Zimní válka

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Zimní válka (fin. Talvisota) bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem v zimě na přelomu let 1939 a 1940. Boje zahájilo přepadení Finska Rudou armádou, k němuž došlo bez vyhlášení války 30. listopadu, a ukončila Moskevská mírová smlouva, podepsaná v Moskvě v noci z 12. na 13. března.

Finsko ve válce ztratilo cca 10 % svého území, na němž se nacházelo na 30 % jeho průmyslových kapacit a 12 % obyvatelstva (které se ale přestěhovalo dál do Finska), a utrpělo závažné hospodářské i lidské ztráty. Dokázalo však udržet svoji samostatnost a posílit svoji mezinárodní prestiž. Pro Sovětský svaz představoval výsledek velmi problematické vítězství zatížené těžkými materiálními i lidskými ztrátami a kolosální propagandistickou katastrofou. Byl vyloučen ze Společnosti národů, která označila jeho útok za nevyprovokovanou agresi, dostal se do politické izolace a do té doby solidní pověst jeho ozbrojených sil se ocitla v troskách.

Zimní válka měla zásadní vliv na průběh celé druhé světové války, neboť jednak zpochybnila nedotknutelnost neutrality Skandinávských zemí ze strany Západních spojenců, což Adolfa Hitlera krátce po jejím skončení vyprovokovalo k narychlo připravené invazi do Norska, a jednak přesvědčila Hitlera, že Rudá armáda nebude schopna efektivně vzdorovat německému útoku. Zároveň také nepochybně posílila ochotu Finů k participaci na blížícím se německo-sovětském konfliktu. Na druhé straně ale neúspěchy Rudé armády v zimní válce vedly k rozsáhlým reformám a personálním výměnám v řadách sovětských ozbrojených sil, což vedlo k tomu, že jejich bojeschopnost do německého útoku výrazně vzrostla.

Obsah

Rusko-/Sovětsko-finské vztahy

Vztahy mezi bolševickým Ruskem a Finskem byly napjaté až nepřátelské už od okamžiku, kdy se Finsko osamostatnilo, přičemž zdrojů živících spory bylo mnoho. V prvé řadě zde byla historie rusko-finských vztahů. Finové vnímali Sovětský svaz jako zemi Rusů, svých tradičních smrtelných nepřátel. Po staletí tvořilo Finsko východní pohraničí Švédska - naplno tak neslo hlavní tíhu četných rusko-švédských konfliktů a několikrát prožilo brutální ruskou okupaci. Později se sice, zklamané svými švédskými pány, poddalo vládě ruských carů, ovšem počáteční spokojenost byla později v důsledku stupňující se rusifikace a oklešťování svobod nahrazena obnoveným nepřátelstvím, nedůvěrou a někdy až nenávistí ke všemu ruskému.

Později bylo nepřátelství podporováno i krátkou, leč velmi barvitou historií vztahů mezi bolševickým Ruskem a posléze SSSR a Finskem. Když Finsko vyhlásilo samostatnost, ruská bolševická vláda ji uznala. Byla to ovšem jen taktika: jelikož bělogvardějci něco takového zarytě odmítali, bolševici tímto způsobem šikovně manipulovali veřejné mínění v dotčených zemích ve svůj prospěch s tím, že později, až porazí bílé, je stejně nakonec dostanou zpět. Ve Finsku ale tento scénář neuspěl: povstání rudých Finů bylo poraženo navzdory rozsáhlé podpoře ze strany ruských jednotek. Boje se pak přesunuly do tradičně ruských částí Karelie, kde finští bílí rozsáhle intervenovali a doufali ve vytvoření Velkého Finska.

Ministr zahraničí Aarno Yrjö-Koskinen a velvyslanec Ivan Maisky podepisují sovětsko-finský pakt o neútočení (1932)

Rusko-finské boje ukončila Smlouva z Tartu z roku 1920, která stanovila rusko-finskou hranici. Jelikož Rusko mělo v té době opravdu vážné potíže hned na několika frontách, byla hranice stanovena pro Finsko poměrně výhodně, především na severu (Petsamo) a v okolí Ladožského jezera. Dokonce i někteří finští politici varovali, že hranice je "až příliš výhodná" a že Rusové se s ní v této podobě nesmíří. Dalším problémem bylo, že během uzavírání smlouvy SSSR přislíbil autonomii obyvatelům ruské Karelie, které se Finsko ve smlouvě zřeklo. Ač formálně nešlo o součást smlouvy, Finové příslib jako součást celé dohody chápali a velmi je pobouřil brutální způsob, jakým byl porušen.

Posledním velkým zdrojem napětí byly nepřekonatelné ideologické rozpory dané tím, že Finsko bylo demokracií a SSSR komunistickou totalitou. Sama jejich názorová opozice je vedla ke krokům, které vztahům neprospívaly, Finsko přijímalo na svém území uprchlíky a protikomunistické povstalce z ruské Karelie, SSSR zase přijal finské rudé (i když velkou část z nich Stalin posléze nechal zlikvidovat, protože je považoval za nespolehlivé a opovrhoval jimi pro jejich neschopnost). Vedení SSSR navíc veřejně označovalo Finsko za budoucí svazovou republiku a jeho média neustále napadala finské oficiální představitele.

Přes výše zmíněné třenice ovšem Finsko vyvíjelo snahu vztahy se svým větším a silnějším sousedem uklidnit. Svoji bezpečnostní politiku založilo na přísné neutralitě a velké angažovanosti ve Společnosti národů. Na druhé straně špatné zkušenosti z minula nutily Finy i ke konkrétnějším opatřením, která se projevila pokusy o vytvoření obranné spolupráce se Švédskem a Pobaltím, snahami prosadit opevnění některých ostrovů na jihu a jihovýchodě Finska a především opevňováním finského pobřeží a Karelské šíje. V roce 1932 byl mezi SSSR a Finskem uzavřen pakt o neútočení, který byl následně v roce 1934 potvrzen a prodloužen na další desetileté období. Vztahy obou zemí ale zůstaly napjaté.

Předválečná jednání

Sovětské územní požadavky na Karelské šíji a finské protinávrhy

Na konci třicátých let začal Sovětský svaz tlačit na Finsko ve věci uzavření nových smluv o hospodářské a vojenské spolupráci a úpravě hranic. Jeho tlak výrazně zesílil poté, co v roce 1939 po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov společně s nacistickým Německem zlikvidoval Polsko a vynutil si podobné smlouvy s pobaltskými zeměmi. Pro Finy byly jeho požadavky nepřijatelné, ale přistoupili na jednání o sovětských návrzích v naději, že snad najdou nějaký kompromis.

Ač ze strany SSSR navrhované řešení ekonomické spolupráce nebylo pro Finy zrovna výhodné, byli v této otázce ochotni být velkorysí. Zásadním bodem sváru se staly územní otázky a otázka vojenské spolupráce. Sovětský svaz, ospravedlňující své požadavky nutností zabezpečit obranu Leningradu a svých zájmů v prostoru Baltu požadoval rozsáhlé výměny území, zřízení svých vojenských základen na finském území, právo přesouvat své jednotky po finském území a možnost využívat se svým námořnictvem některé finské přístavy. Plus další položky spadající do oblasti vojenské spolupráce. Finsko, jehož politika stála na striktní neutralitě, od počátku zásadně odmítalo vojenskou spolupráci a zřízení cizích základen na svém území, přičemž vedle otázky neutrality samé zde hrála důležitou roli i otázka národní bezpečnosti.

Finové vycházeli z toho, že výměna území nesmí být příliš hospodářsky nevýhodná a především nesmí ohrozit bezpečnost Finska. Sovětské návrhy a požadavky byly problematické z obou hledisek: na severu by změny na Rybářském poloostrově ohrožovaly Petsamo a na jihu na Karelské šíji to bylo ještě horší: přijetím sovětského návrhu by došlo k nenapravitelnému narušení Mannerheimovy linie i systému pobřežní obrany Viipurského zálivu. Finové předložily protinávrhy ohledně úpravy hranic na Karelské šíji, nicméně SSSR je označil za nedostatečné a navíc přidal požadavek na úplnou demontáž finských opevnění na Karelské šíji. Celá výměna území navíc byla pro Finy naprosto nevýhodná ekonomicky: Stalin sice nabízel výměnou dvojnásobek území a označoval to za velkorysost, jaké je schopen jen on, nicméně faktem bylo, že za hospodářsky velice významné území na Karelské šíji nabízel téměř bezcenné území Ladožské Karelie, navíc by v důsledku výměny Finsko ztratilo rozsáhlé pobřežní vody s rozvinutým rybolovem.

