Rostlinná buňka

Z Multimediaexpo.cz

Rostlinná buňka (schéma)
Huseníček rolní (A. thaliana) - na povrchu pokožky vyrůstá trichom

Buňky rostlin (Archaeplastida, tedy rostliny v širším slova smyslu) se řadí mezi poměrně typické eukaryotické buňky, ale mají i mnoho vlastních charakteristických rysů.

Obsah

Typická stavba

Rostlinná buňka se vyznačuje těmito charakteristickými rysy:

Velikost buněk

Rostlinné buňky drží rekordy ve velikosti v rámci celé domény eukaryota. Nejmenší eukaryotické buňky má zelená řasa Ostreococcus tauri, a to přibližně jeden μm,[11] tzn. menší než např. buňka bakterie Escherichia coli.[12] Naopak velmi velkých rozměrů (až jeden metr) dosahuje jednobuněčná zelená řasa rodu Caulerpa.[13]

Evoluce rostlinné buňky

Podrobnější informace naleznete na stránce: eukaryogeneze

Důležitým milníkem při vzniku rostlinné buňky bylo pohlcení sinicového endosymbionta přes asi 1,5 miliardami lety. Tento symbiont se posléze změnil na organelu, kterou dnes nazýváme primární plastid.[14] Ostatní plastidy eukaryot jsou od těchto rostlinných plastidů pouze odvozené procesem sekundární endosymbiózy (vyjma cyanel prvoka Paulinella chromatophora).

Specializace rostlinných buněk

Krycí pletivo rostliny Rheo discolor s obarveným obsahem buněčných vakuol
Podrobnější informace naleznete na stránce: rostlinné pletivo

U mnohobuněčných rostlin dochází k určité tvarové a funkční specializaci rostlinných buněk. Už zelená řasa rodu Volvox tvoří kulovité stélky, v nichž jsou buňky spojeny navzájem otvory v cytoplazmatické membráně a některé buňky se v nich již specializují na pohlavní rozmnožování.[15] U zelených rostlin tento trend kulminuje. Zejména u rostlin vyšších vznikají specializovaná pletiva. Ty se zejména podle tvaru a tloušťky jejich buněčné stěny dělí na parenchym, kolenchym a sklerenchym, podle funkce na pletiva dělivá (obsahují buňky schopné intenzívního dělení), krycí, vodivá a základní.

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.