Dovolená : 19. červenec 2024 — 11. srpen 2024
Holidays : 19 July 2024 — 11 August 2024
Vacaciones : 19 de julio 2024 — 11 de agosto 2024

Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2024, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.



Miluška Voborníková (1970)

Miluše Voborníková nebo také Miluška Voborníková (* 25. prosince 1949) je česká zpěvačka, manželka zpěváka Petra Spáleného. Bývalá zpěvačka Divadla Semafor.

Do Divadla Semafor se dostala prostřednictvím konkursu v roce 1968 jako osmnáctiletá. Původně studovala Střední zdravotnickou školu. Stala se velmi půvabným a (zejména pánským publikem) obdivovaným benjamínkem celého tehdejšího semaforského souboru, kde posléze vystupovala s oběma semaforskými skupinami (SuchýŠlitr a Miloslav ŠimekJiří Grossmann). Od roku 1972 začala spolupracovat se skupinou Apollobeat Petra Spáleného, za něhož se posléze i provdala. Na počátku sedmdesátých let byla na vrcholku své pěvecké kariéry, umísťovala se na předních příčkách v anketě Zlatý slavík. V roce 1971 získala i cenu publika na festivalu Děčínská kotva a v roce 1972 i cenu novinářů na polském festivalu v Sopotech. Na svém kontě má dvě sólová alba a následně několik kompilací a výběrů. V nedávné době vydal Supraphon digitálně její singly a raritní nahrávky. Stejný počin připravil také Český rozhlas v rámci Radiotéky.

Její poslední nahrávkou je zatím píseň "Když budeme si přát" z roku 2017 (společně s Liborem Petrů).

Za svůj život natočila i řadu duetů, např. s Waldemarem Matuškou, Petrem Spáleným, Jiřím Kornem, Janou Mařasovou, Naďou Urbánkovou, Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou nebo Petrou Černockou.

Mezi její „největší hity“ patří písničky: "Gimi det ding", "Pupákova píseň lásky", "Dej mi lásku", "Mně se zdá", "Dobře, že tě mámo mám", "Svatba" (historicky úplně poslední píseň napsaná Jiřím Šlitrem), "Nával", "Divadýlko moudrých klaunů", "Úsměv je lék", "Poslední bál", "Země Vánoční" nebo "Waikiki znám".

Zajímavostí je, že populární dětskou píseň "Tancovala žížala" napsal dědeček Milušky Voborníkové. Sama zpěvačka tuto píseň také natočila a užívala v programu pro děti "Abeceda Milušky Voborníkové", se kterým jezdila v druhé polovině devadesátých let.

Po roce 2000 účinkovala v muzikálu Richarda Pachmana "Babička". Připravila také dvě nové písničky "Jestli nemáš mě rád" a "Týdny jdou dál", které zařadila na výběrové album Popgalerie (2005). Vystupuje se svým manželem Petrem Spáleným a také v programech "Návštěvní den u Miloslava Šimka" či "Zajíc v pytli" (Divadlo Semafor).

S Petrem Spáleným má dceru Barboru. Poslední léta žije v Říčanech u Prahy.


494. článek dne...(do 25. ledna 2024)



The last Douglas A-4 Skyhawk built in flight in February 1979. The A-4M BuNo 160264 was the 2960th Skyhawk.

Douglas A-4 Skyhawk je americký útočný letoun původně vyvinutý pro operace z amerických letadlových lodí. Letoun, který vyvinul letecký výrobce Douglas Aircraft, byl až do roku 1962 označen A4D Skyhawk.

Produkce A-4 byla ukončena v únoru 1979 po dodání 2 960 strojů.

První jednotkou, vyzbrojenou sériovými letouny A4D-1 Skyhawk, se stala 26. října 1956 VA-72 „Blue Hawks“ US Navy. A-4C byly k jednotkám dodávány od března 1960 do roku 1962.

