Bitva u Jutska

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 15. 11. 2014, 12:35

Bitva u Jutska
Konflikt: První světová válka
Exploze britského bitevního křižníku HMS Queen Mary v bitvě u Jutska
Trvání: 31. květen 1916 – 1. červen 1916 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: u pobřeží Dánska, Severní moře Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Bez vítěze [1] Změny území: {{{Území}}}
Strany
Velká Británie	Německé císařství
Velitelé
John Jellicoe, David Beatty	Reinhard Scheer, Franz von Hipper
Síla
28 bitevních lodí, 9 bitevních křižníků, 8 pancéřových křižníků, 26 lehkých křižníků, 78 torpédoborců, 1 minolovka a 1 nosič hydroplánů	16 bitevních lodí, 5 bitevních křižníků, 6 starých bitevních lodí, 11 lehkých křižníků a 61 velkých torpédovek
Ztráty
3 bitevní křižníky (HMS Indefatigable, HMS Queen Mary, HMS Invincible) 3 pancéřové křižníky (HMS Black Prince, HMS Warrior, HMS Defence) 1 vůdčí loď torpédoborců (HMS Tipperary) 7 torpédoborců (HMS Shark, HMS Sparrowhawk, HMS Turbulent, HMS Ardent, HMS Fortune, HMS Nomad, HMS Nestor) 6094 mrtvých, 510 zraněných a 177 zajatých	1 bitevní křižník (SMS Lützow) 1 stará bitevní loď (SMS Pommern) 4 lehké křižníky (SMS Frauenlob, SMS Elbing, SMS Rostock, SMS Wiesbaden) 5 velkých torpédovek (SMS V48, SMS S35, SMS V27, SMS V4 a SMS V29) 2551 mrtvých a 507 zraněných
{{{poznámky}}}

Bitva u Jutska, neboli též bitva u Skagerraku^[2], byla největší námořní bitvou první světové války a zároveň jedinou bitvou této války, ve které se utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května a 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova (resp. u Skagerraku).

Pozadí

Po vypuknutí první světové války zahájilo britské námořnictvo, toho času největší na světě, námořní blokádu Německa. Německé námořnictvo, i když bylo druhé největší na světě, zůstávalo kromě několika výpadů v přístavech. Jedinou výjimkou byly ponorky, proti kterým v té době neexistovala účinná protizbraň a které působily britskému obchodnímu loďstvu těžké ztráty a to zejména po zavedení neomezené ponorkové války. Poté, co důsledky námořní blokády začaly být citelné, změnilo německé námořnictvo taktiku. Ostřelováním přístavů se snažilo vylákat část britského loďstva, se kterým by se mohlo utkat a porazit jej. Britská flota však na tyto provokace většinou nereagovala.

Bitva

Bitva u Jutska 1916:
a) trasa jednotlivých svazů do prostoru bitvy
b) srážka bitevních křižníků mezi 15:30 až 17:30 31. května
c) střetnutí hlavních sil 17:30 až 21:00 31. května

31. května 1916 v jednu hodinu po půlnoci vyplula německá Hochseeflotte z Wilhelmshavenu k další „provokační“ akci^[3]. Nejprve vyplula průzkumná skupina, které velel viceadmirál Franz von Hipper, který měl k dispozici 5 bitevních křižníků, 4 lehké křižníky a 31 velkých torpédovek. Za ní vyplul viceadmirál Reinhard Scheer s hlavním jádrem Hochseeflotte, které tvořilo 16 bitevních lodí, 6 starých bitevních lodí, 7 lehkých křižníků a 30 velkých torpédovek.

Britové se o akci včas dozvěděli, protože dokázali rozšifrovat německé kódy^[4] a vypluli Němcům naproti. Vepředu plula skupina, která vyplula z Rosythu a které velel viceadmirál Sir David Beatty. Jeho skupina byla složena ze 6 bitevních křižníků, 4 rychlých bitevních lodí^[5], 11 lehkých křižníků, 27 torpédoborců a mateřské lodi hydroplánů. Za ní plula hlavní část Home Fleet pod velením admirála Sira John Jellicoeho, která vyplula ze Scapa Flow a Cromarty Firth. K dispozici měl 24 bitevních lodí, 3 bitevní křižníky, 6 pancéřových křižníků, 15 lehkých křižníků, 51 torpédoborců a minolovku.

Oba protivníci tedy byli na moři (Britové vypluli dokonce o čtyři a půl hodiny dříve), ale ani jeden z nich nevěděl, že protivník vyslal na moře celé svoje loďstvo.

První kontakt

Ve 14:20^[6] na sebe obě průzkumné skupiny narazily: britský lehký křižník HMS Galatea hlásil vizuální kontakt se dvěma — pravděpodobně nepřátelskými — křižníky. Ve skutečnosti šlo o dvě velké torpédovky SMS B109 a SMS B110, které zajišťoval lehký křižník SMS Elbing a které měly za úkol prověřit neutrální dánský parník N.J.Fjord, který se ocitnul mezi dvěma přibližujícími se loďstvy. Zbytek britské první eskadry lehkých křižníků^[7] vyrazil bez rozkazu^[8] vpřed, aby podpořil HMS Galathea. Beatty nechal změnit kurz na východní, aby se se svými bitevními křižníky dostal mezi předpokládané hlavní síly protivníka a jejich mateřskou základnu a odřízl jim tak cestu. Vlivem špatné interpretace vlajkového signálu o změně kurzu z vlajkového bitevního křižníku HMS Lion plula 5. eskadra rychlých bitevních lodí^[5] ještě nějaký čas SV-kurzem, takže nakonec plula 10 mil (18,5 km) — místo 5 mil (9,25 km) — za bitevními křižníky viceadmirála Beattyho.

Ve 14:28^[6] byla HMS Galathea poprvé zasažena granátem ze SMS Elbing.

V 15:32^[6] byla Hipperova eskadra německých bitevních křižníků spozorována z HMS Lion a ostatních britských bitevních křižníků, plujících za vlajkovou lodí v pořadí: HMS Princess Royal, HMS Queen Mary, HMS Tiger, HMS New Zealand a HMS Indefatigable východním kurzem. Beatty nařizuje zvýšit rychlost na 25 uzlů a změnit kurz na JV, aby mohl na nepřítele pálit plnou boční salvou. Doprovodné torpédoborce 13.^[9] a 9.^[10] flotily byly vyslánu dopředu před hlavní formaci.

V německé formaci plul jako první nejmodernější vlajkový SMS Lützow a za ním SMS Derfflinger, SMS Seydlitz, SMS Moltke a nejstarší SMS Von der Tann. Hipper plul JJV-kurzem a přetínal tak kurz Beattyho bitevním křižníkům, s tím, že je měl na pravoboku své formace. To přinese v pozdější fázy bitvy výhodu Němcům, protože britské lodě se budou jasně rýsovat oproti zapadajícímu slunci, kdežto německé se začnou halit do tmy. Zároveň tento kurz vedl k hlavním silám viceadmirála Sheera, které se nacházely asi 50 mil (cca 90 km) daleko a mířily do prostoru nastávajícího střetu.

Střetnutí bitevních křižníků

V 15:49^[6] zahájily německé bitevní křižníky admirála Hippera palbu a britské jim záhy odpověděly. Obě kolony teď pluly paralelním kurzem, směrem na JJV ve vzdálenosti asi 14 km od sebe. Německé lodě si rozdělily cíle tak, že každá loď pálila na soupeřovu loď na odpovídající pozici (první na první, druhá na druhou, etc…), kromě posledního SMS Von der Tann, který místo na předposlední HMS New Zealand střílel na poslední loď Beattyho formace HMS Indefatigable. Na britské straně došlo k dalšímu nedorozumnění v komunikaci ohledně rozdělení cílů a tak HMS Indefatigable střílel na SMS Von der Tann, HMS New Zealand a HMS Tiger na SMS Moltke, HMS Queen Mary na SMS Seydlitz a HMS Princess Royal s HMS Lion na SMS Lützow. Na dvě německé lodě tak střílely dvě dvojice místo jenom jedné a SMS Derfflinger tak zůstal nepostřelován.

Hned v prvních minutách boje byly na britské straně zasaženy HMS Lion (jednou ze SMS Lützow v 15:51), HMS Tiger (dvakrát ze SMS Moltke v 15:51) a HMS Princess Royal (dvakrát ze SMS Derfflinger v 15:53). Na německé straně byl zasažen pouze SMS Lützow (z HMS Princess Royal v 15:51). Beatty vydává rozkaz svým torpédoborcům zaútočit torpédy. Obě linie bitevních křižníků se k sobě přiblížily na 11,8 km. V 15:58 se HMS Queen Mary podařil zásah SMS Seydlitz.

Střetnutí hlavních sil

Díky tomu, že Scheer plul západním kurzem, vklínili se Britové mezi něj a německé přístavy. Snad proto, že se již velmi přiblížila noc, nehodlal admirál Jellicoe zbytečně riskovat pronásledování a zvolil taktiku vyčkávání na návrat německého loďstva, který musel zákonitě přijít. Scheer, v tušení,že se Britové budou snažit nadběhnout mu, zvolil riskantní manévr. Otočil svoje loďstvo o 180 stupňů a doufal, že než Britové zareagují, proklouzne jim za zády a bude je moci napadnout ze zálohy, nebo si minimálně otevře cestu k německým břehům. Bohužel pro něj se zmýlil v úsudku o rychlosti britského svazu a započal s manévrem příliš brzy. Díky tomu se po chvíli vynořil přímo před hlavními silami nepřítele. Začala zuřivá přestřelka, při které hlavní roli na straně Britů sehrála 5.eskadra rychlých bitevních lodí admirála Hugh Evan-Thomase. Čtyři bitevní lodi třídy Queen Elizabeth, i přesto, že při záchraně Beattyho zdecimovaného svazu bitevních křižníků tvrdě inkasovaly, držely Němce v šachu. I když to byly v té době nejmocnější lodi světa, rozhodující ránu nepříteli zasadit nemohly. Na to jich bylo příliš málo. Scheera však přinutily opět nasadit pro něj tolik nevýhodný západní kurz. Během předešlé potyčky inkasovaly německé lodi takřka třicetkrát, britské pouze dvakrát. Byl už pozdní večer a rozhodnutí mělo přijít v noci.

Noční boj

Závěr

Na britské straně panovalo po bitvě rozčarování z toho, že se jim nepodařilo v rozhodné bitvě zničit německou flotilu. Zejména na viceadmirála Beatyho se snesla sprška výtek pro jeho neuvážená rozhodnutí.

Na německé straně se slavilo. A to i přesto, že britská námořní nadvláda pokračovala dál. K další velké námořní bitvě už nedošlo, protože Scheer držel své bitevní lodě většinou v přístavech a když už mělo dojít ke střetu, tak raději ustoupil. O to razantněji podporoval jiný způsob boje proti Britům — neomezenou ponorkovou válku.

Literatura

• HEŘTOVÁ, Yvette. Zákopová válka. 2. vyd. [s.l.] : Naše vojsko, 1988.  
• STELLNER, František. Německo-britská námořní bitva ve Skagerraku. Historický obzor, 1998, 9 (7-8), s. 189. ISSN 1210-6097.

Reference

1. ↑ Britští a němečtí historikové se dodnes přou o to, kdo vlastně bitvu vyhrál. Ačkoliv Britové utrpěli těžší ztráty jak na životech, tak na lodích, dokázali si udržet námořní převahu. Němcům se nepodařilo zničit britskou Home Fleet a po zbytek války se již celá Hochseeflotte na moře nevydala. Iniciativu převzaly ponorky…
2. ↑ Britové bitvu označují jako bitva u Jutska, zatímco Němci hovoří o bitvě u Skagerraku. Podle toho, z jakých pramenů je čerpáno, pak v ostatních publikacích převažuje buďto první nebo druhý název.
3. ↑ Původně se měla akce uskutečnit už 17. května, ale opravy SMS Seydlitz po bitvě u Dogerrbanku ještě nebyly ukončeny. Dalším datem měl být 23. květen, ale ani tehdy nebyly opravy SMS Seydlitz dokončeny.
4. ↑ 26. srpna 1914 ztroskotal německý lehký křižník SMS Magdeburg u ostrova Osmussaar. Jeho posádka sice hodila kódy přes palubu, ale ty byly v mělké vodě objeveny a vyzvednuty Rusy. V říjnu 1914 pak předali Rusové tyto kódy Britům.
5. ↑ ^{5,0 5,1} Šlo o čtyři z pěti jednotek třídy Queen Elizabeth: HMS Barham, HMS Malaya, HMS Valiant a HMS Warspite, které jako jediné bitevní lodě Royal Navy té doby byly schopné vyvinout dostatečnou rychlost, aby stačily britským bitevním křižníkům. Bitvy se účastnili jako 5. eskadra rychlých bitevních lodí pod velením kontradmirála Hugh Evan-Thomase.
6. ↑ ^{6,0 6,1 6,2 6,3} Střetnutí se odehrávalo v době platosti letního času na rozraní GMT+1 a GMT+2. Veškeré zde uvedené časy jsou v britském letním čase, tedy GMT+1. Proto se časy v jiných pramenech mohou lišit, neboť zejména německé prameny používají německý letní čas GMT+2.
7. ↑ HMS Phaeton, HMS Inconstant a HMS Cordelia
8. ↑ Hlášení admirála Sira John Jellicoea Admiralitě, 6. červenec 1916. http://www.northeastmedals.co.uk/britishguide/jutland/jellicoe_dispatch_1916.htm
9. ↑ 13. flotilu torpédoborců přidělenou Beattymu tvořily torpédoborce HMS Moresby, HMS Narborough, HMS Nerissa, HMS Nestor, HMS Nicator, HMS Nomad, HMS Obdurate, HMS Onslow, HMS Pelican a HMS Petard vedené lehkým křižníkem HMS Champion
10. ↑ 9. a 10. (spojenou) flotilu torpédoborců přidělenou Beattymu tvořily torpédoborce HMS Lydiard, HMS Landrail, HMS Laurel, HMS Liberty, HMS Moorsom, HMS Morris, HMS Termagant a HMS Turbulent

Externí odkazy

• (anglicky) Beattyho officiální hlášení
• (anglicky) Jellicoeho officiální hlášení
• (anglicky) Jellicoe, extract z The Grand Fleet, publikováno 1919
• (anglicky) Jellicoeho report
• (anglicky) Scheer, Germany's High Seas Fleet in the World War, publikováno 1920
• (anglicky) Britské ztráty podle lodí
• (anglicky) Alexander Grant — vzpomínky dělostřelce z HMS Lion
• (anglicky) Moritz von Egidy — vzpomínky kapitána SMS Seydlitz
• (anglicky) Richard Foerster — vzpomínky dělostřeleckého důstojníka ze SMS Seydlitz
• (anglicky) Georg von Hase — vzpomínky dělostřeleckého důstojníka ze SMS Derfflinger
• (anglicky) John Campbell, „Jutland an analysis of fighting“ — Detailní popis bitvy