Šamanismus

Z Multimediaexpo.cz

Šamanismus je archaická technika extáze a související náboženské, magické a mystické představy, známá ve většině světových kultur a existující nejspíš už od dob paleolitických lovců a sběračů.[1] Praktikant šamanismu bývá nazýván šaman a mívá pozici prostředníka mezi lidmi a duchy nebo bohy, léčitele, věštce a psychopompa. V dílech některých autorů, hlavně na přelomu 19. a 20. století bylo slovo šaman používáno jako synonymum pro čaroděje či medicinmana, ve skutečnosti se však vyznačuje specifickými rysy které ho od ostatních praktikantů magie odlišují.[2] Dále byly za šamanistické archaické prvky v různých náboženstvích, psalo se například o šamanismu babylónském, ale i zde platí že tato technika má svá specifika a není jedinou formou archaického vztahu k nadpřirozenu. Nepřesností je také označování šamanismu za náboženství.[3]

Obsah

Etymologie

Slovo šaman pochází z evenckého šamán[4] a do evropských jazyků se dostalo přes ruštinu. Nejčastěji bývá vykládáno z pálijského samana, ve významu potulného buddhistického mnicha.[5] Někdy je slovo považováno za evencké ve významu „vědoucí“.[6]

Základní prvky

Šamanismus po celém světě se vyznačuje několika typickými rysy:

  • iniciační nemoc
  • iniciace s usmrcením a vzkříšením zasvěcence
  • šamanský oděv a pomůcky jako jsou hudební nástroje (nejčastěji buben)
  • kosmologie tří světů
  • animismus

Mezi základní schopnosti šamana pak patří:

  • schopnost komunikace s duchy a bohy, dobrými i zlými
  • schopnost opustit tělo a vydat se do jiných světů
  • schopnost vstoupit do transu a mít vize
  • vlastnictví ochranného či pomocného ducha
  • léčení nemocí způsobených zlých duchem či únikem duše
  • schopnost věštění
  • schopnost proměňovat se ve zvířata

Ve většině společností není šaman jediným prostředníkem s nadpřirozeným světem, ale zároveň existuje ještě pozice kněze a čaroděje. Přestože není typickým obětníkem tak při některých obětích hraje důležitou úlohu. Šamanova schopnost komunikace s mrtvými je někdy chápána jako že šaman je sám mrtev.[7] Cesta do jiných světů souvisí s představou kouzelného letu, v kterém hrají úlohu psychopompové jako jsou ptáci či koně. Někdy zas místo toho šaman stoupá do nebes po žebříku. Ke vstupu do extáze, nutné k cestě do jiných světů šaman používá bubnování, zpěv, tanec, entheogeny či jiné metody. Hlavní představou o původu nemocí je „únos duše“ a při léčení tedy šaman duši vyhledá a navrátí to těla nemocného. Jinde to zas bývá vniknutí magického předmětu či posedlost zlým duchem. Většina severoasijských etnik navíc věří že člověk má duší více.[8] Dalším typickým rysem šamana je tajný jazyk, který se naučí během iniciace. Jeho znalost získává buď od starších šamanů nebo od duchů, v některých kulturách existují oba tyto způsoby najednou. Někdy je tento jazyk chápán jako jazyk zvířat či je napodobením zvířecích zvuků. Napodobováním zvířat je způsobem jak se ve zvíře proměnit a spřátelit se s nimi, a je svého druhu návrat do mýtických časů kdy lidé a zvířata žili v míru.[9] V tajném jazyce jsou také zpívány různé popěvky, v některých jazycích jsou přímo slova pro „zpěv“ a „magii“ stejného původu.[10]

Výběr šamanů

Lze rozlišit dva základní typy nástupu na cestu šamana:

  • zdědění šamanského povolání
  • volbou bohů či duchů

Tyto dva způsoby obvykle existují společně, ale existuje mnoho etnik kde dědičnost vůbec neexistuje. Někdy se také člověk může šamanem stát vlastní volbou či volbou klanu, ale takoví jsou považováni za méně mocné než ti kteří šamanskou pozici zdědili či byly vyvoleni.[11] Vyvolení často také probíhá prostřednictvím duší mrtvých šamanů, ale první z nich pak stejně byly vyvoleni bohy. S tím také souvisí rozšířená víra v úpadek šamanismu, vysvětlovaný například pýchou prvního šamana který se chtěl měřit s Bohem či ho odmítl uznat.[12] Znamením vyvolení bohy bývá často iniciační nemoc, projevená psychickou poruchou nebo nehodou. Psychické poruchy byly některými badateli označovány za původce šamanismu, zvláště v arktické oblasti (arktická hysterie), této teorii však odporuje to že v případě iniciační psychické poruchy je šaman tím kdo dokáže svou nemoc ovládnout a uzdravit se.[13] Ve většině kultur je pak šaman fyzicky i duševně normální, nebo okolí dokonce převyšuje. Podstatným rysem šamana je totiž schopnost přivést se do transu vlastní vůlí, vysoká schopnost koncentrace, snášení vyčerpání a dobrá kondice.[14] V jiných případech je cesta k iniciaci zahájena setkání s duší předka, zvířetem či zjevena ve snu.

Iniciace

Chuonnasuan, poslední šaman Oroqenů v červenci 1994

Zasvěcení má dvě roviny:

  • extatickou

Extatická iniciace probíhá podle schématu: utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, a iniciační nemoc je pak prostředkem zajištění zkušeností jako je agónie nebo bezvědomí. Obsahuje většinou motivy rozkouskování těla a jeho obnovy, po které následuje komunikace s bohy, duchy a dušemi mrtvých šamanů.

  • tradiční

K tradiční rovině zasvěcení je nutné předání zkušeností od staršího šamana, který pomůže zasvěcenci ovládnout mystické techniky a naučí ho mytologické a náboženské tradice kmene. Po tomto období někdy následuje formální stvrzení pro společenství, někdy obsahující různé zkoušky.

Šamanští duchové

K šamanovi obvykle náleží duchové, kteří se někdy dělí na ochranné, kteří šamana vyvolili a vzniká s nimi blízký vztah, a pomocné, kteří jsou mu podřízeni. Někdy však tyto kategorie nelze zcela rozlišit. Například u Nanajců je ochranný duch nazýván ayámi, ten vstupuje do jeho těla, přiděluje mu zvířecí společníky a také je jeho nebeskou manželkou. Nebeská manželka šamana je typickým prvkem i u mnohých jiných sibiřských národů. V těchto vztazích se odráží klasický motiv smrtelníka a víly či polobohyně, žárlící na smrtelnou manželku.[15] Tato nebeská manželka nejspíše odráží archaickou představu Velké matky zvířat, která dává lidem právo lovit zvěř a jíst maso.[16] Pomocní duchové mají většinou podobu zvířat, například koně na kterém šaman létá na nebesa. Mohou to být ale také duchové předků, lesa nebo přízraky. Mají navíc funkci psychopompů, kteří doprovázejí šamana do podsvětí a jsou jeho alter egem a jednou z duší, v důsledku čehož šaman umírá když zemřou oni.[17] Typickým pomocným duchem je kůň, protože byl jako psychopomp spojen s pohřební obřady. Umožňuje šamanovi let na nebesa a u některých etnik se používá hůl zakončená koňskou hlavou. Symbolická jízda na koni pak vyjadřuje opuštění těla v transu.[18]

Šamanský oděv a výbava

Sámský šamanský buben

Typickým prvkem šamana je jeho rituální oděv a posvátná výbava, jako je čepec, pas a hudební nástroj, nejčastěji buben. Některá etnika přímo speciální šamanský oděv neznají, ale i u nich existuje specifická šamanská výbava. Například u sibiřských národů je typickou součástí šamanovy výbavy kaftan s železným kroužky a figurkami bájných zvířat, maska (či šátek přes oči), železný nebo kožený pektorál a čepec.[19] Oděv šamana má pak symbolickou funkci a představuje formu mikrokosmu a zároveň je obýván duchy. Oděním se do něj pak šaman opouští světský prostor a vstupuje do duchovního světa. U některých etnik jsou po neúspěšné léčbě pomůcky i oděv zničeny.[20] Železné destičky na oděvu mají chránit před útoky zlých duchů. V jiných případech je oděvem napodobován pták či je použita symbolika kostry, protože kosti jsou často považovány prazdroj života. Nejčastějším šamanskou pomůckou je buben, který šamanovi pomáhá dostat se do středu světa, jelikož mu umožňuje létat. Také je vhodný k přivolání a uvěznění duchů a jako pomůcka k soustředění a dostání se do transu. Buben bývá vytvářen z větve Stromu světa, kterou nechal spadnout Stvořitel, a během jeho „oživování“ vypráví zvíře z jehož kůže byl vytvořen svůj život. U některých etnik je buben nahrazen lukem, který je také používán jako hudební nástroj. V Jižní Americe je používána maraca vyrobená z tykve. Mezi další pomůcky patří masky typické v Americe a jižní Asii, u Evenků a Burjatů pak hůl zakončená koňskou hlavou.[21]

Mytologie a kosmologie

V šamanistických kulturách je typická kosmologie tří světů, nebe, země a podsvětí.[22] Ty jsou propojeny ústřední osou, která mívá podobu stromu, sloupu či hory, a umožňuje bohům sestoupit na zem, mrtvých do podsvětí a také cesty šamanů. Tato cesta je pak formou návratu do mýtického věku kdy lidé mohli vstoupit na nebesa.[23] Zmiňovaným stromem je pak často bříza, jejíž větve se dotýkají nebe a kořeny podsvětí. Ta mívá sedm či devět větví po kterých šaman stoupá. Typickým prvkem náboženství šamanistických kultur je všemohoucí stvořitel sídlící na nebesích, kterým je však deus otiosus, nečinný bůh. V nižších sférách nebes pak sídlí jeho synové či sluhové, zatímco bohyně bývají spíše nevýznamné.[24] Někdy mají šamani také svá vlastní božstva, u Burjatů je jím Teche Sar Manžalaj, který vládne tanci, plodnosti a bohatství. Žije ve Středu světa, kde ho šaman během své extatické cesty navštíví a naváže milostné vztahy s jeho devíti manželkami.

Šamanismus ve světě

Střední a severní Asie

Nanajský šaman z jihovýchodní Sibiře

V střední a severní Asii hrají šamani velice důležitou úlohu v náboženském životě komunity, ale mají jistá omezení. Nejsou obětníky a také za normálních okolností nemají nic společného s narozením, svatbou, smrtí a rituály s nimi spojenými. Jeho funkce je především léčitelská a je také jedinou osobou která bez většího rizika může opustit tělo a vydat se do jiných světů. Mívá i funkci věštce, ale ta přísluší spíše kouzelníkům, nebo také šamankám. Na severu pak důležitost šamanů stoupá. Někde bývají šamani děleni „bílé“ a „černé“ (nebo také „pravé“ a „levé“), ale toto členění vzniklo nejspíše pod vlivem zoroastrismu.[25] U těchto národů je typická představa deus otiosus a o bozích podsvětí se věří že mají blíže lidem a jejich problémům. Šamané však přesto navštěvují horní i dolní svět.

Amerika

Šamanismus u Inuitů má blízko severoasijskému a zaměřuje se na cestu pod mořskou hladinu k Matce Zvířat Sedně, která zajišťuje hojnost zvěře, plodnost žen a dobré počasí. Šaman je obnovitel vztahu kmene k Sedně, který bývá narušován porušením tabu. U severoamerických Indiánů má šaman velmi důležitou úlohu v náboženském životě, nikde však není tato úloha výhradní, zastává ji i kněz, kouzelník (ten provozuje černou magii)[26], ale také každý jednotlivec. Šaman se od nich liší intenzitou své zkušenosti a moci, ale každý Indián může mít ochranného ducha a mystické vize. Od kněze se šaman odlišuje především svou schopností extáze a od čaroděje svou pozitivní rolí. Jeho nejdůležitější úlohou je léčení, ale také magicko-náboženské rituály (např. při společném lovu) a také má moc nad počasím a věštecké schopnosti a dokáže ochránit před černou magií. V některých indiánských kulturách však šamani plní i kněžské funkce Existují také tajné společnosti a mystické kulty jako Midewiwin a Ghost Dance Religion. Ačkoliv vykazují šamanistické prvky, přijímají každého kdo prokáže jisté extatické schopnosti. Často se také objevuje antagonismus mezi těmito bratrstvy a šamany, někteří šamani však do nich přesto vstupují.[27] Šamanismu existuje také v Jižní Americe, kde často šaman splývá s knězem a čarodějem.

Indoevropské národy

U indoevropských národů lze nejzřetelněji pozorovat prvky šamanismu u pohanských Germánů. Bůh Ódin a jeho pověšení na Yggdrasil při kterém získal tajemství run připomíná šamanskou iniciaci. Na svém osminohém koni Sleipnirovi také jezdí do podsvětí a mění se v různá zvířata a jistou podobu se šamanismem vykazuje magie seidhr.[28] U pohanských Řeků byly šamanistické rysy spojovány s Apollónem, který přišel do Řecka ze severu a lítá na šípu. K němu také patří polo-mýtický básník Ariesteás, jehož schopnosti vykazují všechny znaky šamanismu.[29] S Řeckem souvisí také Thrákové, u kterých se zachovalo nejspíše více šamanských tradic, kteří používali kouř z konopí k vyvolání extáze. Mýtický básník Orfeus pocházející z Thrákie má také rysy šamana, přestože vlastní orfismus s šamanismem nic společného nemá. V Indii jsou známi extatikové muni, kteří dokáží v transu vstoupit na nebesa a provádět kouzelný let. Některé takové prvky pak převzala jóga a buddhismus.[30] Dále se v Indii objevuje jistá forma šamanismu u původních obyvatel jako jsou Saórové.

Čína a Tibet

V Číně šamanismus dominoval před nástupem konfuciánství a kněží-šamani wu, mezi nimiž měli převahu ženy, byly ústředními praktikanty magie.[31] Některé šamanistické prvky se pak zachovali v taoismu. Vyskytuje se zde motiv kouzelného letu, ale vůbec motiv posedlosti. Šamanistickým náboženstvím byl také tibetský bön, jehož kněží se dělí na černé a bílé, tvrdí že jsou posedlí bohy a používají bubny. Později byl bön vstřebán lamaismem, o to se pokusil také v Mongolsku, kde však šamanistická tradice přežila.

Šamanismus v současnosti

V současnosti jsou dva nejznámější typy šamanismu sibiřský a severoamerický. Sibiřský šamanismus byl za dob Sovětského svazu vystaven represi a přestože zpočátku údajně používal velice tvrdé metody tak se mu nepovedlo šamany potlačit.[32] V současné době přes vliv moderního světa zde dochází k renesanci šamanismu. Ve USA byly také tradice původních obyvatel zdevastovány a praktikování indiánských náboženství až do 70. let protizákonné.[33] V současné době se však o něj také zvedla vlna zájmu. S adaptací šamanismu do moderního a postmoderního světa vzniká také neošamanismus, často vázaný na hnutí New Age a novopohanství. Velký vliv na něj měl především Carlos Castaneda a jeho kniha Učení dona Juana a Michael Harner a jeho „core šamanismus“. S neošamanismem také souvisí tzv. městský a digitální šamanismus využívající prvky šamanismu spjatého s přírodou k práci z výtvory moderní civilizace.

Reference

  1. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 419.
  2. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8 . s. 24.
  3. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 27.
  4. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 415.
  5. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 415.
  6. http://www.dingir.cz/samanismus_a_neoasamanismus.shtml
  7. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 88.
  8. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 192.
  9. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 95.
  10. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 94.
  11. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 31.
  12. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 76.
  13. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 40.
  14. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 41.
  15. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 83.
  16. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 85.
  17. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 93.
  18. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 393.
  19. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 139.
  20. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 139.
  21. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 140.
  22. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 226.
  23. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 229.
  24. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 29.
  25. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 169.
  26. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 255.
  27. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 272.
  28. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 325.
  29. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 326.
  30. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 336.
  31. ELIADE, Mircea: „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“, Praha : Argo, 1997. ISBN 80-7203-153-8. s. 374.
  32. http://www.dingir.cz/samanismus_a_neoasamanismus.shtml
  33. http://www.dingir.cz/samanismus_a_neoasamanismus.shtml

Externí odkazy