Kosmonaut
6. prosince začíná nová soutěž pro všechny editory naší encyklopedie !
Do pátku 11.1. si zde vytvořte uživatelský účet a udělejte alespoň 30 slušných editací.
Ze všech aktivních editorů vybereme 3 nejlepší (14.1.) a každý dostane špičkové ceny:
První a nejlepší editor dostane odměnu 600 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Druhý editor dostane odměnu 300 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Třetí editor dostane odměnu 200 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)
Přejít na: navigace, hledání

Kosmonaut nebo též astronaut či tchajkonaut je člověk, který uskutečnil kosmický let, nebo absolvoval přípravu na let.[1] Podle definice komitétu pro kosmický výzkum COSPAR se za kosmický let považuje let trvající nejméně jeden oběh kolem Země nebo let kosmickým prostorem trvající nejméně 90 minut. Podle sportovních pravidel FAI [2] lze za cestu do vesmíru považovat let do výšky vyšší než 100 km. Americké vojenské letectvo USAF jako nejnižší dosaženou výšku pro uznání kosmického letu stanovilo dokonce jen 50 mil, tj. 80,5 km.

Obsah

Kosmonaut, astronaut, tchajkonaut

Termín kosmonaut se začal používat v Sovětském svazu (rusky космонавт), jako složení řeckých slov κοσμος (kosmos, vesmír) a ναύτης (nautes, námořník), ve stejném významu začali současně ve Spojených státech amerických používat slovo astronaut z řeckého άστρον (astron, hvězda) a ναύτης (nautes, námořník). Někteří autoři slovo kosmonaut používají pouze pro lidi, kteří letěli sovětskými či ruskými kosmickými loděmi, kdežto osoby využívající amerických kosmických prostředků označují slovem astronaut. Když vypustila prvního člověka do kosmu Čína, začalo se v západních médiích objevovat i slovo tchajkonaut, které se však v Číně samotné nepoužívá; Číňané používají výrazu jü-chang-jüan ((宇航员, přepis pinyin yuhangyuan, doslova „účastník kosmického letu“) nebo chang-tchien-jüan (航天员, pinyin hangtianyuan, doslova „člověk, plující nebem“).

Statistiky

Prvním člověkem ve vesmíru byl Jurij Alexejevič Gagarin, který 12. dubna 1961 na lodi Vostok 1 jedenkrát obletěl Zemi. První Američan, který vykonal orbitální let kolem Země, byl John Herschel Glenn, Jr. (20. února 1962). První ženou ve vesmíru se stala Valentina Vladimirovna Těreškovová. Od té doby do konce července 2009 se do vesmíru podívalo celkem 499 lidí ze 37 zemí.[3] Z nich 12 stanulo na povrchu Měsíce v rámci programu Apollo. Prvním kosmonautem z jiné země než SSSR a USA se stal 2. března 1978 Vladimír Remek z bývalého Československa.

Současným největším pilotovaným programem je Mezinárodní vesmírná stanice.

Ke konci července 2009 působilo v osmi oddílech celkem 192 profesionálních kosmonautů a astronautů – 114 je zaměstnáno v americké NASA; 35 ve třech ruských oddílech (19 v oddílu Střediska přípravy kosmonautů; 14 v oddílu RKK Eněrgija, 1 z Institutu lékařsko-biologických problémů a 1 mimo oddíly); po 14 kosmonautech mají čínské vojenské letectvo a Evropská kosmická agentura; 10 japonská kosmická agentura JAXA a 5 Kanadská kosmická agentura.[4]

V průběhu dosavadních pilotovaných kosmických letů zahynulo 18 kosmonautů, z toho 13 Američanů, 4 Sověti a 1 Izraelec. (Do této statistiky nejsou zahrnuta úmrtí v průběhu pozemní přípravy letů - jako byla havárie Apolla 1.)

Příprava kosmonautů

První kosmonauti v USA i SSSR byli vybíráni z vojenských a zkušebních letců. Později do kosmu začali létat i zástupci dalších profesí, především inženýři zaměstnaní u výrobců kosmické techniky, vědci, lékaři a další.

Příprava kosmonautů na let sestává ze tří etap:[5]

  1. Všeobecná kosmická příprava. Cílem je získání znalostí, návyků a dovedností nutných pro výkon povolání kosmonauta. V Sovětském svazu/Rusku trvá standardně dva roky, zakončena je zkouškou před státní mezirezortní komisí. Ve Spojených státech je jednoletá.
  2. Specializovaná kosmická příprava. V ní se kosmonaut připravuje na let v kosmické lodi určitého typu.
  3. Předletová kosmická příprava. Nyní se kosmonaut přípravuje se členy své posádky na konkrétní kosmický let.

Výcvik kosmonautů zahrnuje přípravu fyzickou, leteckou, parašutistickou a lékařsko-biologickou, výcvik k přežití v případě havárie nebo přistání v neobydlených oblastech. Dále technickou přípravu, zejména výcvik na trenažérech kosmických lodí k využití palubních systémů a vybavení, trénink ve stavu beztíže a za přetížení, seznámení se systémy zabezpečení životních podmínek a skafandry. Navíc se kosmonauti učí provádět vědecké experimenty a ekologické výzkumy, zkušební výrobu materiálů. Nezbytnou součástí znalostí kosmonauta je kosmická navigace, výcvik k provádění údržby, oprav a rekonstrukcí kosmických lodí a družic.[5]

Zatímco v počátcích vesmírných letů byla rozhodujícím kritériem výběru fyzická kondice kosmonautů a zvládání stresových situací (odborné znalosti jsou samozřejmé a, dají se doplnit), s prodlužováním kosmických letů se pozornost přesunula na komunikační a sociální dovednosti.[6][7] I při letech na ISS je velký důraz je kladen na vzájemnou spolupráci a poznávání amerických a ruských kosmonautů, až po přátelství jejich rodin[8]

Posádky

První kosmické lodě byly jednomístné, ve vícemístných lodích má každý člen posádky své vlastní úkoly a odpovědnost.

Posádky sovětských a ruských lodí

V Voschodu-1 letěli velitel posádky (командир экипажа), palubní inženýr (бортинженер) a lékař (врач). V Voschodu-2 byl velitel lodi (командир корабля) a druhý pilot (второй пилот).

V dalších sovětských a ruských kosmických plavidlech (lodě Sojuz) je první člen posádky vždy velitel lodě. Druhý je palubní inženýr, pouze ve dvoučlenných posádkách programu Interkosmos létal zahraniční kosmonaut-výzkumník (космонавт-исследователь). Eventuální třetí člen posádky je nazýván různě v závislosti na jeho úkolech, do roku 1971 zpravidla inženýr-výzkumník (инженер-исследователь), později obvykle kosmonaut-výzkumník (космонавт-исследователь), někdy palubní inženýr 2 (бортинженер-2), nebo lékař-výzkumník (врач-исследователь), takzvaní kosmičtí turisté jsou oficiálně účastníci kosmického letu (участник космического полёта).

Posádky amerických lodí

V lodích Gemini tvořil posádku velitel (Command Pilot) a pilot (Pilot).

V Apollech letěl velitel (Commander), pilot velitelského modulu (Command Module pilot) a pilot lunárního modulu (Lunar module pilot), při letu Sojuz-Apollo nahrazen pilotem stykovacího modulu (Docking Module Pilot).

Posádky v programu Skylab se skládaly z velitele, pilota a vědeckého pilota (Science Pilot).

Posádky raketoplánu Space Shuttle tvoří velitel, pilot a několik letových specialistů (Mission Specialist) nebo specialistů pro užitečné zatížení (Payload Specialist). Někdy je určen velitel užitečného zatížení (Payload Commander), ojediněle byl členem posádky účastník kosmického letu (Spaceflight Participant). Velitel pilotuje raketoplán, je zodpovědný za bezpečnost letu a posádku.[9] Pilot pomáhá veliteli v pilotování raketoplánu.[9]Velitel užitečného zatížení řídí práce souvisící s nákladem lodi. Letoví specialisté využívají systémy raketoplánu, včetně kanadské ruky a provádění výstupů do vesmíru, asistují pilotům. Mají hlavní roli v sestavování ISS.[9] Specialisté pro užitečné zatížení provádějí experimenty a práce vyžadující speciální znalosti a dovednosti.[9]

ISS

Posádky stanice ISS jsou složeny z velitele, palubního inženýra (Flight Engineer) a výzkumníka (Science Officer).[10]

Kosmonauti podle zemí

Od roku 1961 do konce roku 2008 do vesmíru vzlétli občané 37 států (počítáme-li Sovětský svaz a Rusko za různé země). Poslat člověka do vesmíru vlastními silami jsou schopné pouze tři státy. A sice od roku 1961 Sovětský svaz, resp. Rusko, od roku 1962 Spojené státy americké a od roku 2003 i Čína.

Sovětský svaz/Rusko

V Sovětském svazu byla první skupina kosmonautů zformována v březnu 1960. Bylo rozhodnuto vybrat dvacet vojenských pilotů. Pro přípravu kosmonautů vzniklo Centrum přípravy kosmonautů (CPK) podřízené velitelství vojenského letectva.

Záhy po začátku kosmických letů prosazovalo vedení konstrukčních kanceláří a výrobních závodů účast svých zaměstnanců v kosmických letech. Po ostrých několikaletých sporech bylo dosaženo kompromisu, velitelem lodí Sojuz byl voják z CPK, palubní inženýr lodi byl inženýr z konstrukční kanceláře CKBEM. V březnu 1967 padlo rozhodnutí vlády[11] o oficiálním založení samostatných oddílů v ministerstvu všeobecného strojírenství, zdravotnictví a Akademii věd. V průběhu doby se každá sovětská instituce výrazněji zúčastněná v kosmickém programu snažila o sestavení vlastního oddílu kosmonautů. Plnohodnotný oddíl účastnící se letů do vesmíru sestavilo pouze několik z nich. A sice vojenské letectvo (Centrum přípravy kosmonautů, okolo kterého vyrostlo Hvězdné městečko), společnost RKK Energija (předtím postupně OKB-1 v čele s S. P. Koroljovem, CKBEM, NPO Energija pod ministerstvem všeobecného strojírenství, dnes pod Roskosmosem) a Institut lékařsko-biologických problémů ministerstva zdravotnictví.[12]

Spojené státy americké

V současné době existuje ve Spojených státech jediný oddíl – oddíl astronautů NASA existující od roku 1959. Kromě profesionálních astronautů se v Johnsonovu kosmickém středisku NASA připravují na kosmické lety též vojenští i civilní specialisté jiných organizací, zpravidla účastnící se jednoho letu a pak se vrátivší k předešlé práci.

V minulosti existovaly vojenské oddíly astronautů nezávislé na NASA. Úspěšný byl program suborbitálních letů X-15, ostatní vojenské programy (X-20, MOL) vyústily do ztracena. V letectvu existoval oddíl astronautů od roku 1979, ale perspektivy letů byly nízké a program byl roku 1988 zrušen.[13]

Ze Spojených států rovněž pochází většina vesmírných turistů.

Čína

Diskuze o pilotovaných letech začala v Číně na jaře 1966 v souvislosti s přípravou desetiletého plánu kosmických výkumů. Program byl přijat v květnu 1966. Základním úkolem byla výroba návratové fotoprůzkumné družice, pilotovaná kosmická loď měla být odvozenou verzí. Roku 1968 začaly práce na kosmické lodi, v letech 1970 – 1971 proběhl první výběr budoucích kosmonautů. V létě 1971 zahájilo činnost výcvikové středisko, v listopadu téhož roku kosmonauti zahájili přípravu, s prvním letem se počítalo koncem roku 1973. Ale už v září 1971 Maův zástupce a ministr obrany Lin Piao na útěku z Číny zemřel, mezi jeho zatčenými spojenci v armádě bylo i vedení centra přípravy kosmonautů, poté byl program v květnu 1972 zrušen.[14]

Koncem sedmdesátých let byl pilotovaný kosmický program obnoven, v čínském tisku se objevily zprávy o přípravě kosmonautů. V prosinci 1980 bylo oznámeno zrušení programu.[15]

V sovětském i čínském tisku se v letech 1986 – 1989 objevily zprávy o oddílu kosmonautů, o této etapě čínského pilotovaného kosmického programu existuje jen skrovně informací.[16]

Roku 1992 vláda rozhodla o zahájení programu pilotovaných kosmických letů. Začaly práce na kosmické lodi Šen-čou a od roku 1994 výběr kosmonautů. Od listopadu 1996 dva první kosmonauté zahájili přípravu v Hvězdném městečku v Rusku, v lednu 1998 byl zformován čtrnáctičlenný oddíl kosmonautů ze dvou navrátilců z Ruska, nyní instruktorů, a dvanácti finalistů výběru. První kosmický let čínského kosmonauta proběhl v řínu 2003. Další lety proběhly v říjnu 2005 a září 2008.[17]

Francie, Německo, Kanada, Itálie, Japonsko

Pět zemí, Francie, Německo, Kanada, Itálie a Japonsko, v první polovině 80. let založilo vlastní oddíly astronautů, zpravidla sestávající pouze z několika, maximálně desítky, členů. Od počátku 80. let se do kosmu dostalo kolem 6 – 9 občanů těchto států. Evropané létají střídavě na amerických i ruských (dříve sovětských) lodích, Kanaďané a Japonci se vesmírných cest účastní v amerických raketoplánech.

Oddíl astronautů Francie existoval od června 1980, v rámci agentury CNES. Francouzi létají jak ruskými (dříve sovětskými) Sojuzy, tak americkými Shuttly, Jean-Loup Chrétien se dokonce připravoval na let sovětským raketoplánem Buran. V devadesátých letech létali prakticky každoročně, od roku 1998 postupně francouzští astronauti přecházeli do oddílu ESA, poslední astronaut přešel v prosinci 2002.

Od května 1978 se německý astronaut objevil mezi prvními astronauty ESA, od prosince 1982 měla své astronauty i německá kosmická agentura DLR. Ti i oni začali lety s Američany, od roku 1990 navštěvovali i sovětský/ruský Mir. Thomas Reiter si z Evropanů užil kosmických letů nejvíce, absolvoval na Miru a na ISS dva dlouhodobé pobyty v celkové délce 350 dní. V letech 1998 – 1999 přešli všichni astronauti DLR k ESA.

V prosinci 1983 byli vybráni první astronauti Kanady pro lety raketoplánem Space Shuttle. Po založení Kanadské vesmírné agentury roku 1989 přešli do ní i kanadští astronauti. Kanaďané létají do kosmu s Američany.

Oddíl astronautů Itálie existoval od listopadu 1984 do srpna 1998, od té doby působí Italové v oddílu ESA. V devadesátých letech absolvovali několik cest Space Shuttlem, v novém století Italové střídají lety v Sojuzech a raketoplánech.

V červnu 1985 byl založen i oddíl astronautů Japonska v japonské kosmické agentuře NASDA (2003 sloučena se dvěma dalšími organizacemi v JAXA). Japonci létají do vesmíru na palubě Shuttlů. Početnost oddílu postupně vzrůstala až na 8 členů (od roku 1999). Nezávisle na státu letěl roku 1990 Sojuzem na Mir novinář televizní stanice TBS, na podzim 2006 jen o málo unikl kosmický let soukromníkovi Daisuke Enomotovi.

ESA

První astronauti ESA byli vybráni k letům na raketoplánu Space shuttle v květnu 1978. Paralelně v Francii, Německu a Itálii vznikly národní oddíly. Nový nábor pod hlavičkou ESA proběhl začátkem 90. let, od roku 1992 členové rozšířeného oddílu létají v amerických i ruských lodích. Roku 1998 bylo rozhodnuto o rozpuštění národních oddílu členských zemí ESA (týkalo se tří výše uvedených zemí) a soustředění všech astronautů členských zemí ESA v jednom oddílu.

Ostatní státy

Z ostatních zemí se kosmických letů zúčastnil jeden, nejvýše dva občané. Obyvatelé zemí ESA mají šanci na členství v oddílu ESA. Lidé z ostatních států se do vesmíru dostali zpravidla díky jednorázové nabídce kosmických velmocí, Sovětského svazu, resp. Ruska nebo Spojených států, učiněné té které vládě. Zejména Sovětský svaz v druhé polovině 80. let nabízel kosmický let za úplatu každé rozvinutější zemi. Od konce 90. let dává Rusko i soukromníkům možnost zaplatit si let kosmickou lodí, do konce roku 2008 pět ze šesti kosmických turistů byli občané USA.

Přehled zemí s jedním nebo dvěma kosmonauty

Stát Kosmonaut Počet letů Rok (prvního) letu Právní základ letu
ČSSR Vladimír Remek 1 1978 program Interkosmos
Polsko Mirosław Hermaszewski 1 1978 program Interkosmos
NDR Sigmund Jähn 1 1978 program Interkosmos
Bulharsko Georgi Ivanov
Alexandr Panajotov Alexandrov
1
1
1979
1988
program Interkosmos
Maďarsko Bertalan Farkas 1 1980 program Interkosmos
Kuba Arnaldo Tamayo Mendez 1 1980 program Interkosmos
Vietnam Pham Tuan 1 1980 program Interkosmos
Mongolsko Džugderdemidin Gurragčá 1 1981 program Interkosmos
Rumunsko Dumitru Prunariu 1 1981 program Interkosmos
Indie Rákeš Šarma 1 1984 mezivládní dohoda se Sovětským svazem
Saúdská Arábie Sultan Al-Saud 1 1985 mezivládní dohoda se Spojenými státy
Nizozemsko Wubbo Ockels
André Kuipers
1
1
1985
2004
členové oddílu ESA
Mexiko Rodolfo Neri Vela 1 1985 mezivládní dohoda se Spojenými státy
Sýrie Muhammed Ahmad Fariz 1 1987 mezivládní dohoda se Sovětským svazem
Afghánistán Abdul Ahad Mohmand 1 1988 mezivládní dohoda se Sovětským svazem
Velká Británie Helen Sharmanová 1 1991 komerční dohoda se Sovětským svazem
Rakousko Franz Viehböck 1 1991 mezivládní dohoda se Sovětským svazem
Belgie DirkFrimout
Frank de Winne
1
1
1992
2002
mezivládní dohoda se Spojenými státy
člen oddílu ESA
Švýcarsko Claude Nicollier 4 1992 až 1999 člen oddílu ESA
Ukrajina Leonid Kosťantinovič Kadeňuk 1 1997 mezivládní dohoda se Spojenými státy
Španělsko Pedro Duque 2 1998 a 2003 člen oddílu ESA
Slovensko Ivan Bella 1 1999 mezivládní dohoda s Ruskem
JAR Mark Shuttleworth 1 2002 dohoda soukromníka s Ruskem
Izrael Ilan Ramon 1 2003 mezivládní dohoda se Spojenými státy
Brazílie Marcos Pontes 1 2006 mezivládní dohoda s Ruskem
Švédsko Christer Fuglesang 1 2006 člen oddílu ESA
Malajsie Šejch Muszafar Šukor 1 2007 mezivládní dohoda s Ruskem
Jižní Korea I So-jon 1 2008 mezivládní dohoda s Ruskem

Související články

Reference

  1. Astronaut fact book [online]. NASA, 2006, [cit. 2009-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. FAI Sporting Code
  3. HOLUB, Aleš. MEK – Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2008-11-30, [cit. 2009-01-04]. Kapitola Přehled kosmonautů. Dostupné online.  
  4. IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva : [cit. 2009-07-20]. Dostupné online. (rusky) 
  5. 5,0 5,1 РГНИИЦПК им. Ю. А. Гагарина [online]. Moskva : РГНИИЦПК им. Ю. А. Гагарина, [cit. 2009-01-03]. Kapitola Основные направления деятельности РГНИИЦПК им. Ю.А. Гагарина (Подготовка космонавтов). Dostupné online. (rusky) 
  6. HAYESOVÁ, Nicky. Aplikovaná psychologie. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-807-4. Kapitola Kosmická psychologie.  
  7. Jak se stát astronautem [online]. Řev přírody, [cit. 2009-06-05]. Dostupné online.  
  8. BATURIN, Jurij. Придется ли оплачивать лишний вздох на МКС?. Новая газета [online]. 2009-03-30, čís. 32 [cit. 2009-6-5]. Dostupné online.  
  9. 9,0 9,1 9,2 9,3 Japan Aerospace Exploration Agency [online]. Tokio : [cit. 2009-01-12]. Kapitola Astronauts. Dostupné online. (anglicky) 
  10. VÍTEK, Antonín, a kol. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha : [cit. 2009-01-16]. Kapitola Zkratky funkcí členů osádky. Dostupné online.  
  11. Постановление ЦК КПСС и Совета Министров СССР №270-105 "О подготовке космонавтов-испытателей и космонавтов-исследователей"
  12. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola СССР - Россия.  
  13. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola США.  
  14. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola Китай. Первый этап (1966 - 1972) годы.  
  15. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola Китай. Второй этап (конец 70-х).  
  16. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola Китай. Третий этап (середина 80-х).  
  17. IVANOV. ASTROnote [online]. [cit. 2009-01-03]. Kapitola Китай. Четвертый этап (1992 - ...).