V 60. letech 20. století, kdy Námořní síly Spojených států operovaly s 15 útočnými letadlovými loděmi, mělo každé letecké palubní křídlo dvě perutě Skyhawků. Skyhawky US Navy se do leteckých operací zapojily již na počátku americké účasti ve válce ve Vietnamu. 5. srpna 1964 provedlo 64 letounů, včetně 15 A-4C z křídla CVW-14 z paluby USS Constellation a 16 A-4E z perutě VA-55 „War Horses“ a VA-56 „Champions“ z křídla CVW-5, působícího z USS Ticonderoga, po incidentu v Tonkinském zálivu odvetné útoky proti Severnímu Vietnamu, operaci Pierce Arrow. Letouny napadly čtyři velké základny torpédových člunů na severovietnamském pobřeží. Během operace byl sestřelen jeden A-4C, jehož pilot Lt. Everett Alvarez se stal prvním válečným zajatcem tohoto konfliktu. Dalšího primátu ve vietnamské válce dosáhl A-4C Skyhawk (BuNo148609) 1. května 1967. Během náletu na letiště Kep ostřeloval Lt.Cdr. T. R. „Ted“ Schwartz perutě VA-76 z paluby USS Bon Homme Richard raketami Zuni letadla na zemi, když mu jeho číslo oznámilo, že se za ocasem jeho Skyhawku nachází MiG-17. Schwartzovi se podařilo dostat do polohy za a nad MiG, načež vypálil zbývající rakety Zuni, kterými vietnamský letoun srazil k zemi. Dosáhl tak jediného sestřelu MiGu neřízenými raketami za celou vietnamskou válku.

Do tohoto konfliktu zasáhly také letouny A-4E jednotky VA-72 „Blue Hawks“ a VA-86 „Sidewinders“ z paluby USS Independence, A-4C jednotky VA-113 z USS Kitty Hawk, A-4C VA-94 z USS Enterprise, A-4E jednotky VA-212 z USS Hancock (CV-19) a A-4E z VA-163 z letadlové lodi USS Oriskany.

USMC umístilo své Skyhawky na letištích v tehdejším Jižním Vietnamu a v Thajsku.

Důsledkem dlouhého a intenzivního bojového nasazení Skyhawků za války ve Vietnamu byly největší ztráty ze všech nasazených typů, působících z letadlových lodí. Představovaly téměř 37% bojových ztrát, které dosáhly celkem 196 A-4 v boji a 77 při provozních nehodách.

Letouny A4D-2 sloužily na letadlových lodích US Navy a na pobřežních letištích USMC do roku 1965. Jednomístné A-4M vyřadilo US Navy z výzbroje již v roce 1994, dvoumístné TA-4J byly v omezeném provozu používány ještě v roce 2001 při cvičeních v roli agresora.

Prvním zahraničním uživatelem letounů A-4 byla Argentina, kde je používalo jak letectvo (Fuerza Aérea), tak námořnictvo (Aviacion Naval).

Argentinské vzdušné síly zakoupily první stíhací bombardovací A-4 roku 1965 s cílem nahradit zastaralé typy Gloster Meteor a North American F-86 Sabre. Objednávka zahrnovala 25 kusů A-4B (C-201 až C-225) z přebytků US Navy. Prvních 12 kusů dostala Argentina již v říjnu 1966 a byly přiděleny IV escuadrón de Caza y Ataque. Ze zbývajících 13 Skyhawků 12 přiletělo do konce roku 1966 a přidělili je V escuadrón de Caza y Ataque, jeden havaroval při výcviku v USA.

Druhá objednávka stejného počtu A-4B byla zadaná koncem 60. let 20. století. Letouny z přebytku US Navy (C-226 až C-250) byly do Argentiny dodány v roce 1970 a přiděleny rovnoměrně eskadrám IV a V. Všechny tyto letouny přešly před dodáním revizí a úpravami v Douglas Aircraft Company. Obdržely novou avioniku, nová křidélka a motory J65-W-16A o tahu 34,25 kN. Skyhawky na export obdržely označení A-4P a název Halcón. V polovině 70. let prošly další modernizací.

