Jízdní kolo
6. prosince začíná nová soutěž pro všechny editory naší encyklopedie !
Do pátku 11.1. si zde vytvořte uživatelský účet a udělejte alespoň 30 slušných editací.
Ze všech aktivních editorů vybereme 3 nejlepší (14.1.) a každý dostane špičkové ceny:
První a nejlepší editor dostane odměnu 600 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Druhý editor dostane odměnu 300 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Třetí editor dostane odměnu 200 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Kolo vybavené na cykloturistiku.
Jízdní kola zapadaná ve sněhu.


Jízdní kolo (starším označením bicykl) je jednostopé vozidlo, poháněné silou lidských svalů. Bylo vynalezeno Karlem von Draisem v roce 1817 v Karlsruhe v dnešním Německu. Od roku 1992 do roku 2002 byla na světě vyrobena více než miliarda jízdních kol [1]a jejich produkce stále stoupá[2]. V mnoha regionech představuje hlavní dopravní prostředek, jinde zase slouží k rekreačním jízdám. Pozoruhodné je také jeho rozšíření v různých polích lidské působnosti, například slouží dětem jako hračka, dospělým zase pro rekreaci, závodění či jako posilovací stroj ve fitness (konkrétně nepohybující se varianta kola - rotoped).

Obsah

Historie

Původní Draisův vynález neměl ještě pedály, byl poháněn odrážením nohama od země (jako koloběžka) a nazýval se draisina či drezína. Tato myšlenka byla už však známa, Drais ji jenom realizoval a vynalezl k ní řiditelné otočné přední kolo, což si nechal roku 1818 patentovat. K vybavení kola pedály došlo až okolo roku 1861 Pirrem Michauxem, který tento dopravní prostředek nazýval „vélocipede“. Bratři Michaux v Paříži v továrně Michaux & Lallement začali s velkým úspěchem sériové vyrábět bicykly s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Velocipédy se potom začaly vyrábět i v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se dělaly už celokovové s drátěnými koly. Pokrok byl i v tom, že místo ocelových ráfků se dávaly úzké gumové obruče.

Na konci 19. století se rozšířila takzvaná vysoká kola. Tato kola vznikla, protože díky malému zadnímu a naopak velkému přednímu kolu byla díky většímu momentu síly více využila síla přenášená z nohou na poháněné kolo. Mělo to ovšem velkou nevýhodu v nestabilitě a nebezpečnosti pádu z kola. Na takto vysokém kole ale nemohli jezdit všichni, proto byl vynalezen tzv. tricykl - tříkolka se dvěma velkými koly vzadu a jedním malým vepředu, které bylo buď uprostřed nebo přímo před jedním ze zadních kol (jako u motocyklu se sajd károu). Jejich výhodou byla stabilita a možnost jízdy dvou osob najednou, ale žádný technický pokrok v tom nebyl.

Kolo pro dva, 1886. Na fotce je vidět Bílý dům ve Washingtonu

Další vývoj vedl k vynalezení dvou samostatných řetězových převodů a prodloužením vidlic ramen vysokého kola. Toto kolo se nazývalo „kangaroo“ neboli klokan. Potom se ukázalo, že vhodně zvolenými převody se dá na nízkém kole dosáhnout stejné rychlosti jako na vysokém. Byl zkonstruován tzv. „bezpečnostní bicykl“. Roku 1885 se objevil první předchůdce dnešního nízkého kola, „Rover Safery“, vytvořený Williamem Suttonem a Johnem Starleyem. Rovery postupně převálcovaly na závodních drahách vysoká kola a tak jejich obliba stoupala. Tehdy už mělo kolo pneumatiky, ale chyběly mu brzdy a volnoběžka, to znamená, že když se otáčelo kolo, otáčely se i pedály. Dokud byly brzdy neúčinné nebo nebyly vůbec, nezbylo jezdci než brzdit zadržováním otáčením pedálů, což ale bylo fyzicky náročné. Významným krokem vpřed byl vynález inženýra Bowdena. Vznikla tzv. axiální brzda, která působila na ráfek z obou stran (dříve jen z jedné, což bylo neúčinné). Tato brzda se dodnes používá. Dále byla vyvinuta zpáteční brzda zvaná „torpedo“, byla založena na brzdění protišlapáním, přičemž síla brzdění šla přímo do středu zadního kola. Doplňky ke kolu dlouho nebyly žádné, až kolem roku 1895 se začaly vyrábět první primitivní světla a první plátěné blatníky tehdy nazývané „ochranný pás proti blátu“. Začátkem 20. století byla vysoká kola vytlačena víceméně současným typem kol s řetězovým převodem a volnoběžkou. Kola se také specializovala pro různé účely: například skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená kolejím a „hydrocykl“, kolo s plováky. Kolo ještě stále mělo jednu nevýhodu - jeden převod. Při jízdě do kopce i při jízdě z kopce se šlapalo stejně. Proto byly sestrojeny první dvoukolové převody. Ty se dále rozvíjely do dnešní podoby. Dalším mezníkem byl až na přelomu 70. a 80. let vynález horského kola.

Použití kola

Rekreace

Vlečené dětské jízdní kolo.
Moderní kolo na cykloturistiku.

Cykloturistika je ježdění na kole za účelem poznání, rekreace nebo vyhlídkové jízdy, to znamená prosté cestování na kole bez závodění. Jedním z aspektů holandské populární kultury jsou rekreační jízdy na kole na venkově. Krajina je plochá a plná cyklostezek, na kterých nejsou cyklisté obtěžováni žádnou dopravou. Mnoho Holanďanů se účastní akce nazvané Fietsvierdaagse, což je čtyřdenní organizovaná jízda. Paříž-Brest-Paříž je nejstarší cyklistická akce, jezdí se už od roku 1891 do dnešních dob stále podle stejného scénáře, trasa má 1200 km po silnicích a účastníci na ní mají 90 hodinový limit.

Závodění

Peloton na Tour de France v roce 2005 na začátku stoupání na Cote de Bad Herrenalb (9.7.2005).

Krátce po rozšíření kol vznikly nezávisle na sobě v mnoha částech světa závody na kolech. Velké závody začaly být populární v 90. letech 19. století („zlatý věk cyklistiky“) v Evropě, Spojených státech a Japonsku. Najednou mělo téměř každé město v USA jednu nebo dvě závodní dráhy pro dráhovou cyklistiku. Ačkoliv se tento sport v Americe stal spíše okrajovým, v Evropě měl významnější postavení, především ve Francii, Itálii a Belgii. Nejslavnějším ze z cyklistických závodů je bezesporu Tour de France, která začala v roce 1903 a pokračuje dodnes. Jak se vyvíjely různé varianty jízdního kola, přibývalo druhů různých závodů. Silniční závody zahrnují jak týmové, tak i individuální soutěže mužů či žen, mládeže nebo dospělých, amatérů i profesionálů. Jejich délka začíná u jednodenních závodů a časovek a končí u časově velmi dlouhých a rozsáhlých etapových závodů jako Tour de France a Giro d'Italia. Jízdní kola, na kterých se během jízdy leží, byla v cyklistice zakázána poté, co Marcel Berthet vytvořil nový hodinový rekord (49,992 km, 18.11.1933). V posledním desetiletí se stala velice populární také horská kola. Závody na horských kolech (mužů a žen) jsou už dokonce olympijským sportem. Na letních olympijských hrách v roce 2008 v čínském Pekingu byly poprvé zařazeny na program her také závody kol v kategorii BMX.

Lance Armstrong při časovce na začátku Tour de France v roce 2004.

Řídící orgán cyklistiky, Mezinárodní cyklistická unie, se na konci 90. let 20. století rozhodl vytvořit dodatečná pravidla omezující konstrukci závodních kol. Tato pravidla způsobila značnou polemiku a velkou diskusi. Vedlo to tak daleko, že dokonce musel být ukončen vývoj některých závodních kol. Pohnutkou k vývoji těchto pravidel bylo, aby rozvojové či méně vyspělé země světa mohly soutěžit bez požadovaného technického vybavení kol a soustředily pozornost spíše na své sportovce než na technické vybavení jejich kol. Například skořepinový rám, na kterém vyhrál Chris Boardman zlatou medaili v individuálním stíhacím závodě na olympiádě v Barceloně v roce 1992, nebyl už dále povolen. Specializovaným sportovním odvětvím, provozovaným pomocí speciálních kol je sport zvaný kolová, což je míčová hra na dvě branky, dvě dvojice hráčů-cyklistů hrají proti sobě. Jiným speciálním odvětvím cyklistiky je také cyklistická krasojízda provozovaná na speciálním kole, jedná se vlastně o zvláštní sportovní akrobatickou disciplínu.

