Mluvnický pád

Z Multimediaexpo.cz

Crystal Clear browser.png   Informace v tomto článku nemají dostatečný globální rozměr.
  Prosíme, vylepšete článek tak, aby obsahoval minimum lokální či povrchní rétoriky.
Crystal Clear linneighborhood.png

Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah jmen (nomin) ke slovesu či jiným větným členům.

Čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné pořadí může být v mluvnicích jiných jazyků od češtiny odlišné, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené z latiny. Avšak ani funkce pádu s konkrétním jménem, byť podobná, nebývá ve dvou různých jazycích zcela shodná.

V souvislosti s valencí se používají pojmy prostý pád a předložkový pád. Tyto výrazy vyjadřují, zda nadřazené sloveso (popř. přídavné jméno, podstatné jméno nebo dokonce příslovce) vyžaduje použití daného pádu spolu s určitou předložkou, nebo bez předložky. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií - většina českých pádů může fungovat jako prostá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně prosté a pouze lokál je výhradně předložkový.

Obsah

Seznam českých pádů

  1. nominativ (kdo, co?)
  2. genitiv bez (koho, čeho?)
  3. dativ ke (komu, čemu?)
  4. akuzativ vidím (koho, co?)
  5. vokativ (oslovujeme, voláme)
  6. lokál neboli lokativ (o kom, o čem?)
  7. instrumentál s (kým, čím?)

Vznik pádů

Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích. Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a pády sémantické (angl. také oblique cases). Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní). Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. genitivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu "od". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelůských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod. Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).

Související články

Externí odkazy