Sovětské požadavky rozdělily finské představitele: stranu prosazující maximální ústupky reprezentovali předseda Rady obrany maršál Mannerheim a hlavní vyjednavač Juho Kusti Paasikivi, stranu prosazující tvrdší až nekompromisní postoj pak ministr zahraničí Eljas Erkko, ministr obrany Juho Niukkanen a prezident Kyösti Kallio. Nakonec byly nejzásadnější sovětské požadavky odmítnuty: Finsko vyjádřilo ochotu vydat některé ostrovy ve Finském zálivu a přistoupit na menší výměnu území na Karelské šíji a na Rybářském poloostrově a akceptovat některé aspekty hospodářské spolupráce, ale kategoricky odmítlo vojenskou spolupráci, zejména pak vojenské využívání svých přístavů Rudou armádou a umístění jejích základen na svém území (šlo především o polostrově Hanko), a rovněž požadavek na demontáž svých opevnění na Karelské šíji.[1] V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá.[2] 13. listopadu 1939 byla jednání přerušena s tím, že budou pokračovat později, SSSR dokonce přišel s novými návrhy, o nichž se mělo příště jednat. Nicméně na další jednání již nedošlo.

Záminka k válce

Záminkou k válce se stal tzv. Mainilský incident z 26. listopadu, zinscenovaný za tímto účelem Sovětským svazem. V reakci na něj SSSR 28. listopadu jednostranně vypověděl sovětsko-finský pakt o neútočení a o den později pak obě strany přerušily diplomatické styky. Finský požadavek na nezávislé vyšetření celé události byl sovětskou stranou odmítnut.

O den později, 30. listopadu v 06:50, zahájila sovětská strana bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a letecké útoky na finská města, v 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území.[3]

Plány a poměr sil

„Odhodlání a dovednosti finských vojáků se vymykaly normálu. Hovořit otevřeně o tomto faktoru se ovšem považovalo za trestuhodné. Pohrdání nepřítelem znemožňovalo velitelským funkcionářům a politickým pracovníkům, zejména lidem bez válečných zkušeností, přehodnotit koncepci, která zapustila v našich kruzích hluboké kořeny, totiž že snadno zvítězíme. A ze stejné příčiny nepřipravili sebe a své jednotky na úpornější boj, než jaký očekávali podle vojenských plánů, nácviků a manévrů.“ - viceadmirál I. I. Azarov

Sovětský svaz

Sovětská strana původně příliš nepočítala s tím, že jednání zkrachují, Stalin s Molotovem předpokládali, že jednoznačný poměr sil a demonstrativní přesuny jejich jednotek podél finských hranic Finy přesvědčío nutnosti přistoupit na předložené požadavky. Nicméně když se v průběhu jednání ukázalo, že finská strana nehodlá ustoupit, bylo rozhodnuto o použití síly.

Sovětský úder byl naplánován jako velkoryse pojatý vpád po celé délce hranice, vedený v intencích bleskové války, jak ji Wehrmacht předvedl v Polsku. Finsko mělo být během několika dnů roztrháno na kusy, obsazeno a jeho armáda zničena. Plán, který podle jeho a Vorošilových pokynů vypracoval Mereckov, předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů a na 21. prosinec byl pro Stalina přichystán speciální dárek k jeho šedesátinám - kapitulace Helsinek. Pro příležitost vojenské přehlídky v dobytém hlavním městě byl dokonce složen zbrusu nový pochod (který poté ležel přes 60 let v šuplíku).

Celkově vzato byl výsledný plán útoku natolik nesmyslný, že bychom za celé 20. století našli jen pramálo srovnatelných příkladů naprosté neschopnosti a nekompetence v plánování a přípravě operací. Jeho hlavní slabinou byla nerealistická očekávání sovětského velení ohledně bojových schopností svých jednotek a rychlosti, s níž budou schopny postupovat vpřed, jeho neschopnosti vzít v potaz specifika finského bojiště, především divokost a neprostupnost terénu severně od Ladožského jezera, a v neposlední řadě v naprostém podcenění protivníka. Sovětský plán navíc natolik počítal s naprostým a rychlým úspěchem, že na něm byl závislý, a když se posléze zhroutil časový rozvrh, vedlo to k řetězové katastrofě, způsobené především kolapsem zásobování a ukvapenými rozhodnutími sovětských důstojníků, učiněnými ve snaze dodržet absurdně zadané termíny.