Kola v zaměstnání

Pošty v mnoha zemích dlouho spoléhaly na jízdní kola. Britská královská pošta začala používat kola už v roce 1880, a používá je dodnes. Londýnská záchranná služba nedávno představila zdravotníky na kole, kteří se často můžou dostat rychleji k nehodě v centrálním Londýně než sanitky. Policisté také začali využívat kola, zprvu svá vlastní, dnes je však kolo standardní výbavou. Kola pro policejní hlídky se v současné době rozšiřují díky tomu, že mohou vjet do pěších zón a snáze překonat dopravní zácpy. Strážníci na kolech jsou veřejností také vnímáni lépe. Stíhání podezřelých může být také podporováno policisty na kolech. Kola byla s oblibou užívána jako doručovací dopravní prostředek. Ve Velké Británii a Severní Americe mnoho teenagerů doručovalo při své první práci na kole noviny. V Londýně je hodně společností, jež k doručování používají kola s přívěsem. Velké množství měst, jak na Západě, tak i mimo něj, podporuje rozšíření jízdních kol v kurýrních službách. V Bombaji (Indie) existuje mnoho tzv. Dabbawalů, kteří dovážejí jízdními koly obědy lidem ve městě. V Bogotě (Kolumbie) nedávno nahradila největší pekárna většinu náklaďáků koly. V největší továrně Mercedes-Benzu v Sindelfingenu v Německu používají zaměstnanci k pohybu po továrně kola, barevně odlišená podle oddělení.

Kolo a válka

Jízdní kolo sice není vhodné do přímého boje, ale dá se pomocí něho přemísťovat vojáky. Kola byla využívána v druhé búrské válce oběma stranami konfliktu. V první světové válce je využívala Francie a Německo k přesouvání vojsk. V roce 1937 při invazi do Číny Japonsko poslalo proti Číňanům kolem 50 000 vojáků na kolech, potom ve druhé světové válce je využilo při postupu skrz poloostrovní část Malajsie. Německo kola znovu použilo za druhé světové války, zatímco Britové vysílali vzdušná komanda vybavená skládacími koly. Ve válce ve Vietnamu komunistické jednotky přepravovaly koly různé náklady kolem Ho Či Minovy trati. Zprávy při americké invazi do Afghánistánu a při následných bojích proti Talibanu byly předávány horskými koly. Poslední zemí, která ještě nedávno udržovala pluk vojáků s koly bylo Švýcarsko, které však v roce 2003 rozpustilo poslední jednotku.

Druhy kol

Muž s kolem v Indonésii. Kola se používají jako dopravní prostředek po celém světě.

Podle funkce

  • kola vyráběná pro praktické účely (jízda na nákupy, dojíždění apod.), nejsou stavěna pro rekreační jízdy a už vůbec ne pro závody. Mohou být různě upravena podle potřeby. Mají středně až hodně těžký rám a převody a obvykle vnitřní středové řazení. Poloha jezdce je vzpřímená.
  • Horská kola jsou vyráběna pro jízdu v terénu. Rozdělují se dále na Cross Country (maratony a cross country závody), Downhill (sjezd a fourcross závody), Enduro a další. Jejich hlavním znakem je pevnost, vysoká odolnost rámu a kol a široké pláště. Rychlostí má horské kolo od 21 do 30, od velmi lehkých převodů, pro příkré stoupání v terénu, až po ty těžké.
  • Závodní kolo má co nejlehčí rám, minimální výbavu a odpor vzduchu, snížená řídítka, aby se jezdec mohl sklonit do aerodynamického posedu a velice úzké pneumatiky s malým valivým odporem (používají se galusky, které nemají duši). S těmito koly se jezdí po silnicích (silniční kolo) a závodní drahách (dráhové kolo). Vyráběna jsou také speciální kola na časovky.
  • Trekkingové kolo (trekové kolo) je stavěno cykloturistiku, má odolný rám a nabízí pohodlí a možnost přepravy více zavazadel. Je to vlastně kompromis mezi silničním a horským kolem: na silnici mají pláště menší odpor než u horského kola ale lze je použít i v lehčím terénu.
  • Kurýrní kola doručují spěšné zásilky a balíčky ve velkých městech s rušnou dopravou
  • Randonneur kola pro jízdu nesoutěžních jízd na dlouhé vzdálenosti (od 200 km až po 1200 km), na které mají účastníci určitý čas (např. na 200 km je 14 hodin). Trasy nejsou značené, ale cestou jsou kontrolní body.
  • Lehokolo, na němž jezdec leží nebo se opírá, skýtá sice větší pohodlí oproti běžnému kolu, ale není příliš vhodné pro jízdu do kopce. Je co nejpohodlnější a s co nejmenším odporem vzduchu. Ležícímu cyklistovi je přizpůsobena i konstrukce: pedály jsou nahoře vepředu, řídítka uprostřed, buď nad sedlem, nebo pod sedlem.

Podle počtu cyklistů na jednom kole

Dvojkolo.
  • Dvojkolo (neboli tandem) - kolo pro dva, cyklisté sedí za sebou, každý má vlastní řídítka (ale jen první je může otáčet), pedály a sedlo. Rám je zvláštní konstrukce, se zvýšenou tuhostí.
  • Existuje také kolo pro dva cyklisty sedící vedle sebe (anglicky Sociable, Buddy Bike, německy Nebeneinandem, Tretmobil).
  • Existují také kola pro více než dva lidi, nejvíce se jich na jedno kolo vešlo 40 ([1]). Většinou jsou to kola jednostopá (sedí za sebou), ale výjimkou je např. trojkolka.

Podle konstrukce

„Moultonův standard“ - kolo z Moultnovy továrny z 60. let.
  • Vysoké kolo je dnes už historické. Vyznačuje se především velkým předním a malým zadním kolem. Pedály jsou obvykle přímo na ose předního kola. Cyklista sedí na sedle, které je nad velkým předním kolem, tudíž výš než u běžných kol a hrozí mu pád z velké výšky.
  • Nízké kolo, na němž cyklista sedí vzpřímeně, obkročmo na sedle. Dnes nejběžnější typ.
  • Lehokolo, na kterém jezdec leží nebo se opírá.
  • Skládací kolo může být rychle rozloženo a zase složeno, dobře se nosí, používalo se v armádě.
  • Kolo Moulton mají tradiční konstrukcí, pozici sedla a také malá kola. Vyrábějí se v anglické továrně založené Alexem Moultonem založené roku roku 1962.
  • Rotoped - kolo používané k cvičení, od ostatních kol se liší hlavně tím, že se nemůže pohybovat.
  • Kolo Pedersen

Podle pohonu

  • Kola poháněná pedály.
  • Kola řízená pomocí rukou, které otáčejí klikami.
  • Kola, u nichž cyklistovi při jízdě pomáhá motor.
  • Moped je kombinace jízdního kola a motocyklu. Je poháněn motorem, ale má i pedály.
  • Kola se setrvačníkem, který používá uloženou kinetickou (pohybovou) energii.
  • Kola poháněná „veslováním“ za použití obou rukou a nohou.

Podle řazení

Kolo, jež má místo řetězu hřídel.
  • Vnitřní středové řazení je nejběžnější u evropských kol pro praktické účely, nikoliv tedy u závodních nebo horských kol. Má od 3 do 5 nebo 7 rychlostí (někdy až 14).
  • Řazení přehazovačkou je nejběžněji používaným typem u závodních, horských a trekkingových kol, má od 5 do 30 rychlostí.
  • Kola, která používají k pohonu zadního kola hřídel místo řetězu, aby se eliminovaly problémy s řetězem. Tyto kola jsou však méně účinná než klasická kola, proto se používají jako kola pro osobní účely. Používají také vnitřní středové řazení.
  • Jednorychlostní kola mají pouze jeden převod. Jednorychlostní jsou všechna BMX kola, dětská kola a mnoho dalších. Dětská kola, přesněji „tříkolky“, nemají volnoběh, to znamená, že když se otáčí kolo, otáčí se i pedály, ale dá díky tomu jezdit i pozadu, ale nelze brzdit zpětným šlápnutím. Brzdit zpětným šlápnutím lze u jednorychlostních kol s volnoběhem. Taková kola se vyráběla dříve (asi 1950). Pokrývala většinu potřeb obyvatelstva. V dnešní době se tento typ převodu využívá u dětských kol, výhoda je v tom, že není-li u kola zadní měnič převodů (lidově zadní přehazovačka), lze na kolo připevnit opěrná kolečka, to je výhodné pro děti, které si nejsou v jízdě jisté.
  • Kola s řazením Retro-Direct má na zadním kole dvě ozubená kolečka, druhé, většinou menší, ozubené kolečko je využito při šlapání dozadu.

