V pátek 26. dubna 2024 úderem 22 hodiny začíná naše nová
a opravdu velká série soutěží o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte hned zítra soutěžit o lákavé ceny !!

Pražské povstání

Z Multimediaexpo.cz

Pražské povstání
Konflikt: Druhá světová válka
Prague most Barikadniku sculptures.jpg
Sousoší poblíž mostu Barikádníků
Trvání: 5 - 8 květen 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Praha, dnes Česká republika
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: České vítězství
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Czechoslovakia Čeští povstalci
Flag of Russia.png Ruská osvobozenecká armáda
Flag of the Soviet Union.png SSSR
Flag of Nazi Germany (1933-1945).png Třetí říše
Velitelé
Czechoslovakia Karel Kutlvašr
Flag of Russia.png Sergej Kuzmič Buňačenko
Flag of the Soviet Union.png Maršál Koněv
Flag of Nazi Germany (1933-1945).pngKarl Hermann Frank
Flag of Nazi Germany (1933-1945).pngRudolf Toussaint
Síla
Czechoslovakia 30,000 čechů
Flag of Russia.png 18,000 vlasovců
40,000 mužů
Ztráty
asi 1500 čechů, asi 300 vlasovců a zhruba 30 sovětských vojáků asi 1000 němců
{{{poznámky}}}

Celonárodní povstání v protektorátu bylo připravováno východní i západní složkou českého protinacistického odboje již od počátku roku 1945. Jeho cílem mělo být zejména:

  • vytvoření podmínek pro rychlé osvobození Čech a Moravy od německé nadvlády
  • minimalizace dalších válečných škod
  • zamezení zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa Němci (plán ARLZ).

Obsah

Situace před povstáním

Celonárodní povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. Praha se v jeho plánech měla stát nedobytnou vojenskou pevností. K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Souběžně s tím tu byly i totožné snahy ilegálních odbojových skupin i "České národní rady" (ČNR), podle nichž měly na území Protektorátu vznikat revoluční Národní výbory. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.

Vypuknutí povstání

Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. 5. 1945 protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek [1]. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé nápisy, avšak 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení. Snaha ministerského předsedy kolaborantské protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek volání rozhlasu o pomoc [2]. R. Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vyhlásit v pražském rozhlase, avšak byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal ČNR. Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“ [3]

V poledne primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády ČSR v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady."[4]

V té době se však již v Praze střílelo. Německá okupační správa ignorovala opatření protektorátních úřadů a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem [5]. Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům. Městský rozhlas převzal a vysílal i známé volání o pomoc československému rozhlasu: „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ [6] Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem československého rozhlasu se mezitím rozhořely pouliční boje. V půl šesté podvečer vysílal městský rozhlas výzvu pro příslušníky německých ozbrojených sil v německém jazyce, aby složili zbraně a dále neprolévali krev. Někteří z nich výzvy uposlechli a složili zbraně, což se ovšem v žádném případě netýkalo příslušníků Waffen-SS, kteří o to zuřivěji útočili na povstalecká centra, kterými byly zejména Staroměstská radnice, Novoměstská radnice, Nová úřední budova[7] a budova Československého rozhlasu.

2. etapa – město barikád

Povstalci si byli vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi 2 tisíce barikád [8]. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti. Proto jim přišla vhod pomoc od Vlasovců, kteří byli vyzbrojeni i těžkou technikou a kteří se již v noci na 6. května zúčastnili bojů proti Němcům. První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat, německé tanky se začaly probíjet do města. Povstalci bojovali i ve vnitřním městě s německou posádkou, přičemž nacisté se stále snažili zmocnit důležitých objektů.

6. května začala Prahu bombardovat i jednotlivá německá letadla [9], kobercové bombardování se naštěstí neuskutečnilo díky tomu, že většina německých strojů byla zaměstnána boji s Rudou armádou. Boje na barikádách zastavovaly postup nacistů, kteří začali na mnoha místech používat nelidský způsob jejich dobytí, když před svými tanky hnali proti nim české muže, ženy a děti, kteří se bojů neúčastnili. Nacisté též začali páchat teror a neuvěřitelné ukrutnosti ve čtvrtích, které obsadili. Na několika místech v Praze došlo k masakrům bezbranných civilistů - českých žen, dětí a starců. Do povstání se aktivně zapojili i příslušníci protektorátního vojska, kteří též přivezli povstalcům velký počet zbraní a munice. 7. května se opět rozhořely prudké boje o Staroměstskou radnici, která napadena útokem čtyř lehkých a jednoho těžkého německého obrněného vozidla, přičemž nacisté stříleli zápalnou municí [10]. Městský rozhlas volal stále o pomoc, žádal zejména o muže vyzbrojené pancéřovými pěstmi. Pokračovaly ojedinělé nálety letadel, bojovalo se na barikádách, povstalcům se podařilo ukořistit i těžkou nepřátelskou techniku včetně obrněných vlaků. Pražané spoléhali též na pomoc americké armády, která 6. května osvobodila Plzeň a chtěla pokračovat dále k hlavnímu městu, ale z politicko-vojenských důvodů musela zůstat stát na demarkační linii. Stalin nedal svolení k dalšímu postup Američanů [11], takže i generál Eisenhower navzdory Pattonovým protestům odmítl dát povolení k akci a přenechal zásah zvaný Pražská ofenzíva na vzdálené Rudé armádě .

Masový hrob 2 generálů a 187 neznámých vojáků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze

3. etapa – vyvrcholení povstání

V noci ze 7. na 8. května se povstalci dále připravovali na další útoky. ČNR vedla s Vlasovci neúspěšná jednání, která vyvrcholila rozhodnutím generála Vlasova opustit Prahu. Povstalci tak přišli o výraznou pomoc, která naopak, ale v menší síle, přišla v podobě partyzánské jednotky. K útoku se připravovali i Němci, kteří již věděli, že v Remeši podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci [12], která měla vstoupit v platnost v noci z 8. na 9. května. Maršál Ferdinand Schörner již věděl, že v boji nemá smysl pokračovat a snažil se zachránit, co se dalo. Jediným možným řešením bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí. A k tomuto potřeboval volný průchod Prahou. V časných ranních hodinách 8. května začal mohutný útok na Prahu za použití tanků a pěchoty. Od rána hořela Staroměstská radnice, která musela být po ukončení bojů stržena [13]. Pokračovaly masakry českých civilistů. Ve městě se rozhořely prudké boje, při nichž obránci využívali s úspěchem ukořistěné pancéřové pěsti, jimiž zničili mnoho tanků a obrněných vozidel. Od dopoledních hodin probíhala jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, jejímž výsledkem bylo, že v pozdních odpoledních hodinách byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. Příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji.

Příjezd Rudé armády, poslední boje

Maršál Koněv v Praze

9. května 1945 v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva [14]. Začaly střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk, které se nepodařilo z Prahy uniknout, z nichž velkou část tvořily části 2. SS-Panzer Division „Das Reich“ a 44. Waffen-SS Panzergrenadier Division Wallenstein. Během dne byla Praha čištěna od německých fanatických odstřelovačů, kteří se zabarikádovali ve vyšších patrech budov či ve střechách a stříleli sovětské vojáky i české civilisty v ulicích. Všechny tyto krutosti, které se v uplynulých dnech v Praze odehrály, vyvrcholily na některých místech stejně krutou odplatou na německých vojácích i civilistech. Na tomto lynčování se podíleli víceméně ti, kteří se v době povstání schovávali a vylezli až v době, kdy už bylo prakticky rozhodnuto. Po převzetí moci revolučními orgány za podpory sovětských vojáků tyto excesy ustaly. Pražané vítali Rudou armádu, přičemž házení rozkvetlých šeříků na projíždějící sovětské tanky a bojovou techniku se stalo po dlouhá léta jedním ze symbolů osvobození. Praha se musela vzpamatovat ze svých ran, které utrpěla, musely být uhašeny požáry, strženy budovy hrozící zřícením, rozebrány barikády. Do těchto prací byli v duchu hesla kolektivní odpovědnosti za válku zapojeni i Němci, kteří v Praze zůstali. Kromě materiálních ztrát tu však byly i ztráty na životech a zranění. Ačkoliv se nikdy nepodařilo zcela přesně zjistit číslo mrtvých, uvádí se, že při bojích a v důsledku bojů zahynulo přes 1500 Čechů, přes 300 Vlasovců a kolem 1000 Němců [15]. Dále se uvádí, že v bojích v Praze a v nejbližším okolí zahynulo 692 vojáků Rudé armády[16], z toho 30 ve vnitřní Praze. Řada obětí byla pochována na Ďáblickém hřbitově.

Závěrečné shrnutí

Květnové povstání v Praze bylo v letech komunismu interpretováno dosti jednostranně, přičemž byla vyzdvihována činnost komunistů a přínos Rudé armády na osvobození Prahy. Po roce 1989 se naopak objevovaly zjednodušené pohledy na povstání, na význam účasti Vlasovců či otázku neúčasti americké armády na osvobození Prahy či případně jiné pomoci. Pražské povstání ukázalo, že v českém národě existuje značný počet lidí, kteří jsou schopni a ochotni se ve jménu svobody obětovat a povstat proti nepříteli. V závěrečných bojích druhé světové války mělo spolu s celonárodním povstáním velký strategický význam, protože došlo k zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed.

Soubor:Německo kapitulovalo.png
Oznámení o kapitulaci Německa v češtině

Související odkaz

Literatura

  • Rudolf Ströbinger: Poker o Prahu
  • Jan Anger, Květnové povstání českého lidu v roce 1945, 1984
  • Karel Bartošek, Pražské povstání 1945, 1965
  • Josef Kotrlý, Pražské povstání 1945, 1995
  • Jan Drda, Němá barikáda, 1946
  • Stanislav Kokoška, Praha v květnu 1945, 2005
  • Zdeněk Roučka: Skončeno a podepsáno : drama pražského povstání, 2003
  • Bohumil Kobliha: Šest dní kdy národ věděl – Pražské povstání 1945, 2005

Reference

  1. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  2. http://www.rozhlas.cz/wwii/rozhlas/_zprava/167814
  3. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  4. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  5. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  6. http://www.ahmp.cz/povstani/
  7. http://www.ahmp.cz/povstani/
  8. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  9. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm
  10. http://www.ahmp.cz/povstani/
  11. http://lipka.szm.com/how/Prazske%20povstani%20a%20vlasovci.html
  12. http://www.fronta.cz/dokument/akt-vojenske-kapitulace-nemecka-1
  13. http://www.rozhlas.cz/wwii/osvobozeni/_zprava/165184
  14. http://www.rozhlas.cz/wwii/osvobozeni/_zprava/165184
  15. http://www.ahmp.cz/povstani/
  16. http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Pražské povstání