Black-Friday-2019-06-Multimediaexpo.png

Operace Anthropoid

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Výbuchem zničený Heydrichův vůz.

Operace Anthropoid byl krycí název pro diverzní operaci československých výsadkářů za druhé světové války, během které byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni dvojicí československých výsadkářů Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii. Později byl k akci také přizván Josef Valčík, kvůli nepřehlednosti zatáčky, kde Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Pro správné provedení potřebovali dalšího člověka, který by jim dal znamení, že se Reinhard Heydrich blíží, avšak jeho účast je nejasná a některými dobovými výpověďmi zpochybněná.[1] Jednalo se o ojedinělý a velmi unikátní diverzní atentát na představitele německých, respektive nacistických ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války. Vysazení výsadkářů provedla 138. (výsadková) peruť RAF (№ 138 Special duties Squadron).

Obsah

Zrod operace

Od svého ustavení se československá exilová vláda stále více dostávala pod tlak britských oficiálních míst. Důvodem byla malá aktivita domácího odboje v obsazeném Československu. Mezi hlavní důvody této nízké aktivity patřila neexistence jakéhokoliv zaměření se na nestandardní (partyzánskou) válku v období před II. sv. válkou, neexistující tradice odbojové činnosti a zvláštní pak postavení bývalého Československa v okupované Evropě; Čechy a Morava měly na rozdíl např. od Polska vlastní – i když pouze iluzorní – autonomii vyjádřenou vlastní vládou, která prováděla kolaborační politiku (Slovenský stát byl otevřeně fašistický).[2] Docházelo-li k projevům odporu proti okupantům, byly menšího rozsahu či živelně (nekoordinovaně) prováděné. Německému bezpečnostnímu aparátu se tak účinně dařilo český odboj eliminovat (paralyzovány byly Obrana národa i ÚVOD). Dalším problémem z pohledu exilu se ukázala protektorátní vláda. Jakkoliv byla její úloha omezená, vytvářela její existence zdání souhlasu s okupací. Přestože její předseda gen. Eliáš (ale i prezident Hácha) byli v kontaktu s Benešovou exilovou vládou, svou činností vytvářeli postupně atmosféru přechodu od pasivní kolaborace ke kolaboraci aktivní.[3] Exilová vláda již v dubnu 1941 žádala, aby protektorátní vláda při nejbližší příležitosti odstoupila a byla nahrazena okupační správou, což by Čechy a Moravu zařadilo mezi země plně postižené německým agresorem. Premiér Eliáš přislíbil demisi, ale fakticky ji oddaloval, argumentujíce obavou z následných krvavých represí proti národu. Vše vyřešil až Heydrichův nástup do funkce v září téhož roku, Eliášovo zatčení a jeho rychlé odsouzení k smrti.

Koncem roku 1940 byl československou exilovou vládou v Londýně přijat program pomoci domácímu odboji. Počítalo se s vysíláním specialistů vycvičených na nestandardní vedení války (diverze, sabotáže) do Protektorátu a jejich zapojení do domácího protiněmeckého odboje. Koncem léta roku 1941, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo rozhodnuto o rozšíření činnosti vysílaných specialistů o teroristickou činnost (atentáty a fyzická likvidace příslušníků německé okupační správy a zrádců a kolaborantů z řad českého obyvatelstva).

První takto koncipovanou operací se měla stát operace Anthropoid. O jejím úkolu (likvidaci některého vysoce postaveného funkcionáře okupační správy v Protektorátu) bylo rozhodnuto koncem září či začátkem října 1941 na ministerstvu národní obrany exilové vlády. Za duchovního otce operace je považován plk. gšt. František Moravec (on sám však tvrdil, že autorem myšlenky na atentát byl předseda exilové vlády Edvard Beneš).[4][5] O autorství myšlenky na atentát proti významnému činiteli okupační správy dodnes panují dohady. Major Paleček (důstojník čs. zpravodajské služby MNO) popsal postoj E. Beneše k připravovanému atentátu jako zdrženlivý.[6] Beneš si plně uvědomoval, jaké důsledky bude mít likvidace vysokého pohlavára okupační správy pro obyvatelstvo Čech a Moravy (v té době nebylo rozhodnuto, zda cílem bude R. Heydrich či K. H. Frank, hovořilo se i o E. Moravcovi, jednom z nejznámějších kolaborantů). Navíc trval na tom, že celá akce musí být s domácím odbojem konzultována a jím také odsouhlasena. Až do poloviny října 1941 byla operaci Anthropoid přisuzována nejvyšší priorita. To se ale změnilo; 15. října 1941 bylo Angličanům oznámeno přeřazení této operace na poslední místo v naléhavosti provedení. Důvody byly dva; vnitropolitický a z něj vyplývající organizační. Prezident Beneš stále vyjadřoval obavy z odvetných opatření okupantů umocněných stanným právem panujícím v Protektorátu. Proto po zpravodajském odboru MNO (který operaci připravoval) požadoval souhlas představitelů domácího odboje. To ale plk. Moravec provést nemohl a ani nechtěl (po likvidaci vysílaček Sparta I. a Sparta II. neměl exil s domácím odbojem spojení a případné konzultace s odbojem mohly vést k prozrazení celého plánu). Zásadním důvodem byla i obava, že by domácí odboj mohl plán z čistě subjektivních důvodů (strach z represí) odmítnout.[7] [8]

Výběr účastníků a výcvik

Jozef Gabčík
Jan Kubiš

Do výcviku na provedení operace Anthropoid byli povoláni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl ale koncem roku 1941 z důvodu úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen Janem Kubišem. Základním předpokladem pro úspěch celé operace bylo maximální utajení. Gabčík, Svoboda i Kubiš byli přeřazeni od svých jednotek k II. odboru (zpravodajskému) MNO bez sdělování podrobností. Výsledek celé akce měl působit dojmem spontánního aktu odporu domácího odboje. Celý plán znali v Londýně pouze čtyři lidé, další znali jen dílčí části plánu.[9] Organizátoři považovali celou operaci za víceméně sebevražednou a Gabčík s Kubišem na to byli několikrát upozorněni.

Samotný výcvik byl zahájen v létě 1941 ve výcvikových školách a stanicích SOE ve Skotsku, ve kterých prodělávali výcvik i britští commandos. Vojenský výcvik a bojové nasazení, kterými českoslovenští vojáci prošli byly pro jejich příští úkoly nedostačující. Bylo nutné, aby prodělali výcvik v oblastech sabotáže, diverze a útočného boje.

Výcvik se skládal z ženijní části (ničení infrastruktury, komunikací, průmyslových objektů či transportních prostředků) včetně průzkumu, výroby a používání trhavých či hořlavých náloží a ručních bomb. Další částí byl vzdušný výcvik (seskok padákem, jeho balení, balení kontejnerů, jejich příjem ze vzduchu atd.) a výcvik ve střelbě (mířená i letmá střelba z různých druhů pěchotních zbraní včetně odstřelovací pušky či lehkého kulometu), v boji holýma rukama a výcviky topografický a spojovací (Morseova abeceda a Q-kód), vytyčování přistávacích ploch atd. Celý kurz trval 6 týdnů. Po jeho skončení se parašutisté vrátili zpět ke svým jednotkám, kde očekávali rozkaz k nasazení. Doba čekání závisela na technických možnostech SOE. V průběhu výcviku vypracovala SOE několik rámcových plánů atentátu na R. Heydricha, při kterém byly zvažovány různé možnosti prostředí, ve kterých bude čin proveden.

Cíl Operace Anthropoid: Reinhard Heydrich

Úkoly operace

Úkolem operace byl čin demonstrativního charakteru, kterým by Spojencům i světové veřejnosti bylo dokázáno, že československý národ se s německou okupací nesmířil a stojí plně na straně spojeneckého úsilí o porážku nacistického Německa. Podle názoru hlavních představitelů československé exilové vlády v Londýně tím mohla být likvidace některého z předních exponentů okupační správy či českých kolaborantů; v úvahu přicházeli R. Heydrich, K. H. Frank a E. Moravec (ten byl později vyškrtnut, neboť jeho význam a známost byla pouze lokálního dosahu). Členové desantu byli upozorněni, že konečný výběr cíle závisí na jejich uvážení. SOE, která prováděla výcvik příslušníků desantu ale veškerou tréninkovou a přípravnou činnost zaměřila na likvidaci R. Heydricha.[10]

Původní plán

Původní plán útoku předpokládal, že Gabčík a Kubiš zaútočí na Heydricha poblíž jeho sídla v Panenských Břežanech, ale kvůli zvýšené ochraně cíle byl tento plán zamítnut. Náhradním místem, které Gabčík s Kubišem pro atentát vybrali, se tak stala pražská křižovatka tehdejší Kirchmayerovy třídy, což je dnešní Zenklova ulice (cesta z Kobylis přes Starou Libeň), s ulicí V Holešovičkách s ostrou zatáčkou ve svahu (cesta se zde stáčela do protisměru vpravo dolů), která pak navíc vedla ulicí V Holešovičkách ostře dolů do pražské čtvrti Troja směrem k Trojskému mostu přes Vltavu. Podle předpokladu zde Heydrichův vůz musel zpomalit, což umožňovalo střelbu na cíl. Další výhodou lokace bylo, že se nacházela daleko od veškerých policejních posádek, kasáren či stanic Gestapa. Jak se ale později ukázalo, její nevýhodou byla blízká tramvajová zastávka, kde se mohlo pohybovat větší množství českých civilistů.

Atentát

Příprava na místě

Ráno 27. května odjeli atentátníci tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola, na kterých dorazili před 9 hodinou ranní do Holešovic. V Holešovicích se setkali s Valčíkem. Gabčík obestoupen kolegy pod kabátem sestavil svůj samopal, načež Valčík šel zaujmout své místo na pravé straně komunikace. Heydrich po snídani strávil čas se svojí rodinou a okolo 10. hodiny ranní se vydává směr Pražský hrad, odkud se měl následně vydat do Ruzyně a letecky se přepravit do Berlína za Hitlerem. V rozporu s nařízením nebyl jeho automobil stále ještě opancéřovaný a jel sám bez ochranného vojenského doprovodu.

Sten gun Mk. VI, britský samopal z roku 1941

Heydrich jel v tento slunný květnový den v otevřeném voze – v kabrioletu značky Mercedes – ze svého sídla na zámku v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Když Valčík zpozoroval blížící se vůz, dal ostatním výsadkářům signál o přijíždějícím vozu pomocí odrazu kapesního zrcátka. Tento signál upozornil Gabčíka na přijíždějící vůz a současně na fakt, že Heydrich jede bez doprovodné SS ochranné eskorty. V případě, že by vůz jel s eskortou, atentát by se v ten den vůbec neuskutečnil. Když se automobil objevil v zatáčce (zatočil z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách), odhodil Gabčík svůj kabát a vytasil svůj samopal a následně se pokusil střílet na vůz, jeho samopal Sten však selhal (později se objevila teorie, že Gabčík nevystřelil schválně, aby neohrozil civilisty na druhé straně vozovky). To se stalo v 10.32 nebo 10.35 hodin ráno.

Údajný vůz Reinharda Heydricha

Po půl jedenácté

Řidič byl zmatený a v rozporu s regulemi pro atentáty zastavil. Zastavil před Kubišem, který na auto hodil granát. Neodhadl ale přesně vzdálenost a tak minul cíl. Granát explodoval poblíž automobilu, u jeho zadní pneumatiky. Detonace byla tak silná, že se vysypala okna projíždějící tramvaje i okna některých blízkých domů. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje a do prsou. Dokonce se objevily spekulace, že tento granát byl otráven,[11] tomu však od počátku nic nenasvědčovalo.[12] Na druhé straně v poslední době byly odtajněny materiály vojenským výzkumným střediskem Porton Down, kde bylo uvedeno, že zde granáty s botulotoxinem parašutistům vyrobili.[13]

Oba dva Němci vyskočili z poničeného vozu s pistolemi v rukou.[14] Šéf komise pro vyšetření atentátu Heinz Pannwitz říká, že se poté Heydrich vydal pronásledovat Kubiše, ale když chtěl vystřelit, ukázalo se, že v jeho zbrani ráže 7.65 mm nebyl zásobník, proto se vrátil zpět k autu, kde si sedl na sedadlo.[14] Heydrich měl vlivem exploze zlomené žebro, části zlomeniny se mu dostaly do sleziny. Jeho utrpení mezitím sledoval hlouček cestujících z tramvaje.

Útěk z místa činu

Kubiš si střelbou do vzduchu proklestil cestu vyděšeným davem přihlížejících zvědavců (převážně cestujících z tramvaje). Někteří z nich se ho pokusili chytit. Nasedl na kolo, a ač sám zraněn, ujel na záchytné místo ve Staré Libni.

Řidič Johaness Klein se vydal za Gabčíkem, po kterém začal střílet, podle Pannwitze během pronásledování střílet nemohl, protože si omylem uvolnil zásobník.[14] Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou a pak zatočil doleva do dnešní Gabčíkovy ulice a tou běžel dolů. Dole, na křižovatce s dnešní ulicí Valčíkovou, se chtěl schovat v řeznictví. Bohužel pro něj majitel řeznictví Brauner byl stoupencem nacistů a spolupracovník Gestapa a tak vyběhl ven a přivolal řidiče Kleina, jenž vběhl do obchodu. Gabčík nemaje jiný únik, vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Klein pak přikázal Braunerovi, aby Gabčíka pronásledoval, ten se ale pro úkol nijak nenadchl a učinil pouze několik váhavých kroků. Gabčík mezitím zmizel v postranních uličkách, nicméně vběhl omylem zpátky do ulice V Holešovičkách a to jen pár desítek metrů pod zničeným automobilem R. Heydricha. Odtud pak seběhl dolů (de facto po hlavní třídě podél tramvaje) k Vltavě, kde zmizel v postranních uličkách.

Jedna žena z přihlížejících poznala ve zraněném říšského protektora a začala pro něho shánět odvoz do nemocnice. Po chvilce zmatků byla získána dodávka převážející leštidlo a Heydrich se dostal okolo 11 hodiny do nemocnice Na Bulovce. Zraněného Heydricha přijal lékař Vladimír Šnajdr, který se ujal prvního ošetření. Německý přednosta kliniky profesor Walter Dick později provedl podrobné vyšetření. Výsledek rentgenových snímků ukázal rozsah těžkého zranění. Heydrich měl po atentátu zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Heydrich požadoval příjezd specialisty z Berlína, ale po přesvědčování souhlasil s operací na místě po příjezdu specialisty Hollbauma. Zpráva o atentátu se začala postupně šířit. Okolo 12. hodiny ji obdrželo gestapo následované Karlem Hermannem Frankem a Adolfem Hitlerem.

Heydrich upadl 3. června do kómatu a 4. června v 4.30 zemřel dle první úmrtní zprávy na celkovou sepsi organizmu v nemocnici Bulovka. Tato zpráva nechala kvůli nestandardnímu průběhu popsaných příznaků vzniknout různým teoriím, též konspiračním. Sám autor původní zprávy Herwig Hamperl v roce 1970 poněkud svůj závěr pozměnil a tvrdil, že se jednalo o anemický šok, i toto vysvětlení však mělo svoje slabiny.[15] Další, velmi pravděpodobná, teorie mluví také o arterielní formě embolie, související s drobným poraněním plíce, které mohlo být přehlédnuto.[16] Jedna z populárních teorií také tvrdí, že Heydricha zavraždil sám K. H. Frank, protože v něm viděl velkou konkurenci.[17]

Důsledky

Po atentátu se výsadkáři skrývali v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici v Praze
Památník parašutistům, kteří atentát provedli, v kryptě kostela

27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem K. H. Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:


V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:

Článek I.
Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942


Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení. V prvních dnech po atentátu bylo Němci vzato mnoho nevinných lidí jako rukojmí. Na parašutisty byla vypsána odměna milión říšských marek.[18] Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky, jelikož nacistický teror ještě zesílil. Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalování atentátu na Heydricha a 29. září bylo zaznamenáno, že stanný soud odsoudil za tyto zločiny 252 lidí.[17] Jedním z nejznámějších míst poprav se stala kobyliská střelnice. V reakci na atentát nacisté dále zavraždili přes patnáct tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). Zároveň atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích, což bylo jedním z hlavních politických cílů atentátu.

Okupanti svůj teror částečně zmírnili po dopadení atentátníků dne 18. června 1942 v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Při této akci zahynuli jak oba atentátníci, tak pět dalších výsadkářů.

Smrt výsadkářů

Díra, kterou vykopali parašutisté, aby se dostali do odpadní stoky

Akce proti atentátníkům začala příjezdem 800 mužů z řad pražského gestapa před pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici dne 18. červen 1942 ve 4.15 ráno. Celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno. Ukrytým parašutistům bylo okamžitě jasné, že nemají šanci na únik a že svedou poslední boj.