Podle sportu

  • Dráhové kolo je velice jednoduché, lehké a jednorychlostní, postrádá dokonce i volnoběh a brzdy.
  • Kola na časovky jsou podobná silničním kolům s aerodynamickým tvarem.
  • Kola na Cyklo cross jsou buď podobná závodním silničním kolům, ale s širšími pneumatikami do terénu a nižšími rychlostmi a také jsou robustnější (avšak stále lehké), nebo horským kolům.
  • Downhill kola jsou speciálním druhem horských kol, se silnějším rámem a pozměněnou geometrií. Využívají se jen k downhill závodům, tj. terénním závodům, kde většina trati vede z kopce.
  • BMX (zkratka z bicycle motocross, což znamená motocross na kole) má malá kola a jezdí se na něm BMX závody nebo freestyle BMX, při němž se na kole předvádí různé triky.
  • Kola na triatlon vycházejí ze závodních silničních kol, ale sedlo je více svislé. Toto koncentruje úsilí do čtyřhlavého stehenního svalu, což umožní závodníkovi šetřit jiné svaly na noze pro další část závodu. Tato kola mají také speciální řídítka.
  • speciální kola na kolovou a pro cyklistickou krasojízdu

Ostatní kola

Velomobil (Norsko)
  • Kola upravená k přepravě osob (někdy se podobají kočáru, ale místo koně ho táhne člověk na kole) nebo nákladů
  • Velomobil je kompromis mezi automobilem a kolem. Jedná se o tříkolku s kapotou, která má výhodu, že je vhodná skoro do jakéhokoliv počasí (někdy jezdce kryje úplně, někdy mu nechává hlavu nechráněnou). Velomobil má kapkovitý tvar, to zaručuje lepší aerodynamiku než u klasického kola, a řidič v něm leží. Nevýhodou je ale větší hmotnost, proto se do něj někdy vkládá motor (pak je ale nazýván mikroautomobil)
  • Umělecké kolo
  • Kola, jež jsou upravena komickým způsobem.
  • Jednokolka (též monocykl) je kolo zvláštní tím, že má jen jedno kolo, na kterém jsou i pedály. Na kole je také jediná vidlice, na níž se nachází sedlo. V podstatě jednokolka není ani jízdní kolo, ale je mu velmi příbuzná.
  • Rikša je příbuzný dopravní prostředek jízdního kola, název pochází z japonštiny, v překladu rikiša znamená přibližně vůz poháněný lidskou silou. Jde o dvoukolý vozík tažený běžícím člověkem, případně tříkolku poháněnou lidskou silou - šlapáním do pedálů, nebo (mopedemmotorikša). Rikši jsou stále velmi oblíbeným dopravním prostředkem v některých asijských zemích (kupř. Bangladéš, Indie, Pákistán, Šrí Lanka apod.). V Japonsku jsou dnes pouze na mnoha místech turistickou atrakcí. V posledních letech v nich turisty vozí někdy i ženy. Rikši se obvykle používají pro přepravu jedné, max. dvou osob, ale existují i v nákladní verzi.
  • Cruiser je to originální jízdní kolo určené pro pohodlnou jízdu po městě. Tyto kola jsou původem z ameriky, jejich disign je většinou velice originální. Tyto kola jsou určené pro lidi, kteří rekreačně jezdí na kole nebo mají rádi originalitu.

Související články

Reference

  1. Bicycle Statistics: Usage, Production, Sales, Import, Export
  2. Worldwatch Institute: Bicycle Production Reaches 130 Million Units

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jízdní kolo
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jízdní kolo