Sovětská strana vrhla již na počátku bojů do Finska značné síly, které početně i materiálně několikanásobně přečíslily vše, čím mohli disponovat obránci. Tyto síly ale byly nesmyslně rozmístěny, velká část z nich byla poslána na severní část válčiště, kde nemohla dosáhnout žádného smysluplného výsledku a kde nebylo možné jí zajistit řádné zásobování. Nepřipravenost na podmínky zimní války, nedostatečný výcvik, nevhodná výzbroj a výstroj a obrovská nekompetentnost všech stupňů velení, prohloubená navíc diletantskými zásahy rudých komisařů, to vše snižovalo efektivitu sovětských jednotek hluboko pod úroveň, která se od nich očekávala.

Finsko

Finsko pochopitelně nemohlo doufat, že se obrovskému agresorovi ubrání, bylo však odhodláno vzdorovat a doufat, že přijde pomoc. Maršál Mannerheim opakovaně prohlašoval (na tajných poradách a ke svým důvěrným přátelům), že bude schopen zadržovat Rudou armádu měsíc, maximálně dva a že pokud během této doby nepřijde podstatná pomoc, Finsko bude poraženo. Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojích a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Na otázku, zda existuje alternativa k přátelské pomoci, se tvářil skepticky - prohlašoval, že jedinou další alternativou je boj až do hořkého konce, s malou nadějí, že SSSR dojde k názoru, že mu to za to nestojí. Evidentně nedával příliš nadějí takovémuto vývoji, protože podle něj Rusové nikdy neoplývali starostí nad tím, jaké mají ztráty.

Pokud jde o očekávanou pomoc, Finsko doufalo především v pomoc Švédska a v intervenci Společnosti národů. Oboje tato očekávání se však ukázala jako nerealistická. Ač mnoho finských politiků zpočátku věřilo, že Švédsko pomůže (v čemž jim nahrávalo i nejasné vyjadřování švédských politiků těsně před konfliktem), brzy se měli dočkat zklamání. Švédové sice poskytli určitou materiální podporu, umožnili určité vojenské a humanitární dodávky přes své území, umožnili účast ve válce švédským dobrovolnickým útvarům a poskytli bezpečné útočiště finským dětem, ale otevřeně se zapojit do konfliktu odmítli a společně s Norskem nepovolili jednotkám Západních spojenců průchod přes svoje území, čímž znemožnili jejich včasný a efektivní zásah ve Finsku (zde je ovšem nutno poznamenat, že Západní spojenci plánovali využít této akce k rozmístění svých jednotek v obou zemích za účelem znemožnění německo-švédského obchodu a válečným akcím proti Německu, což obě země považovaly za neslučitelné se svojí státní suverenitou a neutralitou). Společnost národů sice vyloučila SSSR ze svých řad a vyzvala své členy k pomoci Finsku, ale tím se její možnosti vyčerpaly. Zimní válka je považována za v jistém smyslu definitivní ránu prestiži této organizace, která ukázala její naprostou neschopnost garantovat nejen světový mír, ale i byť i jen základní bezpečnost vlastních členů.

Lotta v roli pozorovatelky protiletecké obrany

Finská armáda trpěla nedostatkem živé síly, nedostatkem a zastaralostí výzbroje i výstroje a také nedostatkem munice. Urychleně se proto dovyzbrojovala v průběhu konfliktu, jednak ze zahraničních dodávek a ukořistěného materiálu, jednak různými improvizacemi, jako byly např. molotovovy koktejly, různé improvizované nálože a samozřejmě též uniformy modelu Cajander.[4] Zmobilizováno bylo cca 100 tisíc lott, které v maximální možné míře obsadily pozice zdravotnic, administrativních pracovníků a např. i pozorovatelů protiletecké obrany, aby uvolnily muže pro frontové linie, ze zahraničí přišly tisíce dobrovolníků. Přesto se Finská armáda musela potýkat po celou dobu konfliktu s kritickým nedostatkem munice, výzbroje i mužstva. Zejména zpočátku se jí to dařilo vyvažovat vyššími manévrovacími schopnostmi a kvalitou řadového mužstva i důstojnického sboru, nicméně mělo to své hranice a rostoucí únava a zhoršující se situace na frontě, stejně jako schopnost nepřítele učit se z neúspěchů, tyto výhody postupně marginalizovaly.

Průběh války

Zimní válku lze obecně rozdělit na dvě až tři fáze. Dvoufázová varianta dělí válku podle zahájení první a druhé ofenzívy (první fáze 30. listopad31. leden, druhá 1. únor13. březen), ve třífázové variantě se od první fáze odděluje tzv. klidné období, tj. období relativního klidu na jihu a likvidace ruských jednotek finskými protiofenzivami severně od Ladožského jezera (cca 21. prosinec - 31. leden).

První fáze

První fáze zimní války

Jak již bylo řečeno, SSSR pojal první úder jako velkorysý vpád po celé délce hranice se záměrem předvést bleskovou válku v intencích polského tažení. Finsko ovšem nepředstavovalo terén, v němž by bylo možné takovou válku vést. Dokonce i na severu, kde vpád mohutných formací představoval pro finskou stranu naprosté překvapení a kde mu v prvních dnech nečelily adekvátní síly, byl sovětský postup velmi pomalý (viz např. bitva o Suomussalmi), podobné to bylo i na Karelské šíji.

Problémy způsoboval nedostatek komunikací, příchod zimního počasí a místy i minová pole a odpor nepočetných "krycích sil". Zbytečné tříštění sil Rudou armádou, nepřipravenost na boj v zimních podmínkách, zanedbání logistiky a nasazení silných jednotek tam, kde to nedávalo smysl, vyústilo v naprostou katastrofu poté, co maršál Mannerheim dospěl k závěru, že síly shromažďující se na Karelské šíji proti Mannerheimově linii jsou nedostatečné, a vrhl velkou část zálohy vrchního velitele na sever od Ladožského jezera s úkolem zničit útočníky.

První útok Rudé armády skončil naprostým neúspěchem a těžkými ztrátami, což vyústilo 21. prosince 1939 v zastavení útočných operací Rudé armády na prakticky celé frontě. Rudá armáda se na Karelské šíji nedokázala probít přes Mannerheimovu linii a byla poražena v první bitvě u Taipale a první bitvě u Summy. Její ztráty zde byly velké, ale ještě hůře dopadly ruské jednotky severně od Ladožského jezera. Útok po severním břehu Ladožského jezera byl odražen a invazní jednotky většinou obklíčeny nebo zničeny (viz bitva na Tolvajärvi a bitva na severním břehu Ladožského jezera), útok na Kollaa selhal a byl utopen v krvi, útok na Lieksa byl odražen a invazní síly rozprášeny, útok na Kuhmo skončil obklíčením elitní 54. divize, útok na Suomussalmi zničením 47. armádního sboru, útok v oblasti Salla obklíčením invazních sil a útok přes Petsamo urychleným ústupem a velkým množstvím mrtvých.

Námořní válka byla velice rychle omezena zamrzlým mořem. Jedinou akcí, která hrála skutečně významnou roli, bylo sovětské vylodění v Petsamu. Podobné pokusy na počátku války u pobřeží finského zálivu ztroskotaly na minových polích a pobřežních bateriích. Vzdušná válka se vyvíjela ve znamení drtivé početní převahy sovětského letectva, které však mělo neúměrně vysoké ztráty a nedokázalo neutralizovat Ilmavoimat. Jeho přímý přínos pro konkrétní akce byl navíc relativně nízký, soustředilo se hlavně na bombardování cílů za frontou.

Druhá fáze

SSSR v průběhu ledna přesunul na frontu čerstvé síly a provedl doplnění všech jednotek, u nichž to bylo možné (hlavně na Karelské šíji a v Ladožské Karélii). Došlo k výrazným změnám ve velení, Mereckov byl v podstatě degradován na dílčího velitele na Karelské šíji a velení nad operacemi převzal Semjon Timošenko, kterému byly poskytnuty všechny dostupné zdroje, včetně prakticky všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. Útok, vedený téměř trojnásobnou silou, byl obnoven 1. února 1940 a Timošenko jej koncipoval tak, jak měl být koncipován už ten první: jako masivní úder na Karelské šíji, charakterem odpovídající mohutné materiální bitvě. V takovémto typu boje menší finská armáda postrádající zálohy i dostatečné zásoby munice totiž nemohla držet krok dlouho.

Těžištěm sovětského úderu byl prostor Viipurské brány, oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby osvobodily vzdorující 54. divizi.

Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a ono se konečně začalo soustředit i na vojenské cíle. Ilmavoimat dělal co mohl a i nadále mu způsoboval i s pozemní protiletadlovou obranou neúměrné ztráty, leč účinek jeho akcí byl pouze dočasný a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny finských jednotek i jejich logistiku. Za této situace už nebylo možné vydržet. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize sice skončily debaklem a finské jednotky v Ladožské Karelii vydržely nápor (ovšem jen s nejvyšším vypětím. V delším časovém horizontu by byly nejspíše vyhlazeny), ale situace na Karelské šíji byla neudržitelná.

Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny středojižní úseky hlavní pozice Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla. Finové ustoupili a vzápětí znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích Linie, avšak sověti změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupili na led Finského a Viipurského zálivu. Rezervní linie tak byla obchvácena a improvizovaná obrana pobřeží nedisponovala adekvátními prostředky k zastavení úderu. Jelikož poslední strategické rezervy byly vrženy do bojů během ústupu z hlavní linie, musely být k jeho obraně staženy jednotky bojující na frontě, zejména pak severně od Ladožské Karélie, kde byla situace lepší.

Frontová situace v oblasti Karelské šíji na konci války.

Přesto po dalších 20 dnech zuřivých bojů pronikly sovětské jednotky na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky přivolané narychlo z Laponska i jejich početnější, ale méně kvalitní posily z řad rezervistů a osmnáctiletých odvedenců a obkličovaly Viipuri. Finové přitom neměli pomalu kam ustoupit - pád Viipuri by znamenal rychlé obklíčení hlavních sil bojujících na Karelské šíji a pokud by tyto ustoupily i s Viipurskými jednotkami, fronta by se rozšířila natolik, že by ji finská strana už nedokázala dostatečně pokrýt. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelit stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup, a připravit se k dalšímu stažení na západ, ale bylo mu jasné, že to přinese jen malý odklad konce.

Záplavy a špatné počasí, postupná aktivace nových leteckých jednotek vybavených zahraniční technikou a zvýšení muniční produkce však nakonec pomohlo finské straně do jisté míry stabilizovat situaci na frontě, byť především v oblasti západního břehu Viipurského zálivu, samotného Viipuri a Tali zůstavala situace značně nebezpečná. Zaplavená území a potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a obě strany dospěly 12. března na Karelské šíji do stadia svého vyčerpání.[5]

Za této situace dospěla ke konci jednání mezi Finskem a SSSR a v noci z 12. na 13. března byl podepsán tzv. moskevský mír, který ukončoval boje k 11:00 13. března. Rudá armáda se v posledních hodinách války pustila do zuřivých útoků od Kuhma až po Viipuri s cílem způsobit finské straně maximální ztráty a ukázat jí, jak blízko byla definitivní porážce. Tyto cíle se jí podařilo splnit jen částečně a sama zaplatila rovněž těžkými ztrátami. Prudké boje tak trvaly až do nejzaššího možného termínu.

V oblasti Viipuri zahájila Rudá armáda 12. března obchvatný manévr, jehož cílem bylo obklíčení Viipuri,[6] který se však nepodařilo dokončit,[7] byť Rudá armáda během bojů obsadila i některé okrajové části města.[8] Těžké boje ve městě z posledního dne přinesly ztráty oběma stranám, nicméně rudoarmějcům se město přes velkou snahu dobýt nepodařilo.

Důsledky

Územní ztráty Finska v důsledku Moskevského míru (1940).

Ztráty

Ztráty Finska jsou poměrně jasnou záležitostí, nicméně mezi jednotlivými autory existují určité menší diference způsobené různými názory na to, jak je spočítat (např. zda se započítavají i civilisté či co všechno je těžké zranění). Generál Tillotson udává 22 425 mrtvých, 1 434 zmizelých a 43 557 vážně raněných.[9]

Jen pro zajímavost: sovětská propaganda po válce vyčíslila finské ztráty na 310 tisíc mužů (60 tisíc mrtvých a 250 tisíc těžce raněných) a doplnila k tomu ještě 1486 zničených finských tanků.[10] Finsko mělo přitom tanků jen několik desítek, z nichž část navíc rozebralo, aby jejich součásti zabudovalo do pevných postavení, a pokud jde o vojáky, tolik jich do bojových linií ani nenasadilo.

Ztráty Rudé armády byly dlouho kryty lhaním a mlžením, i dnes se dají jen s větší či menší přesností odhadovat. Sovětská propaganda novinářům pochopitelně lhala, seč mohla, ncméně ani tak se nevyhnula rozsáhlým trapným opravám směrem nahoru a její údaje byly pro západní tisk především zdrojem veselí.

Nepřesné údaje ale létaly i interně. Např. ve zprávě Ústřednímu výboru VKS(b) z roku 1940 Generální štáb uvedl, jak se později ukázalo, hluboce podhodnocené ztráty ve výši 48 746 padlých a 153 863 raněných, omrzlých a nemocných.[11]

Postupem času, jak se uvolňoval režim v Sovětském Svazu, potažmo Rusku, se na veřejnosti objevovaly další dříve utajené dokumenty a spolu s tím „rostly“ ztráty Rudé armády. Na počátku 90. let již byly sovětské vyčíslovány okolo 250 tisíc mužů, generál Tillotson tehdy udával 53 500 mrtvých, 16 000 zmizelých a zajatých a 176 000 raněných.[12]

V současné době moderní ruští historici vyčíslují ztráty Rudé armády v rozmezí 300-400 tisíc mužů. Ukazuje se ale, že přesné ztráty patrně nebude možné nikdy určit, protože některé zásadní položky (např. rozsah doplňování jednotek v průběhu bojů) nebyly v některých případech dostatatečně zaevidovány.

Mírové podmínky

Finové opouštějí odevzdané území a stěhují se do zbytku Finska

Moskevským mírem bylo Finsko přinuceno přistoupit na většinu ruských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Sale a svou část Rybářského poloostrova, celkem 57 000 km2, tj. cca 10 % svého území, na němž se nacházelo na 30 % jeho průmyslových kapacit a 12 % obyvatelstva. Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích. Navíc ztráty podle Moskevského míru nebyly konečné, neboť SSSR jeho podmínky brzy hrubě porušil: nejprve když svévolně připojil k odstoupenému území oblast Enso (viz krize v Enso) a později svým přístupem k oblasti Petsamo (viz Petsamská krize).

Vliv na druhou světovou válku

Zimní válka měla zásadní vliv na průběh celé druhé světové války v několika rovinách.

V první řadě zpochybnila nedotknutelnost neutrality Skandinávských zemí ze strany Západních spojenců, což Adolfa Hitlera krátce po jejím skončení vyprovokovalo k narychlo připravené invazi do Norska, kterou původně neplánoval, aby ochránil svůj obchod se Švédskem, bez jehož dodávek železné rudy se německý válečný průmysl nemohl obejít. Německá okupace Norska měla pak mimo jiné za následek, že Finsko bylo geograficky sevřeno mezi Osou a SSSR a ztratilo geografický kontakt se Západními spojenci, čímž se radikálně omezil jeho výběr možných spojenců proti sovětskému tlaku.

V druhé řadě zimní válka přesvědčila Hitlera, že Rudá armáda nebude schopna efektivně vzdorovat německému útoku. Zde se ale skrýval zárodek nebezpečného Hitlerova omylu, neboť špatné výkony Rudé armády vedly k rozsáhlým reformám a personálním výměnám v řadách sovětských ozbrojených sil (z personálních výměn je třeba zdůraznit především náhrazení Vorošilova Timošenkem), v důsledku čehož jejich bojeschopnost do německého útoku výrazně vzrostla a v roce 1941 byly na boj v zimě připraveny mnohem lépe, než Wehrmacht.

Zimní válka následovaná dále se stupňujícím tlakem SSSR nepochybně posílila ochotu Finů k participaci na blížícím se německo-sovětském konfliktu (viz pokračovací válka).

Hodnocení a postřehy

Vliv zimy

Ač to může být překvapivé, mezi laiky rozšířený názor, že Rudá armáda doplatila na to, že útočila v zimě, je velice pochybný. Dle německých i finských generálů byla naopak doba útoku zvolena správně, neboť zimní období se silnými mrazy je pro velké ofenzívy ve Finsku to nejvhodnější.[13] Tehdy totiž zamrzají tisíce finských řek, potoků a jezer, což umožňuje mnohem snažší a rychlejší postup útočníka.

Když se podrobněji podíváme na problémy, kterými Rudá armáda v důsledku mimořádně kruté zimy trpěla, zjistíme, že většina z nich byla způsobena její nepřipraveností a nezkušeností a dala se vhodnými opatřeními a vybavením výrazně omezit či zcela eliminovat. Zároveň nelze přehlédnout, jak velkou službu poskytly zamrzlé hladiny útočícím jednotkám. V bitvě u Suomussalmi je obě strany používaly jako nejlepší dostupné dopravní cesty a v poslední fázi války pak právě kruté mrazy zásadně vypomohly Rudé armádě, když její pěší i tankové formace mohly díky nim bez obav vstoupit na led Viipurského zálivu a obejít tak rezervní pozice Mannerheimovy linie.

Na druhé straně nelze popřít, že minimálně v jednom směru byla zima velmi výhodná pro Finy - krátké zimní dny a dlouhé noci totiž omezovaly čas pro nejintenzívnější boje, poskytovaly jim prostor pro noční protiútoky, v nichž vynikali, a zásadně omezovaly čas pro účinné letecké operace, jelikož pro efektivní noční bombardování nebyla ani jedna ze stran patřičně disponována. Sovětské letectvo sice i přesto provádělo četné a rozsáhlé noční operace, ovšem jejich dopad byl omezený. Finové se o nic podobného nesnažili, naopak využívali noc k opravám svých letadel a odpočinku extrémně přetěžovaných pilotů.

Odkazy

Související články

Externí stránky

Českojazyčná literatura

Reference

  1. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 47)
  2. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 46-49)
  3. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 73)
  4. Finský botanik a politik Aimo Kaarlo Cajander byl trojnásobný premiér Finska (1922, 1924 a 1937-1939) za Národní pokrokovou stranu. Patřil mezi ty politiky, kteří do poslední chvíle nevěřili, že by SSSR mohl Finsko napadnout a byl asi nejvíce zodpovědný za podfinancování a nedostatečné vybavení Finské armády. V říjnu 1939 pronesl v projevu k finským rezervistům následující výrok, kterého pak hořce litoval: „Jsme hrdí na to, že v našich skladech reziví jen málo zbraní a plesniví jen málo uniforem. Zato máme vynikající životní úroveň a školství, které nám může celá Evropa závidět.“ Když měsíc na to SSSR zaútočil, pro mnoho vojáků nezbylo žádné vybavení ani uniformy a tak šli do války s vlastní výzbrojí a v civilním oděvu, doplněném jen o odznak nebo vojenský opasek, signalizující v souladu s Haagskou konvencí, že jde o regulérní vojáky. Tyto pseudouniformy pak byly na „počest“ nebohého expremiéra (rezignoval 1. prosince) pokřtěny jako „model Cajander“; viz např. Eloise Engle, Lauri Paananen: Zimní válka. Útok SSSR proti Finsku; nakl. Jota, Brno 1996; ISBN 80-85617-73-0
  5. např. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 247)
  6. např. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 247)
  7. Czarnotta, Zygmunt; Moszumanski, Zbigniev: Wojna zimova; Altair, Varšava 1994, ISBN 83-86217-03-0 (str. 48)
  8. Karel Richter: Hranice placená krví. Sovětsko-finské války; Epocha, Praha 2006; ISBN 80-86328-97-X (str. 252-253)
  9. H. M. Tillotson: Finland at Peace & War 1918-1993; nakl. Michael Russell, Norwich 1993; ISBN 0-85955-196-2 (str. 175)
  10. Czarnotta, Zygmunt; Moszumanski, Zbigniev: Wojna zimova; Altair, Varšava 1994, ISBN 83-86217-03-0 (str. 52)
  11. Carl Van Dyke: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska v letech 1939-1940, nakl. Jota, Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8 (str. 252)
  12. H. M. Tillotson: Finland at Peace & War 1918-1993; nakl. Michael Russell, Norwich 1993; ISBN 0-85955-196-2 (str. 175)
  13. Generál Erfurth in Válka jako peklo. Němečtí generálové o východní frontě, Naše vojsko 2004, ISBN 80-206-0550-9


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Zimní válka
200 sociálních sítí a dalších služeb (připojte se)

Velké kampaně a střetnutí druhé světové války

Druhá čínsko-japonská válka • Invaze do Polska • Druhá bitva o Atlantik • Zimní válka • Operace Weserübung • Bitva o Francii • Bitva o Středozemní moře • Bitva o Británii • Balkánské tažení • Druhá světová válka v Africe • Východní fronta • Pokračovací válka • Sovětsko-japonská válka • Válka v Tichomoří • Druhá světová válka v jihovýchodní Asii • Italské tažení • Západní fronta

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace