Menachem Begin

Z Multimediaexpo.cz


Menachem Begin (hebrejsky: מְנַחֵם בְּגִין, polsky: Mieczysław Biegun, rusky: Менахем Вольфович Бегин‎; 16. srpna 1913, Brest, Ruské impérium (nyní Bělorusko) – 9. března 1992, Tel Aviv, Izrael) byl kontroverzní izraelský politik, který se stal sedmým premiérem Izraele. Před založením státu byl velitelem militantní sionistické jednotky Irgun, který 1. února 1944 vyhlásil vzpouru proti britské mandátní správě, a jenž hrál významnou roli v židovském odporu vůči britské kontrole Palestiny.[1] Po osmi neúspěšných volebních střetech nakonec se stranou Cherut vyhrál v roce 1977 parlamentní volby a ukončil tak dosavadní hegemonii levicové Strany práce (dříve Mapaj).[2] Jeho nejvýznamnějším počinem za dobu jeho funkčního období se stalo podepsání mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979, za což společně s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem získal Nobelovu cenu míru.[2] Izraelské obranné síly poté ukončily okupaci Sinajského poloostrova a Izrael navrátil Egyptu území, které na něm dobyl v Šestidenní válce. Později Beginova vláda prosadila kontroverzní výstavbu izraelských osad na ostatních okupovaných územích dobytých v této válce (tj. na Západním břehu a v Pásmu Gazy). Během svého funkčního období dále schválil bombardování iráckého jaderného reaktoru v Osiraku a invazi do Libanonu, ze které se vyvinula první libanonská válka. Právě tato válka, ohlas masakru v Sabře a Šatíle spáchaný falangistickými libanonskými milicemi, působení izraelských vojáků v Libanonu a hyperinflace vedly k velké nespokojenosti veřejnosti. V listopadu 1982 se navíc Begin zhroutil ze smrti své manželky Alizy, postupně se stáhl z veřejného života a nakonec v říjnu 1983 rezignoval.[3]

Obsah

Mládí

Begin se narodil v rodině obchodníků se dřevem v Brest Litevsku. Mezi dvěma světovými válkami město leželo ve východním pohraničí Druhé Polské republiky. V současnosti leží v Bělorusku. Z matčiny strany pocházel z ctihodné rabínské rodiny, otec byl zapálený sionista, obdivovatel Theodora Herzla. Později oba Beginovi rodiče zahynuli při holocaustu. Základní vzdělání se Beginovi dostalo v Mizrachi škole, ve 12 letech vstoupil do sionistické organizace Ha-Šomer ha-Cair. Ve 14 letech potom začal navštěvovat polskou státní školu, kde se mu dostalo vzdělání ve světských předmětech.

V roce 1931 začal studovat práva na Varšavské univerzitě. Zde dostal zejména výbornou průpravu v rétorice, která ho později proslavila. Promoval v roce 1935, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. V těchto letech se také stal žákem Vladimira Žabotinského, zakladatele revizionistického sionismu, a příslušníkem mládežnické organizace Betar. Už v roce 1937 byl vedoucím Betaru pro Polsko a Československo.

V roce 1937 prchal před nacisty, ale byl zatčen sovětskou NKVD a odsouzen na osm let do gulagu za to, že byl „agentem britského imperialismu“. Gulag opustil v květnu 1942 a už v srpnu téhož roku dostal nabídku stát se komisařem Irgunu. To odmítl, neboť se cítil vázán přísahou v Polské armádě, kde sloužil jako překladatel. Později byl ale uvolněn a mohl se připojit k Irgun.

V Britské Palestině

Hotel King David v Jeruzalémě zničený bombovým teroristickým útokem Irgunu pod vedením Begina

Irgun vznikl v roce 1931 poté, co se odštěpil od Hagany. Begin se velitelem Irgun stal v roce 1944. Zatímco Hagana udržovala s Brity spojenectví z důvodu společného postupu proti nacistům, Irgun formálně vyhlásil protibritskou revoltu. V letech 1944 až 1948 zahájila Irgun totální ozbrojené povstání a podnikla (společně s Lechi) stovky útoků proti britské přítomnosti v Palestině navzdory zákazu ze strany Židovské agentury. Výjimkou bylo několik měsíců v letech 1945 - 1946, kdy své protibritské akce koordinovala společně s Haganou v rámci Hebrejskéhu hnutí odporu. Tato spolupráce ale skončila po teroristickém útoku na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který Irgun pod vedením Begina provedla přes výslovný nesouhlas vedení Židovské agentury a při kterém zahynulo 91 lidí. Židovská agentura, pod vedením Davida Ben Guriona prohlásila Irgun za „nepřítele židovského lidu“ a její příslušníky aktivně pronásledovala.

Vznik Izraele

V roce 1948 Velká Británie opustila Palestinu a vypukla válka za nezávislost. Irgun (společně s Lehi) bojovala proti arabským silám. V dubnu 1948 se Irgun s Lehi zúčastnily tzv. masakru v Dar Jassinu. Begin byl kritizován za podíl na této akci, ačkoliv se na ní vůbec nepodílel. V květnu 1948 Begin v rozhlase vyzval příslušníky Irgun, aby složili zbraně a připojili se k nově vytvořeným Izraelským obranným silám a Irgun formálně rozpouští. Přesto i nadále přetrvávalo napětí mezi ním a Ben Gurionem, které vyvrcholilo demonstrativním potopením nákladní lodi Altalena převážející zbraně pro Irgun.

V politice

Soubor:BeginMenachemWASH.jpg
Menachem Begin

V roce 1948 založil pravicovou stranu Cherut (Svoboda) (později přejmenovanou na Likud), se kterou v roce 1949 v prvních volbách získal 11,5 % hlasů a 14 křesel v Knesetu a stal se nespornou hlavou opozice vůči Ben Gurionově Mapaj. V této pozici zůstal až do roku 1977. Beginovo osobní nepřátelství s Ben Gurionem vzniklé zejména po aféře Altalena kulminovalo v otázce Dohody o odškodnění mezi Izraelem a Západním Německem podepsané v roce 1952. Begin dohodu kritizoval jako faktické odpuštění nacistických zločinů vůči Židům a volal po občanské neposlušnosti. V lednu 1952 dokonce vedl demonstraci v Jeruzalémě, která kamením zaútočila na Kneset a zranila několik příslušníků jeho ostrahy. V dalších letech ale Beginova voličská základna stagnovala a proto v roce 1965 spojil svůj Cherut s Liberální stranou a vznikl Gachal, v jehož čele stanul Begin. Přesto v následujících volbách nezaznamenal úspěch. V roce 1966 na stranické konferenci Gachalu volal mladý Ehud Olmert po Beginově rezignaci. Begin chtěl odejít, ale byl částí strany přemluven a zůstal. Po propuknutí Šestidenní války v roce 1967 vstoupil Gachal do vlády národní jednoty pod vedením Leviho Eškola. Begin získal křeslo ministra bez portfeje a poprvé se tím dostal do vlády. Vláda národní jednoty trvala až do roku 1970, kdy Begin a Gachal vládu (v té době vedenou G. Meirovou) opustil pro neshody v politických otázkách. V 1973 byl několika opozičními stranami, včetně Gachalu utvořen blok Likud, do kterého vplynuly i další pravicové formace, jako ha-Merkaz ha-chofši (Svobodný střed) nebo Rešima mamlachtit a Hnutí za Velký Izrael. Rok nato získala tato strana 39 křesel v Knesetu, ale stále ještě zůstala v opozici. Následky z jomkipurské války měly v izraelské společnosti za následek rozčarování z vládnutí Strany práce a protežování aškenázské elity na úkor židovských přistěhovalců z arabských zemí (Mizrachi). A právě tito voliči tvořili podstatnou součást Beginova úspěchu.

Ministerský předseda Izraele

17. května 1977 vyhrál Likud pod Beginovým vedením volby. Skončila tak téměř 30 let trvající nadvláda Mapaj. Ve 120ti členném Knesetu získal Likud 43 křesel a přestože s podporou menších židovských náboženských a krajně ortodoxních stran byl schopen dosáhnout parlamentní většiny, hledal Begin podporu i u centristických elementů, aby své vládě získal větší legitimitu (ministerstvo zahraničí například nabídl Moše Dajanovi). Do funkce ministerského předsedy byl Begin uveden 20. června 1977.

Menachem Begin, Jimmy Carter a Anvar Sadat během mírových jednání v Camp Davidu

V roce 1978 s podporou ministra zahraničí M. Dajana a ministra obrany E. Weizmana v Camp Davidu za patronace amerického prezidenta Jimmy Cartera dohodl a v roce 1979 společně s egyptským prezidentem A. Sadatem podepsal Izraelsko-egyptskou mírovou dohodu. Izrael se zavázal předat Egyptu zpět Sinajský poloostrov. Egypt se stal první arabskou zemí, která uznala Stát Izrael a Izrael poprvé přijal princip mírového řešení Arabsko-izraelského konfliktu. Pro Begina se tato smlouva navíc stala argumentem pro osobní obranu z nařčení z nezodpovědného vlastenčení. Přes noc se stal z radikála zodpovědný politik s historickým přesahem. V roce 1978 navíc s A. Sadatem obdržel Nobelovu cenu za mír. Uvnitř Likudu se mírová smlouva s Egyptem stala cílem silné kritiky. Její uzavření a odstoupení Sinajského poloostrova bylo vnímáno jako odklon od tradiční politiky. Při ratifikaci smlouvy v Knesetu se několik nejvýznamnějších členů Likudu (např. Jicchak Šamir) zdrželo hlasování a smlouva byla schválena jen díky podpoře ze strany opozice. V tom samém roce část nespokojených členů Likudu ze strany vystoupila. Sinaj byl Egyptu předán v roce 1982. V roce 1981 zaútočilo izraelské letectvo na Beginův příkaz na irácké jaderné zařízení v Osiraku, když se před tím Izrael pokoušel neúspěšně vyjednávat s Francií o neposkytování jaderné technologie Iráku. Operací Opera zahájil Izrael tzv. Beginovu doktrínu: "Za žádných okolností nedovolíme nikomu vyvíjet zbraně hromadného ničení pro použití proti lidu Izraele."

Invaze do Libanonu

6. června 1982 schválila izraelská vláda invazi do Libanonu. Operace dostala název Mír pro Galileu a jejím cílem bylo vytlačit OOP z Libanonu. Ale to, co se zpočátku jevilo jako jednoduchá akce se zkomplikovalo, zejména po střetech s libanonskými milicemi a syrskou armádou. Begin doufal v krátkou a omezenou akci, která však skončila až po jeho funkčním období, v roce 1985. V izraelské společnosti postupně narůstala deziluze a nespokojenost s touto válkou. Navíc poprvé v celé historii Izraelských obranných sil nevládl jednotný konsenzus s její činností. Kritika dosáhla vrcholu v roce 1982, po masakru v palestinských táborech Sabra a Šatíla. V Tel Avivu demonstrovaly desítky tisíc Izraelců a Kahanova komise konstatovala, že za krveprolití je nepřímo zodpovědná Beginova vláda a obvinila ministra obrany Ariela Šarona z nedbalosti. Šaron byl nucen rezignovat. Krátce nato začalo vycházet najevo, že Begin měl velmi zkreslené představy o cílech celé kampaně i o vývoji na bojišti. O několik let později obvinil Haaretz Šarona, že Begina záměrně klamal. Soudní při proti těmto novinám Šaron prohrál. V srpnu 1983 Begin podal rezignaci hluboce deprimován nejen z vývoje války v Libanonu, ale i ze smrti své manželky Alizi.

V důchodu

Zbytek života trávil Begin v ústraní, na veřejnost vycházel pouze když chtěl navštívit hrob své manželky. Zemřel v roce 1992 v Tel Avivu. Pohřben byl na svoji žádost na Olivové hoře a nikoliv na Herzlově hoře, oficiálním hřbitově pro izraelské vůdce, a to proto, že chtěl být pohřben vedle Meira Feinsteina z Irgunu a Moše Barazaniho z Lechi, kteří spáchali sebevraždu ve vězení, když čekali na popravu Brity.[4][5]

Poznámky

  1. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 128.  
  2. ↑ 2,0 2,1 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 148-149.   [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  3. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 167
  4. ↑ SHELEG, Yair. The Good Jailer [online]. Haaretz, 2007-04-12, [cit. 2010-01-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha : Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 222.  

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Menachem Begin
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Menachem_Begin“