Bitvy na Soči

Z Multimediaexpo.cz

Italská fronta 1915-1917

Bitvy na Soči bylo jedenáct, resp. dvanáct krvavých střetů, které se odehrály za první světové války na rakousko-italské frontě.

Obsah

Předehra

Italská vojska na Soči

Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku až 23. června 1915. V roce 1914 nemohla vstoupit do války, ať již na jakékoliv straně. Válka v Tripolisu vyčerpala nevelké zásoby zbraní a válečného materiálu, chyběli důstojníci i moderní zbraně. Itálie se však od konce roku 1914 snažila tento stav zlepšit a podnikala opatření ke zlepšení akceschopnosti své armády. Jako hlavní směr útoku si vybral generální štáb jadranský přístav Terst, jako vedlejší směry byly určeny útoky alpskými údolími jižních Tyrol. Pokud chtěla italská armáda táhnout na Terst, bylo však nutné překonat tehdy rakouskou řeku Soču. Podle této řeky pak byla nazývána bitva v rakousko-uherské monarchii, jinde je bitva pojmenována od italského názvu řeky Isonzo.

1. bitva - 23. června - 7. července 1915

Útok italských vojsk byl zahájen 23. června dělostřeleckou přípravou. Ta byla vzhledem k italské nezkušenosti neúspěšná a nezpůsobila vážnější škody. V této době čítala síla italských vojsk 225 praporů, rakousko-uherské pozice bránilo 84 praporů. 30. června došlo na frontě široké 3 km k hlavnímu útoku, ale řeku se podařilo překročit jen na několika místech. Proto Itálie přisunula posily a 5. července nastal další útok, který byl též neúspěšný a o dva dny později byl zastaven.

2. bitva - 18. července – 3. srpna 1915

Rakousko-uherský moždíř ráže 305 mm

Italové posílili své jednotky dělostřelectvem, došlo i k posílení rakouské armády. Italské útoky se však podařilo odrazit, její vojska dosáhla pouze nepatrných územních zisků za obrovské ztráty 42 tis. mrtvých a raněných. Ztráty rakousko-uherské armády činily 45 tisíc.

3. bitva - 18. října – 4. listopadu 1915

Itálie zahájila mohutnou dělostřeleckou přípravu, která trvala tři dny, přičemž z 1200 děl bylo vypáleno více než milion dělostřeleckých granátů. Trvdé boje zastavilo špatné počasí, nedošlo k žádným posunům na frontě. Ztráty Itálie činily 60 tisíc mrtvých a raněných, rakouské ztráty 42 tisíc mužů.

4. bitva - 10. listopadu – 2.prosince 1915

Další neúspěšné pokusy Italů o průlom. Ani tentokrát se nepodařilo dobýt klíčové město Gorice. Bezvýsledné boje stály italskou stranu 7000 mrtvých, 34.000 zraněných a 7500 nezvěstných. Ztráty rakouské strany činily 4000 mrtvých, 17.000 raněných a 25.900 nezvěstných.

5. bitva - 9.března – 17. března 1916

Tato bitva byla uskutečněna jako možné ulehčení pro francouzská vojska v bitvě u Vedunu. Její výsledek byl nulový, ztráty oproti minulým bojům zanedbatelné.

Minomet na hoře Rombon (léto 1916)

6. bitva - 6.srpna – 17. srpna 1916

Bitvě předcházelo devítihodinové ostřelování rakousko-uherských pozic. 8. srpna se podařilo italským vojskům konečně dobýt město Gorice. Italské ztráty činily 50 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných, rakouské ztráty činily přes 40 tisíc.

Bitva v Krasu

7. bitva - 14. září – 17. září 1916

Italská 3. armáda zaútočila na frontě o šířce 10 km mezi městem Gorice a Jadranem. Za cenu 17 tisíc mtrvých a raněných obsadila jen velmi malá území. Rakousko-Uhersko přišlo o 15 tisíc mrtvých a raněných.

8. bitva - 10. října – 12.října 1916

V bitvě postoupila italská armáda o tři kilometry za cenu 24 tisíc mrtvých a raněných. Obdobné ztráty měla rakousko-uherská armáda.

9. bitva - 31. října – 4. listopadu 1916

Další italský útok směrem na Terst. Dělostřelecká příprava Italů trvala 5 dní, územní zisky nepatrné, ztráty na lidech - Itálie 16 tisíc a Rakousko-Uhersko 11 tisíc mužů.

Ruiny obce Medeazza po skončení desáté sočské bitvy

10. bitva - 12. května – 8. června 1917

Cílem této kampaně italskou byl průlom do Terstu. Po mohutné dělostřelecké přípravě zaútočily italské jednotky, avšak podařilo se jim dobýt pouze jednu vesnici. Tvrdé boje pokračovaly ještě v červnu a vyžádaly si obrovské ztráty na lidech. Itálie přišla o 160 tisíc mužů (z toho 36.000 mrtvých), Rakousko-Uhersko o 125.000 mužů (z toho 17.000 mrtvých). Italská armáda byla zajala 23.000 rakouských vojáků, rakouská armáda byla 27.000 italských zajatců.

11. bitva, 18. srpna až 12. září 1917

Hned po zastavení neúspěšné desáté ofenzívy začali Italové s přípravou nového útoku, který tentokrát plánovali namířit především proti Banjšické náhorní plošině. Nápor v tomto směru prosazoval velitel 2. armády Luigy Capello. Italové opět zkoncentrovali obrovské množství děl všech ráží, kterých měli dohromady k dispozici téměř 5 200. Prorazit rakousko-uherské linie severně od Gorice bylo připraveno 51 pěších divizí v 567 praporech.[1] Sočská 5. armáda naproti tomu disponovala 21 divizemi a přibližně 1 500 děly a minomety.[2] Přísunem demoralizovaných pluků z východní fronty se i v českých jednotkách na sočské frontě začaly v létě roku 1917 množit dezerce. Na počátku srpna se pak jednotkám generálporučíka Enrica Caviglii vzdal český důstojník, který Italům velmi podrobně popsal rakousko-uherské pozice na západní straně Banjšické plošiny. Další komplikací bylo zle načasované odvolání generálmajora Aloise Podhajského, velitele 21. střelecké divize, která měla plošinu bránit.[3]

Palbu spustila italská děla 18. srpna na celé délce fronty, od Mrzleho vrhu po Kras. Velmi intenzivně byla bombardována postavení na Monte Ermada, kterou ostřelovala i děla umístěná na vorech v Terstském zálivu. Cadorna se tak snažil vzbudit u Rakušanů mylný dojem, že hlavní nápor znovu povede na jižním úseku fronty. I díky vyzrazením pozic na Banjšické plošině byly pražský a písecký pluk bránící prostor okolo Kanalskeho Vrhu doslova rozmetány na kusy hustou italskou palbou. Italové krytí střelbou děl přemostili Soču u Ročinje, načež obsadili západní okraj plošiny.[4] Přesila italských sil pak zle tlačila otřesené rakousko-uherské jednotky na Banjšické plošině. Když 22. srpna přijel do Postojné císaře Karel doprovázený náčelníkem generálního štábu Arthurem Arz von Straußenburgem, dozvěděl se Borojević, že v koordinaci s německým velením je připravován v severní části fronty mohutný protiútok a že je proto třeba tolminské předmostí udržet za každou cenu.[5] Velitel 5. armády rozhodl o stažení sil z Banjšice, Vodice a Svete Gory na východ směrem k Čepovanské dolině, kde již byla připravená druhá obranná linie. Obránci z těchto pozic ustoupili v noci z 23. na 24. srpna. Po obsazení Banjšice se italský útok na plošině zastavil a Rakušané udrželi důležitou Lomskou plošinu na sever od Kalu nad Kanalom.[6] Další italské útoky na Komenském Krasu byly zastaveny před Medeazzou a Rakušané ubránili rovněž horu Monte Ermada.[7] 4. září zahájili Rakušané na jižním okraji Krasu úspěšný protiútok, po němž se frontová linie ustálila na původních pozicích. Do zajetí zde padlo 6 200 italských vojáků a 163 důstojníků.[8]

Italští zajatci z 11. bitvy, 1. září 1917

Urputné boje se v rámci jedenácté sočské bitvy rozhořely i o vrchol Škabrijel (Monte San Gabriele) ze severu bránící Italům ve vstupu do Vipavské doliny.[9] Na zdolání tvrdě bráněného vrcholu byly nasazeny i speciální úderné jednotky arditů, kterým se ráno 4. září podařilo Škabrijel dobýt. Ještě téhož dne však vyrval vrch z italských rukou protiútokem 25. domobranecký pluk z Kroměříže.[10] Čeští vojáci pak rozbombardované pozice na Škabrijelu bránili proti několika vlnách italských útoků až do vystřídání 2. horským střeleckým plukem z Lublaně večer následujícího dne. Krvavé útoky obou stran se rychle střídaly, avšak vrchol Škabrijelu se Italům trvale obsadit nepodařilo. Italů padlo při jeho dobývání na 25 000, Rakušanů zde zemřelo 15 000.[11]


„ „Byla to hotová Golgota utrpení a smrti. Tam, kde začínala první linie, byly jen zasypané zákopy, naplněné mrtvolami, a z předprsní zbyla jen rozsypaná skalní suťoviska, za kterými se krčilo několik šílených vojáků, zmatených od největší hrůzy, strašnější než peklo, bránících vrchol Svatého Gabriela uprostřed nelidských hrůz nejstrašnějšího popraviště. Co proti tomu peklu byl Svatý Michal. I Hudi Log byl dalek těmto hrůzám.“ “


Největším italských úspěchem v jedenácté bitvě na Soči tak zůstalo obsazení náhorní plošiny Banjšice, ostatní územní zisky v bitvě byly mizivé. V největší a nejkrvavější sočské bitvě přišla Itálie během necelého měsíce o 18 974 identifikovaných padlých vojáků, 35 187 nezvěstných a 89 173 raněných. Celkově se italské ztráty odhadují na 170 000 mužů.[12] Rakouská strana při výčtu ztrát protivníka odhadovala přibližně 40 000 zabitých, 108 000 raněných a 18 000 zajatých italských vojáků. Vlastní ztráty pak Rakušané odhadli na 10 000 padlých, 45 000 raněných, 30 000 nezvěstných a 20 000 nemocných mužů.[2][12]

Boje v Alpách

Rakouský 7,5cm horský kanón M 15 - výrobek Škody Plzeň

Současně s boji na Soči probíhaly i další těžké boje v Alpách na rakousko-italské hranici. Boje ve vysokohorském prostředí byly oproti bojům na jiných frontách velice specifické. Vojáci byli nuceni hloubit v horách podzemní tunely a skrýše, zákopy se kopaly jen tam, kde to terén umožňoval. Boje v horách probíhaly tvrdým způsobem, vázlo zde zásobování potravinami, vojáky trápil chlad, studený vítr i vysokohorské počasí, zvláště v zimě. Za těchto podmínek byly na vrcholky hor přepravovány nejen pušky, kulomety a munice, ale též vysokohorská děla, jejichž předním výrobcem byla Škoda (podnik). Paradoxem je, že tato děla bojovala na obou stranách fronty. Pozůstatky těchto bojů lze i v dnešní době nalézt ve vysokohorských oblastech italských, rakouských a dnešních slovinských Alp.

Další boje

Italům se v kampani na řece Soči rozhodující průlom nepodařil. Tím byla otřesena bojová morálka armády i zázemí. Počet zajatců začal neúměrně stoupat a útočnost italské armády klesala. Síla rakouské obrany však rostla. Po porážce Srbska a uvolnění ruského tlaku v Haliči zůstala rakouské armádě jen italská fronta. Rakousko potřebovalo stejně jako Itálie významné vítězství. K tomu přišla rozhodná chvíle v říjnu 1917, kdy se z východní fronty uvolnilo sedm německých divizí, které přispěchaly na pomoc rakouské armádě. 24. října byla zahájena bitva u Caporetta, která bývá také někdy nazývána jako dvanáctou bitvou o Soči. Překvapení bylo pro Italy dokonalé, fronta se neudržela. Útok směřoval do týlu vojsk nejen na Soči, ale i v Dolomitech a Karnských Alpách. Nastal hromadný ústup, který se změnil v útěk. Útočníkům padly do rukou obrovské zásoby válečného materiálu a potravin. S největším vypětím sil se podařilo Italům zastavit postup na řece Piavě.

Česká účast na bojích

Boje v Alpách
Pohled na italskou frontu

Na italské frontě bojovalo za první světové války v řadách rakousko-uherské armády velké množství Čechů. Rakušané raději Čechy nasazovali zde, než na východní frontu, protože tam se množily dezerce Čechů do dobrovolného ruského zajetí. Koncem války v Itálii se však objevili čeští legionáři i na italsko-rakouské frontě, takže i zde docházelo k případům, že Češi bojovali proti Čechům. Na českou účast v bojích na italské frontě se zachovaly mnohé vzpomínky, válka se projevila i v lidových písních. Nejznámější písničkou, která se zpívá dodnes, je Válka na Itálii: "Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začíná válka na Itálii."

Související odkazy

Literatura

  • Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Nakladatelství Panorama 1984
  • Yvette Heřtová, Zákopová válka, Mladá fronta 1983

Reference

  1. ↑ Vričan (2008). Str. 355.
  2. ↑ 2,0 2,1 Fučík a Pavlík (2008). Str. 49.
  3. ↑ Vričan (2008). Str. 357.
  4. ↑ Vričan (2008). Str. 361 – 363.
  5. ↑ Vričan (2008). Str. 382.
  6. ↑ Vričan (2008). Str. 384 – 385.
  7. ↑ Vričan (2008). Str. 387.
  8. ↑ Vričan (2008). Str. 409.
  9. ↑ Vričan (2008). Str. 388.
  10. ↑ Vričan (2008). Str. 394 – 395.
  11. ↑ Vričan (2008). Str. 400.
  12. ↑ 12,0 12,1 Vričan (2008). Str. 410.

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Bitvy_na_So%C4%8Di“