Miroslav Zikmund

Z Multimediaexpo.cz

Miroslav Zikmund v roce 2009 ve Zlíně

Miroslav Zikmund (* 14. února 1919 Plzeň, † 1. prosince 2021, Praha) byl český cestovatel a spisovatel.

Procestoval 112 zemí světa a s Jiřím Hanzelkou natočili 4 celovečerní, 147 dokumentárních filmů a napsali kolem 20 knih.[1]

Životopis

Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927. Jeho dědeček Josef Zikmund byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku.[2] Svou první delší cestu podnikl asi v šestnácti letech s mladším bratrem Josefem a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa.[3] Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.

V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky.[4] Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost.[3] V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii,[5] v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři,[6] v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.[3]

Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince.[3] Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.[6]

V roce 1953 se oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla Evou Maškovou (1932–2020),[7] se kterou měl syna Miroslava (* 1955).[8][9][10] Toto manželství skončilo rozvodem v průběhu druhé cesty.[11]

Druhou cestu podnikli již s doprovodem ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“[12] Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“.[6]

V letech 1963–1964 procestovali velkou část Sovětského svazu od východu k západu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír na jihu v Tádžikistánu.[13] Zikmund později uvedl, že běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě.[14] Dále projeli cesty Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkménie, Ukrajiny a Polska. Přivítáni byli na zaplněném Staroměstském náměstí v 11. listopadu 1964. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a sovětským blokem roztržka.[15]

V roce 1968 se postavil na stranu tzv. „reformních komunistů“, proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života.

Po roce 1989 začal znovu cestovat do zahraničí. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA.

V roce 1993 byla Zikmundovi a Hanzelkovi udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou českého prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně. Již dlouhou dobu žije ve Zlíně a v roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V témže roce dne 28. října mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Na konci června 2021 patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky.[16] Zemřel v Praze dne 1. prosince 2021.[17][18]

Dílo

Celé dílo je napsáno společně s J. Hanzelkou a týká se výhradně jejich cest. Cestám je věnována také stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve zlínském zámku S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996.

Film

  • Afrika I.
  • Afrika II.
  • Z Argentiny do Mexika
  • Je-li kde ne světě ráj

Kromě těchto celovečerních filmů natočili 147 dokumentárních, krátkometrážních či televizních filmů.

Literatura

Obsah

  • Afrika snů a skutečnosti 1. [s.l.] : Orbis, 1952.  
  • Afrika snů a skutečnosti 2. [s.l.] : Orbis, 1952.  
  • Afrika snů a skutečnosti 3. [s.l.] : Orbis, 1952.  
  • S československou vlajkou na Kilimandžáro. [s.l.] : SNDK – Státní nakladatelství dětské knihy, 1954.  
  • Tam za řekou je Argentina. [s.l.] : Naše vojsko, 1958.  
  • Přes Kordillery. [s.l.] : Naše vojsko, 1957.  
  • Za lovci lebek. [s.l.] : Orbis, 1958.  
  • Mezi dvěma oceány. [s.l.] : Orbis, 1959.  
  • Jižní Amerikou. [s.l.] : SNDK – Státní nakladatelství dětské knihy, 1959.  
  • Obrácený půlměsíc. [s.l.] : SNPL – Státní nakladatelství politické literatury, 1961.  
  • Světadíl pod Himálajem. [s.l.] : Svoboda, 1969.  
  • Zvláštní zpráva č. 4. [s.l.] : Lidové nakladatelství, 1990. ISBN 80-7022-061-9.  
  • Cejlon – ráj bez andělů. [s.l.] : Svoboda, 1991. ISBN 80-205-0164-9.  
  • Život snů a skutečnosti. [s.l.] : Primus, 1997. ISBN 80-85625-78-4.  
  • Modrý Mauritius... a přece Austrálie!. [s.l.] : Primus, 1999. ISBN 80-86207-00-5.  
  • Sloni žijí do sta let. [s.l.] : Euromedia, 2002. ISBN 80-242-0797-4.  
  • Afrika kolem Tatry. [s.l.] : Carpe diem, 2002. ISBN 80-86362-17-5.  
  • Přemožení pouště. [s.l.] : Carpe diem, 2006. ISBN 80-86362-71-X.  
  • Past na rovníku. [s.l.] : Livingstone, 2008. ISBN 978-80-904021-1-9.  
  • Tamtamy času: Nová Guinea – svět, o kterém jste si mysleli, že už neexistuje. [s.l.] : Livingstone, 2002. ISBN 978-80-7217-724-0.  
  • Velké vody Iguazú. [s.l.] : Carpe diem, 2010. ISBN 80-86362-07-8.  
  • Legenda H+Z První cesta. [s.l.] : Jota, 2010.  
  • Legenda H + Z. [s.l.] : Jota, 2010. ISBN 978-80-7217-798-1.  
  • Turecko. [s.l.] : Carpe diem, 2010. ISBN 978-80-87195-16-1.  
  • Století Miroslava Zikmunda. [s.l.] : Jota, 2017. ISBN 978-80-7462-754-5.  

YouTube

My jsme v podstatě strašně smutný národ,
říká cestovatel Miroslav Zikmund
Tatra T87 ing. Zikmund a ing. Hanzelka


Reference

  1. ↑ SKÁCEL, Petr. Zikmundova abeceda: Život slavného cestovatele od A do Z. iDNES.cz [online]. . Dostupné online.  
  2. ↑ Miroslav Zikmund: Je mi jen pětadevadesát!. lideazeme.reflex.cz [online]. . Dostupné online.  
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 HRON, Lukáš. Miroslav Zikmund: Na stýskání nebyl čas, ale několikrát jsem se fakt bál. iDNES.cz [online]. 2014-09-14 [cit. 2018-01-09]. Dostupné online.  
  4. ↑ KOBERA, Pavel. Hanzelka a Zikmund vyrazili před 70 lety. Archiv rozhlasu [online]. 21.4.2017 [cit. 21.4.2017]. Dostupné online.  
  5. ↑ KOBERA, Pavel. Osudná Libye Hanzelky a Zikmunda. Český rozhlas, 2017-05-26. Dostupné online [cit. 2018-01-09]. (cs) 
  6. ↑ 6,0 6,1 6,2 VODIČKA, Milan. Miroslav Zikmund: Na své narozeniny jsem se málem utopil v Riu. iDNES.cz [online]. 2016-02-16 [cit. 2018-01-09]. Dostupné online.  
  7. ↑ Netrhat zelená jablka jako zralá. Sopranistka Eva Zikmundová slaví 85. narozeniny. Opera Plus [online]. . Dostupné online. ISSN 1805-0433.  
  8. ↑ JAROŠ, Jan. Jaký je film Století Miroslava Zikmunda?. Kultura21.cz [online].  [cit. 2018-01-09]. Dostupné online.  ( ) 
  9. ↑ Zemřela sólistka Národního divadla Eva Zikmundová. Manželce známého cestovatele bylo 88 let. iROZHLAS [online]. . Dostupné online.  
  10. ↑ Tátovu nepřítomnost jsem nebral jako újmu, říká Miroslav Zikmund mladší. iDNES.cz [online]. . Dostupné online.  
  11. ↑ Jakub D. Kočí: Naši cestovatelé: Miroslav Zikmund
  12. ↑ "Hanzelka a Zikmund v Iráku". Česká televize. 9. dubna 2011.
  13. ↑ "Miroslav Zikmund (* 14. 2. 1919 Plzeň) – český novinář a cestovatel". Hedvabnastezka.cz..  [cit. 2017-07-08]. Dostupné online.
     
  14. ↑ Běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě, tvrdil Miroslav Zikmund. Zoom magazin [online]. . Dostupné online.  
  15. ↑ Ponorkovou nemoc jsme nikdy neměli, vzpomíná cestovatel Zikmund. Lidovky.cz [online]. 2014-09-04 [cit. 2018-01-09]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  16. ↑ ČSSZ: Století a starší důchodci dle věku, krajů a pohlaví za výplatní měsíc červen 2021
  17. ↑ Zemřel Miroslav Zikmund. Slavnému českému cestovateli bylo 102 let. iROZHLAS [online]. 2021-12-02 [cit. 2021-12-02]. Dostupné online.  
  18. ↑ Zemřel Miroslav Zikmund. Slavnému cestovateli bylo 102 let. ČT24 [online]. . Dostupné online.  

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Miroslav Zikmund
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Miroslav Zikmund
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Miroslav_Zikmund“