Východní fronta (druhá světová válka)

Z Multimediaexpo.cz

Fotografická koláž:1. Sovětský tank v Berlíně, poblíž Braniborské brány. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti Ukrajinským židům
Východní fronta od zahájení operace Barbarossa po listopad 1942.
Východní fronta srpen - prosinec 1944
východní fronta leden - květen 1945

Východní fronta druhé světové války vznikla napadením Sovětského svazu nacistickým Německem (operace Barbarossa) a zanikla kapitulací Německa. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v Evropě a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců.

Východní fronta byla otevřena 22. června 1941, kdy Německo přepadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. 23. června vyhlásilo válku SSSR Slovensko, o čtyři dny později se na podkladě incidentu zorganizovaném Němci připojilo Maďarsko. 4. července se k útoku na SSSR přidalo i Rumunsko a v srpnu Itálie. Němci v září oblehli Leningrad a útok poté vyvrcholil bitvou o Moskvu. 6. prosince 1941 však přešla sovětská vojska do protiútoku a německé plány na dobytí klíčových měst a porážky SSSR do konce roku 1941 se neuskutečnily.

Na jaře roku 1942 byly boje obnoveny, německá letní ofenzíva začala 28. června a německá vojska postoupila k Stalingradu, na Kavkaz a obsadila Krym. V září začala bitva o Stalingrad, které se na německé straně účastnilo milión a na straně sovětské půldruhého miliónu vojáků. Skončila 30. ledna 1943 kapitulací obklíčené německé armády polního maršála Pauluse. Poté Rudá armáda započala postup na Kursk, Charkov a Rostov na Donu. V březnu zahájily německé jednotky protiofenzívu, při které dobyly Charkov zpět. V tomto období do bojů poprvé zasáhla československá vojska, která byla spojenci Sovětů v boji proti Německu. 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, a začala tak bitva v Kurském oblouku, která vyvrcholila 12. července u Prochorovky největší tankovou bitvou v dějinách lidstva. Protiútokem u Kurska zahájila sovětská vojska operaci Kutuzov, která pokračovala tažením k řece Dněpr, kterou Adolf Hitler považoval za nedobytný východní val. V září 1943 však sovětská vojska na několika místech řeku Dněpr překročila a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk Kyjev.

Útok na německé jednotky v okolí Leningradu v lednu 1944 prolomil blokádu města, která trvala téměř 900 dní. Počátkem roku byly v SSSR zformovány polské vojenské jednotky, které se tak vedle čs. jednotek staly dalším spojencem Sovětského svazu. V den výročí napadení SSSR Německem 22. června zahájila Rudá armáda operaci Bagration. Této velké letní ofenzívy, jejíž součástí byla i lvovsko-sandoměřská operace, se účastnilo na sovětské straně 3 600 000 a na německé straně 1 700 000 vojáků, takže šlo o největší vojenskou operaci druhé světové války. Koncem srpna se uskutečnila jašsko-kišiněvská operace, při níž sovětská vojska pronikla do Moldávie a do Rumunska; to uzavřelo se SSSR mír a jeho vojska se přidala na sovětskou stranu. Do konce roku 1944 obsadila Rudá armáda Bulharsko, které bylo německým spojencem, pomohla osvobodit Jugoslávii a pronikla na území Maďarska a východního Pruska.

12. ledna 1945 zahájili Sověti viselsko-oderskou operaci a den poté konečnou fázi útoku na východní Prusko. Rudá armáda postupovala v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, na jaře pronikla do Rakouska a na Moravu. 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky 2. května 1945. 8. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti zástupců SSSR, USA, Velké Británie a Francie oficiální kapitulační akt, ovšem některé jednotky německých vojsk v Čechách a v Rakousku kladly odpor až do druhé dekády měsíce května, kdy zazněly poslední výstřely na východní frontě 2. světové války v Evropě.

Obsah

Předehra

Již v roce 1940 nařídil Adolf Hitler zpracovat plán útoku na Sovětský svaz, který dostal název „Operace Barbarossa.“ Stalin zprávám o chystaném útoku odmítal věřit a dělal vše, aby Adolfa Hitlera, s nímž měl uzavřený pakt o neútočení, nevyprovokoval.[1] Byl si totiž vědom toho, že Sovětský svaz nebyl na válku zcela připraven, a to i přesto, že jeho lidský potenciál, surovinové i průmyslové zdroje byly obrovské. Rudá armáda však byla oslabena Stalinovými čistkami, při nichž na popravištích nebo v gulazích skončilo přes 30 000 důstojníků.[1]

Vojenské jednotky nebyly plně přezbrojeny na moderní techniku (dokončení vyzbrojovacího programu bylo plánováno až na rok 1943). To se odrazilo již ve válce proti Finsku, kdy početnější a lépe vyzbrojená Rudá armáda dokázala Finy v Zimní válce porazit až po půlročních bojích a poměrně vysokých ztrátách.

Útok na Sovětský svaz

Podrobnější informace naleznete v článku: Operace Barbarossa.
Zajatí sovětští vojáci

22. června 1941 zaútočila vojska nacistického Německa a jeho satelitů Finska, Maďarska, Rumunska a Slovenska a za účasti expedičních sborů Itálie, Chorvatska a Španělska. Útočící vojska měla k dispozici přes 3,6 miliónu vojáků, 50 000 děl a minometů, 3600 tanků a samohybných děl a 2700 bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti vydal až několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útok sovětská vojska zaskočil. Stalin na útok v prvních dnech nereagoval a odmítal komunikovat s vedením sovětské armády. Teprve 30. června vznikl pod Stalinovým velením Státní výbor obrany a Stalin oslovil občany Sovětského svazu k obraně, přičemž střetnutí označil jako Velkou vlasteneckou válku. Mezitím se německé armádě podařilo zničit značnou část sovětského letectva a způsobit sovětské armádě obrovské ztráty. Nejvyšší sovětský představitel opět veřejně vystoupil 3. července 1941, vyzval občany k semknutí všech národů SSSR kolem ozbrojených sil a zdůraznil, že německá armáda není neporazitelná.

Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:

  • evakuace obyvatel a zařízení průmyslových závodů do východních oblastí země,
  • přechod průmyslové výroby na válečnou výrobu,
  • organizování partyzánského boje.

Rychlý postup německých jednotek trval do poloviny července 1941. V tomto období byla obsazena většina nejzápadnější části SSSR. Postupně ale ofenzíva německé armády slábla a byla zastavena před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna útočník přeskupil sily a odklonil směr hlavního útoku na jih. Zároveň pronikl k Leningradu, který byl v září obklíčen Němci z jihu a Finy ze severu. Blokáda druhého největšího sovětského města poté trvala 900 dní.[2]

Nacisté vraždí ukrajinské Židy (1942)

30. září zahájili Němci „operaci Tajfun“, bitvu o Moskvu. Na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. 15. října byly sovětské obranné linie proraženy a některé vládní úřady byly evakuovány do Kujbyševa. Stalin jmenoval velitelem Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 7. listopadu na Rudém náměstí v Moskvě proběhla tradiční vojenská přehlídka, při níž tentokrát defilovali vojáci frontových útvarů, kteří pochodovali přímo na frontu, vzdálenou již jen 25 km od předměstí Moskvy. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do mohutného protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150–300 km na západ[3]. Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, který ale navzdory dílčím úspěchům ještě vývoj války zvrátit nedokázal.

Poprava zajatých partyzánů

Sovětský svaz však postupně obnovil chod evakuovaných továren, USA a Velká Británie mu dodávaly zbraně, stroje a materiál. Ačkoliv se v celkovém objemu válečné výroby SSSR jednalo jen o asi 10 %, šlo o dodávky, které Rudá armáda a sovětský průmysl nutně potřebovaly. Lid hnala do boje i do práce kromě samotné německé agrese i touha po pomstě za brutální teror, jehož se okupanti dopouštěli na okupovaných územích. Při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem a komunisty. Hitler toho nevyužil, neboť si byl jist vítězstvím tak jako tak, a chtěl vítězství jen pro sebe. Zakrátko titíž občané jako svědci nesmírného množství válečných zločinů začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida z části vysvětluje motivaci pozdějších zločinů sovětských vojáků a jejich spojenců na německých civilistech a zajatcích.[1]

V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze okupovaného území Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin, přičemž počet partyzánů v době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činil zhruba 250 000 bojovníků.[4] Partyzáni způsobovali nejen velké ztráty při zásobování německé armády a vázali statisíce německých vojáků a policistů, ale pomáhali likvidovat dopravní infrastrukturu v německém týlu, a tak ztěžovat přesuny německých vojsk.[1]

Obrat ve válce

Východní fronta, srpen 1943 až prosinec 1944

V květnu 1942 se rozhořely boje kolem Charkova, při nichž byla Rudá armáda nucena ustoupit. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu jižním směrem na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz. Bitva o Stalingrad začala 13. září a boje o město trvaly dva měsíce. 19. listopadu zahájila Rudá armáda protiútok, kterým obklíčila 300 000[5] německých vojáků a započala obrat ve válce. 1. ledna 1943 sovětská vojska zahájila ofenzívu na osvobození Kavkazu a do konce ledna zlikvidovala stalingradský kotel, přičemž zajala 90 tisíc německých vojáků včetně polního maršála Pauluse. Počátkem února zahájila Rudá armáda ofenzívu, při níž byla osvobozena města Kursk, Charkov a Rostov na Donu. Útok byl zastaven protiofenzívou ve druhé polovině února, které vzdoroval i 1. československý samostatný polní prapor, který svedl s Němci bitvu u Sokolova. 15. března německá armáda dobyla město Charkov zpět.

Fronta se na několik měsíců stabilizovala a obě strany sbíraly síly k rozhodující bitvě. Ta vypukla 5. července 1943, kdy německá armáda zahájila operaci Citadela, která vešla do dějin jako bitva u Kurska. Sovětská armáda vybudovala v kurském výběžku mohutná obranná postavení, o která se německý útok roztříštil. 12. července se u vsi Prochorovka odehrála největší tanková bitva v dějinách. Po ní přešla Rudá armáda do protiútoku, nazvaném Operace Kutuzov - v prostoru Orlu, Belgorodu a Charkova vyrovnala frontu a definitivně převzala strategickou iniciativu do svých rukou. V září překročila sovětská vojska v bitvě o Dněpr na několika místech širokou řeku Dněpr, již Němci považovali za svůj „východní val“. 2. října Operace Suvorov osvobodila Smolenskou oblast a Rudá armáda postupovala k Vitebsku, Orše a Mogilevu. 6. listopadu bylo dobyto ukrajinské hlavní město Kyjev. Této bitvy se účastnila i 1. československá samostatná brigáda.

Porážka Neměcka

Osvobození Minska 1944

Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu, zmítanou neschopností vedení, nedostatkem vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet vojenské techniky, jejíž kvalita neustále stoupala, a přijímal významné dodávky od Velké Británie a USA.[6] Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli frontoví nižší důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Pravomoci politruků, kteří neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, byly značně okleštěné. Mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 rozsáhlé tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Německa.

Počátkem roku 1944 probíhala Žytomyrsko-berdyčevská operace, které se účastnili i vojáci 1. československé samostatné brigády. Ti se s úspěchem účastnili i navazující Korsuň-ševčenkovské operace. 14. ledna 1944 byla zahájena Leningradsko-novgorodská operace, při níž byla prolomena blokáda Leningradu a Němci byli zahnáni na jihozápad. 9. května byla osvobozena Sevastopol. 22. června zahájila Rudá armáda jednu z největších bitev 2. světové války - operaci Bagration, při níž obklíčila a zničila celou německou skupinu armád Střed, pronikla na severu na území Polska a k hranicím východního Pruska, na jihu k hranicím Slovenska, Maďarska a Rumunska. 20. srpna začala Jasko-kišiněvská operace, jež rozbila německá a rumunská vojska v Moldávii a Rumunsku. Během deseti dnů bylo Rumunsko poraženo, jeho fašistická vláda svržena a nově dosazená vláda se přidala na stranu Sovětů. Sovětská vojska měla otevřené dveře do Bulharska, Jugoslávie a do Maďarska.

Pouliční boje v Budapešti

8. září 1944 byla zahájena Karpatsko-dukelská operace, jejímž cílem měla být podpora Slovenského národního povstání a rychlé obsazení Slovenska. V září obsadila Rudá armáda prakticky bez boje dalšího člena fašistického tábora Bulharsko a pokračovala v útoku na území okupované Jugoslávie, která byla osvobozena v průběhu října vojsky 3. ukrajinského frontu a Jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou. 23. října vstoupila Rudá armáda na území Maďarska a téhož dne prorazila německou obranu na hranicích východního Pruska, čímž vstoupila na vlastní území Velkoněmecké říše. Na podzim probíhala ofenzíva v Pobaltí, kde byla odříznuta německá skupina armád Nord.

12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda Viselsko-oderskou operaci, při níž během 14 dnů postoupila o 700 km až k Odře. 13. ledna začala konečná fáze útoku na východní Prusko, která skončila až 25. dubna dobytím Královce. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu v rámci Bratislavsko-brněnské operace a Ostravské operace na Moravu. Dne 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky dne 2. května 1945. 8. května byl v Berlíně podepsán kapitulační akt za přítomnosti všech zástupců protifašistické koalice. 9. května pronikly jednotky Rudé armády do Prahy a v Čechách likvidovaly ohniska odporu až do 11. května.

Ztráty a strádání

Vítězství ve Velké vlastenecké válce znamenalo pro sovětský lid obrovské zadostiučinění po letech ponížení, teroru, odříkání a ztráty nejbližších. Vždyť počet obětí byl největší ze všech států, které se účastnily druhé světové války. Jejich přesné číslo se nikdy nedalo zcela objektivně zjistit, dle oficiálních statistik činily sovětské ztráty 19,7 miliónu osob, z toho 12 milionů civilistů (v tom 1 mil. obětí židovského holocaustu).

Ohromné ztráty sovětských vojáků byly nejen důsledkem toho, že Sovětský svaz nesl hlavní tíhu bojů v Evropě, ale částečně i důsledkem chybných Stalinových rozhodnutí. Armáda byla oslabena čistkami z konce 30. let a v prvních dvou letech války vedla zastaralá vojenská doktrína k nesmyslným obětem i tam, kde to nebylo nutné. V druhé polovině války se již vojenští velitelé většinou naučili své vojáky šetřit, ale byly tu rozkazy Stalina, který si přál určitá města a oblasti osvobodit v daném termínu (např. při příležitosti nějakého výročí), a pak šly obavy o nadměrné ztráty stranou. Lidé na okupovaných územích strádali, probíhala zde genocida Židů a dalších skupin obyvatelstva, část obyvatel byla posíláni na nucené otrocké práce do nacistického Německa, mladé ženy byly násilím odvlékány do veřejných domů pro německé vojáky atd.[1] Na okupovaném území byly německou armádou napáchány obrovské škody, německá vojska uplatňovala taktiku spálené země, při níž bylo ukradeno to, co se dalo odvézt, vše ostatní bylo zničeno. V důsledku bojů a strádání tak většina sovětských rodin ztratila někoho blízkého a obrovské množství lidí přišlo o střechu nad hlavou i o majetek. Došlo k masivnímu přesunu zbrojní výroby i osob do východních částí Sovětského svazu, kde vznikly obrovské výrobní komplexy, podřízené válečné výrobě. Zde lidé pracovali 12–16 hodin denně 7 dnů v týdnu.

Související články

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  2. http://www.saint-petersburg.com/history/siege.asp
  3. http://www.serpukhov.su/dima/war/eng/ekontr.htm
  4. WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.  
  5. http://www.vectorsite.net/twsnow_08.html
  6. http://www.feldgrau.com/econo.html

Literatura

Protiútok Rudé armády u Moskvy
  • WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.
  • MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.
  • LUCAS, James. Válka na východní frontě : 1941–1945. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1997. 338 s. ISBN 80-7191-258-1.
  • CARELL, Paul. Operace Barbarossa. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1996. 516 s. ISBN 80-7191-049-X.
  • Druhá světová válka : stručné dějiny. Redakce Pavel Andrejevič Žilin, Jevgenij Michajlovič Žukov. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1985. 506 s.
  • ISRAELJAN, Viktor Leonovič. Dějiny 2. světové války 1939–1945. [s.l.] : [s.n.], 1978–1984.
  • RAUSS, Erhard; VON GREIFFENBERG, Hans; ERFURTH, Waldemar. Válka jako peklo : němečtí generálové vypovídají o východní frontě. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1998. 258 s. ISBN 80-206-0550-9.
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Dějiny druhé světové války. 1. vyd. Brno : Jota, 2000. 776 s. ISBN 80-7217-117-8.
  • BULLOCK, Alan. Hitler a Stalin : paralelní životopisy. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1995. 1029 s. ISBN 80-85831-51-1.
  • JORDAN, David; WIEST, Andrew. Atlas druhé světové války : fakta o bojových střetnutích na všech frontách. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. 256 s. ISBN 80-7360-273-3.
  • BARBIER, M. K.. Kursk : největší tanková bitva světových dějin. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 176 s. ISBN 80-7360-124-9.

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Východní fronta (druhá světová válka)
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Východní fronta (druhá světová válka)
Velké kampaně a střetnutí druhé světové války

Druhá čínsko-japonská válka • Invaze do Polska • Druhá bitva o Atlantik • Zimní válka • Operace Weserübung • Bitva o Francii • Bitva o Středozemní moře • Bitva o Británii • Balkánské tažení • Druhá světová válka v Africe • Východní fronta • Pokračovací válka • Sovětsko-japonská válka • Válka v Tichomoří • Druhá světová válka v jihovýchodní Asii • Italské tažení • Západní fronta

Operace a bitvy na východní frontě druhé světové války

Operace Barbarossa Obrana Brestské pevnosti Bitva u Białystoku a Minsku Bitva u Brodů Bitva u Smolenska Bitva o Kyjevský kotel Bitva před Moskvou Pokračovací válka Obležení Leningradu Bitva o Sevastopol Bitva o Rostov Kerčsko-feodosijská operace Děmjanský kotel Druhá bitva o Charkov Operace Blau Bitva u Voroněže Bitva o Ržev Bitva o Kavkaz Bitva u Stalingradu Operace Uran Operace Saturn Bitva o Velikije Luki Operace Mars Mansteinova jarní ofenzíva Bitva u Sokolova Bitva u Kurska Operace Kutuzov Operace Suvorov Bitva o Dněpr Bitva o Kyjev Žytomyrsko-berdyčevská operace Leningradsko-novgorodská operace Korsuň-ševčenkovská operace Bitva u Kamence Podolského Krymská operace Operace Bagration Bitva v oblasti Tali-Ihantala Lvovsko-sandoměřská operace Jasko-kišiněvská operace Karpatsko-dukelská operace Baltická operace Bělehradská operace Budapešťská operace Viselsko-oderská operace Západokarpatská operace Východopruská operace Bitva u Jasla Boje o Liptovský Mikuláš Východopomořanská operace Operace Jarní probuzení Ostravská operace Hornoslezská operace Bratislavsko-brněnská operace Vídeňská operace Bitva o Berlín Pražská operace