Protektorát Čechy a Morava

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání


Protektorát Čechy a Morava (německy Protektorat Böhmen und Mähren) byla část československého území, od 15. března 1939 do 8.9. května 1945 ilegálně okupovaná nacistickým Německem. Z německého pohledu šlo o autonomní součást Velkoněmecké říše, obsazenou na základě společného prohlášení československé a německé vlády a v důsledku toho, že Československo byl uměle vytvořený stát, vnitřně neschopný existovat a představující ohnisko nestability, ohrožující evropský mír.[1]

Protektorát byl vytvořen 16. března na území českých zemí, zbylém po vynuceném odstoupení Sudet Německu 29. září 1938 a části Těšínska Polsku 30. září 1938 v důsledku Mnichovské dohody. Německé okupační úřady vytvořením názvu „Protektorát Čechy a Morava“ nerespektovaly skutečnost, že kromě zbytku Čech a Moravy byla součástí protektorátu i malá část Slezska (území po pravém břehu Ostravice na Frýdecku a Ostravsku), kde se nacházela i nejvyšší hora protektorátu (Lysá hora v Beskydech).[2]

V tomto zbytku pomnichovského Česko-Slovenska žilo okolo 6,5 milionu obyvatel. 16. září 1940 bylo území protektorátu připojeno k říšskému celnímu území [3].

Obsah

Správní členění

Území protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly územně okleštěné země Česká a Moravskoslezská; součástí protektorátu zůstala malá část území tehdejšího československého Slezska, tvořená tehdejším politickým okresem Frýdek po drobných územních úpravách v důsledku polského záboru v roce 1938).[4] K 1. listopadu 1940 provedla protektorátní vláda svým nařízením č. 388/1940 "o některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně" znatelnou úpravu zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Země se dále členily na oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V letech 1939–1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty.

Správní členění v letech 1939-1942

Brněnští Němci vítají příjezd německého vojska 15. 3 1939
země Česká
České Budějovice politický okres České Budějovice, politický okres Týn nad Vltavou, politický okres Jindřichův Hradec, politický okres Třeboň
Havlíčkův Brod politický okres Chotěboř, politický okres Německý Brod, politický okres Humpolec,

politický okres Kamenice nad Lipou, politický okres Ledeč nad Sázavou, politický okres Pelhřimov, politický okres Vlašim

Jičín politický okres Hořice, politický okres Jičín, politický okres Mladá Boleslav, politický okres Mnichovo Hradiště, politický okres Nová Paka, politický okres Semily, politický okres Jilemnice, politický okres Turnov
Kladno politický okres Beroun, politický okres Kladno, politický okres Louny, politický okres Rakovník, politický okres Slaný
Klatovy politický okres Blatná, politický okres Klatovy, politický okres Přeštice, politický okres Sušice, politický okres Strakonice, politický okres Domažlice
Kolín politický okres Český Brod, politický okres Kolín, politický okres Kutná Hora, politický okres Nový Bydžov, politický okres Nymburk, politický okres Poděbrady, politický okres Čáslav
Hradec Králové politický okres Hradec Králové, politický okres Dvůr Králové nad Labem, politický okres Náchod, politický okres Nové Město nad Metují, politický okres Rychnov nad Kněžnou, politický okres Žamberk
Mělník politický okres Brandýs nad Labem, politický okres Kralupy nad Vltavou, politický okres Mělník, politický okres Roudnice nad Labem
Pardubice politický okres Chrudim, politický okres Vysoké Mýto, politický okres Litomyšl, politický okres Pardubice, politický okres Polička
Plzeň politický okres Hořovice, politický okres Kralovice, politický okres Plzeň, politický okres Rokycany,
Praha politický okres Jílové u Prahy, Hlavní město Praha, politický okres Praha-venkov-jih, politický okres Praha-venkov-sever, politický okres Říčany
Tábor politický okres Benešov, politický okres Milevsko, politický okres Příbram, politický okres Písek, politický okres Sedlčany, politický okres Tábor
země Moravská
Brno politický okres Brno-venkov, Zemské hlavní město Brno, politický okres Kyjov, politický okres Hodonín, politický okres Tišnov
Jihlava politický okres Dačice, politický okres Velké Meziříčí, politický okres Jihlava, politický okres Moravské Budějovice, politický okres Nové Město na Moravě, politický okres Třebíč
Kroměříž politický okres Holešov, politický okres Kroměříž, politický okres Valašské Meziříčí, politický okres Vyškov
Moravská Ostrava politický okres Místek, politický okres Frýdek, politický okres Moravská Ostrava
Olomouc politický okres Hranice na Moravě, politický okres Olomouc-venkov, Statutární město Olomouc, politický okres Přerov
Prostějov politický okres Boskovice, politický okres Litovel, politický okres Prostějov
Zlín politický okres Uherský Brod, politický okres Uherské Hradiště, politický okres Vsetín, politický okres Zlín

Správní členění v letech 1942-1945

země Česká
České Budějovice politický okres České Budějovice, politický okres Humpolec, politický okres Ledeč nad Sázavou, politický okres Pelhřimov, politický okres Tábor, politický okres Třeboň
Hradec Králové politický okres Chrudim, politický okres Vysoké Mýto, politický okres Jičín, politický okres Hradec Králové, politický okres Dvůr Králové nad Labem, politický okres Litomyšl, politický okres Náchod, politický okres Nový Bydžov, politický okres Nymburk, politický okres Pardubice, politický okres Rychnov nad Kněžnou, politický okres Semily
Plzeň politický okres Klatovy, politický okres Kralovice, politický okres Plzeň (od roku 1942 rozdělen na politický okres Plzeň-venkov a Statutární město Plzeň), politický okres Písek, politický okres Sušice, politický okres Strakonice, politický okres Domažlice
Praha politický okres Benešov, politický okres Beroun, politický okres Český Brod, politický okres Brandýs nad Labem, politický okres Mladá Boleslav, politický okres Kladno, politický okres Kolín, politický okres Louny, politický okres Mělník, politický okres Příbram, politický okres Praha-venkov-sever, politický okres Praha-venkov-jih, Hlavní město Praha, politický okres Rakovník, politický okres Roudnice nad Labem, politický okres Slaný, politický okres Sedlčany, politický okres Čáslav
země Moravská
Brno politický okres Boskovice, politický okres Brno-venkov, Zemské hlavní město Brno, politický okres Kyjov, politický okres Hodonín, politický okres Uherský Brod, politický okres Uherské Hradiště, politický okres Vyškov, politický okres Zlín
Jihlava politický okres Velké Meziříčí, politický okres Jihlava, politický okres Moravské Budějovice, politický okres Nové Město na Moravě, politický okres Třebíč
Moravská Ostrava politický okres Frýdek, politický okres Kroměříž, politický okres Litovel, Statutární město Moravská Ostrava, politický okres Hranice na Moravě, politický okres Olomouc-venkov, Statutární město Olomouc, politický okres Přerov, politický okres Prostějov, politický okres Valašské Meziříčí, politický okres Vsetín

Hospodářské důsledky německé okupace

Potravinové lístky
Protektorátní koruna - lícová strana

Odpor obyvatelstva proti německé okupaci v roce 1939

Národní pouť na Budči v létě roku 1939, která přerostla v manifestaci proti německé okupaci českých zemí

Spontánní reakce na okupaci byla zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká. Šířil se bojkot všeho německého, poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily se anekdoty. Byly bojkotovány německé filmové týdeníky, projevoval se nesouhlas při promítání v kinech i při divadelních představeních. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp 30. dubna 1939, které se zúčastnilo 90 tisíc lidí, v květnu následovaly akce s protiněmeckými vystoupeními v Praze v chrámu Sv. Víta, u hrobu F. Palackého, při převozu těla K. H. Máchy na Vyšehrad.

Následující vystoupení proti novým poměrům byly na vrchu Křemešník na Pelhřimovsku, na Svaté Hoře u Příbrami, u sv. Antoníčka nad Blatnicí, na Budči, v Březových Horách. V květnu se v Moravské Ostravě sešlo u příležitosti dne matek na 80 000 lidí. Další manifestací byly oslavy výročí upálení mistra Jana Husa. Poutě na sv. Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 se účastnilo 100 tisíc lidí, po ní byli odvlečeni do koncentračního tábora páter Tylínek a msgre. Stašek. Dne 20. srpna se konala další velká „protiokupační“ pouť na sv. Hostýně, avšak další poutě a shromáždění již byly okupační správou zakázány.

Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní Gestapem rozehnána. Byl při ní zabit dělník Václav Sedláček, několik lidí bylo těžce raněno, mezi nimi i student Jan Opletal, který na následky zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939, který se stal manifestací proti německé okupaci, byl brutálně rozehnán. Dne 17. listopadu byly na příkaz Hitlera přepadeny vysoké školy a koleje, kde nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů. Po těchto událostech byly okupační správou zavedeny takové surové represívní kroky, které vyloučily veškeré možnosti otevřeného odporu vůči okupační správě. Národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje, letáky a ilegální časopisy, to vše vytvářelo českou rezistenci.

Politické, společenské a kulturní důsledky okupace

Projev předsedy protektorátní vlády Krejčího, Tábor 1942
Soubor:Truhlářské noviny.jpg
Propagandu o vítězství Velkoněmecké Říše musely hlásat i odborné časopisy

Vztah Čechů a Němců za okupace

Protektorátní občanský průkaz

Již od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu došlo v českých zemích ze strany českých Němců k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, který byl doveden do extrémní podoby, jehož konečným cílem měla být likvidace a deportace Čechů. Nepřátelské postoje spojené s násilím a výhrůžkami, se staly součástí politiky českých Němců, kteří byli v drtivé většině reprezentováni Sudetoněmeckou stranou, již v předválečném období.

Po podepsání Mnichovské dohody a vyhnání části Čechů z pohraničních oblastí se stali čeští občané, kteří v Sudetech zůstali, občany II. kategorie. Do stejné pozice se dostali Češi po okupaci zbytku republiky. Němci z Protektorátu, kteří se valnou většinou postavili na stranu okupační moci, představovali podle německé ideologie privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschicht. Jedním z názorných příkladů zvýhodňování Němců byl zavedený přídělový systém v Protektorátu, kde byly odstupňované příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Nutno dodat, že příděly byly po nastoupení Reinharda Heydricha jako zastupjícího říšského protektora v září 1941 sjednoceny (německé a české). Okupační předpisy dále stanovily, že český sedlák musel odevzdávat vyšší dodávky, než sedlák německý. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Toto své výsadní postavení, které Němci za války a okupace Čech a Moravy dále posilovali, mělo spolu se zločiny nacistického Německa za následek čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči nim. Nejen Češi ale i lidé ostatních národů, které se staly obětí německého nacismu, začali klást rovnítko mezi slova Němec, nacista, fašista a nepřítel

Teror nacistů na českém obyvatelstvu, oběti nacismu

Soubor:Terezin 5.jpg
Šibenice v Terezíně

Již těsně po okupaci byla přijata opatření, na které nebyli lidé, vychovaní v demokratickém státě, zvyklí. Teror obyvatelstva začal po 28. říjnu 1939 po sérii protinacistických vystoupení. Německá okupační správa vytvořila politiku cukru a biče, jelikož si byla vědoma toho, že při trvání války bude potřebovat české kvalifikované dělnictvo i ostatní obyvatelstvo pro své dobyvačné cíle. Po vítězném ukončení války mělo dojít ke konečnému řešení české otázky. Do té doby však potřebovala klid a pořádek, a tak začala s popravami všech, kteří se jí jakýmkoliv způsobem vzpouzeli. Lidé byli odsuzováni k trestu smrti, posíláni do koncentračních táborů či na nucené práce. Tyto oběti nacismu se měly stát pro ostatní občany odstrašujícím příkladem toho, jak bude s nimi zacházeno, pokud se budou jakýmkoliv způsobem stavět proti okupační moci.

Uvádí se, že za okupace Čech a Moravy a za samostatného Slovenského státu zahynulo asi 343–360 tisíc československých občanů, z toho asi 265–270 tisíc Židů (viz Oběti nacismu z Československé republiky). Do tohoto počtu nejsou zahrnuty osoby, které zemřely po ukončení války na následky dlouhodobého věznění, týrání či nucených prací.

Život v protektorátu

Na podzim roku 1939 dali nacisté českému národu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události 2. světové války – rychlá porážka Polska, pakt Adolfa Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků. Též docházelo k zavádění norimberských zákonů, arizaci majetku židovského obyvatelstva, přidělování domů a bytů Židů německým přistěhovalcům z Říše.

Ani rok 1940 nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Karl Hermann Frank vydal tajné memorandum o konečném řešení české otázky, což se ale neutajilo, protože již bezprostředně po tom pražská služebna SD (Sicherheitsdienst) konstatovala, „že se mezi Čechy šíří pověsti o přesídlení českého národa do Ruska nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace.“ Postupně byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemí byli zváni Němci z Besarábie (z Rumunska), kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučena možnost studia na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude základní čtyřtřídní škola.

Rok 1941 se stal do jisté míry rokem naděje. Německo po prohrané letecké bitvě s Anglií vzdalo plány na invazi na britské ostrovy. Když navíc přepadlo Sovětský svaz, lidé začali věřit tomu, že se karta obrátí, a sovětský lid ve Velké vlastenecké válce zvítězí. Aktivizoval se odboj, rozmáhaly se sabotáže, v továrnách docházelo ke stávkám. Když se však v září stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, situace se změnila. Heydrich pronesl při nástupu svůj památný tajný projev, který se týkal plánů na likvidaci českého národa. Bylo vyhlášeno první stanné právo, které otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Heydrich také zintenzivnil deportace českých Židů do koncentračních táborů. Tato brutální politika přinesla nacistům ovoce, že i v zahraničí se ozývaly hlasy, že Češi jsou vcelku loajálními a spokojenými příslušníky Říše a že o vnitřním odboji se dá mluvit stěží.

Poničený vůz R. Heydricha po atentátu

Tento stav se změnil až 27. května 1942, kdy českoslovenští parašutisté provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, který na následky zemřel. Téhož dne bylo znovu vyhlášeno stanné právo a popravy se rozjely s ještě větší brutalitou. 10. června byla vypálena vesnice Lidice, muži byli zastřeleni, ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů, některé „rasově vhodné“ děti byly předány na výchovu do německých rodin. Na Kobyliské střelnici v dnešní Praze 8 byl 19. června 1942 popraven bývalý předseda protektorátní vlády a hrdina domácího odboje generál Alois Eliáš. 24. června 1942 došlo k vypálení osady Ležáky na Chrudimsku. Všichni dospělí byli popraveni 24. 6. 1942 na pardubickém Zámečku, děti odeslány do koncentračního tábora. Přežily jen dvě. 3. července 1942 bylo zrušeno stanné právo a život se začal dostávat pomalu do normálních kolejí. Toho dne se také konalo shromáždění na Václavském náměstí, kterého se pod nátlakem účastnilo více než 200 000 lidí, při kterém se zde uskutečnil slib národa u pomníku sv. Václava.

Rok 1943 byl více než nadějný. Po porážce německých vojsk u Stalingradu, následné porážce u Kurska a vylodění spojeneckých vojsk v Itálii už málokdo věřil v Hitlerovo vítězství. Znovu se aktivoval odboj, začaly vznikat organizované skupiny provádějící sabotáže, v horských zalesněných oblastech byly zakládány partyzánské skupiny. Rostoucí renomé Sovětského svazu podpořilo činnost komunistů a jejich aktivita vzrůstala s přibližující se frontou.

V roce 1944 dochází k rozmachu partyzánských skupin, které jsou podporovány a zásobovány Sověty. Dne 20. 7. 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení postihující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. O 20. 8. byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu,“ kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím, omezila se „úředničina,“ fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne lidi na výlety apod.), byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že Protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhého trvání.[5]

Partyzánská odpověď německé vyhlášce

Na začátku roku 1945 se chýlilo ke konci války, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž bylo jen podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění – ochromení - vyklizení – zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země). Do Čech a Moravy začali přicházet tzv. „národní hosté,“ což byli Němci, kteří prchali z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou.

Dne 20. března 1945 vydal Hitler tzv. “Neronův rozkaz” podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes České země tak prchaly další statisíce Němců (včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska) do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím. V prostoru Českých zemích se nacházela skupina armád Mitte (Střed) pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volkssturm měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a poté splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy, a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády. Teror nacistů neustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za druhé světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Dne 5. května přepadla jednotka Waffen SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, což bylo největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách. Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena Československá republika.

Hrdinství versus kolaborace

Památník parašutistům, kteří provedli atentát na R. Heydricha

Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – „pracuj pomalu“), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt. Jedním ze známých případů sabotáže je dokonce znám až na ostrově Malta, kde v roce 1942[6] při bombardování německými vojsky prorazila kopuli chrámu v městě, který byl plný lidí, bomba, která nevybuchla. Vysypal se z ní pouze písek a papírek s nápisem „Pozdrav dělníků ze Škodovky“. Celkově však zbrojní výroba na území protektorátu splňovala požadavky okupační správy.

Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v situacích, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra Gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince.

Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti Gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti. Na jižní a jihovýchodní Moravě působily iredentistické a separatistické skupiny Národopisná Morava a Moravská nacionální sociální strana.

Představitelé protektorátu

Státní prezident

Říšský protektor

Předseda vlády

Vrchní velitel Waffen-SS

Vyšší šéf SS a policie pro Čechy a Moravu

Vrchní velitel Wehrmachtu

Náčelník štábu

Vojenský velitel pro Prahu

Vojenský velitel pro Brno

Vojenský velitel pro Plzeň

Reference

Německá vyhláška o popravách českých obyvatel
  1. Výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava, čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1.
  2. RADVANOVSKÝ, Zdeněk (editor): Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, 11., Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem (2006), str. 83.
  3. 'Kronika Větřkovic z let 1298-1945' [online]. [cit. 2010-09-06]. Dostupné online. (čeština) 
  4. ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha : Libri, 2004. S. 335.  
  5. Data a fakta (Český rozhlas)
  6. Malta [online]. NetTravel.cz, [cit. 2009-08-30]. Dostupné online.  

Literatura

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Protektorát Čechy a Morava
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace