Black-Friday-2019-05-Multimediaexpo.png

Ukrajina

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Ukrajina
Ukrajina
Україна
Flag of Ukraine.png  Lesser Coat of Arms of Ukraine.png
Ukrajinská vlajka   Státní znak Ukrajiny
The media player is loading... Prehravac se nahrava...

Ukrajinská hymna – Šče ne vmerla Ukrajina
Geografie
Europe location UKR.png
Hlavní město: Kyjev
Rozloha: 603 700 (44. na světě)
z toho 7 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Hoverla (2061 m n.m.)
Časové pásmo: +2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 46 337 340[1] (27. na světě)
Hustota zalidnění: 77 (115. na světě)
HDI: 0,786 (střední)
Jazyk: ukrajinština (oficiální), ruština
(oficiální jen v Autonomní republice Krym)
Náboženství: pravoslavné a řeckokatolické křesťanství
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Měna: Ukrajinská hřivna (UAH)
HDP/obyvatel: 8624 USD (2007)
Mezinárodní identifikace
MPZ: UA
Telefonní předvolba: + 380
Národní TLD: .ua

Ukrajina (ukrajinsky: Україна) je země ležící ve východní Evropě; na východě hraničí s Ruskem, na jihozápadě s Moldavskem (včetně neuznaného Podněstří), Rumunskem, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranice je tvořena Černým a Azovským mořem, které odděluje poloostrov Krym. Na Dněpru, největší ukrajinské řece, leží také hlavní město Kyjev.

Ukrajinská republika získala nezávislost roku 1991 po rozpadu Sovětského svazu; zároveň je zakládajícím členem Společenství nezávislých států.[2] Ukrajina je unitární stát, který se dělí na 24 oblastí, 2 města se zvláštním statusem (Kyjev a přístav Sevastopol) a autonomní republiku Krym.

Tzv. Oranžová revoluce na konci roku 2004 přinesla obrat v ukrajinské politice; na rozdíl od spíše „proevropské“ západní části je však východ a v menší míře i jih kulturně a politicky orientován spíše na Rusko. Současná ukrajinská vláda usiluje o vstup do Evropské unie[3] a s Ruskem udržuje napjaté vztahy.

Obsah

Původ názvu

Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází z Kyjevského letopisu, zachovaném v Ipaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina bohatě oplakala.“[4]

V následujících staletích bylo slovo nadále používáno především v širokém významu krajních území, někdy též oblastí vnějších slovanskému osídlení, sousedních „ukrajin“.[5] Od 16. století se slovo objevuje i mimo slovanské písemné památky a v průběhu 17. století se začíná etablovat v evropské geografii; postupně začíná odkazovat k „území obývanému Ukrajinci.“ Označení Ukrajina bylo užíváno spíše v lidové řeči, zatímco polské, resp. ruské úřady používaly zpravidla označení Malá Rus, Malorusko (oproti Velké Rusi, tj. vlastnímu Rusku). Obyvatelé Ukrajiny bývali označováni zpravidla jako Malorusové či Rusíni; etnonymum Ukrajinec se objevuje přibližně od 18. století, plně se však prosadilo až koncem 19. století.

Geografie

Fyzická mapa Ukrajiny
Související informace lze nalézt také v článku: Geografie Ukrajiny

Ukrajina je s rozlohou 603 700 km² druhým největším státem Evropy (po Rusku). Zpravidla bývá přiřazována k východoevropským státům, avšak její západní regiony jako Halič nebo Zakarpatí náleží kulturně a historicky spíše ke střední Evropě.

Povrch

Střední a východní Ukrajina zaujímá jihozápadní část rozlehlé Východoevropské roviny. Povrch je tvořen především vysočinami a pahorkatinami či náhorními plošinami přerušovanými údolími řek, která jsou typická především pro přítoky Dněstru v Podolí. Na jihu země se rozkládají rovinaté stepi; druhá větší rovinatá oblast je tzv. Polesí při hranicích s Běloruskem. Největšími pohořími jsou Karpaty na jihozápadě země (nejvyšším vrchem je Hoverla, 2061 m) a Krymské hory na jihu Krymského poloostrova, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují okolo 1500 m. Poloostrov Krym je se zbytkem pevniny spojen Perekopskou šíjí.

Řeka Severní Donec protéká typickou, mírně zvlněnou krajinou Doněckého krjaže na východní Ukrajině.

Vodstvo

Celková délka říční sítě je okolo 170 000 km. Většina řek patří do úmoří Azovského a Černého moře, jen 4 % území náleží k úmoří Baltského moře. Nejvýznamnější řekou je Dněpr (ukrajinsky Dnipro), který protíná Ukrajinu ze severu na jih a dělí ji na dvě části, „levobřežní“ a „pravobřežní“. Jeho hlavními přítoky jsou Pripjať, Desna, Pslo a Inhulec. Východní Ukrajinou protéká Severní Doněc, přítok Donu. Další velké řeky jsou Prut, Dněstr a Jižní Buh. Velké řeky jsou využívány jednak pro lodní dopravu, jednak jako zdroj energie: zejména na Dněpru bylo vybudováno několik velkých přehrad s hydroelektrárnami, z nichž nejznámější je DněproGES v Záporoží; největší přehradní nádrží je Kremenčucká vodní nádrž.

Největší ukrajinská jezera jsou v Budžaku v údolích Dunaje (Jalpuh, Kahul). Větší jezera a limany se rozkládají na pobřeží Černého a Azovského moře; největší z nich je Dněsterský (360 km²), největší neumělá vodní plocha Ukrajiny. Ve Volyni a Polesí je mnoho krasových jezer; v Ukrajinských Karpatech je nejvýznamnější jezero Synevyr.

Klima

Téměř celá Ukrajina náleží do mírného klimatického pásu, převládá kontinentální podnebí; pouze na úzkém území mezi Krymskými horami a Černým mořem je podnebí subtropické.

Průměrná roční teplota se pohybuje mezi +6°C na severu a +12°C na jihu země. Průměrné roční srážky na většině území činí okolo 600 mm; největší srážkový úhrn vykazují Karpaty (1200 mm), nejsuššími oblastmi jsou stepi Chersonské oblasti a severního Krymu (400 mm ročně).

Města

Související informace lze nalézt také v článku: Seznam ukrajinských měst

Přehled 25 největších měst podle počtu obyvatel (tučně jsou vyznačena sídla oblastí a město se zvláštním statutem Sevastopol).

Náměstí Svobody s budovou Gospromu v Charkově je třetím největším náměstím v Evropě.
Staré město ve Lvově, památka UNESCO.
Jihoukrajinská města přišla během éry sovětského urbanismu o svůj venkovský ráz. Sídliště ve městě Mykolajiv.
Pořadí Název ukrajinsky počet obyvatel (2005)
1. Kyjev Київ 2 660 401
2. Charkov Харків 1 464 740
3. Dněpropetrovsk Дніпропетровськ 1 032 816
4. Oděsa Одеса 1 007 131
5. Doněck Донецьк 999 975
6. Záporoží Запоріжжя 799 348
7. Lvov Львів 733 728
8. Krivoj Rog Кривий Ріг 696 667
9. Mykolajiv Миколаїв 509 011
10. Mariupol Маріуполь 482 440
11. Luhansk Луганськ 452 789
12. Makijivka Макіївка 375 992
13. Vinnycja Вінниця 360 241
14. Simferopol Сімферополь 341 599
15. Sevastopol Севастополь 340 353
16. Cherson Херсон 319 278
17. Poltava Полтава 309 960
18. Černihov Чернігів 300 497
19. Čerkasy Черкаси 293 271
20. Sumy Суми 282 198
21. Horlivka Горлівка 279 061
22. Žytomyr Житомир 277 875
23. Chmelnyckyj Хмельницький 255 902
24. Dniprodzeržynsk Дніпродзержинськ   249 530
25. Kirovohrad Кіровоград 248 367

Administrativní dělení

Související informace lze nalézt také v článku: Administrativní dělení Ukrajiny
Politická mapa Ukrajiny

Ukrajina se dělí na 27 správních celků:

Tyto celky se dále dělí na rajóny, kterých je na Ukrajině celkem 490 a které přibližně odpovídají českým okresům, v průměru jsou však o něco menší. Větší města bývají samostatnou správní jednotkou podřízenou přímo oblasti, některá jsou dále rozdělena na městské rajóny. Obce na Ukrajině spadají do tří kategorií: města, sídla městského typu a vesnice.

Dějiny Ukrajiny

Související informace naleznete také v článku: Dějiny Ukrajiny.
Mapa Kozáckého hetmanátu, který je považován za přímého předchůdce dnešní Ukrajiny
Bitva u Poltavy v roce 1709

Starověk a středověk

Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l., ze kterého pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historik Hérodotos;[6] na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské kolonie. Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů.

Ve druhé polovině 9. století se na dnešní Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus, jehož nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví; na západě bylo nejdůležitější Haličsko-volyňské knížectví, zatímco jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými kmeny Polovců.

Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky. Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástí Litevského velkoknížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát (1441–1783) a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi.

Mezi Polskem, Ruskem a Osmanskou říší

Roku 1569 došlo k uzavření Lublinské unie; většina ukrajinského území, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), přešlo pod polskou moc. Významné bylo osídlení záporožských kozáků s centrem na Siči. Ti vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s Krymských chanátem. Krymští Tataři a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní a východní Ukrajiny.

V roce 1648 došlo na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vedl Bohdan Chmelnický; tomu se podařilo v několika bitvách porazit polská vojska, až v roce 1651 byl poražen v bitvě u Berestečka. Roku 1654 se obrátil pro pomoc k ruskému caru Alexejovi, čímž se dostal do vazalské závislosti. Boje pak pokračovaly dál. Perejaslavská rada však znamenala ztrátu suverenity pro ukrajinská území. Nejprve byla v roce 1667 k Rusi připojena většina levobřežní Ukrajiny (země byla tehdy přechodně rozdělena podle řeky Dněpru) a při dělení Polska v letech 1793–1795 i většina pravobřežní Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, jež získala Habsburská monarchie. Postupně tak Ukrajina ztratila náznak jakékoliv autonomie. Koncem 18. století byla také zlikvidována tatarská a turecká moc na jihu. Carevna Kateřina II. Veliká a její rádce kníže Potěmkin založili v nově dobyté tzv. Nové Rusi několik významných měst: mj. Oděsu, Dněpropetrovsk, Simferopol a Sevastopol.

19. století bylo dobou tvrdého národnostního útlaku ze strany Ruské říše a zároveň dobou ukrajinského národního obrození, zprvu kulturního, později také politického. Tyto snahy se po carských represích a zákazu užívání ukrajinštiny (1876) soustředily především do habsburské části země, kde byl mnohem liberálnější režim. Současně se – byť pomalu – rozvíjelo také hospodářství, začalo se s výstavbou železniční sítě a masivní těžbou uhlí; rychle rostla města, zejména Kyjev a Charkov.

Výstavba přehrady DněproGESu, jednoho z hlavních bodů plánu elektrifikace SSSR.

I. světová válka a snaha o nezávislost

V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika (UNR) existovala v letech 19171919 a zanikla hlavně kvůli vměšování se ruských bolševiků. Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosof Mychajlo Hruševskyj. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 19201921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jakožto řadová republika Sovětského svazu s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově, které bylo později přeneseno do Kyjeva. V letech 1926—40 existovala v rámci Ukrajinské SSR autonomní republika Moldavanů.

Roku 1927 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny.

Sovětská éra

Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám; nejtěžší z nich byl hladomor (ukrajinsky Holodomor) v letech 19321933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, jež byla zřejmě alespoň zčásti úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se velmi různí; historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem. Nejhůře byla zasažena střední a jihovýchodní Ukrajina a tehdy částečně ukrajinskojazyčná Kubáň. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 19211923 a 19461947.

V letech 19411944 byla Ukrajina okupována Německou říší; po německé porážce byla k Ukrajině připojena její západní část (západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku (krátkodobě obsazeno sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR), a dále Podkarpatská Rus, předválečná součást ČSR. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR.[7] Předání tohoto převážně ruskojazyčného (a kdysi Ruskem na Tatarech dobytého) území vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes. N. S. Chruščov, který předání Krymu prosadil, byl ve 40. letech hlavou Ukrajinské SSR a v mládí pracoval na Donbasu. Z Ukrajiny pocházel i jeho nástupce L. I. Brežněv.

V 60. letech pokračovala masivní industrializace a urbanizace především východní části země. Byla zbudována kaskáda přehrad na Dněpru. Rozvoj průmyslu a technologií bez ohledů k životnímu prostředí si vedle znečištění ovzduší vyžádal krutou daň: 26. dubna 1986 došlo na severu země k černobylské katastrofě, nejhorší havárii jaderné elektrárny v dějinách. Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes kontaminováno radioaktivním spadem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno.

Demonstrace na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě během Oranžové revoluce v prosinci 2004.

Nezávislá Ukrajina

V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada suverenitu Ukrajiny, nezávislost pak byla vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem téhož roku (za podpory 90,3 % voličů). Přechod ke kapitalismu, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést ekonomické a politické reformy vedl k několikaleté agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.

Prvním prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho příliš zásadový. Jeho postupy proti opozičnímu tisku a radikálnějším kritikům mnohdy měly často zřetelně autoritativní rysy.

Po volbách na konci roku 2004 (prezidentu Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená tzv. oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského (a samotným Kučmou protežovaného) kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Revoluce, z níž vzešel současný prezident Viktor Juščenko, se stala příslibem pozitivních změn, poukázala však na křehkou soudržnost "proevropské" západní a "proruské" východní části země.

Politika

Viktor Juščenko, současný ukrajinský prezident a předseda bloku Naše Ukrajina.
Související informace lze nalézt také v článku: Politický systém Ukrajiny

Ukrajina je republika, zhruba uprostřed mezi prezidentským a parlamentním typem (podobně jako např. Polsko). Prezident (v současné době Viktor Juščenko) je volen přímo, a to na 5 let. Ukrajina má jednokomorový parlament (Verchovna rada Ukrajiny) o 450 zastupitelích (od r. 2006 též na pětileté období); ten volí a odvolává premiéra země (v současné době jím je Juščenkova rivalka Julia Tymošenková); premiér musí být oficiálně jmenován prezidentem.

Ukrajina je mj. členem Společenství nezávislých států, OSN, OBSE, GUAM, Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci černomořských zemí (BSEC). 16. května 2008 se Ukrajina po čtrnáctiletém vyjednávání oficiálně stala členem WTO.[8]

Ukrajina má silné, avšak komplikované vztahy se svým největším sousedem: Ruskem. Od roku 2008 mezi zeměmi panuje napětí zejména kvůli Juščenkově podpoře Gruzie ve válce v Jižní Osetii a snahy o vstup do NATO, opakovaně také kvůli cenám ruského zemního plynu.

Návrh velkého státního znaku Ukrajiny obsahuje kromě tryzubu také lva a symboly záporožských kozáků.

Aktuální situace

Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů (34 %), těsně za ní se umístil Blok Julie Tymošenko (31 %). Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince zvolena premiérkou Julie Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou Naší Ukrajinou; v parlamentu však měl jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci.[9] Vláda Julie Tymošenkové pak definitivně padla 16. září.[10] To spustilo novou politickou krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Naší Ukrajiny; část Juščenkovy Naší Ukrajiny však považuje smlouvu za neplatnou.[11]

Vlajka ukrajinské armády.

Státní symboly

Státním znakem Ukrajiny je po nabytí nezávislosti opět tzv. tryzub sv. Vladimíra (zlatý trojzubec na modrém poli); používá se zpravidla malý státní znak, neboť velký znak zatím nebyl oficiálně přijat; i v něm má však dominovat tryzub.[12] Ve stejných barvách je i ukrajinská vlajka, sestávající ze dvou stejně širokých podélných pruhů: zlatá barva symbolizuje úrodná pole, modrá pak nebe nad nimi. Státní hymnou je píseň Šče nevmerla Ukrajiny, vzniklá roku 1863. Kromě uvedeného má Ukrajina ještě prezidentské symboly: pečeť, znak a standartu.

Armáda

Ukrajinská armáda má přibližně 300 000 příslušníků. Je členem svazku Partnerství pro mír a účastnila se misí v bývalé Jugoslávii (v současnosti má vojáky v Kosovu[13]), na Středním Východě a v Africe. Od konce 90. let navazuje užší vztahy s NATO, zejména s polskou armádou.

Ekonomika

Ukrajinská ekonomika byla druhou největší v rámci Sovětského svazu. Po jeho rozpadu bylo nastoleno tržní hospodářství, jehož nástup v podobě „šokové terapie“ byl velice bolestný: zemi postihla hyperinflace, mnoho podniků ukončilo výrobu, privatizace probíhaly neprůhledným způsobem. Situace se částečně stabilizovala po roce 1996 po zavedení nové měny, Ukrajinské hřivny. V prvních letech 21. století ukrajinská ekonomika nastoupila poměrně rychlý a stabilní růst (HDP v roce 2007 vzrostl o 7,3 %).[14] Optimistická čísla však mohou zakrývat vážné přetrvávající problémy. Ukrajinské hospodářství nadále nese znaky postsovětské ekonomiky orientované na obory s nízkou přidanou hodnotou a převahou těžkého průmyslu, zejména metalurgie. Na podzim roku 2008 zasáhla zemi celosvětová finanční krize a Ukrajina společně s Maďarskem přijala mnohamiliardový úvěr od Mezinárodního měnového fondu.[15] Největšími obchodními partnery jsou země EU, Rusko (potažmo SNS) a Turecko.

Makroekonomické ukazatele

Průměrná mzda státních pracovníků v červenci 2008 činila 1930 hřiven, tedy přibližně 398 USD.[17] To je i přes nižší ceny poměrně málo, což vede k početné pracovní migraci zejména do ČR, Německa, Itálie, ale také například do Moskvy.

Slévárny Azovstal v Mariupolu zaměstnávají přes 20 000 osob

Nerostné bohatství a průmysl

Ukrajinské nerostné bohatství se stalo jedním z pilířů sovětské ekonomiky. Nejdůležitějším sektorem je těžba černého uhlí v oblasti Donbasu (s hlavními centry Doněck a Luhansk), který je zároveň hlavním průmyslovým regionem země: ročně se zde vytěží až 200 milionů tun uhlí a vyrobí se 50 milionů tun oceli. Významný je dále zejména strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Kromě Donbasu jsou velkými centry těžkého průmyslu města Dněpropetrovsk, Záporoží či Mariupol.

V okolí města Kryvyj Rih jsou bohatá naleziště železné rudy, která se zpracovává v místních slévárnách. Mezi další nerostné suroviny Ukrajiny patří magnetické a uranové rudy, titan, chrom, nikl, bauxit, fosfáty, síra, rašelina, ropa, sůl, grafit a mangan.

Zemědělství

Většina území Ukrajiny disponuje kvalitní a úrodnou černozemní půdou. Obděláváno je 57% půdy. Mezi hlavní zemědělské produkty patří: pšenice, ječmen, cukrová řepa, brambory, kukuřice, slunečnice, maso a mléčné výrobky. Chová se zde hlavně skot a prasata, důležitý je rovněž rybolov. V jižních oblastech (zejména na Krymu) je rozšířeno také vinařství. Karpaty jsou důležitou zásobárnou dřeva. Pro velkou část venkovského obyvatelstva je drobné zemědělství vedlejším zdrojem příjmů.

Doprava

Rozloha Ukrajiny a její poloha mezi západní Evropou, Ruskem a Černým mořem klade velké nároky na dopravní infrastrukturu. Rozsáhlé investice do dopravních sítí, plánované v souvislosti s pořádáním šampionátu EURO 2012, se v současnosti dostávají do skluzu.[14]

Relativně hustá a kapacitní železniční síť (o širokém rozchodu 1524 mm) čítá 23 300 km tratí, z nichž necelá polovina je elektrifikována.[18] Nejvytíženější a nejlépe udržované tratě vedou ve směru PolskoLvovŠepetivkaFastiv/KyjevDněpropetrovskDoněckRusko a MoskvaCharkovZáporožíKrym. Monopolní dopravce Ukrzaliznycja je s 375 000 zaměstnanců jedním z největších podniků v zemi.

Ve Vinnycji, stejně jako v dalších ukrajinských městech, jsou v provozu tramvaje československé výroby.

Ukrajina nemá síť klasických dálnic, z Kyjeva do Lvova a Oděsy však vedou expresní silnice. Individuální automobilismus se zde ovšem ještě nerozmohl tak silně jako v západních zemích. Hojně využívána je městská hromadná doprava, zejména tři fungující systémy metra. Desítky měst mají provozy tramvajové či trolejbusové dopravy; na Krymu najdeme dokonce nejdelší trolejbusovou trať světa. Kvůli nedostatku financí po rozpadu Sovětského svazu se prudce zpomalil rozvoj klasických sítí MHD (např. neustále odkládané zahájení provozu doněckého metra) a zejména v posledních letech zaplnily ukrajinská města tzv. maršrutky.

V mnoha velkých městech fungují mezinárodní letiště, nejvýznamnější je kyjevský Boryspil. Důležité námořní přístavy se nacházejí v Oděse, Sevastopolu, Kerči a Mariupolu, lodní doprava je provozována také na Dněpru a Dunaji. Přes Ukrajinu vedou také tranzitní ropovody a plynovody z Ruska do střední a západní Evropy, což ji staví do pozice klíčového hráče zejména ve věci tranzitu ruského plynu.[19]

Turismus

Přestože Ukrajina téměř nefiguruje v katalozích západoevropských cestovních agentur, je hojně navštěvovanou zemí: ročně ji navštíví přes 16 miliónů osob, převážně občanů Ruské federace.[20] V současné době (zejména po zrušení vízové povinnosti) však stoupá i zájem u turistů z EU a USA, kteří sem přijíždějí spíše na „dobrodružnou“, aktivní dovolenou, zatímco pro Rusy je zejména Krym dlouho zavedenou odpočinkovou destinací, kam v létě jezdí dlouhé vlaky ze všech koutů Ruska.

Výstup na Hoverlu.

Území Ukrajiny je navštěvováno velmi nerovnoměrně: nejoblíbenější je dlouhodobě Krym s letovisky jako Jalta, Sevastopol či Sudak. Další zavedenou oblastí jsou Karpaty; hory Zakarpatské oblasti se i mezi českými turisty v posledních letech stávají téměř módou. Mezi dalšími cíli je nutno jmenovat Kyjev (s výletními plavbami po Dněpru) a další města s historickými památkami: Lvov, Černovice, Kamenec Podolský, Oděsa, Poltava, Černihov a další. Naproti tomu „běžné“ oblasti především východní Ukrajiny nejsou vyhledávány prakticky vůbec, což ovšem neznamená, že jsou nezajímavé: například významné poutní místo Svjatohirsk leží přímo v průmyslovém Donbasu.

Obyvatelstvo

K 1. 7. 2007. měla Ukrajina 46 490 819 obyvatel,[21] z nichž 68 % žilo ve městech. Tradičně byla Ukrajina výrazně venkovskou zemí; během 20. století počet však městského obyvatelstva výrazně vzrostl (z 14,3 % v roce 1900). Zatímco východní průmyslové regiony se zalidnily, některé venkovské oblasti především severní a střední Ukrajiny (nejznatelněji Černihovská oblast) mají dnes méně obyvatel než před 2. světovou válkou.

V současné době počet obyvatel klesá; stejně jako ve většině evropských zemí je příčinou nízká porodnost, na Ukrajině k ní přistupuje také negativní migrační saldo. Očekávaná délka života je 67,9 let (62,2 u mužů, 74 u žen). Ukrajina vykazuje v rámci Evropy poměrně vysoký podíl nakažených virem HIV (zhruba 1,4 %).[22]

Národnostní složení

Vývoj počtu obyvatel Ukrajiny v letech 19902007.
Mapa znázorňující zastoupení ukrajinské národnosti v jednotlivých oblastech Ukrajiny.

K ukrajinské národnosti se hlásí 77,8 % obyvatelstva Ukrajiny (2001); kromě Krymu, kde žijí především Rusové (58,5 %), tvoří Ukrajinci ve všech oblastech nadpoloviční většinu; v Haliči, Volyni a Podolí pak jejich podíl přesahuje 90 %. Největší zastoupení Rusů vykazuje oblast Luhanská (39 %), Doněcká (38 %) a Charkovská (26%). Nejvýznamnější rumunskou menšinu má Bukovina (Černovická oblast). Etnicky nejrozrůzněnějším krajem je Budžak, kde kromě Ukrajinců a Rusů žije 21% menšina besarabských Bulharů a 4% menšina Gagauzů. V Zakarpatí žije významná maďarská menšina. Karpatští Rusíni (popř. Lemkové, Huculové a další etnické skupiny) nebyli při oficiálním sčítání počítáni za samostatný národ a přihlásili se tedy většinou k ukrajinské národnosti. Na severozápadní Ukrajině dosud žije několik set volyňských Čechů, několik vesnic s převážně českým obyvatelstvem je i na jihu země.

Výsledky[23] sčítání z roku 2001 podává tabulka:

Národnost Počet příslušníků (2001)  Podíl % (2001)   Podíl % (1989) 
Ukrajinci 37 541 700 77,8 72,7
Rusové 8 334 100 17,3 22,1
Rumuni a Moldavané 409 600 0,9 1,0
Bělorusové 275 800 0,6 0,9
Krymští Tataři 248 200 0,5 0,0
Bulhaři 204 600 0,4 0,5
Maďaři 156 600 0,3 0,4
Poláci 144 100 0,3 0,4
Židé 103 600 0,2 0,9
Arméni 99 900 0,2 0,1
Řekové 91 500 0,2 0,2
Tataři 73 300 0,2 0,2
Romové 47 600 0,1 0,1
Ázerbájdžánci   45 200 0,1 0,0
Gruzíni 34 200 0,1 0,0
Němci 33 300 0,1 0,1
Gagauzové 31 900 0,1 0,1
ostatní 177 100 0,4 0,4

Jazyky

Kromě Krymu, kde je úředním jazykem také ruština, je na Ukrajině oficiálně úředním jazykem výhradně ukrajinština; v jižních oblastech a zejména na Donbasu je však ruština de facto také úředním jazykem.

Rusifikační politika carského Ruska a Sověského svazu způsobila, že významné části etnických Ukrajinců není ukrajinština rodným jazykem: v oficiálním sčítání roku 2001 uvedlo za svůj rodný jazyk ukrajinštinu 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 85,2 % Ukrajinců – zhruba 15 % Ukrajinců tedy nehovoří ukrajinsky. Ruština je rodným jazykem 29,6 % obyvatel, z nichž necelé dvě třetiny tvoří Rusové; rusky hovoří také většina ukrajinských Bělorusů a Židů. Svůj jazyk si naopak drží ukrajinští Rumuni, Maďaři a Krymští Tataři.

Užívání ukrajinštiny převažuje v západních, severních a středních oblastech; ruština je přibližně polovinou obyvatel užívána na jihu, na východě (Donbas, Charkov) je dominantním jazykem. Dalším používaným jazykem je suržyk, směs převážně ukrajinské gramatiky a ruské slovní zásoby. Rozšířen je zejména na severovýchodě země.

Náboženství

Chrám sv. Michala v Kyjevě, obnovený roku 1999.
Počajivská lávra je největším poutním místem západní Ukrajiny.

Za věřící se označuje okolo 60 % obyvatel Ukrajiny, přičemž více nábožensky založen je západ země, zatímco v průmyslových oblastech, zejména na Donbasu, má silnou pozici ateismus. Převládajícím náboženstvím je pravoslavné křesťanství; část pravoslavných se hlásí k Ukrajinské pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu, část uznává Moskevský patriarchát; kromě toho zde působí též Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Na západě země, zejména v Haliči, převládá řeckokatolické vyznání (Ukrajinská řeckokatolická církev), v některých oblastech jsou výraznější menšinou též římští katolíci, kteří celkem tvoří necelé 2 % ukrajinských věřících. Po pádu protináboženského režimu SSSR bylo opraveno či znovu postaveno množství kostelů a poutních míst, z nichž nejznámější je Kyjevskopečerská lávra.

Menšinovými náboženstvími, která však obě mají na Ukrajině dlouhou tradici, jsou judaismus a islám. Židovství bylo od středověku rozšířeno po celé Ukrajině; kraj Podolí se v 18. století stal ohniskem chasidského hnutí. Dnes však tvoří židé jen několik desetin procenta obyvatel země a většina synagóg a jiných židovských památek již neexistuje.

Centrem Islámu na Ukrajině je Krymský poloostrov, jenž byl po staletí osídlen Tatary, resp. Krymskými Tatary, kteří se sem od konce 20. století vracejí ze středoasijského vyhnanství. Islám vyznává něco přes 1 % obyvatel Ukrajiny.

Vzdělání

Zděděným úspěchem sovětské politiky všeobecného přístupu ke vzdělání je téměř stoprocentní míra gramotnosti v postsovětských státech; na Ukrajině dodnes činí 99,4 % a je tak jednou z nejvyšších na světě. Primární a sekundární vzdělání je povinné; začíná v 6. roce věku dítěte a trvá zpravidla 12 let. Známkování je oproti českému opačné, tj. nejlepší známkou je pětka.

Po Rusku, Británii a Francii má Ukrajina nejvíce absolventů vysokých škol v Evropě. V zemi funguje několik desítek všeobecných, technických, pedagogických či lékařských univerzit. Nejstarší vysokou školou ve východní Evropě byla Ostrožská akademie (1576), následovala Kyjevsko-mohyljanská akademie a Lvovská univerzita. Většina škol je veřejná, největší soukromou vysokou školou je Mezioblastní akademie personálního managementu. Univerzitní vzdělání je v současnosti reformováno a v rámci tzv. Boloňského procesu je zaváděn bakalářský a magisterský titul; tyto postupně vytěsňují dřívější titul spiecialisty.[24]

Kultura

Ukrajinská kultura vyrůstá z křesťanských tradic, především z pravoslaví, ale také z řeckého katolictví. Z dob Kyjevské Rusi společné kořeny s běloruskou a ruskou kulturou; ruský vliv je v ukrajinské kultuře trvale a silně přítomný. Významný je také přínos někdejší početné židovské menšiny (na Ukrajině se mj. zrodilo chasidské hnutí) a muslimů zejména na Krymu. V době polské nadvlády na pravobřežní Ukrajině se hojně prosazovaly polské vlivy, které jsou patrny např. v ukrajinské slovní zásobě.

V 19. století byla ukrajinská kultura a ukrajinština utlačována ze strany carského Ruska, jehož zájmem bylo celé území rusifikovat. Přesto se ukrajinskému národnímu obrození podařilo etablovat spisovnou ukrajinštinu (průkopnickým dílem byla Aeneida Ivana Kotljarevského a o něco později také básně Tarase Ševčenka, jehož sochu dnes najdeme v téměř každém ukrajinském městě); poté, co byl v ruské části vydán dokonce zákaz používání ukrajinštiny, přesunuly se emancipační snahy ukrajinských spisovatelů a politiků do liberálnější habsburské části země – Haliče a Bukoviny. Ani 20. století nepřineslo ukrajinské kultuře příznivé prostředí, neboť rusifikace probíhala i v éře SSSR (do roku 1991). Proto jsou národní otázky v současném ukrajinském umění stále živé. Mezi současné autory, jejichž díla jsou hojně překládána, patří např. Oksana Zabužko či Jurij Andruchovyč.

Folklór a kuchyně

Ostap Kindračuk v tradičním kroji kobzara, kozackého barda, hrající na banduru.

I v současnosti je živý ukrajinský folklór; bylo obnoveno mnoho venkovských slavností, existují soubory lidových písní a tanců; prvky písňového folklóru ve výrazné míře pronikají i do současné ukrajinské pop-music. Oblíbená je také tradiční ukrajinská kuchyně, která s oblibou užívá obilné či bramborové těsto, slunečnice, zelí, řepu, mleté maso či ryby; typickými pokrmy jsou boršč, pelmeně, varenyky či plněné pirohy; k Ukrajině ovšem patří také vodka (horilka), které v posledních letech částečně konkuruje pivo; oblíbeným nápojem je také kvas. Velikonoce se v ukrajinštině nazývají velykdeň, pascha či paska a jsou stejně jako Vánoce slaveny dle juliánského kalendáře, tj. později než v západní Evropě. Velmi populární je barvení kraslic (pysanky), kterému se v západoukrajinské Kolomyji věnuje unikátní muzeum.

Státní svátky

Knihy v češtině

V českém prostředí panuje nedostatek kvalitních knih o Ukrajině. Je to dáno jak tendenčností literatury z období Sovětského svazu, tak malým zájmem Ukrajinu (v porovnání s Ruskem či Polskem), a to jak české slavistiky, tak veřejnosti. Jedniou oblastí, o níž je informací dostatek, je Podkarpatská Rus; existují jak turistické průvodce, tak historické a folkloristické práce. Podkarpatské Rusi se také věnuje několik autorů české meziválečné literatury, zejména Ivan Olbracht.

Pomník Ivana Olbrachta v Koločavě, kde sbíral materiál pro svůj román Nikola Šuhaj loupežník.

Folklór

Reference

  1. Державний комітет статистики України – odhad k 1. únoru 2008.
  2. Oficiálně má však Ukrajina pouze status pozorovatele, neboť dosud nepodepsala stanovy SNS a podle vyjádření prezidentské kanceláře se k podpisu ani nechystá. Viz: Ukrainische Parlamentarier wollen GUS-Abkommen aufkündigen RIA Novosti, 14. srpna 2008.
  3. Summit EU – Ukrajina: Podpis Asociační dohody je možný v roce 2009 euractiv.cz, 10. 9. 2008.
  4. litopys.org.ua – ЛІТОПИС РУСЬКИЙ за Іпатіївським списком
  5. Viz např. litopys.org.ua – БАРКУЛАБІВСЬКИЙ ЛІТОПИС
  6. Hérodotos, Dějiny, 4, 1n; srv. Encyklopedie antiky, hesla Skythové, Chersonésos Taurský.
  7. The Transfer of the Crimea to the Ukraine International Committee for Crimea, 2005.
  8. Ukrajina se stala 152. členem WTO Financninoviny.cz, 16. května 2008.
  9. Демократичної коаліції більше немає. Рибаков і Бут заявили про вихід. Newsru.ua, 6. června 2008.
  10. Ukrajinská vláda padla. Ustojí Tymošenková krizi? aktuálně.cz, 16. září 2008.
  11. Ukraine coalition set to reform
  12. Zákon Про великий Державний Герб України (2001)
  13. UN Mission's Contributions by Country
  14. 14,0 14,1 14,2 Ministerstvo zahraničních věcí ČR: http://www.mzv.cz/ Ukrajina – Ekonomická charakteristika země
  15. MMF schválil úvěr 16,5 mld USD pro Ukrajinu Finanční noviny, 6. 11. 2008.
  16. HDP Ukrajiny – statistiky Mezinárodního měnového fondu
  17. Ukrstat – Середня заробітна плата за регіонами за місяць у 2008 році. Přepočet na USD dle oficiálního kurzu Národní banky Ukrajiny.
  18. http://uz.gov.ua/?m=all.structure.today&lng=uk Сьогодення УЗ
  19. Viz např. http://www.blisty.cz/art/29131.html Ukrajina může ohrozit energetické potřeby Evropy – Britské listy, 27. 6. 2006.
  20. Ne všichni jsou však turisté: mnoho občanů zejména zemí bývalého SSSR má na Ukrajině příbuzné.
  21. http://ukrcensus.gov.ua/news/article;561/ Чисельність наявного населення на 1 липня 2007 року
  22. CIA World Factbook – Rank Order - HIV/AIDS - adult prevalence rate
  23. http://ukrcensus.gov.ua/results/general/nationality/ Всеукраїнський перепис населення: Національний склад населення. Při oficiálním sčítání byli Moldavané považováni za samostatný národ odlišný od Rumunů.
  24. Болонський процес в Україні na portálu Osvita

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Ukrajina
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Ukrajina
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace