Španělsko
Slavíme 12. výročí existence naší Encyklopedie !
Historie největší čistě české encyklopedie se začala psát již 2. listopadu 2006 !
Za 144 měsíců tvrdé práce se nám podařilo radikálně zvýšit kvalitu celého projektu.
Dnes máme obrovské plány a počítáme s dalšími 10 roky rychlého rozvoje...

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Španělsko
Španělské království
Reino de España
Flag of Spain.png  Escudo de España (mazonado).png
Španělská vlajka   Státní znak Španělska
The media player is loading... Prehravac se nahrava...

Španělská hymna – Marcha Real
Geografie
EU location ESP.png
Hlavní město: Madrid
Rozloha: 504 782 km2 (50. na světě)
z toho 1,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Pico de Teide (3718 m n.m.)
Časové pásmo: +1
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 46 063 511[1] (27. na světě)
Hustota zalidnění: 87,8 (84. na světě)
HDI: 0,949 (vysoký)
Jazyk: španělština, regionálně katalánština,
baskičtina, galicijština
Náboženství: katolické
Státní útvar
Státní zřízení: Konstituční monarchie federativního typu
Měna: euro (EUR)
HDP/obyvatel: USD ()
Mezinárodní identifikace
MPZ: E
Telefonní předvolba: +34
Národní TLD: .es

Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovyAtlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.

Španělsko je parlamentní monarchií, členem Evropské unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako úřední jednotlivými autonomními společenstvími.

Obsah

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Španělska

Dávná historie

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijáda a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Muslimské Španělsko a reconquista

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko). Ve východní části existovala Navarra (království) a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie, Aragon, Portugalsko).

Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby. Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země, jehož posledním maurským králem byl Boabdil.

15. století

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17. století

Soubor:Alonso Sánchez Coello 002.jpg
Španělský král Filip II. Habsburský

V 16. století se Španělsko pod vládou Habsburků Karla I. (1516-1556) a jeho syna Filipa II. Španělského (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání kastilských měst, které probíhalo v letech 1521-1522 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 a židů v roce 1492.

Za vlády Filipa III. Španělského (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta (1571), ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

18. století

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků – Karel II. Španělský, aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

19. století

V 19. století bylo Španělsko chudým státem, Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhá v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 je v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovením absolutistických pořádků v zemi. Španělsko v prvních dvou desetiletích 19. století přišlo o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nese ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, karlistických válek, či později sporů mezi monarchisty a republikány. Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1. republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, Španělsko v ní přišlo o ostrov Kuba, Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.

20. století

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V  roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.

Během druhé světové vláky zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí.

V  roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem se jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.

21. století

V roce 2002 zavedla země euro.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem útoků teroristické organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci José Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.[2]

José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů).

Geografie

Soubor:Spain.png
Fyzická mapa Španělska (bez Kanárských ostrovů)

Hlavní článek: Geografie Španělska
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.

Nejvyšší horou je Pico de Teide (3718 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.

Podnebí

Španělsko je možno rozdělit podle podnebí do čtyř oblastí:

  • Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona -13.0 °C, Barcelona -10.0 °C, Valencia -7.2 °C, Murcia -6.0 °C, Alicante -4.6 °C, Malaga -3.8 °C.
  • Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu a v Madridu často se sněhem,teploty až -10 °C) a velmi horká a suchá léta(teploty až 40 °C). Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0 °C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C, Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete -24.0  °C, Burgos -22.0 °C, Salamanca -20.0 °C, Teruel -19.0 °C, Madrid -14.8 °C, Sevilla -5.5 °C.
  • Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao -8.6 °C, Oviedo -6.0 °C, Gijon a La Coruña -4.8 °C.
  • Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.

Vláda a politika

Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.

Územní nároky

Území nárokovaná Španělskem

Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.

Španělská území nárokovaná jinými státy

Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.

Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.

Správní rozdělení

Hlavní článek: Autonomní společenství Španělska
Hlavní článek: Španělské provincie

Španělské království se dělí do 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.

Autonomní společenství nebo autonomní město Hlavní město Rozloha
[km²]
Počet
obyv.[3]
Provincie
Bandera de Andalucía.png Andalusie
(Andalucía)
Sevilla 87 268 km² 8 039 399 8
Flag of Aragon.png Aragonie
(Comunidad Autónoma de Aragón)
Zaragoza 47 719 km² 1 269 027 3
Flag of Asturias.png Asturie
(Principado de Asturias)
Oviedo 10 604 km² 1 076 635 1
Flag of the Balearic Islands.png Baleárské ostrovy
(Comunidad Autónoma de las Islas Baleares / Comunitat Autònoma de les Illes Balears)
Palma de Mallorca 04 992 km² 0 983 131 1
Flag of the Basque Country.png Baskicko
(Comunidad Autónoma del País Vasco / Euskal Autonomia Erkidegoa)
Vitoria / Gasteiz 07 234 km² 2 124 846 3
Flag of Extremadura with COA.png Extremadura
(Extremadura)
Mérida 41 634 km² 1 083 879 2
Flag of Galicia.png Galicie
(Galicia)
Santiago de Compostela 29 574 km² 2 762 198 4
Flag of Cantabria.png Kantábrie
(Cantabria)
Santander 05 321 km² 0 562 309 1
Flag of the Canary Islands.png Kanárské ostrovy
(Islas Canarias)
Santa Cruz de Tenerife &
Las Palmas de Gran Canaria
07 447 km² 1 968 280 2
Flag of Castile and León.png Kastilie a León
(Comunidad Autónoma de Castilla y León)
Valladolid 94 223 km² 2 510 849 9
Bandera Castilla-La Mancha.png Kastilie-La Mancha
(Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha)
Toledo 79 463 km² 1 894 667 5
Flag of Catalonia.png Katalánsko
(Cataluña / Catalunya)
Barcelona 32 114 km² 7 197 174 4
Flag of La Rioja (with coat of arms).png La Rioja
(La Rioja)
Logroño 05 045 km² 0 301 084 1
Flag of the Community of Madrid.png Madrid
(Comunidad de Madrid)
Madrid 08 028 km² 6 008 398 1
Flag of the Region of Murcia.png Murcie
(Región de Murcia)
Murcia 11 313 km² 1 335 792 1
Flag of Navarre.png Navarra
(Comunidad Foral de Navarra, Nafarroako Foru Komunitatea)
Pamplona 10 391 km² 0 600 027 1
Flag of the Land of Valencia (official).png Valencie
(Comunidad Valenciana / Comunitat Valenciana)
Valencia 23 255 km² 4 692 449 3
Flag Ceuta.png Ceuta
(Ciudad Autónoma de Ceuta)
Ceuta 20 km² 75 816 1
Flag of Melilla.png Melilla
(Ciudad Autónoma de Melilla)
Melilla 13 km² 66 871 1

Ekonomika

Zaragoza, páté největší město země

Hlavní článek: Španělská ekonomika

Španělsko podporuje růst HDP a je díky tomu mezi čtyřmi nejvíce rostoucími západoevropskými ekonomikami. Středopravicová vláda bývalého premiéra Aznara úspěšně pracovala na přijetí jednotné evropské měny Euro v první skupině zemí, a to k 1. lednu 1999. Aznarova vláda pokračovala v prosazování liberalizace, privatizace a deregulace ekonomiky a nakonec představila i daňové reformy. Nezaměstnanost za doby Aznarovy vlády stabilně klesala, ale stále zůstává na 9,8% v srpnu 2005. Přesto to bylo lepší než na začátku devadesátých let, kdy bylo nezaměstnaných 20% španělů. Růst o 2,4% v roce 2003 byl zapříčiněn kolísáním evropské ekonomiky, a od té doby se ustálila na asi 3,3% v polovině roku 2005. Premiér José Luis Rodríguez Zapatero, jehož strana vyhrála volby tři dny po výbuších ve vlacích v Madridubřeznu 2004, plánoval redukovat vládní vměšování do podnikání, daňové úniky a podporovat inovace, výzkum a vývoj, ale také intenzivně zavádět regulace trhu práce. Z údajů žebříčků HDP Světové Banky z roku 2004 vyplývá, že Španělsko bylo tehdy osmou největší ekonomikou světa.

Hlavní model španělského ekonomického růstu (založený hlavně na masové turistice, neustálé výstavbě a dělnických profesích) je kolísavý a nemusí být dlouhodobě udržitelný. První zpráva Observatoře Udržitelnosti (španělsky Observatorio de Sostenibilidad), která byla publikována a financována španělským Ministerstvem životního prostředí a univerzitou v Alcalá, odhaluje, že růst HDP je přes 25 % za posledních deset let, zatímco skleníkové plyny rostou od roku 1990 o 45 %. Ačkoliv populace ve Španělsku roste jen o něco málo přes 5 % mezi roky 1990 a 2000, plocha měst se zvětšila o více než 25 % za stejnou dobu. Mezitím se spotřeba energie ve Španělsku za posledních 20 let více než zdvojnásobila a nyní roste o 6 % ročně. Toto je pro zemi, která závisí na importu ropy, částečně znepokojující (asi 80 % španělské energie potřebuje ropu). Dlouhodobě neudržitelný vývoj je viditelný podél španělského pobřeží Středozemního moře, kde se staví domy a turistické komplexy. Ty zabírají obrovské plochy země a vodní zdroje.

Rozložení obyvatelstva podle provincií

Demografie

1. lednu 2008 obývalo Španělsko 46 063 511 obyvatel;[1] průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km², což je mírně pod průměrem EU. Rozložení obyvatelstva je silně nerovnoměrné: zatímco pobřežní oblasti a ostrovy jsou velmi hustě zalidněné, centrální Španělsko je téměř pusté (kastilská provincie Soria má pouze 9 obyv./km²), trpící dlouhodobým stárnutím obyvatelstva a jeho odchodem zejména do Madridu, v jehož aglomeraci žije 14 % obyvatel země.

Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v České republice; vznikala v období občanské války (19361939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, Rumunů, a dalších přistěhovalců, včetně několika stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti (viz níže). S ohledem na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání.

Obyvatelé země se označují jako Španělé; část obyvatel hovořících jinými jazyky než kastilštinou považují za Španěly pouze Kastilce a samy se často prohlašují za Galicijce, Basky a Katalánce. Přes tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, podíl ostatních náboženství je velmi nízký.[4]

Jazyky

Soubor:Spain languages.PNG
Jazyková mapa Španělska

Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná zde jako kastilština. K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (užívaná na východě Španělska), baskičtina, galicijština a aranéština. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.

Přistěhovalectví

Zatímco ve 20. století bylo Španělsko zemí, odkud emigranti odcházeli (před občanskou válkou, frankismem či ekonomickými krizemi), na přelomu 20. a 21. století zaznamenala silnou vlnu migrace, která, byť již o něco slabší, pokračuje dodnes. S čistou mírou imigrace 1,5 % v roce 2005 bylo po Kypru na druhém místě v EU.[5] V současnosti zaujímá s hodnotou 0,99 % 15. místo v unii.[6] V roce 2008 tvořilo 5 220 000 cizinců 11,8 % obyvatel Španělska.[7]

Zpočátku převažovali mezi imigranty obyvatelé Afriky a Jižní Ameriky (zejména Maročané a Ekvádorci), v posledních letech však mezi příchozími převážili Evropané. Největší zastoupení mají Rumuni (729 000), rychle stoupá podíl Britů (352 000) a dalších občanů starých států Evropské unie. Nejvíce imigrantů se usazuje v Madridu a na pobřeží Středozemního moře, naopak Galicie či Asturie příliv cizinců téměř nepocítily.

Největší města a aglomerace

Mapka s aglomeracemi nad 300 000 obyvatel


10 největších měst

poř. město obyvatelstvo
1 Madrid 3 232 463
2 Barcelona 1 595 110
3 Valencia 797 654
4 Sevilla 699 145
5 Zaragoza 654 390
6 Málaga 561 250
7 Murcia 422 861
8 Palma de Mallorca 413 781
9 Las Palmas de Gran Canaria   377 203
10 Bilbao 353 168

10 největších metropolitních oblastí

poř. aglomerace obyvatelstvo
1 Madrid 5 883 521
2 Barcelona 3 150 380
3 Valencia 1 810 663
4 Sevilla 1 438 451
5 Málaga 965 371
6 Bilbao 949 939
7 Oviedo-Gijón 857 495
8 Alicante-Elche   725 395
9 Zaragoza 688 643
10 Vigo 659 632

Kultura

Corrida

Tradiční španělská kultura je pevně zakořeněna v katolictví, jehož mocný vliv na tvorbu tradice dokazují například procesí o velikonočním týdnu „Semana Santa“. Vlivy cikánské kultury se odrážejí v tanci a hudbě flamenca, maurské dědictví se projevuje nejvíce v architektuře (Alhambra). Španělsko proslavili světově věhlasní umělci – El Greco (řeckého původu), Goya, Picasso, Dalí, Gaudí či Miró. V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie, ze známých režisérů uveďme již zemřelého Luise Buñuela či Pilar Miró, a soudobé tvůrce jako je Pedro Almodóvar či Alejandro Amenábar.

Doprava

  • délka silniční sítě: 664 610 km (údaj z roku 2000)
  • nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 120 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na hlavních silnicích (značené N) 100 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na ostatních silnicích 90 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost v obcích 50 km/hod
  • maximální povolené množství alkoholu v krvi 0,5 mg/l
  • další informace:
    • řidič nosící brýle musí mít u sebe brýle náhradní
    • není povoleno za jízdy telefonovat (ani s hands-free)
    • telefonní číslo na dopravní policii: 062
  • Zkratky silnic
    • dálnice s poplatkem značka: (AP)
    • dálnice bez poplatku značka: (A)
    • státní silnice: (N)
    • místní silnice: (C)

Související články

Reference

  1. 1,0 1,1 INE: Demografické údaje k 1. lednu 2008
  2. Španělští socialisté se ujímají vlády po osmi letech BBCCzech, 15. března 2004
  3. Údaje pro rok 2007 Instituto Nacional de Estadística
  4. Průzkum CIS (Cientro de Investigaciones Sociológicas), duben 2008, otázka 33
  5. Eurostat: Población en Europa - 2005, Población en Europa - 2004 (fr, en, de)
  6. Index Mundi: Tasa de inmigración neta, comparación países
  7. INE: Avance del Padrón Municipal a 1 de enero de 2008. Datos provisionales

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Španělsko
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Španělsko