Gulag

Z Multimediaexpo.cz

Mapa hlavních táborů Gulagu
Statistika počtu věznů v letech 1934–1953

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) bylo jedno z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy hrůzovlády. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce. Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.

Obsah

Princip gulagu

Ubikace vězňů, 1936 či 1937

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[1] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytovala) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem - zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo nějaký krvelačný sadista. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[2]

Počet lidí v Gulagu

Stavba bělomořského kanálu, 1932

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Známí lidé v Gulagu

Cizinci v Gulagu

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitly se zde lidé mnoha dalších národností. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě a tak se stali cílem častých represí.[3] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[4][5] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[6]

Povědomí o gulagu

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

Významné tábory

Díla inspirovaná Gulagy

Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v Gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Literatura

  • APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.] : BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608. (česky) – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
  • POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. [s.l.] : Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512. (česky)

Související články

Reference

  1. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
  2. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
  3. ↑ Teror Háza / Dům Teroru – Gulag (anglicky)
  4. ↑ Lidové noviny / CS Historie – Kdy končí válka ?
  5. ↑ The Times – Hungary buries its PoW held for 55 years (anglicky)
  6. ↑ The Times – Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler (anglicky)

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Gulag
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Gulag“