Dovolená : 1. květen 2026 a 8. květen 2026 (Státní svátky České republiky)
Holidays : May 1, 2026, and May 8, 2026 (Public Holidays in the Czech Republic)
Vacaciones : 1 de mayo de 2026 y 8 de mayo de 2026 (Días festivos de la República Checa)

Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2026, které již byly zveřejněné na naší hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.



"Jennifer Hawkins (2013)"

Jennifer Hawkins (* 22. prosince 1983) je australská královna krásy, modelka a televizní moderátorka z Newcastlu v Austrálii, která v roce 2004 získala titul Miss Universe.

Hawkins byla opravdu sportovně založená mladá dívka. Je bývalou kapitánkou roztleskávaček pro Newcastle Knights, (rugbyový ligový tým), rovněž pro Hunter Pirates (basketbalový tým) a také pracovala jako modelka. Jako modelka se rovněž zúčastnila soutěže Miss Australia a díky tomu mohla reprezentovat Austrálii na Miss Universe.

Miss Universe se odehrávala v hlavním městě Ekvádoru – Quitu – 1. června 2004. Týden před začátkem soutěže byla Hawkins považována za šestou kandidátku na zisk titulu. Během samotného přenosu se Jennifer stala první Australankou od doby Voni Delfos z roku 1993, která se probojovala do semi-finále. Dostala se do Top 10 po přehlídce dam ve večerních šatech, kdy měla na sobě neobvyklou měděnou róbu. Navrhla ji společnost Bora a stála 25 000 australských dolarů. Po soutěžní disciplíně v plavkách Hawkins dosáhla Top 5 a po interview nakonec celou soutěž vyhrála. Všechny ostatní děvčata v Top 5 byli z Ameriky a Karibiku – Shandi Finnessey z USA (1. vicemiss), Alba Reyes z Portorika (2. vicemiss), Yanina González z Paraguaye (4. místo) a Danielle Jones z Trinidad a Tobaga (5. místo). Hawkins byla první vítězkou z Oceánie od roku 1983, kdy titul získala Lorraine Downes z Nového Zélandu a první Australanka, která soutěž vyhrála od roku 1972, když její předchůdkyní byla Kerry Anne Wells. Hawkins dostala korunu z rukou odcházející královny krásy Amelie Vega, ale ještě předtím moderátor večera Billy Bush slavnostně oznámil jméno vítězky a nazval jí "hromem tam z dola".

Spolumajitel soutěže Donald Trump popsal novou hvězdu jako "nejkrásnější Miss Universe, kterou viděl za mnoho, mnoho roků"... Dostala nádhernou perlovou korunu v hodnotě 250 000 USD a také velmi bohatý balíček dárečků. Jennifer Hawkins byla první blondýnka, která po letech získala tento titul. Poslední blond královnou byla Angela Visser z Holandska (1989).

Jako Miss Universe, Hawkins reprezentovala společnost Miss Universe Organization. Její “sesterské“ držitelky titulu byli Shelley Hennig (Miss Teen USA ze státu Louisiana) a Shandi Finnessey (Miss USA ze státu Missouri). Během svého panování Hawkins navštívila Kóreu, Bahamy, Brazílii, Českou republiku, Německo, Řecko, Singapur, Indonésii, Kanadu, Trinidad a Tobago, Kubu, Indii, Ekvádor, Mexiko, Portoriko, absolvovala mnoho cest do Thajska, moderovala Miss Universe 2005 a také pochopitelně navštívila svojí rodnou vlast Austrálii. Součástí výhry bylo roční pobyt v New Yorku v apartmánu na břehu řeky.

Ještě během svého kralování prohlásila, že chce pokračovat v modelingu a stát se televizní moderátorkou.

Krátce po svojí korunovaci za Miss Universe v roce 2004, se Hawkins postarala o nezapomenutelný trapas. Během módní show ve Westfield Miranda, v jednom australském nákupním středisku, si přišlápla lem vlastních šatů, které spadli na zem. Před zrakem překvapených diváků se objevili červené kalhotky tanga... Hawkins později zlehčovala tuto událost poznámkou "přála bych si, aby tehdy nosila lepší spodní prádlo". Incident vzbudil rozdílné nevrlé reakce a Australia's Nine Network ho dokonce nazval "Nejtrapnější moment, který byl kdy vysílaný v australské televizi." Přitom "nefunkční garderóba" pravidelně obíhala snad všechny internetové kuloáry a zejména sféru blogů a co se týče portálu Google.com vyhledávání jména Jenifer Hawkins vystřelilo vzhůru neuvěřitelnou rychlostí.

Těsně před koncem svého kralování se Hawkins zúčastnila focení série pro pánský časopis Playboy v sídle Donalda Trumpa Mar-a-Lago. Focení se mělo konat ještě před soutěží Miss Universe, ale vznikl problém s plněním povinností vůči organizaci Miss Universe a tak došlo k časovému posunu celé akce.

Když se skončilo její období “Miss Universe“ stala sa stálou moderátorkou relace a za svoje působení si v roce 2006 vysloužila Nominaci Logie na cenu pro Nejpopulárnější nový ženský Talent. V jednom z interview jí byla nabídnuta hlavní role ve filmu The Pink Panther (Růžový Panter), ale Jennifer tuto roli později odmítla a nakonec v ní zazářila hvězda R&B – Beyoncé.


551. článek dne...(do 21. ledna 2026)


"Jiřetín pod Jedlovou is a municipality and village in Děčín District."

Jiřetín pod Jedlovou je obec (dřívější město) na severní straně Lužických hor, v okrese Děčín, v Ústeckém kraji. Obec tvoří kromě městečka ještě osady Lesné, Rozhled a Jedlová.
V roce 1587 byla Jiřetínu udělena císařem Rudolfem II. plná městská práva.

Jiřetín leží v nadmořské výšce 458 m n. m. pod Křížovou horou (563 m n. m.), na kterou byla roku 1764 zřízena křížová cesta, a v  roce 1796 kaple. V obci je od roku 1874 ženský klášter Kongregace dcer Božské lásky.

Na většinu území obce zasahuje CHKO Lužické hory. Jiřetín pod Jedlovou má statut městské památkové zóny od roku 1992. Poblíž obce se nachází zřícenina hradu Tolštejn a třetí nejvyšší vrchol Lužických hor Jedlová. Na západním okraji obce, u silnice směr Děčín, se nachází štola Jan Evangelista. Obec je významným střediskem zimních sportů.

Až do vydání císařského patentu 19. července 1765 užívalo město právo hrdelního soudu II. stupně. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu. Po třicetileté válce bylo v Jiřetíně z 92 domů 29 pustých. Berní rula z  roku 1654 neuvádí ani náznak dolování, nelze z  toho usuzovat, že všechny důlní podniky využívající ložisek leštěnce olověného zanikly. Jiřetínský farář v roce 1656 uvádí, že bylo uvedeno do provozu dolování zlata, stříbra, mědi a prý také uhlí. V roce 1750 probíhalo dolovaní rudy v  dědičné štole svatého Kryštofa na Křížové hoře, v roce 1781 byla založena štola Jan Evangelista. V roce 1681 zakoupil rumburské panství kníže Antonín Florián z Lichtenšteina, s jehož rodem sdílel Jiřetín osud až do roku 1919. V roce 1804 po zničení manipulační budovy musela být ruda odvážena do saského Freibergu, což bylo velice ztrátové, takže těžba nepokračovala. V  katastru Jedlové pracovala v první polovině 18. století barokní sklářská huť.

V roce 1805 byla přes Stožecké sedlo vybudována dodnes používaná silnice. Křižovatka pod Jiřetínem nese neoficiální název Na Mýtě, nejspíše doklad toho, že tudy vedla stará obchodní cesta, na níž se v  podhradí Tolštejna vybíralo mýtné. V roce 1848 byla v Jiřetíně vytvořena národní garda. V roce 1907, v souvislosti s reformou veřejné správy, zrušením panství a vytvoření okresů se stává součástí politického okresu Rumburk, později připadl okresu Varnsdorf. Od roku 1862 existuje v Jiřetíně poštovní úřad.

Nejvyššího počtu obyvatel Jiřetín dosáhl v roce 1880. Po polovině 19. století, díky odklonu hlavní silnice, a v návaznosti na průmyslový a stavební rozvoj nedalekého Varnsdorfu, se Jiřetín přestal půdorysně rozvíjet. Nové výstavby se dočkaly pouze dvě budovy. Na úpatí Křížové hory vyrostla budova Střelnice a těsně vedle fary budova požární zbrojnice. Počátkem 20. století byl postaven nový vodovod. Dne 8. září 1909 byla v Jiřetíně zavedena elektrická energie. Za první světové války padlo 71 jiřetínských rodáků.

Po první světové válce došlo k velkým pozemkovým změnám, velkostatek Rumburk propadl pozemkové reformě. Od knížete Johanna z Lichtensteinu jej vykoupil československý stát. V roce 1919 došlo k přejmenování ulic. V roce 1934 bylo bez práce v Jiřetíně 282 lidí, jejich počet stoupl do roku 1938 až na 400. Nezaměstnaným začínala pomáhat Sudetendeutsche Volkshilfe. V roce 1935 byla poprvé pro veřejnost otevřena štola Jan Evangelista. Dne 2. října 1939 obsadily Jiřetín jednotky wehrmachtu. Německé obyvatelstvo, které vítalo zábor s neskrývaným nadšením, pod dojmem válečných událostí záhy vystřízlivělo. Došlo převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu. Na válečnou výrobu byla převedena také zámečnická dílna firmy Ernst Clar, kde pracovali i sovětští zajatci.

9. května 1945 převzal správu Jiřetína a bezpečnostní službu český národní výbor. Během prvních týdnů po válce se v Jiřetíně aktivizovali němečtí antifašisté.


552. článek dne...(do 4. února 2026)


"This is the aircraft that was involved in the tragic ski-lift accident in Italy on February 3, 1998."

Neštěstí na lanové dráze v Cavalese u města Cavalese v severní Itálii se stala 3. února 1998.

Za tragédií stál jednoznačně lidský faktor. Velmi drzá a hrubá nedbalost posádky amerického letounu, která svým riskantním letem přeťala nosné lano a svrhla tak kabinku s dvaceti lidmi do propasti.

Došlo k ní 22 let po první tragické nehodě na stejné lanové dráze.

Piloti letectva Spojených států v Evropě umístění na letecké základně Aviano rádi létali při svých letech v horských údolích v hraniční letové hladině i hluboko pod ní...ačkoliv nově přijaté italské zákony nedovolovaly létat v oblasti Tridentska-Horní Adiže níže než 2 000 stop neboli 610 metrů.), navíc vyššími rychlostmi, než měli povoleno (nad 800 km/h).

3. února 1998 se stalo manévrování letadla v nízké výšce kolem sta metrů osudným 20 turistům. Toho dne se ve 12.20 vrátil na základnu Aviano stroj Grumman EA-6 Prowler (volací znak Easy 01) z hlídkovací mise nad Bosnou v rámci Operace Rozhodná síla. Dále už konkrétně tento letoun neměl nad Itálií vzlétnout, ale hned na druhý den se vrátit do USA; aby se však americká posádka vyhnula zákazu letu od italských úřadů, předložila jim falešný letový plán týkající se jiného letounu, stíhačky F-16. Ve 14.35 tedy stroj opět odstartoval, a to na nácvik letu v nízkých letových hladinách, ne níže než 1000 stop (cca 305 m) – což i tak bylo drzé ignorování italských norem. Čtyřčlenná posádka ve složení pilot kpt. Richard J. Ashby (pro něj to byl vůbec první let nad italským terénem, navíc pilotoval po osmiměsíční přestávce), navigátor Joseph Schweitzer, kpt. William Raney a kpt. Chandler Seagraves od počátku letěla riskantně nízko. Navigátor Schweitzer absolvoval svůj poslední let před odchodem do výslužby a za tím účelem si vypůjčil videokameru, aby, jak později přiznal při vyšetřování, natočil jak nízko nad Alpami létali a mohl se tím pochlubit kamarádům a rodině.

Ve 14.50 přeletěl Easy 01 v nízké výšce a nadměrné rychlosti nad městečkem Dimaro, o pár minut později nad Pellizzanem, v 15.08 pak nad Vezzanem, to již ve výšce pouze kolem 100 m. V 15.13 náhle posádka, podle svých pozdějších slov „šokovaná“, spatřila před sebou kabel – pilot měl pouhou jednu sekundu na rozhodnutí – a ve snaze vyhnout se střetu pilot Ashby stlačil nos letounu dolů, ovšem kontaktu s nosným lanem lanovky ve výši zhruba 111 metrů nezabránil. Pravým křídlem ho přeťal, část křídla a SOP byly lanem odříznuty, ale pilotovi se podařilo v pořádku nouzově přistát zpět na základně v Avianu, byť se posádka krátce po kolizi obávala, že se bude muset katapultovat. Lanovková kabinka, právě stoupající vzhůru na horu Alpe Cermis, se z výše cca 80 m zřítila na zem a všichni pasažéři zemřeli. Byli to občané Německa (8 lidí), Belgie (5), Itálie (3), Polska (2), Rakouska (1) a Nizozemska (1).

Posádka odmítla před italským soudem vypovídat a musela být na základě smluv NATO ponechána pod americkou vojenskou jurisdikcí. Americkými orgány byli sice obviněni původně všichni čtyři letci, ovšem před soudem nakonec stanuli pouze pilot Ashby a navigátor Schweitzer. Oba u vojenského soudu na základně Camp Lejeune v Jacksonville v Severní Karolíně čelili obvinění z neúmyslného zabití a zabití z nedbalosti; porota však uznala argumenty obhajoby, že pilot neměl lanovku zakreslenou na mapě, údajně mu nefungoval výškoměr a prý nevěděl o výškových omezeních letu, a tak byli oba obvinění 4. března 1998 osvobozeni. (Z utajené vyšetřovací zprávy se ale o 13 let později ukázalo, že výškoměr fungoval normálně, dále, že italská nařízení o minimální letové výšce a mapy se zakreslenou trasou lanovky byly americkým posádkám letadel předány již v dubnu 1997. Obálky s těmito pokyny a mapami byly nalezeny též v kabině dotyčného letounu...neotevřené.)

V srpnu téhož roku však byli oba muži – na základě nové výpovědi jejich kolegy Seagravese – obviněni podruhé, tentokrát za maření spravedlnosti a „chování nehodné důstojníka a džentlmena“, když vyšlo najevo, že zničili videozáznam z letadla ze dne nehody. Oba byli uznáni vinnými a propuštěni z armády bez nároku na důchod; pilot byl také odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců nepodmíněně. Proti ztrátě nároku na vojenský důchod se později Ashby i Schweitzer odvolali, s odůvodněním, že jejich odsouzení bylo provedeno na nátlak italské vlády; 27. června 2007 bylo odvolání zamítnuto


553. článek dne...(do 18. února 2026)


"Bismarck was the first of two Bismarck-class battleships built for Nazi Germany's Kriegsmarine."

Bismarck byla první ze dvou bitevních lodí třídy Bismarck, postavených pro německou Kriegsmarine. Loď byla pojmenována po kancléři Ottovi von Bismarckovi, její kýl byl položen v loděnici Blohm & Voss v Hamburku v červenci 1936 a spuštění na vodu proběhlo v únoru 1939. Bismarck a její sesterská loď Tirpitz byly největší bitevní lodě, jaké kdy Německo postavilo, a jedny z největších, jaké kdy postavila jakákoli evropská mocnost.

