Poznání
6. prosince začíná nová soutěž pro všechny editory naší encyklopedie !
Do pátku 11.1. si zde vytvořte uživatelský účet a udělejte alespoň 30 slušných editací.
Ze všech aktivních editorů vybereme 3 nejlepší (14.1.) a každý dostane špičkové ceny:
První a nejlepší editor dostane odměnu 600 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Druhý editor dostane odměnu 300 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Třetí editor dostane odměnu 200 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Poznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání), tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, výsledkem poznání je určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění. Poznání je tudíž pro každého člověka důležité, soustavným poznáváním různých oblastí skutečnosti se zabývají vědy, kdežto povahu, případně podmínky a možnosti poznání zkoumá filosofie, zejména její odvětví epistemologie. Člověk je pro poznávání vybaven – podobně jako jiní živočichové – smysly a pamětí, patrně se od nich ale liší rozvažovací schopností (rozumem) i schopností řeči, která mu dovoluje poznané sdělovat, kritizovat, uchovávat a hlavně účinně používat.

Obsah

Smyslové poznání

Fungování smyslových orgánů dovedeme poměrně dobře popsat a pochopit, od signálu například jednotlivého očního čípku je však k poznání velmi daleko. Člověku, který vidí vajíčko, se na oční sítnici promítá světlá skvrna charakteristického tvaru, který ovšem jednotlivé tyčinky a čípky nepřenášejí, nýbrž musí se nějak rekonstruovat v mozku. Signály obou očí mohou nepřímo poskytnout i prostorové údaje, ale nic víc. Ačkoli má člověk na sítnicích jen skvrny, přece vidí vajíčko, a to i tehdy, když je část vajíčka ve stínu nebo zakryta jiným předmětem. Zde do procesu vnímání zřejmě vstupuje zkušenost s vajíčkem, kterou člověk získával už od dětství:

Člověk musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, který pochází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu.

Zkušenost „pojmového druhu“ může ovšem také zavádět: „vajíčko“ může být skleněné, takže se k jídlu nehodí. Tuto přirozenou nejistotu smyslového poznání snižuje fakt, že vjemy různých smyslů se často doplňují a jakmile by člověk skleněné „vajíčko“ vzal do ruky, rozlišil by patrně jiný povrch a tepelnou vodivost než má skutečné vejce. V běžném životě hraje významnou roli také okolí a souvislosti předmětu: vajíčka se vyskytují u slepic, v lednici nebo v lahůdkářství, nikoli v knihovně nebo na louce. Jenže to všechno může být také jinak. Jakkoli jsou tedy smysly zdaleka nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, je to také zdroj vždy nejistý.

Rozumové poznání

Soubor:Triangle area.gif
Plocha trojúhelníka
(P=(b x h)/2)

Řeckému filosofovi Pýthagorovi se přisuzuje objev jiného druhu poznání, které je naproti tomu bezpečné a jisté. Kdo jednou poznal, to jest pochopil a nahlédl sousední obrázek, bezpečně ví, že plocha trojúhelníka je základna krát výška lomeno dvěma, a to vždy a přesně. Podobně člověk může po chvíli přemýšlení „poznat“, že pravidelný pětiúhelník má právě pět úhlopříček, a to aniž by se díval na obrázek a dozvěděl se tedy něco nového. Správně provedené geometrické a matematické důkazy tedy poskytují „poznání“ spolehlivé a bezpečné, které bylo pro řadu filosofů ideálem: nedalo by se podobně poznávat i v jiných oblastech? Pythagorejští filosofové si na to odpověděli obráceně: jen geometrické objekty se dají přesně dokonale poznat, a tedy jsou to jediné, co v pravém slova smyslu „je“; všechno ostatní je nejisté, proměnlivé, a tedy spíše nejsoucí. Náš současný názor na tuto otázku vyslovil asi poprvé Immanuel Kant: geometrické „poznání“ se odvozuje ze známých vlastností geometrických objektů a kdo pochopil pojem trojúhelníka, může si z něho odvodit všechno o trojúhelníku. Takové poznání nazývá Kant analytické nebo a priori a je jisté právě proto, že vlastně nic nového neříká; geometrické a matematické důkazy jsou vlastně tautologie. S tím by matematik, který dokazování nějaké věty věnoval rok života, jistě nesouhlasil, ale o to zde nejde. Hlavní omezení rozumového poznání tkví v tom, že je možné jen u přesně definovaných pojmů a těch je bohužel velice málo. Nakonec jsou to jen ty, které definicí vznikají, jako právě čísla, geometrické objekty anebo některé pojmy administrativní (například "držitel občanského průkazu").

Empirismus a racionalismus

Bez smyslových podnětů tedy člověk nic nového poznávat nemůže. Z Démokritových zlomků se zdá, že snad poznání vysvětloval pouze činností smyslů a působením věcí na smysly. Tomáš Akvinský soudil, že „ze smyslů vychází lidské poznání“,[1] z čehož vzniklo tvrzení, že „není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech“, obvykle přisuzované J. Lockovi. Na tom jistě něco je, protože i naše představy, fantazie a sny využívají smyslový materiál a i jednorožec nebo sfinga jsou kombinace toho, co jsme viděli. Jenže – jak správně postřehl Kant – smyslový vjem už předpokládá, že člověk „vidí“ v prostoru, rozeznává blízké a vzdálené a samozřejmě také „vnímá“ čas. Aby ze smyslového počitku vzešlo poznání, je k tomu patrně také třeba i jakási spolupráce „rozumového myšlení“, jak o něm hovoří Platón. I úplné smyslové vjemy jsou pouze materiál poznání, který pak člověk v mysli a v paměti řadí, zbavuje zbytečných podrobností – například abstrakcí a zobecněním – a dává do souvislostí, aby ho mohl použít.

Poznání ve vědě

Ve snaze o spolehlivější poznání si novověká věda počínaje Descartem vytvořila metodu rozkládání složitých jevů na jednodušší a začala místo nahodilého pozorování skutečnosti konstruovat umělá „pokusná“ uspořádání. Pokus či experiment se snaží vyloučit ty stránky pozorovaného jevu, které nás právě nezajímají, a uspořádat věci tak, aby se výsledek dal pokud možno změřit a vyjádřit číslem a ovšem kdykoli zopakovat. V současné vědecké praxi se používají standardní materiály, měřicí metody i přístroje a pokud na výsledku hodně záleží, užívá se i metoda kontrolní skupiny. Tak při testování léku se sleduje průběh nemoci u pacientů, kteří ho dostávají, a porovnává s těmi, kteří ho nedostali. Přesto nelze říci, že by se věda mohla zakládat pouze na experimentu. Než vědec experiment navrhne, musí už vědět, na co má výsledek odpovědět – musí mít předběžnou hypotézu. Musí také vědět, co si s naměřeným výsledkem počne, čili jak ho bude interpretovat. A musí ovšem předpokládat, že zkoumaná skutečnost „nehraje v kostky“ (Einstein), že není nahodile proměnlivá, nýbrž že v ní lze nalézt nějakou pravidelnost. Takže i ve vědě probíhá „hermeneutický kruh“ myšlenek, hypotéz, konstrukcí a měření, které se navzájem ovlivňují a podmiňují.

Související články

Literatura

  • G. Berkeley, Esej o nové teorii vidění; Pojednání o principech lidského poznání. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 175 s. ISBN 80-7298-112-9
  • R. Feynman, Radost z poznání. Praha: Aurora, 2003 - 332 s. : obr. ISBN 80-7299-068-3
  • K. R. Popper, Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, 1998 - 287 s. ; 20 cm ISBN 80-204-0686-7

Reference

  1. Tomáš Akv., Summa contra gent. III,26.

Externí odkazy