Zámek v Třebíči

Z Multimediaexpo.cz

Celkový pohled na areál zámku.

Zámek v Třebíči, původně benediktinský klášter v Třebíči je národní kulturní památka[1] v Třebíči-Podklášteří. Vznikl přestavbou původního benediktinského kláštera v průběhu 16. století. Byl sídlem majitelů třebíčského panství. Obnova počatá v roce 1957 upravila podstatnou část zámku pro potřeby Západomoravského muzea (a archivu), od roku 2003 Muzea Vysočiny Třebíč.

Obsah

Umístění

Zámek v Třebíči se vypíná ve středu Třebíče, na levém břehu řeky Jihlavy. Od řeky ho dělí podzámecká niva, široká asi 50 metrů a dlouhá přes 300 metrů, ve východní části zastavěná. Hlavní vchod i vjezd je z ulice 9. května. Do areálu zámku se však lze dostat též od jihu z podzámecké nivy, od západu parkem z ulice U Obůrky a od bývalého hospodářského dvora ulicí Nad Zámkem.

Historie

Předpokládaná podoba kláštera kolem roku 1450
1: Rajský dvůr;
2: Bývalá severní brána;
3: Jihovýchodní brána ;
  opevnění
  obytné prostory
  hospodářské budovy
  Bazilika sv. Prokopa, dříve Nanebevzetí P. Marie

Počátky kláštera

Třebíčský benediktinský klášter založili roku 1101 Litold Znojemský a Oldřich Brněnský. Stalo se tak v místě, kde se pravděpodobně stýkaly hranice údělů moravského a znojemského; hranice měla vytvářet řeka Jihlava. V tomto jejich společném podniknutí lze spatřovat jednak politický akt (jednota rodu Přemyslovců), jednak si tím budovali památník své knížecí moci[2]. Klášter zřízený u křižovatky dvou starých obchodních cest – rajhradsko-chýnovské (později brněnsko-jihočeskou) a cesty vedoucí z Rakous, jižní Moravy přes Třebíč dál na Kamenici a Polnou a do Čech, na Libici a Chrudimsko – plnil i funkci strážní a obrannou. Klášter vznikl v blízkosti staršího opevněného knížecího dvorce (týna), snad slavníkovského.

Původní klášter z 12. století se nedochoval a ani není známo je přesné místo[3]. Začátkem 13. století započala výstavba klášterních budov v dnešním místě. Tou dobou vznikla trojkřídlá budova kláštera společně s kostelem vytvářející kvadraturu. Tato stavba je dnes dochována jen zdivem ve sklepích a v přízemí budov zámku, zejména v západním a východním traktu.

Klášter byl v 13. a 14. století střediskem vzdělanosti v kraji. Svou činnost zde pravděpodobně vyvíjela benediktinská klášterní škola, která laikům dávala základy gramatiky, logiky, rétoriky, aritmetiky, geometrie, astrologie a hudby[4]. Činností kláštera vznikaly ručně psané a malířsky zdobené liturgické a jiné knihy[5].

Hospodářsky byl klášter zajištěn množstvím obcí v blízkém i vzdálenějším okolí (klášterní statky). Hospodářské postavení kláštera se zhoršovalo od konce 14. století, husitské války tento stav ještě prohloubily. Během nich táborité a sirotci klášter obsadili a drželi v letech 1421–1426.

Dobytí a zničení kláštera

Významnou postavou dějin kláštera je opat Trojan. Za něho – v polovině 15. století – byl klášter dobudován jako mohutná pevnost. Klášter byl opevněn pásem hradeb, baštami a věžemi. Jedna věž stála na jihovýchodním nároží jihozápadního traktu[6], další hranolová věž byla postavena v severním vstupním traktu. Další věž, která byla původně vstupní, stála na východě. Věž má i západní křídlo severního vstupního traktu; tato věž je též pozdně gotická. Ve své vrcholné pevnostní podobě měl klášter opevněné předpolí v místě hospodářského dvora, opevněné předhradí se dotýkalo u podklášterského mostu řeky. Soustavu opevnění doplňovaly menší tvrze, z nichž jedna stála na západ od kláštera.

Klášter byl svědkem dobytí města Třebíče uherskými vojsky 14. května 1468 i útočištěm množství uprchlíků i obránců. Další týdny se v něm bránila část českého vojska pod vedením Viktorína z Poděbrad, syna Jiřího z Poděbrad, a vojevůdce Václava Vlčka. Viktorínovi se z obležení podařilo uprchnout a probít 6. června 1468 přes Hrádek k táboru svého bratra Jindřicha. Vlček a zbytek obránců klášter vyklidili o devět dní později, 15. června[7]. Klášter byl silně poškozen, kostel vypálen.

Klášter ve světských rukou

Nové, barokní západní průčelí baziliky a hlavní vstup do zámku
Bývalá severní brána

Klášter, který až do roku 1472 neměl opata, a klášterní zboží dal Matyáš Korvín pánům ze Šternberka jako náhradu za škody, které utrpěli v jeho službách. Ti na klášteře seděli ještě v roce 1479[8], tedy v době, kdy se už město Třebíč obnovovalo. 10. září 1486 se o osudu třebíčského kláštera ujednal oba králové: Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský. Klášter měl být vrácen do statu quo ante. O čtyři roky později král Vladislav v Trnavě udělil panu Vilému z Pernštejna plnou moc k vyplacení zástavních věřitelů třebíčských statků; klášterní statky tak přešly do světských rukou[9]. Vilém z Pernštejna zastavené statky vykoupil a klášter začal značnými náklady, které si nechával králem uznat (a tedy i zapsat), opravoval. Poslední mnichy z kláštera vyhnal roku 1525 Arkleb Černohorský z Boskovic.

Klášter byl přestavěn na renesanční zámek. Celé jižní křídlo kvadratury bylo pravděpodobně zbouráno a vystavěno nově. Ambit byl upraven do současné podoby[10]. Zrušeno bylo předhradí a v něm vznikl mlýn, upuštěno bylo od obnovy západního předpolí. Další majitelé panství – Osovští z Doubravice – sledovali hodně hospodářské zřetele, a tak došlo k přeměně baziliky na pivovar (v kryptě byla spilka). Dále vystavěli vysunuté jihozápadní křídlo zámku přistavěné k starší ohradní zdi, v přízemí mající renesanční dvoulodní halu s čtyřmi žulovými sloupy a křížovou klenbou; v patře byly vybudovány obytné prostory. Osovští dále nadstavěli další patro hlavní trojkřídlé budovy. Dále zbudovali severní vstupní trakt a v něm nový hlavní stup do areálu zámku. Pozdější je i západní křídlo vstupního traktu. Z konce 17. století dále je třípatrový barokní štít obrácený do ulice 9. května[11]. Z původní vstupní věže na východě, která ústila na „sálu kopeček“, se na čas stalo vězení. Přístupová cesta z Žerotínova náměstí k této věži byla zastavěna. V bývalé věži, dnes čp. 163, má sídlo Centrum Adonaj, organizační složka Třebíčské unie křesťanské mládeže.

Hlavní zámecký sál – kamenný sál – vznikl koncem 17. století za Rudolfa Františka Augustina z Valdštejna. Je obdélníkového půdorysu a měl mramorovou podlahu. Znakové a ornamentální rokokové výmalby se sál dočkal v 18. století. Ty byly obnoveny v letech 19591960 a od té doby sál opět slouží účelu, kterému často sloužil i v minulosti, v době před vybudováním Národního domu ve městě: příležitostným shromážděním, např. slavnostním zasedáním zastupitelstva, předáváním maturitních vysvědčení, koncertům vážné hudby a podobným kulturním a společenským událostem.

Posledním waldštejnským majitelem zámku byl od roku 1932 Emanuel hrabě Waldstein-Wartenberg (19111979). Zámek a jeho příslušenství byly konfiskován. Roku 1945 zámek spravoval Národní pozemkový fond a od roku 1946 místní národní výbor v Třebíči. Své prostory v zámku po důkladných stavebních úpravách našlo Západomoravské muzeum (1953)[12], dnes Muzeum Vysočiny Třebíč.

