Black-Friday-2019-06-Multimediaexpo.png

Francouzština

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání


Francouzština je románský jazyk, kterým se hovoří především ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v mnoha zemích v Africe.

Obsah

Vznik a vývoj

Původ

Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Římané s sebou přinesli svůj talent pro správu území a jako vítězové se ujali administrativy v zemi. Úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny).

Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech.

Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.

Období Germánů

Germáni pronikají na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácí a přežívá pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb.

Země je relativně roztříštěná a vyvíjejí se místní nářečí (patois), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvářejí tři hlavní jazykové oblasti:

Vliv germánských jazyků na francouzštinu

Období šíření křesťanství

V roce 496 si franský král Chlodvík I. bere za ženu burgundskou kněžnu Klotildu a přebírá i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stává oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrací vliv latiny, která se vyvíjí do různých nářečí.

Karel Veliký a počátky francouzštiny

Ještě v období vlády Karla Velikého se nedá mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako la langue romaine. Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. Tato tradice bohužel po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno. Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely Karel Veliký vymyslel nové písmo, kapitálky (velká písmena) a karolina (malá písmena).

Po smrti Karla Velikého je třeba zemi rozdělit mezi jeho vnuky. Za tímto účelem vzniká Štrasburská přísaha, dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (la langue romaine).

Jazyk, který díky šíření kultury vzniká v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá la langue franque nebo la langue francienne, tedy základ moderní francouzštiny.

Změny jazyka v tomto období

Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vnikají tzv. dubleta, tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházejí ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali vědci, dala za vnik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem hôte (hostitel) nebo hôtel (hotel) a uměle bylo vytvořeno hôpital (nemocnice).

Změny v pravopise:

Francouzština ve světě

Soubor:Knowledge French EU map.png
Znalost francouzštiny v Evrospké Unii
Legenda:

Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – až 70% slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších podobných organizací, dnes je však vytlačována angličtinou, díky níž její význam upadá (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).

Abeceda a výslovnost

Francouzština se píše latinkoudiakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo mère je v abecedě mezi slovy merci a mettre.

velká písmena A À  B C Ç D E Ë È É Ê F G H I Ï Î J L M N O Ô Œ P Q R T U Ù Û W X Y
malá písmena a à â b c ç d e ë è é ê f g h i ï î j l m n o ô œ p q r t u ù û w x y
výslovnost a a a b k/s  d e e e e e f g/ž - i i i ž l m n o o ö p r t ü ü ü w s/z  i

Francouzština používá částečně spřežkový pravopis - ch /ʃ/, gn /ɲ/, ou /u/, tch /tʃ/, que /kɛ, k/, gue /gɛ, g/, aux /o/, atd. Dále používá systém přízvuků (fr: accent), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky:

Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova - koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují.

Gramatika

Zájmena

Francouzština používá následující osobní zájmena:

Jednotné číslo výslovnost Množné číslo výslovnost
1. osoba je [ʒə] nous [nu]
2. osoba tu [tü] vous [vu]
3. osoba - mužský rod il [il] ils [il]
3. osoba - ženský rod elle [el] elles [el]

Poznámky:

  1. Všimněte si, že výslovnost tvarů il a ils je stejná bez ohledu na gramatické číslo. Totéž platí pro osoby elle a elles.
  2. Do přehledu můžeme zařadit rovněž tzv. neurčitou osobu on [ɔ̃]:
    • on parle français ici - tady se mluví francouzsky, mluvíme zde francouzsky
      (lze použít také osobu nous: nous parlons français ici)
    • on mange quelque chose de bon - jíme něco dobrého
      (lze použít také osobu nous: nous mangeons quelque chose de bon)

Číslovky

Francouzský systém číslovek je komplikovaný a nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 92 se řekne „čtyři dvacet dvanáct“, 99 potom dokonce „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje. Výrazy septante (70) a nonante (90) se používájí oficielně ve Švýcarsku a Belgii, jsou běžné také v Itálii (Val d'Aoste), Kongu a Rwandě. Huitante (80) se používá ve Švýcarsku, v některých kantonech i oficielně.

1 un[mužský rod], une[ženský rod]
2 deux
3 trois
4 quatre
5 cinq
6 six
7 sept
8 huit
9 neuf
10 dix
11 onze
12 douze
13 treize
14 quatorze
15 quinze
16 seize
17 dix-sept
18 dix-huit
19 dix-neuf
20 vingt
21 vingt et un
22 vingt-deux
30 trente
31 trente et un
32 trente-deux
40 quarante
50 cinquante
60 soixante
70 soixante-dix
71 soixante et onze
72 soixante-douze
79 soixante-dix-neuf
80 quatre-vingts
81 quatre-vingt-un
90 quatre-vingt-dix
100 cent
102 cent deux
200 deux cents
1000 un mille
10000 dix mille

100000 cent mille

1000000 un million

1000000000 un milliard

Slovesa

Systém slovesných časů je mnohem bohatší než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů (passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple, passé antérieur a passé récent), jeden přítomný a tři budoucí (futur simple, futur antérieur a futur proche).

Časování pravidelných sloves

Časování sloves 1. třídy
Slovesa 1. třídy – vzor PARLER [paʀle] MLUVIT
jednotné číslo množné číslo
je parle [ʒəpaʀl] (já) mluvím nous parlons [nupaʀlɔ̃] (my) mluvíme
tu parles [typaʀl] (ty) mluvíš vous parlez [vupaʀle] (vy) mluvíte
il parle
elle parle
on parle
[ilpaʀl]
[elpaʀl]
[ɔ̃paʀl]
(on) mluví
(ona) mluví
mluví se/mluvíme
ils parlent
elles parlent
[ilpaʀl]
[elpaʀl]
(oni) mluví
(ony) mluví

Pozn.:

  1. Koncovky této slovesné třídy jsou tedy -e, -es, -e, -ons, -ez, -ent. Tyto koncovky přiřazujeme ke slovesnému základu, který obdržíme odtržením koncovky -er z infinitivu. V případě slovesa parler bude tedy základem časování kořen parl-.
  2. Pouze koncovky -ons a -ez se čtou a jsou přízvučné (v tabulce je přízvuk označn tučným písmenem). Ostatní koncovky jsou nepřízvučné a slovní přízvuk se stěhuje na předchozí samohlásku, která je nejblíže konci slova (v tomto případě [a], rovněž označeno tučně).

Pozor na časování těch sloves 1. třídy, jejichž infinitiv začíná na samohlásku nebo tzv. němé h:

Slovesa 1. třídy – časování sloves začínajících na samohlásku,
příklad ÉCOUTER [ekute] POSLOUCHAT
jednotné číslo množné číslo
j'écoute [ʒekut] (já) poslouchám nous écoutons [nuzekutɔ̃] (my) posloucháme
tu écoutes [tyekut] (ty) posloucháš vous écoutez [vuzekute] (vy) posloucháte
il écoute
elle écoute
on écoute
[ilekut]
[elekut]
[ɔnekut]
(on) poslouchá
(ona) poslouchá
poslouchá se/posloucháme
ils écoutent
elles écoutent
[ilzekut]
[elzekut]
(oni) poslouchají
(ony) poslouchají

Pozn.:

  1. V první osobě jednotného čísla dochází k tzv. elizi, tzn. k odstranění písmene e ze zájmene je a k nahrazení tohoto písmene apostrofem. Znamená to, že zájmeno píšeme dohromady se slovesným tvarem (tj. bez mezery mezi zájmenem a slovesným tvarem!). Výslovnost takového zájmene rovněž "srůstá" se slovesným tvarem. Nevyslovujeme tedy zvlášť [ʒə] a [ekut], nýbrž odstraníme z výslovnosti zájmene tzv. němé [ə] a vyslovíme rovnou [ʒekut].
  2. V osobách on, nous, vous, ils a elles dochází k tzv. mezislovnímu vázání. V písmu se nemění nic. Zato ve výslovnosti dochází k oživení poslední souhlásky zájmene, tj. v tomto případě n nebo s. V případě samohlásky s je vyslovena její znělá podoba tak, aby celý slovesný tvar (tj. zájmeno a sloveso) zněly dohromady jako jedno slovo (viz výše v tabulce). Zájmeno on ve výslovnostní praxi ztrácí svou znělost a místo nosovosti se objevuje výslovnost [on...].
Časování sloves 2. třídy
Slovesa 2. třídy – vzor FINIR [fini(:)ʀ] (S)KONČIT
jednotné číslo množné číslo
je finis [ʒəfini] (já) končím nous finissons [nufinisɔ̃] (my) končíme
tu finis [tyfini] (ty) končíš vous finissez [vufinise] (vy) končíte
il finit
elle finit
on finit
[ilfini]
[elfini]
[ɔ̃fini]
(on) končí
(ona) končí
končí se/končíme
ils finissent
elles finissent
[ilfinis]
[elfinis]
(oni) končí
(ony) končí

Časování nepravidelných sloves

Ve francouzštině je (na rozdíl např. od italštiny) poměrně velké množství nepravidelných sloves. Seznam těchto nepravidelných sloves najdete v samostatném seznamu.


Externí odkazy



Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace