Maria Göppert-Mayer

Z Multimediaexpo.cz

Maria Göppert-Mayer

Maria Göppert-Mayer (* 28. června 1906, Katovice, Polsko, tehdy Německo, † 20. února 1972, San Diego, Kalifornie, USA)[1] byla americká fyzička německého původu.

V roce 1963 obdržela jako druhá žena po Marii Curie Nobelovu cenu za fyziku za svůj výzkum atomového jádra. Při studiu atomového jádra objevila magická čísla a podala jejich vysvětlení pomocí slupkového modelu jádra.

Obsah

Raný život

Narodila se v Katovicích, nyní patřících Polsku, jako jediné dítě svých rodičů. Když jí byly 4 roky, rodina se přestěhovala do Göttingenu, kde její otec získal profesorské místo na tamní prestižní univerzitě. Otec byl Marii podle vlastních slov vždy blízký, zejména proto, že byl vědec.

V Göttingenu vychodila střední školu a nastoupila na soukromou vysokou školu vedenou sufražetkami, která měla za cíl připravit dívky ke studiu na skutečných univerzitách, zde úspěšně složila maturitu a následně udělal přijímací zkoušky na univerzitu v Göttingenu.

Vysokoškolské vzdělání

Na univerzitu nastoupila v roce 1924, nejprve studovala matematiku, kterou ve 20. letech 20. století z důvodu nedostatku učitelů tohoto předmětu studovala řada dívek. Jednou z jejích profesorek byla i Emmy Noetherová. Později se ale začala zajímat o fyziku, z níž v roce 1930 získala doktorský titul, ve své disertační práci navrhla zásadní myšlenku možné absorpce dvou fotonů jádrem atomu. [2] Ve 30. letech se zdálo nemožné tuto myšlenku ověřit, avšak pozdější vývoj laserů dovolil tuto hypotézu prokázat, když byla roku 1961 pozorována dvoufotonová excitace v krystalu europia. [3] Za tento zásadní příspěvek po ní byla pojmenována jednotka průřezu dvoufotonové absorpce. [4]

Spojené státy

Na počátku roku 1930 se vdala za chemika Josepha Mayera, jednoho z asistentů fyzika Jamese Francka. [5] Krátce nato se přestěhovali do USA, kde Joseph získal místo profesora chemie na Univerzitě Johnse Hopkinse. Maria profesorské místo nezískala, byla ale přijata jako asistentka, měla tedy přístup k vědeckému vybavení a rovněž vyučovala několik kurzů. V roce 1935 vydala další zásadní článek o dvojitém beta rozpadu. Brzy byla přijata jako profesorka na Chicagskou univerzitu. Mezitím se několikrát vrátila do Německa, kde spolupracovala s Maxem Bornem na kvantové mechanice. V roce 1933 se však k moci dostala NSDAP a mnoho akademiků včetně Borna a Francka ztratilo práci. Maria se tak definitivně vrátila do USA.

Roku 1937 přišel její muž Joseph o místo na univerzitě Johnse Hopkinse z neznámých důvodů, spekulovalo se o nepřátelském vztahu děkana k ženám na katedře přírodních věd a také o nepřátelském vztahu k německým vědcům. Oba byli přijati na Kolumbijskou univerzitu, Joseph jako profesor, Maria opět jako asistentka. Enrico Fermi ji požádal o prozkoumání valenčních orbitalů dosud neobjevených transuranových prvků. Ukázalo se, že tvoří novou sérii podobnou vzácným zeminám.

Projekt Manhattan

V roce 1941 získala Maria částečný úvazek na Sarah Lawrence College. O rok později začal Projekt Manhattan jehož se Maria rovněž účastnila, když spolupracovala s Haroldem Ureyem. Jejich cílem bylo najít způsob jak oddělit potřebný uran-235 od přírodního uranu, tvořeného převážně izotopem 238. Zkoumali tedy chemické a termodynamické vlastnosti hexafluoridu uranu a možnost separace fotochemickou reakcí. Ve 40. letech 20. století byla tato možnost neproveditelná, později s laserovými technologiemi se začala používat.

Mariin známý Edward Teller jí zajistil místo na Kolumbijské univerzitě, kde zkoumala vlastnosti hmoty a záření při extrémně vysokých teplotách, přítomných například při termonukleární explozi. V únoru byl její muž poslán do Tichomoří, proto nakrátko opustila New York a odešla do Los Alamos, ale brzy se vrátila, když se i její manžel vrátil z války v červenci roku 1945.

V roce 1946 získali Maria a její manžel Joseph profesorská místa na Chicagské univerzitě a Maria získala rovněž částečný úvazek v Argonne National Laboratory jako vedoucí teoretické skupiny. Zkoumala například problém kritičnosti tekutým kovem chlazeného jaderného reaktoru.

Slupkový jaderný model

V pozdních 40. letech vyvinula takzvaný slupkový model atomového jádra, publikovaný roku 1950. [6][7] Tento model vysvětluje, proč určitý počet nukleonů v jádře vede k zvlášť vysoké stabilitě tohoto jádra. Tato čísla nazval Eugene Paul Wigner jako magická, jsou to čísla 2, 8, 20, 28, 50, 82 a 126. Na tom samém problému pracovali ve stejné době rovněž němečtí vědci J. Hans D. Jensen, Otto Haxel a Hans Suess, kteří dospěli ke stejným výsledkům a publikovali je již v roce 1949. [8][9] Nasledně s nimi Maria navázala spolupráci, Jensen se stal spoluautorem její knihy. Za tento objev získali Maria Goeppert-Mayer, Hans Jensen a Eugene Paul Wigner v roce 1963 Nobelovu cenu za fyziku. [10]

Roku 1960 byla jmenována řádnou profesorkou na Kalifornské univerzitě v San Diegu, krátce po příjezdu utrpěla mrtvici, přesto ještě několik let pokračovala ve výuce a práci. V roce 1965 byla zvolena do Americké akademie věd a umění. [11]

Smrt

Zemřela 20. února 1972 na následky infarktu z předchozího roku, po němž byla v kómatu. [12] S manželem (zemřel 1983) měli dvě děti, dceru Marii a syna Petera.

Reference

  1. ↑ Maria Goeppert-Mayer - Autobiography [online]. Nobelprize.org, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑
  3. ↑
  4. ↑ . Dostupné online.  
  5. ↑ Epigenesys.eu – Maria Goeppert-Mayer
  6. ↑
  7. ↑
  8. ↑
  9. ↑
  10. ↑ NobelPrize.org – Maria Goeppert Mayer – facts (anglicky)
  11. ↑ American Academy of Arts and Sciences – Book of Members, 1780–2010: Chapter M (PDF)
  12. ↑ Soylent Communications – Maria Goeppert-Mayer

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Maria Göppert-Mayer
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Maria_G%C3%B6ppert-Mayer“