Na hlídce byli v tuto dobu velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem, kteří se rozmístili strategicky na vyvýšeném kůru v kostele. Po několika minutách proniklo do budovy gestapo, se kterým začali tři parašutisté vést přestřelku. Boj trval přes dvě hodiny. Odpor tří obránců byl zlomen po té, co jim došlo střelivo a Němci se je snažili dostat pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě z posledních sil stačili spáchat sebevraždu střelnou ranou do hlavy, i když Josef Bublík zemřel až při převozu do nemocnice. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, rovněž umřel v sanitce v bezvědomí, do něhož upadl po výbuchu granátu. Později byla těla obou posledně jmenovaných přivezena zpět ke kostelu k identifikaci.

Ostatní čtyři parašutisté s napětím poslouchali boj svých kamarádů v kryptě kostela. Byli to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Během přestřelky v horní části kostela se snažili parašutisté prorazit únikovou cestu do kanalizace, což se jim ale nepodařilo. Němci následně házeli do krypty granáty slzného plynu, které obránci vyhazovali zpět. Následoval pokus parašutisty vyplavit, čemuž pomáhali přivolaní protektorátní hasiči. Parašutisté několikrát vystrčili hadice zpět na ulici a vedli palbu po vojácích. Při opakovaném pokusu o vyhození hasičských hadic ven, přišli zásahem jednoho z hasičů o žebřík, čímž také přišli o možnost hadice účelně odrážet. Němci mezitím prorazili do krypty další vchod v oblasti zazděného starého vchodu za pomoci výbušnin. Následovaly pokusy vojáků proniknout do krypty. Tyto pokusy byly odráženy, jelikož obránci měli lepší podmínky pro boj (stříleli ze tmy na světlo, Němci museli sestupovat po schodech). Jejich boj skončil nedostatkem munice. Stejně jako parašutisté v horní části kostela spáchali sebevraždu střelnou ranou do hlavy. Vzhledem k tomu, že totožnost většiny parašutistů nebyla německým úřadům známa, byl k identifikaci těl po akci přizván Karel Čurda. Proto také rozmístění parašutistů v kostele není zcela jisté.

Zrada Karla Čurdy

Zrádce Karel Čurda

Mimo parašutistických skupin jako Anthropoid, Silver A a Silver B byla na území protektorátu vysazena také skupina tří parašutistů s krycím názvem Out Distance. Jejími členy byli Adolf Opálka – velitel skupiny, Ivan Kolařík a Karel Čurda. Od začátku se nevedlo nic tak, jak mělo. Kvůli mlze byl rozkaz seskoku změněn a jako místo seskoku bylo určeno místo poblíž Písku namísto zamýšleného Tábora, navigátor však udělal chybu (což nebylo nijak neobvyklé) a skupina byla vysazena východně 100 kilometrů od Písku, kde neměli žádné kontaktní adresy. Opálka byl lehce zraněn, Ivan Kolařík ztratil doklady a jeden kontejner (z původních dvou) se jim nepodařilo najít. Velitel skupiny v zájmu bezpečnosti nařídil, aby se skupina rozdělila. On zatím naváže kontakt s odbojem a dá jim o tom vědět. Navzdory výcviku a nejpřísnějšímu zákazu stýkat se s příbuznými, přeběhl Ivan Kolařík za rodinou na Slovensko.

Ivan Kolařík spáchal sebevraždu jedem kvůli bezpečnosti rodiny, poté co od ní bez dokladů odešel. Rodina Kolaříkova byla zastřelena 30. května 1942 v Brně.

Karel Čurda také uprchl za přítelkyní, se kterou měl dítě. Později strávil několik týdnů u rodičů v době, kdy v Praze Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Noviny po atentátu neustále zveřejňovaly nová jména popravených osob. Poté byly vypáleny Lidice (10. června). Čurdova matka se jej podle dosavadních svědectví snažila přimět k tomu, aby „něco“ udělal. Čurda přemýšlel – nemohl zradit kamarády. Přesto na úřadovnu Gestapa v Kladně – v době, kdy Gestapo už bylo z dosavadních nevýznamných výsledků pátrání zoufalé – dorazil Karel Čurda s prohlášením.

Gestapo začalo okamžitě s výslechem, čímž byly potvrzeny výpovědi jiných zajatých parašutistů. Karel Čurda prozradil vše. Kontaktní adresy i jména lidí, kteří skupinám pomáhali. Tak se stalo, že např. rodina Moravcova (pozn. tato rodina Moravcova nemá nic společného s rodinou Františka Moravce), kde bylo neoficiální velitelství všech parašutistů, byla prozrazena. Marie Moravcová spáchala sebevraždu jedem před zraky svého syna, manžela a přítomných členů Gestapa. Gestapo mučilo Vlastimila Moravce i syna paní Moravcové, který jim řekl, že parašutisté jsou schovaní v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, který Němci tehdy přejmenovali na kostel Karla Boromejského.

Dne 18. června 1942 končí po dlouhém sedmihodinovém boji s Němci život sedmi československých parašutistů. Karlu Čurdovi byla vyplacena odměna 0,5 milionu říšských marek, tj. 1/4 celkové nacisty vypsané odměny 2 milionů říšských marek (stejná suma čekala dalšího zrádce – parašutistu Viliama Gerika – zbytek se rozdělil mezi 7 občanů říše a 53 menších udavačů z Protektorátu).[19]

Karel Čurda i Viliam Gerik byli po skončení války popraveni československými úřady 29. dubna 1947 za zločiny vlastizrady.

Zajímavosti a souvislosti

Pamětní deska na kostele, kde se parašutisté skrývali, v Resslově ulici v Praze


Filmové adaptace

První zpracování atentátu na Reinharda Heydricha vzniklo už v roce 1943. Natočil jej slavný německý režisér Fritz Lang. Dalšího zfilmování se námět dočkal roku 1964, šlo o film Jiřího Sequense Atentát. Třetího zfilmování se film dočkal roku 1975. Tentokrát šlo o americký film Operace Daybreak[22], režírovaný Lewisem Gilbertem. O atentátu se pak zmiňují i některé další filmy, kupř. výpravný film Otakara Vávry Sokolovo, Vyšší princip režiséra Jiřího Krejčíka (1960) a některé další (kupříkladu český film Protektor, který režíroval Marek Najbrt).

Literatura

Beletrie

Reference

  1. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 262–263.  
  2. ŠOLC, Jiří. Přijdeme za svítání. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0800-1. S. 49.  
  3. ŠOLC, Jiří. Přijdeme za svítání. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0800-1. S. 49.  
  4. MORAVEC, František. Špión, jemuž nevěřili. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-42-9. S. 287.  
  5. MORAVEC, František. Špión, jemuž nevěřili. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-42-9. S. 314.  
  6. ŠOLC, Jiří. Přijdeme za svítání. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0800-1. S. 77.  
  7. MORAVEC, František. Špión, jemuž nevěřili. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-42-9. S. 316.  
  8. ŠOLC, Jiří. Přijdeme za svítání. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0800-1. S. 88.  
  9. MORAVEC, František. Špión, jemuž nevěřili. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-42-9. S. 288.  
  10. ŠOLC, Jiří. Přijdeme za svítání. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0800-1. S. 84.  
  11. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 272.  
  12. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola První monolog historika, s. 62.  
  13. PROKEŠ, Jaroslav. Úvod do toxikologie [online]. Praha : 1. LF UK, 2005, [cit. 2008-09-15]. Kapitola Toxikologie přírodních produktů. Dostupné online.  
  14. 14,0 14,1 14,2 IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 264.  
  15. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví druhého lékaře, s. 217–218.  
  16. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví třetího lékaře, s. 220–221.  
  17. 17,0 17,1 IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Pátý monolog historika, s. 339.  
  18. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Čtvrtý monolog historika, s. 277.  
  19. http://www.libri.cz/databaze/kdo20/list.php?od=c2&start=21&count=20
  20. Stodola skrývala auto, v němž seděl Heydrich při atentátu. Podívejte se [online]. MAFRA a.s., [cit. 2009-09-30]. Dostupné online.  
  21. http://www.lidovky.cz/operace-anthropoid-ma-svuj-pomnik-po-67-letech-fnu-/ln_domov.asp?c=A090527_115002_ln_domov_pks
  22. http://www.csfd.cz/film/22972-operace-daybreak/

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Operace Anthropoid
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Operace Anthropoid
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace