Abstrakce

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Abstrakce ve filozofii označuje buď důležitý moment procesu poznání při přechodu od smyslového k racionálnímu poznání, nebo jako hotový výsledek tohoto procesu. Proces abstrakce spočívá obecně v tom, že existuje řada analytických aktů myšlení, jimiž je zpracováván konkrétní smyslový materiál a při nichž se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu. Jiné znaky, vlastnosti a vztahy jsou naopak vyčleňovány jako podstatné a současně nabývají variabilní charakter prostřednictvím znaků nepodstatných. Výsledkem procesu abstrakce, který je těsně spjat se zobecněním, jsou pojmy, které odrážejí podstatu předmětů. Antonymem abstraktního je „konkrétní“.

Obsah

Abstrakce v teorii poznání

Hlavní článek: Teorie poznání

Problém abstrakce patří k základním a nejobtížnějším otázkám teorie poznání. Platón jako první upozornil na to, že při poznání je nutno nějakou ideu jako pojem oddělit od všech ostatních. Aristotelés se abstrakcí zabýval podrobněji. Zkoumal otázku, jak myšlení dospívá od smyslově daného, jednotlivého k obecnému. Tvrdil, že myšlení může poznat jen obecné. Formu pouze prostřednictvím obrazových představ, které mají svůj původ ve vnímání. Přitom myšlení odděluje určité vlastnosti od konkrétních předmětů. Matematik například ve svých úvahách odhlíží od všeho smyslového, ponechává jen kvantitu a přemýšlí jen o ní samotné. Přes tyto důležité poznatky však Aristotelés neuměl vysvětlit, jak vznikne abstraktní poznání ze smyslového materiálu. Na Aristotela navazuje v problému Abstrakce Tomáš Akvinský, který teorii abstrakce spojuje s prvky platonismu. Lidský rozum díky své účasti na světle božího rozumu prosvětluje obrazné představy a abstrahuje z nich formy. Tyto formy existují původně v božím rozumu před věcmi, současně ve věcech a poté jako obecné pojmy v lidském rozumu. K dalšímu vývoji teorie, která se zabývá abstrakcí, přispěli empirističtí filozofové. John Locke tvrdil, že abstrakce je činnost rozumu. V průběhu této činnosti vznikají obecné ideje. K jejich označení jsou pak přidělena obecná slova a to tím způsobem, že jsou oddělena od podmínek času, místa a od jiných idejí. Tím se stávají tyto ideje obecnými reprezentanty všech věcí toho samého druhu a lze tedy věci rozdělit do různých tříd. Tato obecnost, dosahována abstrakcí, vzniká rozumem, a nepřísluší věcem, protože ty jsou vždy jednotlivé. To, co je nazýváno podstatou, je jen člověkem vytvořenou abstraktní idejí. Lockovo pojetí se stalo prototypem pro empiristické teorie abstrakce, která je dodnes prostřednictvím George Berkeleye a Davida Huma tradována v novopozitivismu. Abstrakce je logická metoda. Spočívá v tom, že se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu, zatímco jiné jsou naopak vyčleňovány jako podstatné.

  • generalizující abstrakce - odděluje nepodstatné vlastnosti věci, vztahů apod. vyčleňuje podstatné
  • izolující abstrakce - vyčleňuje určité vlastnosti, vztahy atd. z jejich souvislostí a propůjčuje jim do určité míry samostatnou existenci
  • idealizující abstrakce - vytváří pojmy tak, že se nejdříve konstruují ideální objekty, jimž tyto pojmy odpovídají

Abstrakce v umění

Hlavní článek: Abstraktní umění Abstrakce byla v umění přítomna delší dobu (např. v islámské kultuře, kde je zapovězeno zobrazovat živé bytosti). Na začátku 20. století, s rapidním vývojem nových výtvarných stylů, vzniklo několik z nich, u kterých je abstrakce jejich definujícím aspektem (příklad: De Stijl). Druhá polovina 20. století je pak v kontextu abstraktního umění typická pro přidávání i ostatních než výtvarných uměleckých forem k abstrakci (například socha, architektura).

Abstrakce v antropologii

Na abstrakci a abstraktní myšlení se dá pohlížet jako na jednu z vlastností, kterými se člověk liší od ostatních organismů na Zemi; abstraktní myšlení samotné je považováno za jeden ze znaků inteligence.

Abstrakce v informatice

Hlavní článek: Abstraktní model