Antarktida
6. prosince začíná nová soutěž pro všechny editory naší encyklopedie !
Do pátku 11.1. si zde vytvořte uživatelský účet a udělejte alespoň 30 slušných editací.
Ze všech aktivních editorů vybereme 3 nejlepší (14.1.) a každý dostane špičkové ceny:
První a nejlepší editor dostane odměnu 600 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Druhý editor dostane odměnu 300 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Třetí editor dostane odměnu 200 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Poloha Antarktidy

Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“ tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je pátý největší kontinent po Asii, Africe, Severní Americe a Jižní Americe. Zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.

Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.

Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048).

Obsah

Historie

Topografická mapa Antarktidy po rozpuštění ledového příkrovu (při započítání jak postglaciálního vzestupu, tak vzestupu hladiny oceánů). Takto tedy mohla Antarktida vypadat asi před 35 milióny let, kdy bylo na planetě ještě dostatečně teplé klima.
Hlavní článek: Historie Antarktidy

Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robert Falcon Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Antarktidy
Satelitní obrázek Antarktidy

Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Mt. Vinson v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším kontinentem na Zemi a je ze všech nejchladnější. Dosud nejnižší zaznamenaná teplota na světě, -89,2 °C, byla naměřena v roce 1983 na ruské vědecké základně Vostok.

Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. km3. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří několik horských vrcholů a jiné pusté, skalnaté oblasti. Ledový příkop podél pobřeží během jižního léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.

Mapa skalního podkladu Antarktidy

Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovcovým štítem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.

Podnebí

Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Podnebí je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.

Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena absolutně nejnižší teplota na zeměkouli -89,2°C. Nejvyšší teplota na Antarktidě byla naměřená na dvou místech, na argentinské polární stanici Esperanza a ve výzkumné stanici Vanda a to +14,6 °C. Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od −40 °C do -70 °C, extrémy dosahují i −90 °C, v létě (leden) kolísají mezi −10 °C a −40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější.

Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.

Flóra a fauna

Tučňák císařský u Rossova moře na jihu Antarktidy

Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze tři druhy kvetoucích rostlin a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země.

V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, tuleni, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých.

Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000.[1]

Hospodářství

Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využítí těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.

Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.

Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128,081 tun v roce 2006) a turistika (36,460 návštěvníků na lodích v roce 2007).[1] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.

Doprava

Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinsona, který podnikl let na tento kontinent jako první a to v roce 1928[2] Antarktida má dnes 25 letišť a 53 heliportů.[1]

K pozemní dopravě se využívá lidská síla (lyže, sněžnice) nebo pásová vozidla. Polární stanici Amundsen-Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá cesta sjízdná pásovými vozidly.

Související články

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 CIA - The World Factbook - Antarctica
  2. Letecké linka na pól. Týdeník Květy, prosinec 2007, roč. XVII, čís. 51, s. 6.  

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Antarktida
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Antarctica