Bismarck měl výtlak 41 700 t (41 000 dlouhých tun) jako nový a 50 300 t (49 500 dlouhých tun) při plném zatížení, celkovou délku 251 m (823 ft 6 in), šířku 36 m (118 ft 1 in) a maximální 9,9 m (32 ft 6 in). Byla největší německou válečnou lodí, a překonávala výtlak všech ostatních evropských bitevních lodí s výjimkou HMS Vanguard, zařazené do služby až po válce. Trup Bismarcku byl z 90 % svařovaný pro úsporu hmotnosti. Byl členěn do 22 vodotěsných oddílů a měl dvojité dno po 83 % délky lodě.

Bismarck byl poháněn třemi zpřevodovanými parními turbínami Blohm & Voss, které roztáčely tři třílisté lodní šrouby. Parní energii zajišťovalo dvanáct olejem vytápěných Wagnerových trubkových kotlů na přehřátou páru, jejichž spaliny byly odváděny jediným velkým komínem uprostřed lodi. Pohonný systém byl konstruován na výkon 138 000 metrických koní (136 000 shp), což mělo umožnit maximální rychlost 29 uzlů (54 km/h; 33 mph); při rychlostních zkouškách však loď obě hodnoty výrazně překonala a dosáhla 150 170 metrických koní (148 120 shp) a rychlosti 30,01 uzlů (55,58 km/h; 34,53 mph). Loď nesla 6 400 t topného oleje pro kotle, což jí umožňovalo doplavbu 8 870 námořních mil (16 430 km; 10 210 mi) při rychlosti 19 uzlů (35 km/h; 22 mph).

Standardní posádku tvořilo 103 důstojníků a 1 962 námořníků. Při vyplutí Bismarcku však štáb svazu, záchytné posádky a váleční zpravodajové zvýšili počet osob na palubě na více než 2 200. Přibližně 600 členů posádky pocházelo z lehkého křižníku Karlsruhe, který byl ztracen během operace Weserübung, německého útoku na Norsko. Posádka Bismarcku vydávala lodní noviny s názvem Die Schiffsglocke (Loďní zvon). Bismarck nesl čtyři průzkumné hydroplány Arado Ar 196 ve dvojitém hangáru uprostřed lodi a dva jednotlivé hangáry po stranách komína; spouštění probíhalo pomocí příčné, oboustranné katapultáže.

Bismarck byl vyzbrojen hlavní baterií osmi kanóny 380 mm (15 in) SK C/34 umístěnými ve čtyřech dvoudělových věžích: dvě stupňovitě uložené věže na přídi — „Anton“ a „Bruno“ — a dvě na zádi — „Caesar“ a „Dora“. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů 150 mm (5.9 in) L/55. Hlavní i sekundární děla byla řízena ze tří stanovišť dělostřeleckého řízení palby, která pomocí mechanických počítačů určovala vzdálenost a kurz cíle a vypočítávala potřebné náměry děl. Na vrcholu každého stanoviště byl otáčivě uložen dálkoměr; na přední části všech tří kopulí byl do března 1941 instalován radarový systém FuMO 23 Seetakt.

Těžká protiletadlová výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů 105 mm (4,1 in) C/33 v osmi dvoudělových lafetacích. Přední dva páry lafetací byly staršího typu C/31, zatímco zadní dva páry byly novějšího typu C/37. Střední a lehká protiletadlová výzbroj zahrnovala šestnáct kanónů 37 mm (1,5 in) C/30 a původně dvanáct protiletadlových kanónů 20 mm (0.79 in) C/30. V dubnu 1941 byly dva jednotlivé 20mm kanóny umístěné na reflektorové plošině na předním stěžni nahrazeny dvěma čtyřhlavňovými 20mm kanóny C/38. Protiletadlové řízení palby pro 105mm kanóny zajišťovaly čtyři stabilizované zaměřovače SL-8, zatímco 37mm a 20mm zbraně byly vybaveny pouze přenosnými dálkoměry.

Hlavní pancéřový pás měl tloušťku 320 mm (12,6 in) a byl kryt dvojicí horních a hlavních pancéřových palub o tloušťkach 50 mm (2 in) a 100 až 120 mm (3,9 až 4,7 in). Pancíř 380 mm SK C/34 dělových věží měl čela o tloušťce 360 mm (14,2 in) a boční stěny o tloušťce 220 mm (8,7 in).

Dne 19. května 1941 vyplul Bismarck z Gdyně poblíž Gdaňsku a následoval tak těžký křižník Prinz Eugen směrem do Norska, odkud se měly lodě přesunout do Atlantiku. Operace dostala jméno Rheinübung a jejím cílem bylo proniknutí obou lodí do Atlantiku zaúčelem napadání spojeneckých lodí a konvojů. Z tohoto důvodu byla již dříve v Atlantiku rozmístěna řada zásobovacích a cisternových lodí, které mohly zajistit obě lodě v bojových akcích téměř na rok.


554. článek dne...(do 4. března 2026)


"DOOM 64, originally released on the Nintendo 64 in 1997."

Doom 64 je akční počítačová hra vydaná v roce 1997 na herní konzoli Nintendo 64 společností Midway Games.
Jedná se o volné pokračování hry Doom II z roku 1994.

Dne 20. března 2020 došlo k jejímu znovuvydání pro Windows, Nintendo Switch, PlayStation 4 a Xbox One. Samotná videohra byla vytvořená pod dohledem ID Software.

Příběh sleduje osud nám známéno bezejmenného mariňáka po událostech her Doom a Doom II, kdy se mu podařilo zastavit invazi pekla a zachránit tak Zemi. Po těchto katastrofických událostech byla planetární politikou zřízena karanténa ve výzkumných zařízeních společnosti UAC kvůli obrovské úrovni radiace. Dlouhá léta byla tato zařízení opuštěna a ponechána napospas osudu, dokud dlouho zapomenutý satelit monitorující jedno z těchto zařízení, které bylo zamořené zářením a sotva fungovalo, poslal zprávu na Zem.

Zpráva naznačovala, že neznámá entita s ohromnými regeneračními schopnostmi dokázala uniknout detekci díky maskování se za extrémní úroveň záření. Tato entita byla schopna přivádět rozkládající se mrtvou tkáň zpět k pokroucenému a zmutovanému životu, čímž začala oživovat poražené démony a jiné bytosti z pekla.

Coby jediný přeživší předchozích her se zkušenostmi, jak démony zabít, je mariňák sám poslán, aby novou hrozbu zlikvidoval. Avšak poté, co je po mnoha bojích znovu nevědomky vlákán do pekla, si uvědomí, že přesně tohle démoni celou dobu plánovali. I přes to jej však démoni nejsou schopni zabít, a mariňák se díky zbrani Unmaker (Nestvořitel) probojuje až k oné tajemné entitě, čímž je sama Mother Demon (Matka démonů), a tu zabije. Hra končí mariňákovým uvědoměním, že po četném setkání s peklem už není schopen vést normální život, a rozhodne se navždy zůstat v pekle, aby odsud zajistil, že démoni už nikdy nebudou hrozbou.

Všechny zbraně z předchozí hry Doom II jsou přítomny ve hře, ale mají nový design a nové zvukové efekty. Motorová pila má dvě lišty namísto jedné, pěsti mají podobu zkrvavených rukavic namísto boxera, plazmová puška má elektronické jádro, které dělá při zvolení zbraně praskavý zvuk, raketomet při výstřelu mírně odstrčí hráče vzad, brokovnice se drží na úchypu místo pod hlavní, a dvouhlavňová brokovnice se nabíjí rychleji a způsobuje zpětný ráz.

Do hry však byla přidána nová zbraň, a sice Unmaker (Nestvořitel) (či Laser), která používá stejný typ munice jako plazmová puška a BFG 9000. Původně se měla objevit v předchozích dílech, ale nakonec se tak nestalo. Doom 64 je tak jedinou hrou z této série, v níž se tato zbraň nachází (v novém Doom Eternal je zbraň s názvem Unmaykr). Se silou tří prastarých artefaktů nalezených ve hře, se zbraň stává ještě silnější, jelikož pálí tři laserové paprsky najednou namísto jen jednoho. První artefakt zvyšuje rychlost laseru, druhý artefakt přidává druhý laser a třetí artefakt přidává třetí laser, přičemž každý z nich pálí na jiný cíl, což umožňuje zabít až tři démony najednou.

Doom 64 je podobný předchozím hrám; hráč se musí dostat přes 32 úrovní, přičemž bojuje s démony, sbírá zbraně a klíče, a aktivuje spínače pro otevírání dalších místností a úrovní. Pro Doom 64 byl změněn původní engine a herní prvky byly nahrazeny novějšími.

Doom 64 bylo vytvořeno společností Midway Games v jejich studiu v San Diegu. ID Software, hlavní vývojář předchozích her, dohlíželo na celý projekt. Celý vývoj začal v roce 1994. Původní název hry měl být The Absolution, nicméně název byl změněn na Doom 64 kvůli rozpoznání značky (The Absolution tak bylo použito coby název poslední úrovně ve hře). Vývojáři chtěli původně použít každého démona z původních her, stejně tak pár dalších úrovní, nicméně kvůli náročnosti provedení a omezené paměťové kapacity Nintenda 64 se tak nakonec nestalo. Vývojáři též uvedli, že multiplayer nebyl do hry použit, jelikož tento herní mód Nintenda nepodporovala. Chtěli jej vytvořit formou rozdělených obrazovek, kde by každý hráč viděl, kde se nachází ti ostatní. Herní prostředí bylo zbudováno modely tříprostorových polygonů, zatímco nepřátelé byli vytvořeni z původních modelů a upraveni pomocí SGI. Hudba a zvukové efekty byly vytvořeny Aubreyem Hodgesem, který též dělal zvukové efekty pro verzi původní hry Doom pro PlayStation o dva roky dříve.


555. článek dne...(do 29. března 2026)


"Tomb Raider is a 2013 action-adventure game"

Tomb Raider je akční adventura z roku 2013 vyvinutá společností Crystal Dynamics a publikovaná evropskou pobočkou společnosti Square Enix. Jedná se o desátou hlavní část a reboot série Tomb Raider, který slouží jako první díl trilogie Survivor a rekonstruuje počátky postavy Lary Croft. Hra byla vydána pro PlayStation 3, Windows a Xbox 360 dne 5. března 2013. Hratelnost se zaměřuje na přežití, exploraci při průchodu ostrovem a návštěvu různých volitelných hrobek. Je to první hra v hlavní sérii, která obsahuje multiplayer, a zároveň první díl série vydaný společností Square Enix po jejím převzetí společnosti Eidos Interactive v roce 2009.

Vývoj hry Tomb Raider společnost Crystal Dynamics zahájila brzy po vydání hry Tomb Raider: Underworld v roce 2008. Místo pokračování se tým rozhodl sérii rebootovat a znovu stanovit počátky Lary Croft, což již učinili u hry Tomb Raider: Legend. Hra se odehrává na ostrově Jamatai, odkud musí Lara, která je ještě nezkušená a dosud se nestala bojově zatvrzelou průzkumnicí, zachránit své přátele a utéct, zatímco je pronásledována zlomyslným kultem.

Hra Tomb Raider získala kritické uznání, zejména za grafiku, hratelnost, výkon Luddingtonové jako Lary a charakterizaci a vývoj postavy Lary, ačkoliv přidání multiplayerového režimu bylo kritizováno. Do října 2021 se hra prodala ve více než 14,5 milionu kusů po celém světě, což z ní činí nejprodávanější titul série Tomb Raider k dnešnímu dni. Remasterovaná verze, Tomb Raider: Definitive Edition, s vylepšenou grafikou, novými ovládacími prvky a stahovatelným obsahem, byla vydána pro PlayStation 4 a Xbox One v lednu 2014, pro Windows v dubnu 2024 a pro Nintendo Switch a Nintendo Switch 2 v listopadu 2025.

Hru následovaly tituly Rise of the Tomb Raider (2015) a Shadow of the Tomb Raider (2018).

Hra se odehrává na Jamatai, fiktivním ztraceném ostrově v Dračím trojúhelníku u pobřeží Japonska. Ostrov a království, které zde kdysi existovalo – je ponořen do mýtů díky pověsti o hrozivých bouřích a lodních vracích, které pokrývají jeho pobřeží. V Jamatai kdysi vládla královna Himiko, známá jako "Sluneční královna", která podle legendy byla obdařena šamanskými schopnostmi, které jí umožňovaly ovládat počasí. O historii Jamatai po smrti Himiko je známo jen málo, ačkoli pověst ostrova byla založena krátce poté. Při průzkumu ostrova může hráč najít důkazy, že – mimo jiné – portugalští obchodníci, americká námořní pěchota a japonský vojenský projekt byli na Jamatai uvězněni v různých historických obdobích.

Po celou hru je Jamatai obýváno Bratrstvem Solarie, násilným kultem zločinců, žoldáků a přeživších z lodních vraků. Bratrstvo Solarie založilo rigidní společnost založenou na uctívání Himikové, kompletní s vlastní hierarchií a zákony, jejichž přesný účel a záměry jsou postupně odhalovány během příběhu.

Hráč ovládá Laru Croft, mladou a ambiciózní absolventku archeologie, jejíž teorie o umístění ztraceného království Jamatai přesvědčily rodinu Nishimura – potomky samotných lidí z Jamatai – aby financovali expedici za účelem hledání království. Expedici vede Dr. James Whitman, slavný archeolog, který se dostal do těžkých časů a zoufale se snaží vyhnout bankrotu, a zahrnuje Conrada Rotha, bývalého královského námořníka a blízkého přítele rodiny Croftových.

Lara se vydává na svou první archeologickou expedici na palubě Endurance s úmyslem najít ztracené království Jamatai. Podle její teorie a proti Whitmanovým radám posádka pluje do nebezpečného Dračího trojúhelníku, kde loď zasáhne násilná bouře a potopí se, čímž uvězní přeživší na odlehlém ostrově. Oddělená od ostatních, Lara nabude vědomí v jeskyni a těsně unikne šílenému divochovi.

Když Lara hledá ostatní přeživší, objeví další důkazy, že ostrov je obydlen. Najde Sam s mužem jménem Mathias, který tvrdí, že je spolucestujícím. Když Sam vypráví Mathiasovi legendu o Himiko, Lara usne; když se probudí, oba zmizeli. Po opětovném spojení se zbytkem posádky se Lara oddělí od skupiny s Whitmanem, aby hledali Rotha, zatímco ostatní hledají Sam a Mathiase.

Při průzkumu ostrova Lara a Whitman objeví, že jeho obyvatelé uctívají Himiko, což potvrzuje, že ostrov je skutečně Jamatai. Oba jsou zajati obyvateli a odvezeni do osady spolu s dalšími přeživšími z Endurance, kde se pokus o útěk stane násilným; Lara je oddělena od Whitmana a je nucena zabít jednoho ze svých útočníků. Nakonec najde zraněného Rotha a s jeho vybavením se vydá na komunikační relé na vrcholku hory, aby kontaktovala pomoc.


556. článek dne...(do 12. dubna 2026)


"Rise of the Tomb Raider: 20 Year Celebration"

Rise of the Tomb Raider je akční adventura z roku 2015, kterou vyvinulo studio Crystal Dynamics a vydaly společnosti Microsoft Studios a Square Enix. Hra je jedenáctým hlavním dílem série Tomb Raider, pokračováním hry Tomb Raider z roku 2013 a druhým dílem trilogie Survivor. Příběh sleduje Laru Croft, která se vydává na Sibiř hledat legendární město Kitezh a zároveň bojuje proti paramilitární organizaci Trinity, která se snaží odhalit tajemství města slibujícího nesmrtelnost. Lara musí překonávat překážky v prostředí a bojovat s nepřáteli pomocí střelných zbraní a přístupu stealth, zatímco prozkoumává polootevřené huby. V těchto hubech může prohledávat náročné hrobky, aby odemkla nové odměny, plnila vedlejší mise a sbírala suroviny, které lze použít k výrobě užitečných materiálů.

Vývoj hry Rise of the Tomb Raider navázal bezprostředně na dokončení vývoje rebootové verze z roku 2013. Během vývoje byly zohledněny připomínky hráčů, díky čemuž tým snížil počet quick time eventů a přidal více hádanek a náročných hrobek. Tým navštívil několik míst v Turecku, včetně Kappadokie, Istanbulu a Efezu, aby navrhl město Kitezh. Rhianna Pratchett se vrátila jako scenáristka hry, zatímco Bobby Tahouri nahradil Jasona Gravese jako skladatel hudby. Camilla Luddington se vrátila, aby propůjčila Laře svůj hlas a zajistila motion capture. Hra, poháněná enginem Foundation, byla vyvinuta společnostmi Eidos-Montréal a Nixxes Software.

Hru Rise of the Tomb Raider oznámilo studio Microsoft Studios na veletrhu E3 2014. Na veletrhu Gamescom téhož roku bylo odhaleno, že se jedná o časově omezenou exkluzivitu pro konzole Xbox 360 a Xbox One, což vyvolalo kritiku ze strany herního tisku i komunity. Hra byla pro konzole Xbox 360 a Xbox One vydána v listopadu 2015. Verze pro Windows vyšla v lednu 2016 a verze pro PlayStation 4 v říjnu. Hra sklidila uznání od kritiků, kteří chválili její grafiku, hratelnost, charakterizaci postav a bohatý obsah.

Rise of the Tomb Raider je akční adventura z pohledu třetí osoby, ve které hráči ovládají Laru Croft, která se vydává na výpravu za objevem legendárního města Kitezh. Boj je klíčovým herním prvkem; Lara má k dispozici širokou škálu zbraní (včetně útočných pušek, brokovnic a pistolí), z nichž některé disponují alternativním režimem střelby. Hráči mohou také využít stealth k postupu v některých částech hry, používat luky a šípy k likvidaci nepřátel, vytvářet rozptýlení, aby odvedli pozornost nepřátel od Lary, nebo se schovávat v křoví, aby se nepřátelům vyhnuli. Lara může k boji s nepřáteli využít prostředí, střílet na výbušné sudy, strhávat konstrukce ovinuté provazy pomocí provazových šípů nebo přepadat nepřátele z vyvýšených míst. Může také použít svůj cepín a bojový nůž k boji zblízka s nepřáteli. Za splnění cílů a vedlejších úkolů a za likvidaci nepřátel získávají hráči zkušenostní body (XP). Když hráči nasbírají dostatek XP, postoupí na vyšší úroveň a získají bod dovednosti, který mohou utratit ve třech stromech dovedností: Rváč, Lovec a Přeživší. Rváč zvyšuje Larinu efektivitu při používání zbraní, dává jí schopnosti, jako je získávání šípů z mrtvol a pevná muška, a také zvyšuje její odolnost proti útokům a odemyká nové bojové dovednosti, jako je zabití úhybem. Hunter jí dává výhodu při zvládání prostředí a setkání se zvířaty. Survivor zahrnuje širokou škálu dovedností, jako je výroba zápalných bomb a nastražování pastí. Lara se učí nové jazyky, což jí umožňuje objevovat památky (třeba mince), které lze vyměnit za nové vybavení.

Hra obsahuje polootevřené oblasti, které mohou hráči prozkoumávat. V těchto oblastech se nacházejí předměty, které může Lara sbírat, včetně materiálů pro výrobu a zásob pro přežití. Tyto předměty a sběratelské položky, jako jsou relikvie a dokumenty, lze hráčům odhalit pomocí funkce „Survival Instinct“ (Instinkt přežití), což je režim vidění, který zvýrazňuje zajímavé předměty. Sbíráním materiálů mohou hráči vyrábět předměty v herním menu pro výrobu; Lara může vyrábět střelivo, otrávené šípy (pomocí muchomůrek) a molotovovy koktejly a ruční granáty z plechovek a lahví. Otevřené oblasti jsou plné divoké zvěře, kterou lze lovit a získávat tak další zdroje. Hráči mohou objevovat a prozkoumávat náročné hrobky, kde získají nové dovednosti a oblečení. Larino oblečení, které ovlivňuje její bojový výkon, lze měnit v základních táborech. Tábory umožňují Laře měnit výbavu zbraní a slouží jako body rychlého přesunu, díky kterým mohou hráči prozkoumávat již prozkoumané oblasti. Hra obsahuje vedlejší mise a výzvy, které mohou hráčům přinést nové vybavení, a hráči se pohybují ve složitých prostředích, aby postupovali dál. Lara může pomocí svého cepínu šplhat po určitých površích (jako jsou útesy a ledovce) a pomocí lanových šípů vytvářet lanovky pro přístup do těžko dostupných oblastí, a také může šplhat na stromy a plavat. Hráči během hry řeší hádanky, a to jak v hlavní kampani, tak v volitelném obsahu. Hádanky, založené na fyzikálních principech ve hře, jsou často propojené; hráči musí vyřešit propojené hádanky, aby vyřešili tu větší.


557. článek dne...(do 24. dubna 2026)


Metro Exodus is a first-person shooter video game published by Deep Silver in 2019.

Metro Exodus je počítačová hra žánru střílečky z pohledu první osoby, kterou vyvinula ukrajinská společnost 4A Games.

Hra vyšla 15. února 2019 pro herní platformy Windows, PlayStation 4 a Xbox One. 14. dubna 2021 vyšla hra na Linux a macOS.

Děj hry se odehrává v postapokalyptické pustině na území Ruské federace a v Kazachstánu, kde se hráč musí vypořádat s novými nebezpečími tohoto světa a zapojit se do boje proti zmutovaným tvorům i nepřátelsky naladěným lidem. Hráč má k dispozici arzenál střelných a vrhacích zbraní, které lze vylepšovat (modifikacemi lze upravit všechny části zbraně, od rámu až po hlaveň). Hra nabízí kombinaci lineárních úrovní a otevřených lokací, které může hráč prozkoumávat. K dispozici je také dynamický systém počasí, cyklus dne a noci a střídání ročních období během příběhu.
Metro Exodus se odehrává v letech 2035–2036 na postapokalyptické Zemi, která byla zničena v důsledku jaderné války před více než 20 lety, v roce 2013. Hra navazuje na příběh šťastného konce hry Metro: Last Light, který je považován za kanonický. Hlavní hrdina – Artjom – se skupinou přeživších rangerů řádu „Sparta“ vyráží na cestu z moskevského metra na upraveném parním vlaku „Aurora“ a míří daleko na východ, aby našel nové místo k životu v postapokalyptickém Rusku. Příběh začíná drsnou jadernou zimou a odehrává se v průběhu jednoho roku. Další postavy hry, které se vrací z předchozích her a knihy „Metro 2035“: Anna, která je nyní Artjomovou manželkou, a její otec plukovník Svyatoslav Melnikov.

Po bitvě o D-6 Artjom opustil Řád a oženil se s Annou. Již dříve, v době „Metra 2033“, zaslechl Artjom v rádiu něčí rozhovory a nyní je posedlý myšlenkou, že i za hranicemi Moskvy mohou žít lidé. Navzdory nespokojenosti Anny a Melnika podniká z metra četné výpravy na povrch ve snaze zachytit rádiové signály. Při další výpravě se Artem s Annou ocitnou v jednom voze s mírovými cestujícími, kteří přijeli do Moskvy z vesnice. Vojáci Ganky – jedné ze skupin moskevského metra – se snaží udržet izolaci města tím, že zabíjejí příchozí. Artjoma postřílejí spolu s zajatci, ale jemu se podaří přežít. Aby zachránil Annu, pronikne na základnu Ganky a zničí systém rušení rádiových signálů – nyní je v éteru slyšet řeč v různých jazycích: svět mimo Moskvu nadále existuje. Ganzejci, kterým rozkazují „Neviditelní pozorovatelé“, se domnívají, že bylo nutné před Moskvany skrývat existenci života za hranicemi města a naopak – „válka stále pokračuje“ a pokud nepřátelé zjistí, že v Moskvě někdo přežil, uštědří městu nový úder. Melnikova jednotka je vyslána, aby zabila Artema a Annu, ale plukovník to nedokáže a dezertuje.

Artjom, Anna, Melnik a další Spartané míří na východ v parním vlaku „Aurora“, který ukradli Hanzovcům, a snaží se dostat k vládnímu bunkru pod horou Jamantau na Uralu, s nímž se jim podaří navázat rádiové spojení. Na jaře se na Volze nedaleko Saratova střetávají se sektou „technoborců“, kteří uctívají Car-Rybu; sektáři, v čele s otcem Silantiem, zvedli most přes řeku a nechtějí parní lokomotivu pustit. Anna se dostane do pasti v místnosti s jedovatým plynem, ale Artem ji zachrání. Hrdinové přijmou k sobě mechanika Křesta a zachrání ze zajetí sektářů zdravotní sestru Katju s dcerou Nasťou. K parnímu vlaku také připojí osobní vagón. V závislosti na činech hráče mohou překonat most mírumilovně nebo bojem.

V létě se Sparťané vlakem dostávají k vládnímu bunkru pod horou Jamantau, domnívajíce se, že v něm na ně čeká nejvyšší velení. Melnik se pokouší podat hlášení „ministru obrany“, ale přijetí se ukáže být podvodem a hrdinové jsou zajati: ukáže se, že obyvatelé bunkru jsou kanibalové. Kvůli korupci byly před válkou potravinové sklady prázdné a ti, kdo se vydávali za „vládu“ a navazovali spojení přes rádio, k sobě lákali oběti. S pomocí Sparťanů, kteří zůstali venku hlídat vlak, se hrdinům podaří uniknout; Anna zabije lékaře, který ji před snědením prohlížel (a který stihne říct, že není zdravá a že zná léčbu), a Melnik – ministra obrany, protože ztratil víru v možnost obnovení ruské vlády. Posádka „Aurory“ se rozhodne hledat místo vhodné k životu. Za informacemi se vydávají do komunikačního centra „Kaspij-1“ na pobřeží Kaspického moře. V poušti u „Kaspie-1“ vládnou otrokáři, bývalí ropní pracovníci. V čele této bandy stojí krutý Baron.


558. článek dne...(do 24. dubna 2026)

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Multimediaexpo.cz:%C4%8Cl%C3%A1nek_dne/Archiv“