Vilnius

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání


Vilnius (dříve česky Vilno, litevsky Vilnius, německy: Wilna, polsky: Wilno, bělorusky Вільня, rusky Вильнюс) je hlavní město Litvy. V roce 2001 měl Vilnius 542 tisíc obyvatel. 57,8 % tvořili Litevci, 18,7 % Poláci, 14 % Rusové, 4 % Bělorusové, 0,5 % Židé a 5 % ostatní národnosti.

Rozloha města činí 392 km². 3,6 km² z této plochy zabírá Staré město, historické centrum Vilniusu, zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Obsah

Poloha

Vilnius leží v jihovýchodní Litvě (54°41" severní šířky a 25°17" východní délky) na soutoku řek Vilnia a Neris. Ačkoli dnes leží poblíž hranic Litvy, kdysi byl Vilnius nejen kulturním, ale i geografickým centrem Litevského velkovévodství a také významným městem v rámci polsko-litevské unie.

Podnebí

Podnebí Vilniusu je přechodové mezi kontinentálním a přímořským. Průměrná roční teplota je +6,1 °C, lednová průměrná teplota činí −4,9 °C a červencová +17,0 °C. Průměrné roční srážky činí 661 mm. Ve Vilniusu bývají extrémně horká léta, kdy teplota přesahuje 30 °C.

Historie

Oblast Vilniusu byla obydlena odedávna, jak dokládají četné archeologické nálezy v různých částech města. Litevská pověst o založení Vilniusu říká, že město bylo založeno poté, co vládnoucí velkovévoda, Gediminas, měl věštecký sen o železném vlku stojícím na kopci. Když požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že musí postavit hrad a velké město na vrcholu kopce. Název města vznikl zkomolením jména řeky Viliji, která Vilniusem protéká.[1] V psaných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323. Vilnius se stal známým poté, co do něj Gediminas pozval německé obchodníky. Nejstarší částí města je hrad, postavený Gediminasem na Hradním kopci. V roce 1387 byla městu udělena magdeburská městská práva Vladislavem II. Jagiełło, králem Polska a velkoknížetem litevským. Mezi lety 1503 až 1522 byly vybudovány městské hradby s devíti branami a třemi věžemi. Vilnius dosáhl vrchol svého rozvoje za vlády posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta, který sem přestěhoval svůj dvůr v roce 1544.

Štěpán Báthory, zakladatel vilniuské univerzity

V dalších stoletích se město dále rozrůstalo, mj. i díky založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví. V roce 1655 byl Vilnius obsazen ruskou armádou a byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni. Na počátku 19. století byl však již třetím největším městem ve východní Evropě. Růst obyvatelstva si vyžádal zboření hradeb v letech 1799 - 1805, zachovala se pouze Ostrá brána (litevsky Aušros Vartai, polsky Ostra brama). Po třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius anektován Ruskem a stal se se hlavním městem gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu. Jeho armáda posléze do Vilniusu ustoupila a město se stalo hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků. V 19. století město postihly represe po nezdařených polských povstáních proti ruské nadvládě. Po listopadovém povstání z let 1831-32 byla mj. uzavřena vilniuská univerzita. Během I. světové války byl Vilnius okupován Německem (1915 - 1918). V roce 1919 byl prohlášen hlavním městem krátce existující Sovětské socialistické republiky Litvy a Běloruska. 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé. Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsazují Rusové. Po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předávají Vilnius nově vzniklé Litvě.

9. října 1920 však Vilnius obsazuje litevsko-běloruská divize polské armády. Město a okolí je prohlášeno za samostatný stát „Střední Litvu“, jehož parlament 20. února 1922 odhlasoval připojení k Polsku. Vilnius se stal hlavním městem vilenského vojvodství. Litva nicméně polskou svrchovanost nad bývalou Střední Litvou nikdy neuznala a Vilnius oficiálně považovala za své hlavní město (obě země ostatně kvůli tomu navázaly diplomatické styky až v roce 1938).

Za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj. Byla znovuotevřena univerzita Štěpána Báthoryho a podstatně se zlepšila infrastruktura města. V roce 1931 měl Vilnius 195 tisíc obyvatel a byl 5. největším městem v Polsku.

Po vypuknutí II. světové války byl Vilnius 19. září 1939 na základě paktu Ribbentrop-Molotov obsazen Rudou armádou. Polská armáda nekladla větší odpor, neboť její hlavní síly bojovaly proti Němcům v jiných částech Polska. Podle ruských plánů se měl Vilnius stát hlavním městem Běloruska. Na litevsko-ruských rozhovorech v Moskvě 10. října 1939 bylo ale dohodnuto předání města a okolí Litvě výměnou za její souhlas se zřízením ruských vojenských základen na litevském území. V červnu 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a Vilnius se stal hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Sovětská tajná policie NKVD tehdy zatkla cca 35 - 40 000 obyvatel města a poslala je do gulagů.

Katedrála ve Vilniusu

V červnu 1941 padl Vilnius do německých rukou. Němečtí okupanti zavraždili asi 100 tisíc obyvatel, mezi nimi 95 % místních Židů. Neúspěšné židovské povstání z 1. září 1943 vedlo ke konečného destrukci zdejšího ghetta. Vilnius byl osvobozen v červenci 1944 vojáky polské odbojové Armii Krajowej (Zemské armády) během Operace Ostrá brána. S polskými povstalci spolupracovaly i některé sovětské jednotky, ovšem po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 byla velká část polských vojáků zatčena NKVD. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci.

Od roku 1987 ve městě docházelo k demonstracím proti sovětskému režimu. 13. ledna 1991 došlo ke střetu mezi obyvateli a sovětskou armádou, která se pokusila obsadit televizní vysílací věž. 14 lidí bylo zabito a přes 700 raněno.

Vilnius byl vybrán společně s rakouským Lincem za Evropské město kultury roku 2009.[2]

Doprava

Vilnius je výchozím bodem dálnic Vilnius-Kaunas-Klajpeda (dálnice A1), Vilnius-Panevėžys (dálnice A2), Vilnius-Minsk (dálnice A3), Vilnius-Hrodna (dálnice A4), Vilnius-Utena (dálnice A14), Vilnius-Lida (dálnice A15), Vilnius-Marijampolė (dálnice A16). Z mezinárodního letiště létají linky do všech významných evropských měst a vilniuské nádraží je rovněž významným dopravním uzlem. Řeka Neris je splavná, ale neexistuje žádná pravidelná lodní doprava.

Městská hromadná doprava je v současnosti zajišťována trolejbusy. Do budoucna je plánovan systém městské železnice.

Reference

  1. ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha : Radioservis, 2002. ISBN 80-96212-26-2. Kapitola Metropole na Viliji, s. 31.  
  2. Finanční noviny.cz:Svět v roce 2009 v očekávaných událostech, Server ČTK, 22,12,2008

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Vilnius
 Litva  Litevské památky na seznamu světového dědictví UNESCO

Vilnius – historické centrum • Kuronská kosaKernavė • Struveho geodetický oblouk

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace