Black-Friday-2019-12-Multimediaexpo.png

Morava

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Morava
Neoficiální vlajka Moravy
vlajka
Znak Moravy
znak
Morava (zeleně) a Moravské enklávy ve Slezsku (červeně) na mapě České republiky
Rozloha k roku 1928 (bez Moravských enkláv ve Slezsku) 22 348,87 km²[1]
Počet obyvatel asi 3 000 000
Úřední jazyk čeština
Národnostní složení Češi, Moravané, Slováci aj.
Náboženství křesťanství aj.
Nejvyšší bod Praděd (1 492 m n. m.)
Nejnižší bod Soutok Moravy a Dyje (148 m n. m.)
Dřívější hlavní města Brno, dříve Olomouc
Nadřazený celek Česko
Druh celku Historická česká země
Časové pásmo UTC +1 / UTC +2 (letní čas)
Mapy
250px
Morava do roku 1920 a následné změny jejích hranic
Morava a České Slezsko, a odchylné hranice moravské a české církevní provincie.png
Morava a České Slezsko a odchylné hranice moravské a české církevní provincie

Morava (latinsky Moravia, německy Mähren, polsky Morawy) je jednou ze tří historických českých zemí. V minulosti spadala pod země Koruny české. Název je odvozen od řeky Moravy („krajina kolem řeky Moravy“), jejíž jméno je předslovanského původu s významem voda, močál.[2] Hlavním městem Moravy byla původně Olomouc a v letech 1642–1782 a 1849–1928 Brno.

Územní rozsah a mocenské začlenění Moravy se opakovaně výrazně měnilo. Po zániku Velkomoravské říše přestala být Morava ohniskem státu a samostatný stát s centrem na jejím území již nikdy poté neexistoval.[3] V roce 1019 či 1020 dobyl Moravu po obsazení Boleslavem Chrabrým český kníže Oldřich[4] a opětovně[5] ji připojil k přemyslovskému státu. Od té doby až podnes zůstávají politické osudy Čech a Moravy většinou spojeny, i když obě země měly ve středověku a raném novověku poměrně velkou míru autonomie.

Morava byla rozdělena na údělná knížectví (partes),[6] které připadly členům rodu Přemyslovců, od roku 1061 dědičně.[7] Na konci 12. století moravské úděly sjednotil v Markrabství moravské během krize uvnitř přemyslovského rodu pozdější český kníže Konrád II. Ota.[8] Státoprávní postavení Moravy jako součásti českého státu nebylo zcela jasné ještě v první polovině 14. století. Nejasnostem učinil konec Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348, která jednoznačně stanovila, že Morava je lénem českého krále a nikoliv lénem Svaté říše římské.[9]

Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i markrabství,[10] ale Morava zůstala jako Země moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Roku 1928 byla Morava spojena s českou částí Slezska do Země moravskoslezské, která existovala do roku 1948. Od roku 1949 se území dělí na kraje, jejichž hranice se s původními zemskými hranicemi nekryjí. Dodnes je však Morava obyvateli České republiky vnímána jako kulturní celek. V první polovině 90. let 20. století bylo silné Moravské hnutí usilující o obnovu autonomie Moravy, od parlamentních voleb 1996 však žádná významnější zemsky orientovaná politická síla v Česku nepůsobí.

Obsah

Území

Území Moravy v rozsahu z roku 1928 je v současnosti (od roku 2000) rozděleno mezi Jihomoravský (celý kraj až na ves Jobova Lhota), Moravskoslezský (okolí Rýmařova, Nového Jičína a Frenštátu; dále část Ostravy a Místek), Olomoucký (vyjma téměř celého okres Jeseník), Vysočinu (vyjma severní a západní části kraje), Zlínský (celý kraj), Jihočeský (okolí Dačic a Slavonic) a Pardubický kraj (okolí Svitav). Původně moravská osada U Sabotů, která od září 1998 má jako místní část oficiální název Šance, patří od 25. července 1997 ke Slovensku, k němuž patří i moravské pozemky, odříznuté od zbytku Moravy úpravou česko-slovenské státní hranice roku 1997.

S historickým územím Moravy hraničí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu také České Slezsko a na severozápadě pak území Polska – konkrétně Kladsko, kdysi součást Čech,[11] dnes část Dolnoslezského vojvodství (20 km).

Někdejší moravské enklávy ve Slezsku sousedí s polským Opolským vojvodstvím, které leží téměř celé v polské části Slezska.

Geografie

Mezi známější národopisné regiony patří Valašsko, Slovácko, Haná, Lašsko či Horácko.

Přírodní podmínky

Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny, vrchoviny a ne příliš vysoká pohoří. Na hranici s Čechami se rozkládá Českomoravská vrchovina. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masiv Žďárských vrchů. Východně od Českomoravské vrchoviny se pak nachází Drahanská vrchovina s Moravským krasem. Na severu Moravy a na jihu Slezska se pak rozkládá pohoří Jeseníky s nejvyšší moravskou horou Pradědem (1 492 m), členěné na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Jihozápadně od Jeseníků se na hranici s Čechami a Kladskem rozkládá Králický Sněžník. Jihovýchodně od Jeseníků se zvedají Oderské vrchy. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozkládá několik nížinatých úvalů a „bran“, které oddělují výše uvedená pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Bílé Karpaty, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, a západněji položené Chřiby a pahorkatina Ždánický les. Podél toku řeky Moravy, která celou zemí protéká od severu k jihu, leží Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská brána, na jihu pak Vyškovská brána, s níž na jihu sousedí Dyjskosvratecký úval. U Mikulova se zvedají Pavlovské vrchy.

Na řece Moravě se nachází i nejnižší bod celé Moravy (148 m) na soutoku s Dyjí v nejjižnějším výběžku na trojmezí se Slovenskem a Rakouskem (Dolními Rakousy). Většina území Moravy spadá do povodí Dunaje a úmoří Černého moře, část do povodí Odry a tím úmoří Baltu. Nejdelší moravskou řekou je právě Morava (354 km; na českém území 270 km). K dalším důležitým řekám patří Bečva, Dyje (částečně v Rakousku, resp. Dolních Rakousích), Jevišovka, Jihlava, Odra (částečně ve Slezsku), Oslava, Ostravice (částečně ve Slezsku), Svitava a Svratka (částečně v Čechách).

Významná města (dle počtu obyvatel)

Od roku 1641 bylo správním centrem Moravy Brno. Předtím se o správu země dělilo s Olomoucí, která je dodnes centrem římskokatolické duchovní správy Moravy.


Panorama města 360
Panoramatický pohled na dřívější hlavní město Moravy – Brno (2011)


Seznam 15 největších moravských měst podle počtu obyvatel

Brno 405 381
Ostrava (zčásti) 314 943
Olomouc 102 132
Zlín 77 254
Frýdek-Místek (zčásti) 60 482
Jihlava (zčásti) 51 079
Přerov 47 679
Prostějov 46 278
Třebíč 38 717
Znojmo 34 759
Kroměříž 29 395
Vsetín 27 963
Šumperk 27 868
Nový Jičín 27 611
Valašské Meziříčí 27 336

Dějiny Moravy

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny Moravy

Slovanské osídlení

Nejstarším historicky doloženým etnikem byly keltské kmeny Volků-Tektoságů, vystřídané na přelomu letopočtu germánskými Kvády (pravděpodobně sem zasahoval vliv Marobudovy říše). V 6. století osídlily Moravu slovanské kmeny: Holasici na Opavsku (jejichž existence je ale značně nejistá) a Moravané (poprvé zmiňováni až roku 822, zřejmě se ale jednalo o souhrnný název pro všechny obyvatele jednoho kmene, který si v 8. či 9. století podmanil ostatní slovanské kmeny žijící v tomto regionu), žijící zejména kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k soutoku s řekou Dunaj.

Velkomoravská epocha

V 7. století tvořila Morava součást Sámovy říše. V první čtvrtině 9. století se v dolnomoravských úvalech začal formovat raněstředověký útvar. Jeho knížata, v novověku nazvaná Mojmírovci, připojila roku 833 k sídelnímu jádru i zemi na druhé straně Karpat – nitranské knížectví (jihozápadní Slovensko) a Morava se tak stala centrem prvního raně feudálního státu na území dnešního Česka – Velkomoravské říše.

Mezi Velkomoravskou říší a Byzancí byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti knížete Rostislava a vyslal na Moravu misii vedenou „soluňskými bratry“ Konstantinem a Metodějem. Jejich zásluhou se Velkomoravská říše stala kolébkou slovanské vzdělanosti a začala se tu šířit východní větev křesťanství. Druhý z věrozvěstů se o něco později stal prvním a jediným moravsko-panonským arcibiskupem.

Velká Morava byla politicky a vojensky silným středoevropským státem s mocnými panovníky v čele (nejslavnějším byl Svatopluk) a na svou dobu udivující hmotnou kulturou. Prameny se mimo jiné zmiňují o velikosti a výstavnosti Svatoplukova města (neznámého jménem, snad Veligrad) a bohatství jeho země.[12] Přesto nakonec říše, oslabená vnitřními dynastickými rozpory, nevydržela trvalý tlak Franků a zejména nájezdy nového protivníka z východu: kočovných Maďarů.

Po zániku říše v letech 906/907 existuje pro následující století jen minimum písemných zpráv. Je pravděpodobné, že teritorium nynější Moravy se dostalo pod vliv Uher popř. Polska, přičemž zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány.

Středověk

Pod vládou Přemyslovců (10.−14. století)

Teprve až po několikanásobné porážce Uhrů v letech 955 a 965 si Moravu postupně pod své panství získal český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byly v této době značně odlišné od jejich současného průběhu. Na jihu zasahovala přirozená hranice jižněji až do severní části dnešního Dolních Rakous, na východě vedla po západním úpatí Bílých Karpat. Severní hranice nebyla dlouho zřejmá, probíhala zhruba hlubokými hvozdy na dnešním jižním pomezí Opavska.

Olomouc, historicky první metropole Moravy

Roku 1003 se zmocnila Moravy polská vojska Boleslava Chrabrého. Do kdy Polsko Moravu podrželo není přesně známo – její opětovné ovládnutí (až po Bílé Karpaty) přemyslovcem Oldřichem se klade do roku 1019 nebo do roku 1029. Ještě na přelomu 11. a 12. století však patřila část Moravy v okolí Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice k Uhrám. Oldřich dal zemi do správy svému synu Břetislavovi I.

Břetislav I. založil či obnovil řadu hradů, z nichž tři – Olomouc, Brno a Znojmo – se později rozrostly v důležitá města. Tyto hrady také na samém sklonku svého života (1055) ustanovil centry nových správních oblastí, údělů[13], ve kterých vládli mladší synové pražských knížat (později, zejména v brněnském a znojemském údělu, samostatné boční linie Přemyslovců). Břetislav také stál u počátků moravského mincovnictví – ještě za života svého otce začal na Olomouckém hradě razit denáry a založil zde nejstarší mincovnu na Moravě. I tato skutečnost podtrhla přednostní postavení Olomouce vůči ostatním údělům.

Nástupce Břetislavův na pražském stolci, nejstarší syn Spytihněv II., se rozhodl Moravu uspořádat jinak. Sesadil všechny tři své bratry/údělníky (olomoucký Vratislav – pozdější král Vratislav II. – musel dokonce uprchnout do Uher), dosazené Břetislavem; uvěznil 300 moravských předáků,[14] vyvlastnil jejich majetek („koně i jejich zbroj“) a na jejich místa dosadil své lidi z Čech. Po jeho smrti však nový kníže Vratislav II. systém údělů opět obnovil (tzv. druhé dělení Moravy), a ty pak existovaly až do sjednocení země v roce 1182.

Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství, založené Vratislavem roku 1063. Olomoucký biskup býval (na rozdíl od pražského) doslova pravou rukou knížat a králů českých, mocným činitelem v zemi (jediná skutečná lenní soustava v našich zemích vznikla právě na statcích a panstvích biskupů z Olomouce).

Na konci 12. století moravské úděly sjednotil během krize uvnitř přemyslovského rodu pozdější český kníže Konrád II. Ota[15], sjednocení země dokončil markrabě Jindřich Břetislav a tak vzniklo Markrabství moravské. Po bitvě u Loděnice na Moravskokrumlovsku si Konrád II. Ota knínskou dohodou s knížetem Bedřichem podržel markraběcí titul a zároveň uznal vrchní autoritu českého knížete.[16] Poté, co se sám stal českým knížetem, přestal markraběcí titul užívat, v jedné z listin se dokonce představil jako „kníže Čechů, kdysi markrabě moravský“ (Boemorum dux, quondam marchio Morauie), čímž dal najevo, že hodnost českého knížete v sobě zahrnuje i panování na Moravě.[17] Morava jako jednotná země nicméně nezanikla, její vztahy k Čechám však byly formálně neujasněné až do roku 1348, kdy český král Karel z Moravy učinil léno českého krále.[18]

Počínaje rokem 1269 se začalo z Moravy vydělovat Opavské vévodství vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše.

Markrabství mělo počátkem 14. století své zemské úředníky, z nichž nejstarším a nejpřednějším byl zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298). Zemská obec, reprezentovaná sněmem, se začala na Moravě formovat až v průběhu 14. století. Morava se postupně od vývoje Čech odlišila i tím, že zde déle vydržel institut krajských soudů (tzv. cúd).

V rámci České koruny (14.−15. století)

Hrad Bouzov
Štramberk, občas označovaný za „Moravský Betlém“

Jan Lucemburský, nový král Čech a markrabě Moravy, byl nucen vydat české a moravské šlechtě tzv. inaugurační diplomy neboli volební kapitulace (pro Moravu byl diplom vydán v červnu 1311, půl roku po tom českém), v nichž potvrdil všem knížatům království našeho českého a Moravě jejich požadavky (byť v okleštěné podobě) – mimo jiné že „...nikdy nesvěříme nikomu jinému než Moravanu na Moravě nějaký úřad, spojený s důchody...“; dále, že zemskou berni bude král vybírat jen ve zvláštních případech a že nebude šlechtu nutit k vojenským tažením za hranice země (tj. šlechtici měli pouze povinnost zemské hotovosti). Tyto listiny upevnily politickou samosprávu Moravy ve středověku. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka a jeho úřady (rada, kancelář), generální sněmy, společné obyvatelské právo šlechty (inkolát – šlechta moravská i česká v něm měly přednost před šlechtou z ostatních zemí Koruny), povinnost společné obrany, jednotná církevní organizace (olomoucký a litomyšlský biskup podléhali pražskému arcibiskupovi), některé soudní instituce (mincmistrovský, komorní, dvorský a později i apelační soud) a částečně i městské právo. Kromě toho měly obě země jednoho společného zemského úředníka: nejvyšší maršálek, 3. nejdůležitější úředník v Čechách, byl zároveň i 2. úředníkem na Moravě.

V roce 1348 český král a římský císař Karel IV. učinil konec nejasnému vztahu Moravy k Čechám a v rámci utvoření soustátí zemí Koruny české učinil Moravu lénem českého krále, Morava nadále neměla být zcizována z moci českých králů. Markraběti patřila vláda nad částí Moravy (hlavně na jihu), druhou část země ovládal biskup olomoucký. (Opavský vévoda pak byl z Moravy vydělen a měl dokonce, narozdíl od markraběte, i právo horního a mincovního regálu.) Karel též zreformoval moravské soudnictví a do Brna a Olomouce byly převedeny zemské desky (zemský sněm střídavě zasedal v obou městech). Na přelomu 14. a 15. století probíhaly markraběcí války mezi bratry Joštem a Prokopem, které zemi dosti zpustošily. V 15. století Moravu nezasáhly příliš významně husitské války (moravská šlechta sice nejprve na čáslavském sněmu souhlasila s husitským programem, ale později se ho většina pánů zřekla a přijala v listopadu 1421 Zikmunda Lucemburského za krále), země se však po jejich skončení rozdělila nábožensky stejně jako Čechy.

Jiří z Poděbrad vydal 13. ledna 1464 „na poníženou prosbu baronů, šlechticů a obyvatel tohoto markrabství“ slavnostní listinu, kterou proklamoval nerozlučitelné spojení Čech a Moravy jako dvou rovnoprávných zemí. Markrabství přestalo být chápáno jako české léno a nemělo být už nikdy nikomu postoupeno. V důsledku válek s Matyášem Korvínem a následného chaosu a rozdělené vlády v českých zemích (Morava v letech 1469/1471–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher) však listina nebyla fakticky naplněna.

Raný novověk

Památková rezervace v Moravské Třebové

V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského a vznikly tak kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

V 16. století byl nejvyšším zemským orgánem moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17. století z iniciativy Karla st. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy odtrhli a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále (markrabího) Rudolfa II., a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné, a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava vedená Karlem Starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se nejprve odmítla připojit k českému stavovskému povstání. Spojila se s ním až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska převrat.

Bitvy na Bílé hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska (přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů), které vedl Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik.

Pobělohorské období

Panství na Moravě ve druhé polovině 17. století [19]

V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu (rok předtím pro Čechy), jež zůstalo, s drobnými úpravami, v platnosti až do r. 1848 a zabezpečovalo Habsburkům dědičné právo na české země. Znamenalo tehdy konec stavovských svobod a na tehdejší dobu značné náboženské tolerance.

V rámci nastupujícího absolutismu Ferdinand II. také zřídil nový úřad – moravský královský tribunál – kterým nahradil dosavadní instituci zemského hejtmana (jakožto jednotlivce). Tribunál, ustanovený v prosinci roku 1636, sídlil zpočátku v Olomouci, ale r. 1642 byl (spolu se zemskými deskami a soudem) přemístěn do Brna, které se tak stalo hlavním městem Moravy. Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje: Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský.

V souvislosti s pronikavými reformami Marie Terezie (zřízení tzv. Directoria in publicis et cameralibus) přestalo roce 1749 moravské markrabství (jakož i ostatní země Koruny české) de facto existovat. Ztratilo i to málo pravomocí, které v pobělohorském období vídeňský dvůr zemi byl ochoten ponechat. V roce 1763 sice panovnice nespokojeným stavům částečně ustoupila (ustavením královského moravského zemského gubernia v čele se zemským hejtmanem, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru), ovšem zemským úředníkům byly (na rozdíl od úředníků, dosazovaných z centra do všech nižších a středních úřadů a do značné části úřadů zemských) jejich pravomoci stále oklešťovány. Radikální Josef II. pak zemské úřady proměnil v čistě zeměpanské úřady a zemští (stavovští) úředníci měli pouze čestné funkce.

Roku 1758, za sedmileté války, znovu vpadl na Moravu pruský král Fridrich II., ovšem kvůli potížím se zásobováním, úspěšné obraně Olomouce a prohrané bitvě u Domašova byl nucen se bez úspěchu stáhnout.

Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, namísto proponovaného biskupství v Opavě pak byl zřízen generální vikariát. V letech 1782–1783 Josef II. sloučil státní správu Moravy a Rakouského Slezska v Zemi moravskoslezskou, spravovanou moravskoslezským guberniem se sídlem v Brně, přičemž stavovské instituce obou zemí zůstaly zachovány. I nadále byla Morava rozčleněna na 6 krajů. Josef II. zároveň roku 1783 začlenil území tzv. moravských enkláv ve Slezsku pod Opavský kraj, který byl jedním ze slezských krajů. I nadále však byla tato území spravována dle moravských zákonů.

Císař Leopold II. svým reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství (čímž vlastně rušil předchozí reformy svého bratra). Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravskoslezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco moc výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

Novověk

V letech 1850–1918

Schoberova mapa Moravy a Slezska z roku 1888
Mapa administrativního členění Moravy a Slezska z roku 1897

K 1. lednu 1850 bylo zrušeno moravskoslezské gubernium a Morava se Slezskem byly opět plně samostatnými korunními zeměmi. Zároveň došlo ke vzniku dvou zemských místodržitelství: moravského a slezského. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií Rakouského císařství.

Území stávajících moravských enkláv ve Slezsku nadále tvořilo (až do roku 1928) specifické správní území. Na jedné straně bylo spravováno slezskými orgány v rámci nově vzniklých slezských okresů, avšak platily zde moravské zemské zákony, daně odtud byly odváděné na Moravu a rovněž se jednalo o jeden z moravských volebních okresů. V rámci správní reformy vznikly na Moravě dva kraje (Brněnský s dvanácti okresy a statutárním městem Brnem a Olomoucký s třinácti okresy a statutárním městem Olomoucí).

V rozsáhlých okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav – expozitura okresního hejtmanství v Hustopeči; Moravské Budějovice – expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem – expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava – expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice – expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti).

V únoru 1861 byly přijata Únorová ústava, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu. V této době jsou kraje zrušeny a nahrazuje je 76 „smíšených“ okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc).

V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla ústava zrušena a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová Prosincová ústava liberálního ducha, ale bez federalistického pojetí. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně. O další tři roky později došlo opět k reformě okresů; jejich počet se snížil na 30 a doplnilo je 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a Kroměříž). Do roku 1908 vznikly další 4 okresy. Toto uspořádání s malými změnami trvalo až do roku 1928.

Území okresů se dále členilo na soudní okresy (některé z nich byly rozděleny mezi 2 i více politických okresů). Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství včele s hejtmanem.

V letech 1918–1939

Roku 1918 se Morava jako Země moravská stala součástí Československa, přičemž 29. a 30. října vyhlásili němečtí poslanci v pohraničí autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. Na území Moravy zasahovaly tyto celky:

Československo obnovilo územní integritu s těmito celky bleskovou vojenskou akcí, při níž byly během prosince 1918 prakticky bez odporu obsazeny a přestaly existovat.

Se vznikem Československa zanikla podle ústavy Československé republiky autonomie Moravy a byl zrušen zemský sněm, Moravě však zůstala omezená samospráva. Tatáž ústava také předpokládala nové administrativní členění státu na menší župy, které by nahradily stávající členění na země. Župy pak zřídil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. V případě Moravy jejich hranice nerespektovaly stávající hranici Moravy a Slezska, zatímco moravská hranice s Čechami i Slovenskem měla být nadále respektována. Župní zřízení však lidová strana (silná hlavně na Moravě) a zejména národní demokracie odmítaly a také v jiných stranách byli jejich moravští poslanci (narozdíl od slezských a slovenských) proti tomuto uspořádání. Místní tisk poukazoval na to, že by Morava jako historický útvar se staletou tradicí zanikla.

Neuskutečněný návrh na rozdělení Moravy a Českého Slezska na župy z roku 1920
Země Moravskoslezská (vyznačena zeleně, žlutě a červeně) na mapě dnešního Česka

Definitivní ústava (1920) rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu, a potvrdila neexistenci zemských sněmů. V čele Moravy nadále stál zemský výbor a Zemská správa politická (zemský úřad) v jejíž čele stál prezident Zemské správy politické.

31. července 1920 byla k ČSR připojena malá část Dolních Rakous (Valticko a území jižně od Lanžhotu – tzv. Dyjský trojúhelník) a začleněna do moravských politických okresů. Na zač. r. 1925 byla pak převedena osada Nedvězíčko do Čech.

Pro vzrůstající odpor byla realizace župního zákona v české části republiky stále odkládána, až byla nakonec roku 1927, po vlně protestů a petičních akcí, opuštěna myšlenka nahradit historické země župami. Zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ se pak s účinností od 1. prosince 1928 stala Morava částí nově zřízené země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území Československa dělilo. Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků (v případě župního zřízení by totiž v obou slezských župách měli Němci naprostou většinu). Centrem nově zřízené Země Moravskoslezské se stalo Brno, v němž sídlil Zemský úřad pro zemi Moravskoslezskou a šedesátičlenné zemské zastupitelstvo v čele se zemským prezidentem, jenž stál zároveň včele dvanáctičlenného zemského výboru. Nejvyšším článkem územní samosprávy byla zemská samospráva. Zároveň se vznikem země Moravskoslezské došlo na území bývalé země Moravské také k úpravě správního členění v podobě odebrání postavení statutárního města Jihlavě, Kroměříži, Uherskému Hradišti a Znojmu. Území těchto měst byla spojena s politickými okresy, které je dosud obklopovaly. Zároveň došlo k zániku dosavadních Moravských enkláv ve Slezsku jakožto specifického správního území. Na území bývalé země Moravské tak nyní existovalo 36 politických okresů (v říjnu 1935 pak přibyl nový politický okres Zlín) a statutární města Brno a Olomouc.

Mnichovskou dohodou z roku 1938 byly z Moravskoslezské země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do německé župy Sudetenland, menší část – Hlučínsko – se stala součástí pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Sudetoněmeckých území, a od 15. dubna 1939 do Zemského hejtmanství Dolní Podunají, které bylo 1. května 1939 přeměněno v říšskou župu Dolní Podunají).

Správní dělení Země moravskoslezské 1938

Německá okupace

15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen nacistickým Německem a 16. března začleněn do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí byl až do osvobození. Už předtím, v dubnu t.r. (tedy ještě za formálně nezávislého Česko-Slovenska) započala na Moravě výstavba německé exteritoriální dálnice Vídeň - Vratislav, jež měla, mimo jiné, napomoci rychlejší germanizaci Moravy.

K 1. listopadu 1940 protektorátní vláda svým nařízením č. 388/1940 „O některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně“ připojila k zemi Moravskoslezské některé okrajové oblasti východních a jihovýchodních Čech v oblasti Českomoravské vrchoviny. Důvodem pro tyto změny byl především tlak obyvatelstva německého ostrůvku na Jihlavsku [20]. Jednalo se o soudní okresy Polná, Štoky (k němuž byla připojena východní část soudního okresu Německý Brod), které byly začleněny do politického okresu Jihlava; soudní okres Přibyslav (k němuž byla připojena i severovýchodní část soudního okresu Německý Brod), který byl začleněn do politického okresu Nové Město na Moravě; protektorátní část politického okresu Jindřichův Hradec, který byl začleněn k nově zřízenému politickému okresu Telč (okresní úřad sem byl přeložen z Dačic, které sice ještě náležely k protektorátu, ale byly těsně u jeho hranic); a jihovýchodní část politického okresu Polička, která byla v rámci Moravy začleněna do soudního okresu Kunštát v politickém okrese Boskovice.

Koncem dubna 1942 byly práce na výše zmíněné exteritoriální dálnici přerušeny a již nikdy se nepokračovalo v její výstavbě. Během protektorátu prováděli nacisté na území Moravy organizovaný útisk a terorizování obyvatelstva. Brzy po obsazení zbytku českých zemí byly vypáleny například synagogy v Brně, Jihlavě a Olomouci. Po uzavření českých vysokých škol koncem roku 1939 byla řada vysokoškolských budov a kolejí přeměněna na věznice (například Kounicovy koleje v Brně) nebo úřadovny Gestapa (například budova Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně).

V letech 1945–1948

Po osvobození došlo k obnovení země Moravskoslezské a jejího původního členění na politické okresy ke stavu ze září 1938. Odchylkou od původního stavu bylo nové statutární město Moravská Ostrava (od roku 1946 Ostrava), vzniklé jako městský okres roku 1941, dále uznání protektorátní vládou provedeného začlenění téměř celého soudního okresu Frýdku a nepatrné části soudního okresu Moravská Ostrava do politického okresu Místek a městysu Líšně ke statutárnímu městu Brnu, a obnovení postavení statutárního města Opavě spojené s připojením 3 sousedních obcí k městu k 1. lednu 1946[21]. V reakci na požadavek obnovení slezské samosprávy došlo ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek.

Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946, získali komunisté vliv také v zemi Moravskoslezské. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro zemi Moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek, čímž se stal zemský národní výbor podstatně poslušnějším nástrojem převážně komunistické československé vlády.

Období po r. 1948

Po únoru 1948 začal nový komunistický režim pracovat na správní reorganizaci Československa. Výsledkem bylo, kromě jiného, zrušení zemského zřízení a rozčlenění republiky na kraje. Podobu krajského zřízení schválila vláda republiky v listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky změny odsouhlasilo a zavedlo úplnou centralizaci správního aparátu.

1. ledna 1949 bylo území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které s výjimkou slovenské hranice nerespektovaly dřívější historické hranice zemí. Země Česká i Moravskoslezská tak zmizely z mapy Československa jako správní celky. Země Moravskoslezská byla rozdělena na kraj Brněnský, Gottwaldovský, Jihlavský, Olomoucký a Ostravský; několik obcí se stalo součástí kraje Českobudějovického a Pardubického. Nejvíce zemské hranice nerespektoval kraj Jihlavský, zasahující hluboko do Čech.

9. dubna 1960 Národní shromáždění schválilo zákon o reorganizaci územní správy, jímž se rušilo členění platné od roku 1949. Vstoupil v platnost 1. července 1960 a výrazně se jím snižoval počet krajů, přičemž ani nové rozdělení nekopírovalo historické hranice. Na základě této reformy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský (jehož součástí se stala i osada Jobova Lhota, historicky patřící k Čechám) a Severomoravský, zatímco území na severozápadě Moravy a okolí Svitav a Moravské Třebové bylo začleněno do kraje Východočeského (roku 2000 bylo začleněno do kraje Pardubického) a území na jihozápadě Moravy (Dačicko) ke kraji Jihočeskému. S výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, které nyní náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina), bylo toto území po roce 2000 přičleněno ke kraji Budějovickému, dnes Jihočeskému.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené Společnosti pro Moravu a Slezsko podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky“, která se měla stát trojdílnou federací tří rovnoprávných státoprávních subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Návrh však přijat nebyl a stát byl uspořádán federativně na národnostním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, již tvořili poslanci z Čech, Moravy i Slezska.

Federální shromáždění dne 9. května 1990 přijalo usnesení, které odsoudilo zrušení Země Moravskoslezské a vyslovilo v něm pevné přesvědčení, že „nové ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví“[22]. Poslanci moravských politických stran zvolení v prvních svobodných volbách předložili návrh zákona na obnovení zemského zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu Občanské fórum, jej však ve výborech zamítlo. Zejména počátkem 90. let pak proběhly ještě další snahy o obnovu Moravy jako autonomní země, ty však vyšly naprázdno. Československo se roku 1992 rozpadlo a roku 1997 došlo k úpravě česko-slovenské státní hranice, čímž se některé moravské pozemky včetně osady U Sabotů staly součástí Slovenska.

1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který vytvořil na území České republiky 14 krajů (územních samosprávných korporací), jež opět nerespektují historické zemské hranice.

Znak a vlajka

Polepšený znak Moravy (1462)


Znakem Moravského markrabství byla od druhé pol. 13. století červenostříbrně šachovaná orlice se zlatou zbrojí a korunkou položená na modrý štít. Na základě erbovního listu císaře Fridricha III. z r. 1462, vydaného na znak vděčnosti za vojenskou pomoc Jiřího z Kunštátu a Poděbrad byl znak na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé polepšen změnou stříbrného šachování na zlaté. Toto polepšení však český král jakožto lenní pán neuznal a nepřijal jej ani zemský sněm. Až r. 1628 bylo potvrzeno Ferdinandem II. (v souvislosti s vydáním Obnoveného zřízení zemského a snahou o definitivní ustavení habsburského rodu jako dědičného pána země). Následně byly používány obě barevné varianty. Moravský zemský sněm z roku 1848 („selský sněm“) se usnesl na používání zlatočerveného šachování, což potvrdilo r. 1849 i 1888 Ministerstvo vnitra. Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování a to až do 1915, kdy bylo ve středním znaku změněno na zlatočervené. Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.

Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny (Jihočeský kraj, i když zahrnuje část historického mor. území, ve svém znaku orlici nemá). Jihomoravský kraj kromě stříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu moravské orlice, která je umístěna ve čtvrtém poli. Stříbrnočervená orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.

Vlajka Moravy – schválena též sněmem z r. 1848 – byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl žlutý a dolní červený. Barvy vlajky byly odvozeny ze zlatočervené varianty šachování moravské orlice. Používala se do konce 1. sv. války a to především moravskými Němci. Československá republika používání zemských vlajek zrušila.

Vlajka Moravy je barvami, uspořádáním i poměrem stran totožná s nynější vlajkou hlavního města Prahy.

Reference

  1. Statistický lexikon obcí v republice Československé II.: Země Moravskoslezská. Statistický lexikon obcí v zemi Moravskoslezské. Praha : Ministerstvo vnitra a St. úřad statistický, 1935
  2. ŠRÁMEK, Rudolf, MAJTÁN, Milan, Lutterer, Ivan: Zeměpisná jména Československa, Mladá fronta (1982), Praha, str. 202.
  3. ČAPKA, František: Morava, edice Stručná historie států, Libri (2003), Praha, ISBN 80-7277-186-8, str. 132.
  4. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 43.
  5. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 39 a 40.
  6. ŽEMLIČKA, Josef, Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 347.
  7. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 348.
  8. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 318.
  9. MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310-1423), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1999), ISBN 80-7106-363-0, str. 53.
  10. ČAPKA, František, Morava, edice Stručná historie států, Libri (2003), Praha, ISBN 80-7277-186-8, str. 120.
  11. MUSIL, František: Kladsko, edice Stručná historie států, Libri (2007), Praha, ISBN 978-80-7277-340-4, str. 157.
  12. perský kupec Abú Omar ibn Rusta to zaznamenal ve svém díle Kniha vzácných drahokamů (viz článek J. Galatíka Co napsal ibn Rusta o králi Svatoplukovi a jeho městě na stránkách Slované.cz)
  13. Termín je novodobého původu (vymyslel ho a uvedl ve známost až František Palacký); dobový latinský název těchto celků byl partes („díly“)
  14. Vedou se spory o to, zda šlo o starou, původní moravskou nobilitu, přeživší ještě z dob Velké Moravy (což zastával zejména L. E. Havlík), či zda to byli beneficiáři a hradští úředníci přišlí na Moravu z Čech spolu s Břetislavem.
  15. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 318.
  16. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 319 a 320.
  17. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 323.
  18. Sága moravských Přemyslovců, Brno 2006, str. 25; Jaroslav Mezník: Lucemburská Morava, Praha 1999, str. 52-3.
  19. VÁLKA, J.: Dějiny Moravy, 2. díl. Morava reformace, renesance a baroka. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 1996. s. 128 - 129
  20. Dějiny Moravy 4. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004. ISBN 80-7275-044-5. Kapitola Život v protektorátu, s. 185. (čeština) 
  21. http://is.muni.cz/th/145986/ff_b/Vytisk-Opava1945-48.pdf
  22. http://psp.cz/eknih/1986fs/slsn/usneseni/u0212.htm

Související články

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Morava
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Morava
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace