Velká vlastenecká válka je všeobecný ruský termín pro střetnutí SSSR s Velkoněmeckou říší a zeměmi Osy během druhé světové války, které začalo 22. června 1941 nečekaným přepadením SSSR ze strany Německa a skončilo německou kapitulací 8. května 1945.
Dne 22. června 1941 zahájila vojska nacistického Německa a jeho satelitů útok, jehož se zúčastnilo kolem 3,6 miliónů vojáků. Útočící vojska měla k dispozici 50 tisíc děl a minometů, 3,6 tisíce tanků a samohybných děl a 2,7 tisíce bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti nechal vydat několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útočící německé letectvo mohlo ničit beztrestně sovětskou techniku, vojenské objekty. Útokem vojsk byla Rudá armáda zaskočena, přičemž se projevila její nepřipravenost a neschopnost organizovat obranné boje, takže sovětská obrana se začala rychle rozpadat. Stalin byl útokem tak šokován, že se ukryl a teprve 30. června vznikl pod jeho velením Státní výbor obrany. Nejvyšší sovětský představitel veřejně vystoupil až 3. července 1941, kdy vyzval občany SSSR k obraně proti Německu a k sebeobětování.
Rychlý postup německých jednotek trval zhruba do poloviny července roku 1941. Poté se začala sovětská obrana částečně stabilizovat, ovšem chyby v organizaci i množící se absence základní zbraně vojáků - pušek, neumožňovaly Rudé armádě vymanit se z ústupových bojů. Útok německé armády byl zpomalen před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna došlo k částečnému odklonu směru hlavního útoku jižním směrem, a zároveň byl podniknut útok na Leningrad, který byl v září obklíčen a započala tak jeho blokáda, trvající 900 dní.
Dne 30. září začala operace Tajfun bitva o Moskvu, kdy na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. Stalin povolal k vedení Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do mohutného protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150 až 260 km na západ. Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, ovšem s minimálními úspěchy.
Obrovské úsilí občanů Sovětského svazu vedlo k toužebně očekávaným výsledkům. Postupně byl obnovován chod evakuovaných továren, život každého byl podřízen totální válce. USA a Velká Británie dodávaly do SSSR zbraně, stroje i technologie. Ačkoliv se v celkovém objemu produkce nejednalo o vysokou procentuální částku, po stránce zabezpečení funkčnosti sovětského hospodářství i struktury dodávek se jednalo o nenahraditelnou pomoc. Sovětský lid hnala do boje i do práce kromě reality samotné agrese Německa i skutečnost, že došlo k rozpoutání obrovského teroru. Jestliže při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem, v průběhu války, kdy byli svědky velkému množství válečných zločinů, začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida nabyla takových rozměrů, že se to v závěru války negativně projevilo na chování části vojáků vůči německým civilistům.
V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze Sovětského svazu Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin.
