Koncentrační tábor

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák nebo lágr (z něm. Lager = tábor), je místo sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo na přelomu 19. a 20. století. Později byly jako „koncentrační“ označeny tábory, v nichž německý nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Poté, co byly nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. Různá vězeňská a internační zařízení však jsou právě proto často popisována jako koncentrační tábory lidmi, kteří kritizují jejich existenci a způsob činnosti.

Obsah

Počátky

Termín koncentrační tábor byl pro internační tábor poprvé použit v roce 1896, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau koncentrovat (tedy soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů.

Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1899–1902 v Jižní Africe (30 až 40 tisíc obětí).

Německá armáda v letech 19041909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 až 70 tisíc obětí).

Nacistické Německo

Mrtvoly - koncentrační tábor Buchenwald

Mezi lety 19331945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí.[1] Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění.

Pouhé dva měsíce vlády stačily Hitlerově NSDAP k zřízení prvního koncentračního tábora v Dachau (22.března 1933). V prvních letech nacistické vlády byly koncentrační tábory určeny především pro politické odpůrce režimu (v rétorice NSDAPnepřátele státu“), zejména komunisty a sociální demokraty, ale také pro homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy (a další „asociální živly“), mezi vězněnými bylo samozřejmě nemalé procento Židů.[2]

Od roku 1935, kdy byla uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa (Norimberské zákony), byli do koncentračních táborů posíláni také Židé.

Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno do Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Masové zatýkání Židů probíhalo také po Křišťálové noci (96 Židů bylo zavražděno během ní, asi 30 000 posláno do koncentračních táborů)[3] v listopadu 1938.

Hlavní nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory

Po rozpoutání 2. světové války v září 1939 počet koncentračních (pracovních) táborů a jejich poboček rychle rostl. Statisíce občanů okupovaných zemí tu umíraly vyčerpáním, hladem či týráním (v některých byly na vězních prováděny pseudolékařské pokusy). Od roku 1941 bylo nutné zvýšit počet táborů pro válečné zajatce. Některé tábory byly postaveny v již existujících táborových komplexech v Polsku (např. Osvětim). Tisíce sovětských zajatců byly např. zastřeleny či zaplynovány v nově založeném táboře v Lublinu, později známém pod jménem Majdanek.

Židé (a Romové) z okupovaných zemí byly nejprve deportováni do shromažďovacích a průchozích táborů – ghett (např. Varšava, Lodž ad. v Polsku, Westerbork v Nizozemí, Drancy ve Francii, Terezín v Protektorátu Čechy a Morava). Ghetta byla „přestupními stanicemi“ na cestě do „stanic konečných“ – vyhlazovacích táborů (či „táborů smrti“)na území Polska. Vyhlazovací tábory měly zefektivnit masové vyhlazování židovského obyvatelstva (viz holocaust).

Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno (něm. Kulmhof), založeno v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech (tzv. dušegubkách).[4] Další vyhlazovací tábory vznikly v r. 1942 v Belžci, Sobiboru, Treblince a Březince (=něm. Birkenau – pobočný tábor v táborovém komplexu Osvětim). Vězni byli vražděni v plynových komorách a těla spalována v krematoriích. V Březince v době nejintenzivnějších deportací bylo denně plynováno až 8 000 osob.[5][6]

V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS[7], byly vězněny a zavražděny milióny lidí.

Přenesené označení

Gulag

I po druhé světové válce jako „koncentrační tábory“ označovali a označují jejich kritici i další zařízení, určená pro internaci či věznění lidí, v nichž podle jejich názoru dochází k závažnému porušování lidských práv, třebaže tato zařízení oficiálně nesou jiný název. Například to byly či jsou:

, v Chile

a jinde).  

České země

Za druhé světové války

Koncentrační tábory a jejich pobočky, jak německy, tak česky vedené: Bílá Voda, Bílý Kostel, Božičany, Brněnec, Bruntál, Bukovany, Bystřice u Benešova, Dětřichov u Moravské Třebové, Hanušovice, Hodonínek u Kunštátu, Holýšov, Hradištko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Jedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Lety u Písku, Litoměřice, Lovosice, Most, Nové Město pod Smrkem, Nová Role, Olbramovice, Ostrov nad Ohří, Poříčí u Trutnova, Prameny Vltavy, Rabštejn, Richard u Litoměřic, Rtyně nad Bílinou, Rychnov, Svatava, Teplice, Terezín, Vrchotovy Janovice

Tábory pro Němce

Internační tábory pro Němce byly vytvářeny bezprostředně po druhé světové válce jednak pro německé vojáky, jednak pro Sudetské Němce obecně. Některé z nich vznikly prostou výměnou vězněných v bývalých německých koncentračních táborech (např. v Terezíně nebo v Hodoníně u Kunštátu). Některé z nich se v zacházení s vězněnými mohly poměřovat i se svými nacistickými předchůdci.[12]

Komunistické tábory

Věž smrti - bývalá třídička uranové rudy (Jáchymov)

V 50. letech 20. století komunistický režim v Československu své odpůrce trestal mimo jiné v táborech zřízených při těžbě uranové rudy; šlo o tzv. tábory nucené práce (TNP) a nápravně pracovní tábory (NPT) zřizované v oblastech Horní Slavkov, Jáchymov a Příbram. Dále existovaly tzv. soustřeďovací kláštery, v nichž bylo v roce 1950 bez jakéhokoliv zákonného podkladu postupně vězněno přes 2300 kněží a řeholníků a asi 8000 řeholnic[13] nebo vojenské „Pomocné technické prapory“ (PTP) a věznice.

Související články

Reference

  1. http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005144, staženo: 4.7. 2007
  2. http://www1.yadvashem.org/about_holocaust/chronology/1933-1938/1933/chronology_1933_6.html, staženo: 4.7. 2007
  3. Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005, s. 11
  4. Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964
  5. Auschwitz 1940-1945. Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu, red. W. Długoborski, F. Piper, T. III (Wydawnictwo PMAB) Oświęcim 1995, s. 132.
  6. Hoess, R.: Wspomnienia Rudolfa Hössa komendanta obozu oświęcimskiego, Warszawa 1956, str. 210.
  7. "Postupně koncentrační tábory přecházely do výlučné správy SS a jejich ostrahu převzaly strážní oddíly SS (SS-Totenkopfverbände). Na podzim 1939 byl do čela samostatného inspektorátu koncentračních táborů jmenován SS-Brigadeführer Richard Glücks, v roce 1942 inspektorát začleněn do Hlavního úřadu hospodářství a správy SS (WVHA) jako skupina D.": In.: Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005, s. 46
  8. Human Rights Watch. Ve "filtračních táborech" jsou zadržovány stovky Čečenců. [[1]] [online]. 22. 2. 2000. Dostupné online.  
  9. Jiří G. Müller: Guantanámo - americký gulag naší doby
  10. Tomáš Linhart: Koncentrační tábor dnešních dnů
  11. Obama vrací úder: Existence Guantánama nás ohrožuje
  12. Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157-159; doc. MUDr. Karel Raška a prof. MUDr. František Patočka, kteří likvidovali epidemii skvrnitého tyfu řádící v Terezíně, sepsali protest proti poměrům táboře a společně s podrobnou zprávu o dění, kterého byli svědky, jej odeslali na Úřad předsednictva vlády. Mimo jiné v něm tábor výslovně označili za „koncentrační tábor po německém způsobu
  13. Václav Vaško: Přehled a charakteristika církevních procesů padesátých let in Sborník příspěvků z konferenci „Církevní procesy 50. let“, str. 19, vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002 ISBN 80-7192-797-X

Literatura

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Koncentrační tábor
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace