Japonské císařství

Z Multimediaexpo.cz


Japonské císařství (japonsky:Dai Nippon Teikoku, 大日本帝國) byl státní útvar existující v letech 1868–1945 na území současného Japonska, Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu a po její okupaci roku 1910 i Koreje. Vládli mu císařové z dynastie Jamato.

Obsah

Historie

Historická období

  • Období Džómon (縄文時代 10 000 – 300 př. n. l. )
  • Období Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l. )
  • Období Nara (奈良時代 710 – 794)
  • Období Heian (平安時代 794 – 1185)
  • Období Kamakura (鎌倉時代 1185 – 1333)
  • Období Muromači (室町時代 1333 – 1568)
  • Období Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 – 1600)
  • Období Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 – 1868)
  • Období Meidži (明治 1868 – 1912)
  • Období Taišó (大正 1912 – 1926)
  • Období Šówa (昭和 1926 – 1989)
  • Období Heisei (平成 od 1989)

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionářiPortugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po válce Bošin v letech 1867 – 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako císař éry Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek první čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Manžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci 15. srpna 1945.

Okupace

Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie a významná vojenská přítomnost USA zůstává až do těchto dnů.

Související články

Literatura

  • REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. (Dějiny států.) ISBN 80-7106-843-8.

Externí odkazy