Podzámecká niva

Ze středověkých slavností na podzámecké nivě

Podzámecká niva, resp. panská louka jako luka mezi zámkem a řekou, pozbyla své hospodářské využití a slouží společenským akcím, pravidelně například hudebnímu festivalu Zámostí nebo středověkým slavnostem zápisu města Třebíče do Seznamu světového dědictví UNESCO.

O podzámecké nivě se traduje, že ji kdysi od zámku oddělovalo koryto náhonu podklášterského mlýna; to se táhlo od skály těsně podél svahu, na němž stojí zámek. Vybudováním tohoto náhonu vznikl ostrůvek, který si rozdělili obyvatelé Stařečky a měli ho za luka[13]. Později jim toto počítání vrchnost zapověděla a od té doby se nivě říkalo též Plakánek.

Vedle toho byly v letech 19231925 na nivě zřízeny studny pro zásobování pivovaru vodou; trubky vedly potrubím pod řekou. V roce 1936 vyrostly na nivě tenisové kurty a o čtyři roky později v západní části louky též zahradnictví, na něž upomínají do dnešní doby terasy. Mezi zahradnictvím a kurty byly výběhy pro jezdecké koně[13].

Literatura

  • BARTUŠEK, A. Umělecké památky Třebíče. 1. vyd. Brno : Blok, 1969. 176 s.
  • JOURA, J. Procházky starou Třebíčí podruhé. 1. vyd. Třebíč : Amaprint Kerndl s.r.o., 2006. 202 s. ISBN 80-239-7412-2.
  • DVORSKÝ, F. Vlastivěda moravská. Třebícký okres. Brno : Musejní spolek, 1906. 450 s.
  • JOURA, L. Počátky Pernštejnů na Třebíči. In Od Horácka k Podyjí. Vlastivědný sborník západní Moravy, XI. 1934–1935.

Reference

  1. Společně s bazilikou svatého Prokopa ho národní kulturní památkou prohlásila vláda nařízením vlády č. 337/2002 Sb..
  2. Bartušek, l. c., 9.
  3. Joura, J., l. c., 113.
  4. Bartušek, l. c., 42. Soudí, že absolventem této klášterní školy mohl být např. Zdeněk z Třebíče, královský úředník, tvůrce formulářové sbírky královských listin, nebo magistři na Karlově univerzitě Šimon z Třebíče (1389) a Štěpán z Třebíče (1394).
  5. Bartušek, l. c., 42. Dokladem může být např. žaltář uložený ve Stockholmu.
  6. Bartušek, l. c., 44. Při obnově zámku v letech 19571961 byly v uvedeném místě objeveny základy pozdně gotického věžovitého stavení z lomového zdiva s malými špaletovými okénky, uvnitř s prostorou s obloženými výklenky. Nalezeny byly i doklady o zřícení krovu. Podle dalších historických dokladů (svolení krále Vladislava Jagellonského se stržením věže z března 1502) došlo k jejímu silnému poškození právě v roce 1468 při obléhání kláštera vojsky krále Matyáše Korvína. Třebíčský kronikář o ní napsal, že „velmi jest za časů obležení kláštera děly zbita a skažena a že téměř na pádu stojí“.
  7. Dvorský, l. c., 76.
  8. Joura, L., l. c., 51. Ještě roku 1479 datuje Petr ze Šternberka své dopisy v Třebíči.
  9. Joura, L., l. c., 83. Vladislavovo počínání Joura glosuje: „I když připustíme jiné a dosti závažné příčiny a okolnosti, přece nelze přejíti tento důležitý fakt, jak se hledí ke sklonku patnáctého věku za vlády katolického panovníka na mnišský stav. Zastavení kláštera ve světské ruce mluví sdostatek o kleslém vědomí svrchovanosti církevní a nevážnosti a neúctě, v níž po válkách husitských upadly řehole.“
  10. Bartušek, l. c., 35.
  11. Bartušek, l. c., 46–47.
  12. Joura, J., l. c., 143–144.
  13. 13,0 13,1 Joura, J., l. c., 115–116.


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Zámek v Třebíči