Slavíme 14. výročí existence naší Encyklopedie !
Nyní začíname budovat super balíček 71 000 souborů (142 000 editací),
který kolem 28. prosince rozdrtí všechny rekordy naší Encyklopedie...

Jomkipurská válka

Z Multimediaexpo.cz

První fáze Jomkipurské války

Jomkipurská válka byla pátá arabsko-izraelská válka, která propukla 6. října 1973 ve 14:00, když koalice Egypta a Sýrie zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom Kippur (muslimové rovněž slavili: právě probíhal Ramadán – odtud název ramadánová válka, jak se konfliktu říká v muslimském světě) překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách.

Obsah

Útok Arabské koalice

Útok byl ve srovnání s předchozími arabským akcemi výborně naplánován a jednotky skvěle vycvičeny. Izraelské letectvo bylo z podstatné části eliminováno sovětskými raketovými protiletadlovými systémy. Bar Levova linie na pobřeží Suezského průplavu byla prolomena a posléze zničena během obojživelné operace, kterou vojenští odborníci označují za nejlépe naplánovanou a provedenou od vylodění v Normandii. Arabský útok přivedl Izrael na hranici katastrofy — jeho vojska utrpěla rozsáhlé lidské i materiální ztráty, první protiútoky izraelské armády skončily debaklem a Izrael téměř ztratil Golanské výšiny. Izraelský ministr obrany Moše Dajan po návratu z obhlídky obou front 7. října viděl situaci již natolik černě, že nařídil připravit k použití jaderné zbraně a požádal ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou o předběžné svolení k jejich použití — tzv. plán Jericho. Nakonec to však nebylo nutné.

Hlavní zásluhu na tomto má výsledek druhé fáze bojů (8.–10.10.), kdy nastupující mobilizované zálohy postupně zastavily syrský postup na Golanech a na Sinaji ho markantně zpomalily.

Ve třetí fázi (11.–14.10.) byl pak zahájen izraelský protiútok na golanské frontě a Sýrii přichází na pomoc posily z Iráku, Jordánska, Kuvajtu a SAE. Na sinajské frontě se zatím pokouší Egypt o rozvinutí větší pozemní ofenzívy.

Protiútok Izraele

Druhá fáze Jomkipurské války

Izraelské síly podpořené americkými dodávkami materiálu, označovanými jako „Operace Nickel Grass“ (nakonec materiálu bylo téměř 28 000 tun; 1,7krát více, než kolik dodali Sověti druhé straně), zahájily protiútok a ještě rozšířily svou dominanci na Golanských výšinách. Po stabilizaci tohoto bojiště (od 13. října se fronta, přes úporné boje, prakticky nehnula; Izraelci sice postoupili na jihu oblasti cca 25 km hluboko do syrského území, ale Hermon zůstal až do konce války v držení Syřanů) zahájil Izrael generální ofenzívu na suezské frontě. Ta byla usnadněna hrubou chybou arabských velitelů, kteří si troufli zaútočit mimo prostor dostatečně chráněný raketovým deštníkem a byli spojenými silami letectva a tankových vojsk Izraele zmasakrováni. Izrael sice nedokázal zničit arabské síly na východ od Suezu, ale zničil část jejich předmostí a dvě jeho tankové divize překročily průplav, odřízly předsunuté egyptské síly a ohrozily Káhiru, byť jejich poslední kroky již narušovaly příměří vyhlášené 22. října.

Boje byly definitivně ukončeny 25. října, kdy další pokračování konfliktu hrozilo celosvětovou eskalací – Sovětský svaz pohrozil intervencí a zahájil částečnou mobilizaci výsadkových, leteckých a námořních sil a jejich přesun do oblasti, USA vzápětí nato udělaly totéž a upozornily SSSR, že jsou připraveny Izraeli pomoci, souběžně tlačíce na Izrael, aby příměří začal respektovat (od večera 22. 10., kdy se Izraelský stát veřejně zavázal respektovat rezoluci OSN o zastavení palby a zahájení rozhovorů o spravedlivém míru, bylo z jeho strany příměří v následujících třech dnech opakovaně porušováno za účelem dosažení lepších frontových pozic a tím i silnějšího postavení v následném vyjednávání s Egypťany a Syřany).

Bilancování

Čtvrtá premiérka státu Izrael – Golda Meirová

Z vojenského hlediska skončila válka vítězstvím Izraele, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit. Konflikt ukázal, že vojenská dominance Izraele již není tak enormní jako dříve – jednoznačnou převahu v něm měly pouze izraelské námořní síly, které likvidovaly arabské lodě, kdekoli se s nimi střetly.

Izrael měl 2656 mrtvých a 7250 raněných. 400 zničených tanků neopravitelně a 600 opravitelně. A 102 sestřelených letadel. Arabská koalice měla (odhadnuto) 8,5–15 tis. mrtvých a 20–35 tis. zraněných. Zničeno či ukořistěno bylo 2250 tanků a 432 letadel.

Na úspěchu těchto bojů se obrovskou měrou vyznamenaly izraelské opravárenské týmy, které dokázaly v neuvěřitelně krátkém čase zbojeschopnit zasažené tanky prakticky v první linii. Jejich práce se několikrát zasloužila o zásadní změnu vývoje situace. Vysoce byla hodnocena i Izraelská zdravotní služba. Jeden britský novinář vojenského odborného časopisu popisuje, že těžce zraněný voják se za 25 minut ocitl na operačním sále polní nemocnice.

Goldu Meirovou tato válka stála „křeslo“. Stala se sice v roce 1974 znovu ministerskou předsedkyní, ale po výsledku šetření příčin úvodních izraelských porážek Agranatovou komisí odstoupila a vystřídal jí Jicchak Rabin. Demisi později podal i ministr obrany Moše Dajan. Bezprostředně po výsledcích šetření Agranatovy komise byl propuštěn náčelník Generálního štábu David Elazar, náčelník vojenské zpravodajské služby Elijahu Ze'ira a náčelník jižního velitelství Šmu'el Gonen.

Anvar as-Sádát dopadl ještě hůře. Za usmíření s Izraelem a později mírovou smlouvu z Camp Davidu dostal sice Nobelovu cenu, ale v říjnu 1981 byl během vojenské přehlídky zavražděn komandem radikálů z Egyptského islámského džihádu.

Dopady Jom Kippuru na vojenské doktríny

Bylo přehodnoceno mnoho vojenských doktrín. Z konfliktu čerpalo poznatky k dalšímu vývoji techniky a taktiky spoustu zemí východního i západního bloku.

Jedním z příkladů byla tiskem zveličená úspěšnost PTRK (protitankového raketového kompletu) 9M14M Maljutka (AT-3 SAGGER). Později odtajněné rozbory ukázaly, že plnou polovinu zásahů izraelských tanků způsobila tanková střelba, z velké části ze 115mm kanónu tanků T-62. Na druhém místě byly RPG, díky velmi členitému terénu a velmi krátkým vzdálenostem bojů. Maljutky byly až na 3. místě, což bylo způsobeno členitosti terénu, nutností letu alespoň 300 m pro zachycení optikou a obrovským množstvím zvířeného kouře a prachu.

Rozbory též položily základ vzniku velmi dobrého izraelského tanku Merkava.

Literatura

  • BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha : Epocha, 2005. 360 s. ISBN 80-86328-91-0.
  • DUNSTAN, Simon. Válka Jom Kipur 1973. Golanské výšiny. Praha : Grada Publishing, 2008. 69 s. ISBN 978-80-247-2378-5.
  • DUNSTAN, Simon. Válka Jom Kipur 1973. Sinaj. Praha : Grada Publishing, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2883-4.
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.
  • HERZOG, Chaim. Válka ze dne usmíření. Praha : Baronet, 2005. 375 s. ISBN 80-7214-767-6.
  • SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6.
  • WANNER, Jan. Krvavý Jom Kippur. Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice. Praha : Libri, 2002. 356 s. ISBN 80-7277-121-3.
  • ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. Praha : Garamond, 2008. s. 170. ISBN 978-80-7407-023-5.

Související články

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jomkipurská válka
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jomkipurská válka
Arabsko-izraelské války

Válka za nezávislost • Sinajská válka • Šestidenní válka • Opotřebovací válka • Jomkipurská válka • První libanonská válka • Druhá libanonská válka