Dějiny Černé Hory

Z Multimediaexpo.cz

Tato stránka obsahuje souhrnné informace o historii Černé Hory.

Obsah

Starověk a středověk

Moderní dějiny

Černá Hora

V roce 1516 světský kníže Durad V. Crnojević odstoupil ve prospěch arcibiskupa Vavila, který přeorganizoval Černou Horu v teokratický stát pod nadvládou knížete-biskupa (vladyky) z Celinje, což byla pozice předána roku 1697 Petrović-Njegošovou rodinou z rodu Ridani ze strýce na synovce, jelikož biskupům nebylo dovoleno se ženit. Petar Petrović Njegoš, snad nevlivnější vladika Černé Hory, vládl v první polovině 19. století. Je zajímavé poznamenat, že podle osmanského kronikáře Evliji Celebiji jsou ortodoxní Černohorci „čistí původní Chorvaté“, což pronesl, když navštívil oblast Piva v roce 1664. Roku 1851 Danilo Petrović se stal vladykou, ale roku 1852 se oženil, odhodil svůj eklektický původ, přijal titul knjaze (knížete) Danila I. A přeorganizoval svou zem na světský principát.

Následovala Danilova vražda Todorem Kadicem, v roce 1860 prohlásili Černohorci 14. října téhož roku Nicholase I. jako jeho nástupce. V letech 1861 – 1862 se Nicholas neúspěšně zapojil do války s Tureckem, udržel však alespoň nezávislost Černé Hory. Roku 1875 byl však mnohem úspěšnější. Následujícího Herzegovineckého povstání se částečně zúčastnil svými tajnými akcemi a znovu vyhlásil válku Turecku. Srbsko se připojilo k Černé Hoře, ale bylo poraženo tureckými silami roku 1876, jen aby se o to následujícího roku pokusili znovu poté, co Rusko drtivě rozprášilo Turky. Výsledky těchto konfliktů byly značné:

  1. 1900 čtverečních mil bylo k Černé Hoře přidáno díky Berlínské smlouvě.
  2. Přístav Bar a všechny černohorské vody jsou uzavřeny válečným lodím všech národů.
  3. Administrativa námořní a zdravotní policie na pobřeží byla svěřena do rukou Rakouska.

Za vlády Nicholase I. (1860 – 1918) došlo ke zdvojení území a mezinárodnímu uznání černohorské nezávislosti (1878). Poskytl také Černé Hoře její první ústavu (1905) a byl povýšen na hodnost krále. Za balkánských válek (1912 – 1913) se vyklubal počátek její otevřenosti. Černá Hora získala další území spojením Sanjaku se Srbskem. A navíc nově získané město Skadar muselo být odevzdáno nově tvořícímu se státu Albánii kvůli naléhání „velkých mocností“ nehledě na ztráty Černohorců, kteří obětovali 10 000 životů pro dobytí města z rukou osmansko-albánských sil Esada Pashi.

První světová válka

Černá Hora v první světové válce hrozně trpěla. Během první invaze Rakušanů do Srbska Černá Hora neztrácela čas vyhlašováním války Trojspolku. Přestože její armáda měla jen okolo 50 000 mužů, byla okamžitě mobilizována. Rakousko rychle připravilo oddělenou armádu k invazi do Černé Hory a k zabránění spojení srbských a černohorských armád. Tato armáda však byla odehnána a Černohorci pokračovali ze silně opevněného vrcholku hory Lovćen v bombardování nepřáteli obsazeného Kotoru. 10. srpna 1914 černohorská pěchota provedla silný útok proti rakouským pevnostem, ale nevyužila výhodu, kterou předtím získala. Úspěšně odolali druhé invazi do Srbska a téměř dosáhli Sarajeva v Bosně. Nicméně s počátkem třetí rakouské invaze musela černohorská armáda ustoupit před početnějším soupeřem a rakousko-německá vojska konečně překročily Srbsko. V lednu 1916 Černá Hora utrpěla také invazi a po zbytek války zůstala državou Trojspolku.

Král Nicholas uprchl do Itálie a následně do Francie; vláda se přesunula do Bordeaux. Nakonec srbské síly osvobodily Černou Horu od Rakušanů. Nově svolaný Národní sněm Podgoricy (Podgorička skupština), kontrolovaná srbskými silami, obvinil krále z hledání klidu u nepřítele, a tak ho sesadil a poté mu zakázal návrat do země. Následně se Černá Hora dne 1. prosince 1918 připojila ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie). Černá Hora se takto stala jedinou spojeneckou zemí, která po válce ztratila nezávislost.

Jugoslávie

V období mezi oběma válkami vládl v Jugoslávii král Alexandr I. Toto období bylo poznamenáno množstvím vnitřních konfliktů, etnických půtek a povstání. Země stála na rozcestí, zda se stát nezávislou Černou Horou nebo částí velké Jugoslávie. Alexandr, který byl vnukem krále Nicholase, s myšlenkou na nezávislost Černé Hory bojoval a podporoval sjednocení se Srby. Proti němu stála Komunistická strana Jugoslávie, která uznávala rovnost Černohorců před ostatními národy Jugoslávie (Chorvaty, Srby a dalšími), kteří bojovali ve 2. světové válce, aby si získali nezávislost. To komunistům v Černé Hoře, která byla Bělehradem ignorována jako okrajová provincie, získalo značnou oblibu. Titovi přisluhovači po vítězství ve válce ocenili masivní odpor Černohorců proti silám Osy a ustanovili ji za jednu ze šesti republik sdružených ve Federaci jugoslávských socialistických republik. Země se stala ekonomicky silnější než kdy před tím a také začala být vyhledávanou turistickou destinací.

I přesto se ale Černá Hora nemohla měřit s ostatními republikami. Jako nejmenší ze svazových republik byla také jednou z nejchudších. Turistické pásmo v Boce Kotorské a nedaleko Budvy se sice úspěšně rozvíjelo, ostatní části republiky se ale příliš nezměnily. Významnou proměnou bylo vybudování železnice z Bělehradu do Baru, stavby kritizované hlavně v severních republikách federace. Ke konci 80. let v Černé Hoře neprobíhaly demokratické proměny podobné pro mnohé z republik, moci se ujali a získali ji i ve svobodných volbách komunisté, kteři dokonce ponechali straně i její původní název.

Po rozpadu Jugoslávie

Rozpad komunistické Jugoslávie (1991 - 1992) a nastolení politicky mladšího a rozmanitějšího zřízení započal jen pár let před tím na konci osmdesátých let. Černé Hoře tehdy vládli tři muži - Milo Đukanović, Momir Bulatović a Svetozar Marović, kteří se dostali k moci při „anti-byrokratické revoluci“ - čistce v jugoslávské komunistické straně, vedenou mladšími členy kolem Slobodana Miloševiče. Všichni tři se prezentovali jako skalní komunisté, ale zároveň byli dostatečně zkušení a přizpůsobiví, aby pochopili, že lpění na starých pořádcích může být v nové době velmi nebezpečné. A proto když se stará Jugoslávie rozpadla a vzniklo množství nových stran, urychleně reformovali černohorské komunistické křídlo na Černohorskou demokraticko-socialistickou stranu.

Po staré komunistické straně socialisté zdědili slušnou organizaci, zdroje a množství členů a to jim před nově vzniklými stranami dalo více než slušný náskok. S přehledem tak vyhráli parlamentní i prezidentské volby. Od té doby se až do dnešních dnů drží ve vedení. V polovině devadesátých let poskytovala Černá Hora významnou podporu Miloševičovu válečnému úsilí. Jejich vojáci v záloze byli povoláni, aby bojovali u Dubrovníku, kde také Miloševiče často navštěvoval premiér Milo Đukanović.

V dubnu 1992 se konalo narychlo uspořádané referendum, kde se rozhodlo o připojení Černé Hory k Miloševičovu Srbsku a vytvoření „nového“ státu - Svazové republiky Jugoslávie, což definitivně zbortilo starou komunistickou Jugoslávii. Svazová republika se aktivně zapojila do války proti Bosně a Chorvatsku, Spojené národy na ni posléze uvalily obchodní embargo a to vážně ovlivnilo i Černohorce. Pro svou vynikající zeměpisnou polohu (skvělý přístup k Jaderskému moři a vodní cesta do Albánie přes Skadarské jezero) se stala Černá Hora centrem pašeráctví. Veškerý průmysl se díky embargu zastavil a tak se pašovalo hlavně užitné zboží, jehož ceny vylétly nahoru - příkladně benzín a cigarety. Tato činnost zde byla de facto legální a provozována po mnoho let. Černohorská vláda nelegální aktivity nejen přehlížela, ale nezřídka se na nich i sama podílela. Pašeráctví učinilo milionáře z mnoha šedých eminencí, nevyjímaje vládní úředníky. V polovině devadesátých let poskytl dokonce premiér Đukanović azyl několika italským mafiánským bossům, kteří byli do řetězu taktéž zapojeni.

V roce 1997 se rozhořel ostrý spor ohledně výsledků prezidentských voleb. Milo Đukanović v nich zvítězil nad Momir Bulatović, ale ihned se vyrojily pochybnosti o zmanipulování druhého kola. Navzdory těmto stížnostem byl oficiálními autoritami prezident uznán. To znesvářilo množství dřívějších politických spojenectví a vytvořilo kolem října 1997 v Černé Hoře atmosféru blížící se občanské válce. Mimojiné se také rozpadla vládnoucí Demokraticko-socialistická strana. Bulatović a jeho následovníci zformovali novou stranu - Socialistickou stranu lidovou a zůstali věrní Miloševičovi, zatímco nový prezident Đukanović si začínal od Srbska udržovat odstup. Jen díky tomu byla Černá Hora ušetřena masivního bombardování letectvem NATO, vedeným na Miloševičovy přívržence.

Đukanović vyšel z tohoto souboje jako jasný vítěz a dosud se drží u moci. Bulatović se do úřadu již nikdy nedostal a v roce 2001 odešel do důchodu, jen krátce poté, co byl Miloševič zatčen a postaven před Hágský tribunál. V roce 2003 se Svazová republika Jugoslávie přejmenovala na "Srbsko a Černou Horu" a byla oficiálně ustanovena jako soustátí. Oba státy měly společný parlament a armádu. V roce 2006 uspořádala Černá Hora referendum o nezávislosti a o odtržení od Srbska. 55,5% voličů bylo pro a hranice 55%, nastavená Evropskou unií, tak byla překročena. Černá Hora vyhlásila nezávislost 3. června 2006.

Etymologie

Jedna legenda praví, že jméno Montenegro (Černá Hora) je odvozeno od benátské fráze pro „černou horu“, černý vzhled borů hory Lovćen inspiroval první benátské dobyvatele. Crna Gora je černohorským, srbským, chorvatským a bosenským překladem slova Montenegro. A právě hora Lovćen, jeden z nejvyšších bodů země, bývá mnohdy považován za onu původní Černou Horu.

Historie vybraných míst Černé Hory

Budva

Je mnoho archeologických důkazů, že Budva patří k nejstarším osídleným územím na pobřeží Jaderského moře vůbec. Mnoho písemných pramenů dokazuje, že tato oblast byla obydlená již od 5. století př. n. l. Podle legendy byla Budva založena Cadmem z Fénicie, hrdinou, vyhnaným z Théb v Řecku. Zde prý nalezl přístřeší pro sebe a jeho ženu Harmonii.

Dvě další civilizace zde také nechali nesmazatelné stopy: Řekové a Římané. Na sklonku pádu říše římské a jejím rozdělení na východní a západní celky se obraná linie, dělící tyto dvě oblasti, probíhala právě skrze toto území. Tím následně udělalo obrovský dopad na historii a kulturu tohoto města. Ve středověku byla Budva pod nadvládou následovníků duklijských králů, srbských a zetanských aristokratů. Benátčané vládli tomuto městu téměř 400 let, od roku 1420 do roku 1797. Budva se jmenovala Budua a byla součástí Benátské Albánie-Černé Hory a byla opevněna silnými benátskými zdmi proti osmanskému postupu. Většina populace hovořila benátským jazykem až do začátku 19. století (alespoň podle historika Luigi Paulucciho v jeho knize "Le Bocche di Cattaro nel 1810" (The Bay of Kotor in 1810). Nastala velice neklidná léta pro Budvu, ta totiž zažila změnu vlády několika mocností. Rakouska, Francie a Ruska. Svaz Boky Kotorské (a Budvy) s Černou Horou měl platnost pouze pro krátké období (1813 - 1814), až od roku 1817 do roku 1918 Budva zůstala pod Rakouskou říší. Po první světové válce roku 1918 padla Budva pod vládu Jugoslávského království a byla později připojena ke království Italskému v roce 1941.

Druhá světová válka si vzala mnoho životů z této oblasti při boji proti fašistickým dobyvatelům. Budva byla nakonec osvobozena od nacistické vlády 22. listopadu 1944 a poté patřila k Jugoslávii. Nyní je součástí nově samostatné Černé Hory. Katastrofální zemětřesení zasáhlo Budvu 15. dubna 1979. Mnoho ze starého města bylo poničeno nebo úplně zničeno. Dnes je zde ale pouze málo důkazů o této katastrofě – téměř většina budov byla opět zrekonstruována do své původní podoby.

Sveti Stefan

Zdejší vesnici založili v 15. stol. příslušníci 12 rodin rodu Paštrovićů, kteří se do ní uchylovali v případě nebezpečí. Každé rodině patřil jeden se zdejších domků, v němž měla uskladněny mj. zásoby potravin. V průběhu doby tu vzniklo administrativní centrum samostatné komuny Paštrovićů. Od konce 16. století bylo obehnáno hradbami a vyrostly tu i další domky.

V posledních 200 letech se začala osada vylidňovat. Její záchranu znamenal projekt realizovaný v 50. letech minulého století: přebudoval rybářskou vesnici v luxusní hotelové zařízení při zachování původního vnějšího vzhledu. A tak bylo začátkem 60. let 20. stol. otevřeno jedinečné hotelové zařízení, kde domky většinou tvoří samostatný apartmán s vlastní zahrádkou nebo terasou, dokonce i u několika domků s vlastním bazénem, příp. i s vlastním přístupem k moři a malou plošinkou ke koupání a slunění. Domky jsou propojeny uličkami s malými luxusními obchůdky, průchody, schodišti, bohatá vegetace jim vtiskla specifický středomořský ráz. Centrální gastronomická část je na vysoké úrovni. Komplex je určen pro prominentní klientelu a je navštěvován společenskou, politickou a uměleckou smetánkou.

Bar

Archeologické vykopávky ze staršího neolitu potvrzují, že v Baru žili lidé i v prehistorickém období. Materiál používaný za Ilyrských dob lze vidět všude v Barské zástavě. Obecně se věří, že Bar byl zmíněný jako zrekonstruovaný Římský hrad Antipargal v 6. století a jméno Antibarum bylo prvně zmíněno v 10. století.

Přestože se přesně neví, kdy přesně město padlo do rukou Dukljských vládců poprvé, díky vlivu Slovanů, který dominoval po dlouhou dobu před touto událostí. To se stalo pravděpodobně už v 9. století. Mnoho Dukljských vládců zde v Baru zůstávalo – kupříkladu Mihalo, první Dukljský král, jehož královský titul byl potvrzen právě v Baru, stejně tak Bodin, který získal v Baru trůn arcidiecéze. Po pádu Duklji křeslo arcidiecéze bylo přesunuto do Baru. V tomto období Duklja vedla úporné boje proti svým sousedům – Byzantské říši a Samuilově „západnímu bulharskému státu“ – a nejslavnější vládce Duklji kníže Vladimir měl svě sídlo v Krajině poblíž Baru. Aby byla Duklja osvobozena od Byzantského tlaku, syn Vojislava kníže Mihailo požádal a dostal korunu od Říma roku 1077 a toto datum znamená oficiální počátek separace Duklji od byzantské moci. Později dosadil roku 1089 papež Mihailova syna Bodina do barské arcidiecéze.

Byzantská říše vládla znovu v Baru od roku 1166 do roku 1183, kdy Stafan Nemanja udělal výpad, který zdemoloval města na Jaderském pobřeží včetně „slavného města Baru“ a připojil Zetu k jeho státu Rašce. Od roku 1443 do 1571 byla tato oblast pod nadvládou Benátek. Ve středověku byl Bar centrem jižního Jaderského pobřeží, městský stát který měl vlastní vojsko, vlajku, sochu a razil vlastníí mince. Osmané dobyli Bar roku 1571 a ten zůstal v jejich rukách do roku 1878.

Kotor

Nejstarší zprávy uvádějí jako zakladatele zdejší osady Akurion řecké přistěhovalce. Řeky pak vystřídali Římané, za nichž se město nazývalo Acruvium, po nich následovali Byzantinci a Slované. O tuto velmi dobře spravovanou autonomní obec usilovali různí vládci, včetně uherských králů, ale až Benátčané se města zmocnili na více než 300 let a podrobili je svým zájmům (mezi léty 1420 až 1777). Pak se tu v pohnutých dobách napoleonských válek střídali vládci, usilující o hegemonii v této části Evropy. Po Napoleonovi se tu stali pány Rakušané, a to až do roku 1918, kdy se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Království Jugoslávie. Pak měl Kotor stejný osud jako celá Černá Hora.

Kotor byl od 15. století nejen bohatým městem mořeplavby a obchodu, ale i umění a řemesel. Byla tu proslulá malířská škola, vzdělávali se tu významní stavitelé působící i v sousedních zemích. Velkého mistrovství dosáhli také kotorští zlatníci. Kotor býval podobně jako chorvatský Dubrovník velmi pokrokovým městem v oblasti zdravotní a sociální péče o své občany: měl lazaret, záchytnou hygienickou stanici, lékárnu, nalezinec, sirotčinec, bylo postaráno i o staré a invalidní občany. Na předměstí Kotoru, ve Škaljaru, jsou na místním hřbitově pohřbeni hlavní vůdcové vzpoury námořníků proti velení rakousko-uherských lodí zakotvených v Boce kotorské. Došlo k ní v únoru 1918 na křižníku Sankt George v Kumborské úžině a přidaly se k ní posádky 40 dalších rakousko-uherských lodí kotvících v Boce, tj. na 6000 námořníků. Vzpoura však byla potlačena a její vůdcové, k nimž patřil i Čech František Raš, byli popraveni.

Souvislející články

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_%C4%8Cern%C3%A9_Hory“