Jan Cempírek

Z Multimediaexpo.cz

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Jan Cempírek (* 1970 v Českých Budějovicích) je český spisovatel, novinář a cestovatel. Po ukončení studií procestoval na 30 světových měst. Od roku 1995 pracuje pro média (vydavatelství MAFRA, Regie Radio Music - Evropa 2, Frekvence 1 či internetová společnost Český internet). Je autorem tří publikovaných knih. Upozornil na sebe mystifikací, některými médii označovanou za největší českou literární mystifikaci posledních let[1], kdy svou knihu Bílej kůň, žlutej drak vydával za knihu fiktivní vietnamské autorky Lan Pham Thi. Píše také pro denní tisk, především pro MF Dnes, Deníky, dále pak také pro společenské časopisy typu Reflex či Koktejl. Věnuje se především cestopisným reportážím. Od roku 2000 provozuje cestovatelský portál www.e-Dovolena.cz.

Pořádá též fotografické výstavy - tematicky se věnuje především jihovýchodní Asii, Kostarice a Aljašce.

Obsah

Lan Pham Thi

V roce 2009 na sebe Jan Cempírek upoutal pozornost médií, když vyšlo najevo, že knihu Bílej kůň, žlutej drak, která vyhrála Cenu Knižního klubu, napsal ve skutečnosti pod pseudonymem Lan Pham Thi on. Mystifikaci dovedl tak daleko, že pod jménem devatenáctileté Vietnamky poskyl médiím i několik rozhovorů a fotografií - vždy pomocí e-mailové korespondence.[2][3] Ačkoliv je psaní pod pseudonymem běžná spisovatelská praxe (někteří spisovatelé jako například Fernando Pessoa si dokonce vytvořili několik fiktivních osobností), stejně jako záměrné vydávání se za opačné pohlaví (spisovatelka Veronika Válková píše pod pseudonymem Adam Andres) či zvolení si pseudonymu tak, aby byl autor považován za příslušníka jiné národnosti (na počátku 90. let 20. století jev hodně rozšířený mezi českými autory fantastické literatury - např. František Novotný publikoval pod pseudonymem Frank N. Skipper, Jiří W. Procházka pod pseudonymem George P. Walker apod.), vyvolala mystifikace i četné záporné reakce. Významnou úlohu nejspíše sehrála skutečnost, že na knihu bylo nahlíženo jako na autentickou výpověď o česko-vietnamském soužití. Někteří lidé - jako například Denisa Novotná, marketingová manažerka nakladatelství Knižní klub[4] - dokonce považují Cempírkovu mystifikaci za podvod, přestože neporušil ani pravidla soutěže ani autorský zákon. Vliv domnělé autorčiny národnosti připouštějí i recenzenti, kteří uvádějí, že „pokud by [kniha] nepocházela od „Vietnamky“ a nenabízela i pohled do této uzavřené komunity, možná podle nich by zapadla mezi „punkové“ texty dospívajících autorů, jež jsou tradičně plné siláckých řečí, odsudků a úderných přirovnání, ale i romantiky“.[5] Pavel Janáček, porotce, i Ivan Binar, předseda poroty, však připomněli, že pro porotu jsou soutěžní texty anonymní a Cempírkovo autorství nijak nemění důvody, pro které byla kniha oceněna.[6][7] Cempírek uvádí jako motivaci celé mystifikace dva důvody: Snahu upozornit na problémy česko-vietnamského soužití a touhu zjistit, jak bude čtenářský i nakladatelský trh reagovat na knihu plnou klišé.[8]

Odhalení mystifikace

  • 1. října 2009 vyslovil domněnku o možné mystifikaci Zdenko Pavelka, který upozornil na několik kulturních reálií, jež by podle něj devatenáctiletá Vietnamka neznala, a odhadoval, že „autorem by mohl být muž, Čech, asi ne mladší než padesátník, spíše kolem šedesátky, má či měl blízko k pražskému novinářskému prostředí, možná k bulváru, zřejmě spisovatel, ale nijak závratně úspěšný“[9].
  • 20. října 2009 v rozhovoru pro portál iLiteratura.cz uvádí Pavel Janáček, porotce Ceny Knižního klubu, že se nedomnívá, že „by v případě oceněné autorky šlo o mystifikaci, ale nemohu to samozřejmě vyloučit. Autorem je ale každopádně někdo, kdo zná vietnamštinu i vietnamskou kulturu natolik, aby z tamní mytologie zkompiloval onu průvodní legendu, znal kulturní rituály udržované v diaspoře apod. Při předávání ceny vystoupila vrstevnice předpokládané autorky z pražského klubu Hanoj, rovněž česko-vietnamská intelektuálka, která se k pocitům vyjadřovaným v Legendě o Dračí zátoce přihlásila. Zároveň je to někdo, kdo – vzpomeňte na to, co napsal kolega Dimter – intiutivně nebo vědomě napodobil rozhněvanou gestiku literární tvorby druhé imigrantské generace. Pokud je to tedy některý pražský novinář, pak rozhodně překonal můj – dnes už, přiznávám, poněkud povrchní – úsudek o této societě. Jeho próze nicméně i poté zůstanou tytéž kvality jako v případě, že Lan Pham Thi skutečně studuje kdesi v Malajsii, pouze budou zklamány naše – mé – naděje, že jsme byli vyzváni ke kulturnímu a literárnímu dialogu s lidmi z Vietnamu, kteří spolu s námi tvoří dnešní českou kulturu. Vyzvání k dialogu zůstane, bude to však dialog nás jako příslušníků majority opět zase jen s námi, dialog, v němž ti „naši cizí“ budou opět pouze tématem, nikoli subjektem.“[6]
  • 5. listopadu 2009 Zdenko Pavelka svou argumentaci rozšiřuje o fakta, že se mu nepodařilo na základě dostupných tiskových podkladů ani medailonku na záložce knihy dohledat píseckou školu, na které by údajně měla autorka maturovat, a že autorku dosud nikdo neviděl - dokonce ani odpovědný redaktor Jindřich Jůzl, který nevyloučil technickou proveditelnost takového podvrhu. Pozastavil se také nad skutečností, že „[novinářské] ohlasy na knihu prakticky bez výjimky oceňují, že knihu napsala česká Vietnamka, jako by to samo o sobě byla nějaká literární hodnota, a ochotně knize promíjejí evidentní nesmysly a literární neumětelství“. Zmiňuje také, že podle jeho názoru rozsah knihy nesplňuje minimální požadavky soutěže. Upozorňuje též, že „reálie v knize, které mají být písecké, jsou českobudějovické. Město bylo zřejmě skutečným autorem či kým v textu nakonec přejmenováno na Písek, ale lajdácký upravovatel si neuvědomil, že v Písku mají starostu, a tak v knize zůstal primátor.“[10]
  • 12. listopadu 2009 deník Metro oslovil Zdenko Pavelku, aby zdůraznil největší prohřešky knihy, a Jindřicha Jůzla, aby knihu obhájil. Zdenko Pavelka tvrdí že Knižní klub nepochopitelně mlčí. Na otázku, kdo podle něj nejvíce selhal odpovídá, že „porota Literární ceny Knižního klubu podlehla tématu a ze zřejmě hodně špatné úrovně více než sedmdesáti přihlášených textů vybrala nakonec ten, který se jí zdál alespoň přitažlivý či zajímavý. Hlavní postavu v ich formě si ztotožnili s autorkou, což je frapantní chyba, za kterou by se měl stydět student prvního ročníku literární vědy. A když byla cena vyhlášena, někteří publicisté a dokonce i jeden z předních sociologů vzali jako fakt, že je kniha vynikající, a z informace, že román napsala česká Vietnamka, začali vyvozovat hodně odvážné sociokulturní závěry a zobecnění.“
    Jindřich Jůzl prohlašuje, že má podepsanou smlouvu, která přišla z Kuala Lumpuru a nemá důvod o autorství pochybovat. Zmiňuje také, že případný pseudonym je v literatuře běžnou věcí. K údajnému porušení zadání soutěže se vyjadřuje takto: „My jsme už dvakrát nebo třikrát propozice soutěže měnili. Dříve jsme stanovili rozsah 150 až 400 normostran. V roce 2004 zvítězil s románem Cesta za poledne Václav Křístek, jehož román měl asi 600 normostran. Bráno normativně nebo ultimativně, byly propozice soutěže porušeny. Tohle je ale pouze doporučení nebo spíše obrana proti tomu, když někdo pošle „román“, který má pětadvacet stran. Což se občas stává. V praxi jsou do soutěže zařazovány všechny rukopisy, které mají 80 až 100 normostran… Rukopis Lan Pham Thi byl zalomený v nějakém jednoduchém grafickém programu. Byly tam ilustrace, jiné, než jsou ve finální knize, a celé to mělo 90 stránek, tak jsem neviděl důvod, proč to porotě nedat ke čtení.“[11]
  • 26. listopadu 2009 Zdenko Pavelka uveřejňuje článek, ve kterém odhaluje jako autora knihy českobudějovického spisovatele a cestovatele Jana Cempírka. Měl ho odhalit e-mail, který předchozí týden obdrželo přes osmdesát adresátů s pozvánkou na literární čtení do Chelčic. E-mail obsahoval - Pavelka se domnívá, že z roztržitosti neodstraněný - záznam korespondence mezi Davidem Janem Žákem a Janem Cempírkem, z něhož cituje: „řekl jsem jůzlovi, že vím, kdo psal žlutýho koně, nebaví mě, jak ze sebe děláme navzájem blbce, ale uklohnil jsem to tak, že tys mi to řekl před dvěma lety, když jsme popíjeli, že máš ten nápad, a že si na to asi už nebudeš pamatovat. On hraje dál svou roli překvapeného, a že prý to je jenom shoda okolností, dál prý věří v autorství Vietnamečky. takže hra na blbce pokračuje. (…) D.“[12]
  • 27. listopadu 2009 vývoj kauzy shrnuje Pavel Mandys na webu týdeníku Týden. Cituje i Davida Jana Žáka, který Cempírka otevřeně podezírá: „Vlastně mě to celé rozhořčilo už na začátku, protože můj román Ticho skončil v soutěži Knižního klubu na druhém místě. Přitom je zřejmé, že důvodem vítězství knihy Bílej kůň, žlutej drak byla především vietnamská národnost autorky, která je patrná i ze samotného textu. [Porota totiž v soutěži rozhoduje, aniž by znala autory rukopisů dodává Týden.] Když se pak objevily první pochybnosti o identitě vietnamské osmnáctky, vzpomněl jsem si, jak jsme se před dvěma lety s Honzou Cempírkem bavili v hospodě o literatuře a on rozvíjel teorii, že velký úspěch by slavil román napsaný příslušníkem nějaké menšiny v ČR.“[13]
    O tři hodiny vystavuje na webu Pavel Mandys další článek, ve kterém definitivně potvrzuje autorství Jana Cempírka. Uvádí, že „Cempírek odmítl uvést další podrobnosti, jen podotkl, že celou věc je nutno vnímat v širším kontextu a že má komplikovanější pozadí. Celá Cempírkova konspirace byla vymyšlena neobyčejně důkladně a přesvědčivě. Autor dvou knih a častý cestovatel do jihovýchodní Asie totiž pečlivě zkonstruoval legendu o tom, proč se autorka nemůže ukázat v Česku a podpořil ji také videonahrávkou, na níž mladá Vietnamka děkuje za Cenu Knižního klubu a omlouvá se, že nemůže přijet. Cempírek patrně poskytl i všechny rozhovory, které s údajnou Lan Pham Thi novináři pořizovali; vždy mailovou korespondencí“. Uvádí také, že o důvodech Cempírkovi mystifakce lze zatím jen spekulovat, a dodává, že Cempírek nijak neporušil pravidla soutěže ani autorský zákon.[4]
  • 30. listopadu 2009 poskytuje Jan Cempírek Lidovým novinám exkluzivní rozhovor, ve kterém popisuje pozadí celké kauzy ze svého pohledu a přiznává se veřejně k autorství. Uvádí, že knihu napsal ze dnou důvodů - jednak ze snahy upozornit na problémy česko-vietnamského soužití a jednak chtěl zjistit jak bude čtenářský i nakladatelský trh reagovat na knihu, která pracuje se samým klišé. Na otázku, v jakém smyslu se jedná o klišé odpovídá, že „se [jedná] o dílo schematické, obsahující černobílé vidění světa. Ve zkratce řečeno je to kniha, která popisuje, co si v uvozovkách běžný Čech asi myslí, že si Vietnamci v Česku myslí.“[8]
  • 1. prosince 2009 vydalo nakladatelství Knižní klub tiskové prohlášení, ve kterém prohlasuje, že nevěří v ušlechtilé důvody Cempírkovy mystifikace - prý mu šlo jen o zviditelnění se za každou cenu. Své tvrzení opírá o autorovy reakce na zájem médií - např. redaktorce televize Nova prý na otázku, proč přiznal autorství až nyní, měl odpovědět slovy: „Protože to byste mi jinak nevolala.“ „Náhodný“ únik e-mailové korespondence dává nakladatelství do souvislosti se snahou Davida Jana Žáka přiživit se na mediální pozornosti, protože mu současně vychází kniha. Nakladatelství také popírá Žákovo umístění na druhém místě, protože u šestice finalistů se určuje pouze místo první, a Ivan Binar, předseda poroty Ceny Knižního klubu, Žákovi vzkazuje: „Vaše tvrzení je neopodstatněné. Většina z nás nepřipustila možnost, že by vaše dílo mohlo zvítězit.“ Denisa Novotná také naznačuje, že Zdenko Pavelka „dostal od někoho tip a předstíral, že mystifikaci sám postupně vypátral“. Tiskové prohlášení prohlašuje za nesmyslné spojovat vítězství v soutěži s domnělým vietnamským původem autora textu. Ivan Binar doslova prohlašuje: „I kdyby se pan Cempírek podepsal, byl by stejně vyhrál. Takhle začíná svoji spisovatelskou kariéru podvodem.“[7]
  • 5. prosince 2009 Zbyněk Vlasák uveřejňuje rozhovor s Janem Cempírkem. Cempírek popisuje, že se inspiroval knihou Borise Viana Naplivu na vaše hroby vydanou pod pseudonymem afroamerického autora. Vian si tak udělal srandu z francouzských kritiků. Cempírek opakuje, že mystifikací chtěl také upozornit na česko-vietnamské soužití a že odměnu za umístění v soutěži věnoval na vietnamsko-český slovník. Také uvádí, že nepočítal s vítězstvím v soutěži, předpokládal však, že kniha někoho z poroty zaujme a doporučí ji některému nakladateli. Ceslou mystifikaci chtěl ukončit sepsáním reportáže o pozitivní diskriminaci - prý ho zajímali i reakce kritické obce a zajímaly ho kritéria, podkled kterých bude kniha posuzována. Přiznává, že kdyby většina recenzentů hodnotila text objektivně, nikoliv podle národnosti autorky, byla by celá akce zbytečná[1].

Dílo

  • Rafinerie, Labyrint, Praha 2005 - trainstory ze života pouličních umělců v různých místech Evropy
  • Autostop.CZ, Gutenberg, Praha 2008 – kniha povídek z autostopu doplněná fotografiemi a mikropříběhy stopařů
  • Tanec posledního dne – nevydaný rockový román napsaný během několika deštivých nocí v hostelu na Novém Zélandu
  • Bílej kůň, žlutej drak, Knižní klub, Praha 2009, pod pseudonymem Lan Pham Thi – mystifikační kniha popisující vietnamskou komunitu v Česku tak, jak si běžný Čech asi myslí, že vypadá vietnamský pohled

Reference

Externí odkazy



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jan_Cemp%C3%ADrek“