Norimberský proces

Z Multimediaexpo.cz

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Mezinárodní soudní tribunál, ustanovený dle londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 (mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií, přistoupili k ní i další Spojenci, včetně Československa, kde byla vyhlášena pod č. 164/1947 Sb.), pro potrestání válečných zločinů za druhé světové války, se do dějin zapsal pod označením Norimberský proces. Sídlem tribunálu byl zvolen Norimberk, pravděpodobně proto, že byl někdejším ideologickým centrem NSDAP, kde byly vytvořeny norimberské zákony a byly pořádány každoroční sjezdy strany, dále také proto, že norimberský Justiční palác zůstal shodou náhod zcela nepoškozen od spojeneckého bombardování během druhé světové války. Obžaloba byla vznesena 6. října 1945, soudní proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a byl ukončen vynesením rozsudků 1. října 1946. Souzeno bylo 22 hlavních představitelů nacistického Německa. Proces proběhl před Mezinárodním vojenským tribunálem, který byl za tímto účelem zřízen. Současně také organizace SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP byly odsouzeny jako zločinecké organizace. Obžaloba byla vedena především v těchto bodech:

  1. zločiny proti lidskosti
  2. válečné zločiny
  3. zločiny proti míru

Podobný proces se konal také v Japonsku, kde vešel ve známost jako tokijský proces. Norimberské procesy byly sérií nejvíce sledovaných soudních procesů, především kvůli soudním procesům s prominentními členy politického, vojenského a hospodářského vedení nacistického Německa. Procesy se odehrávaly v budově Justičního paláce v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Prvním a nejslavnějším z nich byl proces s čtyřiadvaceti hlavními válečnými zločinci souzenými Mezinárodním vojenským tribunálem. Jako druhý přišel na řadu proces před americkým Norimberským vojenským tribunálem s méně významnými nacistickými činiteli, taktéž obviněnými z válečných zločinů. Stejný soud pak rozhodoval i ve věci lékařského procesu.

Obsah

Pozadí procesu

Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince 1942. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), sovětský vůdce Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zažertoval, že 49 tisíc by snad mohlo stačit. Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ale s nutností potrestat válečné zločince souhlasil. V souladu s Moskevským dokumentem, který sám napsal, pak měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné. Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval nucenou deindustrializaci Německa spolu s dalšími tvrdými opatřeními, ne nepodobnými těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přiklonil se k soudnímu procesu. Navíc, když se detaily plánu později dostaly na veřejnost, vzbudily všeobecný nesouhlas. Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války Henry L. Stimson tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana. Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti soudních procesů. Jejich začátek byl stanoven na 20. listopad 1945.

Vznik soudních tribunálů

Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla tedy postupně diskutována a vytvářena na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie. Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939. Omezení soudních procesů a potrestání mezinárodním tribunálem na občany států Osy vedlo k obvinění, že se jedná pouze o spravedlnost vítězů a že válečné zločiny spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo. Proto, když příslušníci ozbrojených složek spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari. Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.

Jmenný seznam souzených

Lavice obžalovaných – Přední řada: Göring, Hess, von Ribbentrop a Keitel. Druhá řada: Dönitz, Raeder, Schirach a Sauckel.
Trest smrti
Doživotí
20 let
15 let
10 let
Stíhání zastaveno
Osvobozeni

Sídlo

Sovětský svaz chtěl, aby se soudní procesy odehrávaly v Berlíně, ale Norimberk byl nakonec vybrán za sídlo tribunálu z několika důvodů:

  • nacházel se v americké zóně (Německo v té době bylo rozděleno na čtyři zóny)
  • Justiční palác byl prostorný a nepoškozený (jedna z mála budov, která zůstala z velké části nedotčena rozsáhlým spojeneckým bombardováním Německa) a součástí komplexu budov bylo navíc i velké vězení
  • jelikož byl Norimberk městem každoročních shromáždění nacistické strany, byla v tom, že se právě Norimberk stal místem kapitulace nacistické strany, jistá symbolika.

Účastníci

Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli:

Generální žalobci byli Robert H. Jackson za Spojené státy, Sir Hartley Shawcross za Velkou Británii, generálporučík Roman Ruděnko za Sovětský svaz a François de Menthon a Auguste Champetier de Ribes za Francii. Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.

Vliv tribunálu na mezinárodní trestní právo a otázky jeho legálnosti

Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později. Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:

  • Konvence o genocidě (1948)
  • Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
  • Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)
  • Ženevské úmluvy na ochranu obětí války (1949) a Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1977
    • Ženevské úmluvy jsou tvořeny těmito úmluvami:
      • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
      • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
      • Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
      • Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.

Výtky k tribunálu

Ač je norimberský proces obecně přijímán jako nutná součást vyrovnání se s nacismem a jeho nezpochybnitelný pozitivní vliv na mezinárodní trestní právo, vyskytují se námitky proti způsobu jeho provedení a poukazy na to, že minimálně z právního hlediska nebyl v pořádku. Seznam hlavních výtek proti legálnosti procesů:

  • Diskutabilní nestrannost soudů, protože soudci byli jmenováni vítěznými mocnostmi, avšak například profesor Oxfordské univerzity A. L. Goodhart tomuto nařčení oponoval tímto tvrzením:
„Jakkoli tento argument může znít dobře v teoretické oblasti, opomíjí fakt, že se dostává do rozporu s provozováním práva v jakékoli zemi. Kdyby byl pravdivý, žádný vyzvědač by nemohl být postaven před soud, protože by byl souzen soudci nepřátelského státu. Přesto zatím ještě nikdo neprosazoval v takovýchto případech povolávat neutrální soudce. Vězeň má právo požadovat, aby jeho soudce byl spravedlivý, nikoli neutrální. Jak upozornil lord Writ, stejný princip je aplikovatelný na běžné trestní právo, jelikož: „lupič si nemůže stěžovat, že je souzen porotou složenou z poctivých občanů.“ („The Legality of the Nuremberg Trials“, Juridical Review, April, 1946.)
  • Porušení práva na rovnost stran. Zatímco obžaloba měla přístup ke všem zabaveným archivům a materiálům, z nichž si mohla libovolně vybírat důkazní materiál, obhajobě byl tento přístup odepřen a mohla tak pouze reagovat na selektovaný materiál předložený obžalobou.
  • Zpětné uplatnění nově zavedených zákonů (zejména pak nově zavedeného zločinu přípravy útočné války), čímž byl porušen princip trestního práva law nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali, což znamená, že nikdo nemůže být trestán za zločin, který nebyl v době jeho spáchání dosud definován zákonem.
  • Určitou morální námitkou je i upozornění, že mnoha zločinů, za které byli němečtí politici a vojáci odsouzeni k smrti (genocida, příprava útočné války etc.), se dopouštěli (ovšem beztrestně) i vítězové, jejichž zástupci zasedli v soudním tribunálu (zejména SSSR). Zejména podstatná byla námitka, že hlavní sovětský soudce Nikitčenko měl významnou úlohu ve Stalinových demonstračních procesech v letech 1936-1938.
  • Další problém byl viděn v tom, že jedno z obvinění zahrnovalo i spiknutí za účelem napadení Polska v roce 1939. V tajné protokoly německo-sovětské smlouvy o neútočení ze srpna 1939 bylo navrženo rozdělení Polska mezi Německo a SSSR, avšak sovětští vůdci za účast na spiknutí souzeni nebyli.
  • Nejčastější námitky proti konkrétním rozsudkům jsou vznášeny v případě Alfreda Jodla, který byl v roce 1953 posmrtně plně rehabilitován (ale rehabilitace byla později zrušena), J. Streichera s poukazem na svobodu slova a admirála Karla Dönitze, v jehož prospěch svědčil u tribunálu i americký admirál Chester Nimitz.

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Norimberský proces
Šablona:Norimberský proces
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Norimbersk%C3%BD_proces“