“ (tzv. plíživá inflace), aby se potom ve­lice rychle dostala do svého maxima. Rychlost tvoří jeden z prvků, které vysvětlují, jak je inflace vnímána ekonomic­kými subjekty. Rychlost je pociťována silněji než inflace trvající delší čas. Co se týče trvání in­flace, může jít o rychlý vzestup cen nebo v jiných případech je vzestup cen daleko delší. Je sice pomalejší, ale zato déle trvá.

Při plánování dlouhodobých investic je třeba s inflací počítat. O tom, jakou míru inflace předpokládat do budoucna, se lze řídit jednak odhady inflace, které jsou zpracovány odbornými institucemi, a dále jako maják slouží chování centrální emisní banky. Pokud je známo, o kolik procent hodlá centrální banka zvýšit objem peněz za rok, je to významné vodítko. Zvýšení objemu peněz, které neodpovídá zvýšení objemu produkce v celé ekonomice, je opět signálem možné inflace. V tržních ekonomikách se tyto údaje běžně zveřejňují a majiteli peněz jsou bedlivě sledovány. Dalším průvodcem inflace je dále i vzestup úrokové míry. Zvýšení úrokové míry je obvykle reakcí centrální banky na vzrůst inflace, vedou k nižšímu objemu produkce nových peněz.

Historická zkušenost s hyperinflací

Římská říše

Jistě se najde ještě dřívější příklad nějaké inflace, avšak nejcitelnější a nejlépe zdokumentovaná je právě ta, která se dála v Římské říši. Nelze ještě hovořit o hyperinflaci, protože metalický standard tak masivní devaluaci měny nedovoluje. Inflace římský svět postihla v době pozdního císařství, kdy se s její pomocí vláda pokoušela financovat své rostoucí výdaje. Zároveň však byly ceny především základních potravin velkou měrou regulovány, což prakticky znamenalo, že brzy byly příliš nízké, aby se zemědělcům dále vyplácelo pěstovat obilí a obchodníkům dodávat jej do měst. Tuhá byrokratizace impéria zapříčinila, že tyto uměle stanovené příliš nízké ceny (nominálně stále tytéž, reálně však kvůli inflaci stále klesající) byly pod tvrdými tresty efektivně vymáhány. Čím však účinnější byla tato snaha, tím méně zemědělské produkce směřovalo do měst. Ta se proto postupem doby začala vylidňovat, což vedlo k všeobecnému úpadku řemesel a obchodu. Bohatí pozemkoví vlastnící začali na svých doménách usilovat o autarkii, tedy soběstačnost. Tímto způsobem se vyspělá antická civilizace proměnila ve feudální zřízení, protože z bývalých pozemkových vlastníků se časem stali de facto lenní páni a z jejich statků de facto léna. Prudký úpadek hospodářství postupem doby oslabil kdysi silnou armádu a tak nakonec říše podlehla nájezdům barbarů, které by v časech své slávy dokázala bez větších problémů odvrátit.

Španělsko

Příklad inflace, kterou způsobilo objevení Nového světa ukazuje platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že jakékoliv prakticky použitelné množství peněz vyhovuje stejně dobře jako libovolné jiné. Zdvojnásobení objemu peněz nepřináší dvakrát tak vysoké bohatství všem zúčastněným, ale pouze dvojnásobné ceny, jak vysvětlil už skotský filozof a myslitel David Hume.

Španělé po objevení Ameriky získali ohromný zdroj drahých kovů. Ty, poté co se dostaly do Evropy, způsobily růst cen, tedy inflaci. Ve srovnání s jejími dnešními dimenzemi šlo však pouze o mírný růst cen, protože náklady na získání kovů z Ameriky byly stále velmi vysoké ve srovnání s lácí dnešních inflačních prostředků. Zlato, které se dováželo z kolonií v Jižní Americe španělské ekonomice nic nepřineslo, tamější podnikatelé se díky němu nestali efektivnější a nevyráběli o nic více než dříve. Zato panovníkům umožnilo vést nákladné války zejména s Anglií. Obecně umožnilo šlechtě upevnit svou pozici ve srovnání s třetím stavem. Kvůli tomu nedošlo ve Španělsku, k rozvoji řemeslné výroby a obchodu, jak se tomu stalo v dalších zemích. Nakonec se téměř vše dováželo a řemeslná výroba upadala. Ve Francii se budovaly nové manufaktury, zatímco ty španělské krachovaly. Většina tehdejší španělské inteligence s nelibostí sledovala to, jak je vše ve Francii mnohem levnější, než v jejich rodné zemi. Krize se neustále zvětšovala a dosáhla takové míry, že z kdysi jedné z nejsilnější mocnosti na světě se stala kořist pro ostatní.

Výmarská republika

Velká hyperinflace v Německu vypukla po první světové válce. Existují vzájemně protichůdná vysvětlení jejích příčin, která se však v popisu katastrofálních následků shodují. Peníze během krátké chvíle ztrácely hodnotu, veškeré úspory lidí byly znehodnoceny narůstající měnou. Na vrcholu inflace se jeden dolar rovnal 4,2 bilionům (v důsledku spekulace v jednu chvíli až 12 bilionům) výmarských marek.[1] Lidé pak chodili nakupovat do obchodu s košem plných peněz, někteří dokonce i penězi topili, celé hospodářství se hroutilo jak domeček z karet a lidé začali pozorněji naslouchat hlasu demagogů, kteří slibovali návrat předválečné prosperity. Není žádných pochyb o tom, že to byla právě hyperinflace, co způsobilo vzestup národně-socialistického extremismu a zničení celé své střední vrstvy, která by pravděpodobně za jiných okolností Hitlerovu nástupu k moci v roce 1933 zabránila.

Jednotlivé výklady se však liší v tom, koho považují za viníka této katastrofy. První a častější poukazuje především na skutečnost, že Německo bylo značně oslabeno, zdecimováno a k tomu muselo platit ještě válečné reparace Francii. Ty byly tak velké, že musely být rozloženy do vícera let. Postupně ale úroky z těchto reparací začaly přerůstat únosnou mez a Německo si začalo půjčovat další úvěry na jejich splácení. Zanedlouho situace přesáhla stav, kdy ani veškerý domácí produkt země nestačil ke splacení válečných reparací a úroků z nich. Protože vláda neměla na vybranou a platit musela, začala Říšská banka peníze jednoduše tisknout. Ty samozřejmě nebyly nijak svázány se skutečnými hodnotami a tak okamžitě následovala mohutná inflace.

Na rozdíl od tohoto vysvětlení, které obviňuje mocnosti dohody, existuje ještě i jiné, které obrací pozornost k samotné německé vládě. Mnozí zpochybňují válečné reparace jako možnou příčinu, viz například Niall Fergusson ve své knize The Pity of War, česky vyšla jako Nešťastná válka. Německu se totiž podařilo vyhnout se placení velké části předepsané sumy (z 132 na 37 mld marek)[1]. Mýtus reparací jako příčiny německé hyperinflace pak prý stvořil především lord Keynes svou knihou Ekonomické důsledky míru, kterou napsal krátce po svém angažmá jako jeden z členů britské delegace na konferenci ve Versailles, která měla stanovit poválěčné uspořádání. Skutečnou příčinou německé hyperinflace podle něj byla tehdejší vláda výmarské republiky, která se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěla zbavit ohromných válečných dluhů.

Reakce na hyperinflaci

Profesor a bývalý guvernér centrální banky, Bernard Lietaer v své knize Budoucnost peněz popisuje případ jistého regionu Výmarské republiky v letech , tedy v době největší hyperinflace. Tamní vlastník uhelného dolu založil vlastní lokální peníze, které denominoval uhlím vytěženým z jeho dolu (stanovil, kolik jeho lokálních peněz odpovídá jednomu pytli uhlí určité hmotnosti). Současně stanovil (a uvedl na bankovkách této nově vzniklé měny), že každá bankovka je směnitelná za odpovídající množství uhlí a jeho podnik se zavazuje tuto směnu provést. Bankovky byly navíc vybaveny kolonkami (každý představoval jeden měsíc), do kterých se lepily kolky při každé směně bankovky za množství uhlí. Bankovky, kterým chyběly kolky za současný i minulý měsíc, ztrácely platnost. Toto opatření pravděpodobně mělo motivovala lidi, aby peníze směňovali. Úspěch tohoto systému rostl geometrickou řadou a v té době jinak bezútěšné republice se rozšířil daleko za oblast, ve které důl působil. Peníze fungovaly i po finanční stabilizaci Německé říše, ale v roce 1933 byly zrušeny z rozhodnutí státní moci (legislativního nařízení, které lokální měnu jako takovou postavil mimo zákon). Lietaer na tomto případu zdůrazňuje, že klíčovým aspektem zde bylo spojení nominální hodnoty dané měny se skutečnou hodnotou, kterou reprezentuje: zatímco tehdejší výmarská státní pokladna svou fiat měnu tiskla pro splátky válečných reparací bez jakékoli relace, v případě „peněz krytých uhlím“ majitel dolu nikdy nevydal více peněz než vytěžil uhlí (tím mohl dostát slibu napsaném na jeho bankovkách).

Jugoslávie

Velká inflační krize otřásla bývalou Jugoslávii. Po rozpadu federace zde byla situace podobná jako v Česku v 90 letech, kdy docházelo k transformaci z plánovaného na tržní hospodářství. K tomu se přidal i rozpad Jugoslávie, který se Miloševič snažil vyřešit posílením vojenské přítomnosti v jednotlivých zemích. Vystoupením Slovinska z Federace Miloševič řešil tisknutím nových peněz pro své osobní potřeby (Vojenský střet) a potřeby svých přátel. Tisknutí nových peněz si vyžádalo rekordní inflaci, která se v roce 1992 byla 19810,2 procent. Dalším způsobem, kterým se vládě podařilo získat peníze od lidí bylo zakládaní velkých bank a investičních společnosti, které však fungovaly pouze několik měsíců. Prostředky z Dafíny se začaly lidem vracet až v roce 2006 po iniciativě tehdejší vlády.

Jugoslávský dinár - stabilní měna celé Jugoslávie se z kurzu 7 dináru/1 marka propadl do takové inflace, že byl vydáván v miliardových hodnotnách[2] Následovala měnová reforma a zavedení „Nových dinárů“.

Kdysi plné regály nově vybudovaných obchodů byly prázdné, nastal nedostatek téměř každého zboží. K tomu výrazně i přispěly sankce, které na celou FRJ uvalila OSN. Peníze ztratily funkci oběživa, začal tedy fungovat směnný obchod, jejichž hlavním artiklem byly cigarety a alkohol. Z velké a hospodářsky vyspělé země u které se věřilo, že transformace bude provedena nejlépe a neúspěšněji ze zemí východní Evropy (což dokládá i velká expanze celosvětových společnosti ke konci 80 let), stejně tak se předpokládalo, že Jugoslávie vstoupí do EU se staly jednotlivé malé země, které se potýkají s mnoha problémy.

Vlny vysoké míry inflací zasáhly v podstatě všechny republiky, vyjma Slovinska, které se rychle dokázalo přeorientovat na nové trhy. Od roku 2007 je Slovinsko členským státem eurozóny. Chorvatsko nahradilo jugoslávský dinár zprvu svým vlastním chorvatským dinárem, ten následně kunou. Kosovo a Černá Hora začaly v 90. letech používat jako měnu německou marku, od roku 2002 pak euro. V Bosně a Hercegovině se do roku 1998 používaly tři různé měny (chorvatská kuna, bosenský dinár a dinár Republiky srbské), od tohoto roku se používá bosenská konvertibilní marka, která je pevně navázána na euro v kurzu 1,955 KM/€.

Argentina

Krize v Argentině měla nedozírné následky na fungování celé země. Během několika let, co HDP rostlo dvojciferným číslem nastal těžký úpadek. V podstatě lze shrnout tuto krizi ve třech bodech

Přehřátí ekonomiky

Ekonomika Argentiny rostla několik let dvojciferným číslem. Byly neúměrně zvedány výdaje (zvláště před volbami) a k tomu rostl deficit. Když přišlo oslabení ekonomiky, tak státní pokladna nebyla schopná zaplatit pevné mandatorní výdaje, které neustále narůstaly.

Krachy na latinsko-amerických burzách

V té době tyto burzy zaznamenaly určitý pokles a tento krach zasáhl celou Jižní Ameriku. A nejsilněji právě Argentinu.

Vysoké státní dluhy

Deficit narůstal, i přesto, že se zemi rekordně dařilo. Když přišla recese, nebyla Argentina schopna splácet dluhy a vyhlásila moratorium. Spousta věřitelů přišla o své úspory.

Zimbabwe

Ekonomika Zimbabwe byla v 80. let stabilní ekonomika s vysokým ekonomickým růstem. Na přelomu století se situace změnila a země se ocitla v hospodářskou krizi s pádivou inflací během posledních několik let. Během června roku 2007 pak inflace dosáhla týdenní úrovně až 300 procent. Podle analytika portálu Patria, Davida Marka je na vině hostilní politika prezidenta Roberta Mugabeho, v jejímž důsledku zemi k roku 2002 opustily asi 4 miliony lidí. V roce 2007 varoval MMF, že inflace ke konci tohoto roku může dosáhnout 100 tisíc procent. Tyto předpoklady byly překonány. Ještě v polovině července 2008 se držela inflace na 2,2 milionech procent, v polovině srpna 2008 ale již pokořila i největší rekordy a dosáhla nevídaných 11,3 milionu procent.[3] Vláda tehdy přistoupila k reformě měny, kdy z deseti miliard zimbabwských dolarů udělá jeden. Reforma vyvolala chaos a násedně se ekonomická krize ještě prohloubila. K počátku listopadu 2008 inflace dosáhla 230 miliónů procent (což znamená asi 4 procenta za den).[4]

Externí odkazy

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.