V polovině 70. let 20. století zadala Fuerza Aérea třetí objednávku Skyhawků, tentokrát na 25 strojů A-4C. Také tyto letouny pocházely z přebytků US Navy a do Argentiny byly dodány v roce 1976 (C-301 až C-325). V dubnu 1982 byly ve výzbroji III escuadrón de Caza y Ataque přidělené Grupo 4 de Caza/IV Brigada Aérea v El Plumerillo. 11. dubna 1982 se třetí peruť pod velením vicecomodoro F. J. A. Lupianeze přesunula do San Julián. Během falklandské války přišla tato jednotka o celkem 9 svých A-4C Skyhawk, z nichž jeden stroj (C-313) Jorge Casca havaroval ve špatných meteorologických podmínkách na útesech South Jason Island.


495. článek dne...(do 2. února 2024)



Max Schmeling (1938)

Max Schmeling (* 28. září 1905, † 2. února 2005) byl německý boxer. V letech 19301932 byl mistrem světa v těžké váze. Vítězství vybojoval proti Jacku Sharkeyovi a boxerovi tmavé pleti Joe Louisovi, se kterým se posléze spřátelil. Dodnes je považován za jednoho z nejpopulárnějších německých sportovců.

V roce 1930 se Max Schmeling seznámil s českou herečkou Anny Ondra (Annou Sofií Ondrákovou) a 6. července 1933 se s ní oženil. Manželství trvalo 54 let až do její smrti v roce 1987.

Max Schmeling měl rytířskou povahu a přes mnohé nabídky s nacisty nikdy nekolaboroval. Dostal od nich vilu, vyznamenání, které odmítl, a odmítl i vstup do NSDAP. Nacisté přesto dokázali jeho úspěchů i manželství s krásnou a charakterní Anny propagandisticky zneužít. Díky tomu měl přezdívku „Hitlerův kůň“, a také proto byl po porážce nacistického Německa nařčen z kolaborace, Angličany byl odsouzen ke třem měsícům vězení a dostal pokutu 10 000 marek. Na Anny byl v poválečném Československu ze stejného důvodu vydán zatykač. Ve skutečnosti se ovšem přimlouval u Hitlera za svého manažera, který byl židovského původu a, jak vyšlo až v 80. letech najevo, riskoval život, když o Křišťálové noci sám zachránil dva židovské chlapce.

Za druhé světové války byl Schmeling povolán do armády a zúčastnil se jako příslušník německých výsadkářů invaze na Krétu. Byl raněn, dostal úplavici, a to ho téměř stálo život. V athénském lazaretu také dal rozhovor americkému novináři, což pobouřilo německé vedení, zvláště Goebbelse, neboť Schmeling uvedl, že neví nic o krutosti anglických vojáků a že považuje vstup Američanů do války za neštěstí, neboť vždy pokládal Ameriku za svou druhou vlast.

V roce 1947 se Schmeling nakrátko vrátil do ringu, vybojoval ještě pět zápasů, poslední z nich v roce 1948. Za svou kariéru vyboxoval 70 profesionálních zápasů, v 56 z nich zvítězil (z toho 40x K.O.). V roce 2015 byl stále jediným Němcem zapsaným v boxerské mezinárodní síni slávy.

V roce 1949 se Schmeling s manželkou přestěhovali do Hollenstedtu u Hamburku, kde si koupili pozemek a dům. Až do roku 1953 vedli spolu s manželkou farmu s norky. Potom Schmeling založil firmu na nealkoholické nápoje a v roce 1957 získal licenci na zastoupení firmy Coca-Cola.

Schmeling pomohl Joe Loiusovi, který se dostal do finančních potíží, a když Louis v roce 1981 zemřel, platil i část nákladů na jeho pohřeb. Max Schmelling se podílel na výstavbě sportovišť a výchově mladých německých sportovců. V roce 1971 obdržel za svoji činnost Velký spolkový kříž, od roku 1996 je v Berlíně víceúčelová hala nesoucí jeho jméno a v roce 2005 byla vydána poštovní známka 0,55 eura s jeho medailonem.

V roce 1997 poslal Max Schmeling České republice 30 tisíc marek jako pomoc na odstranění škod po ničivé povodni.

Max Schmeling se objevil v letech 1930 až 1957 i v několika filmech, rovněž po boku své ženy Anny Ondra.


496. článek dne...(do 13. února 2024)



Comiccon Brussels – Christina Ricci (February 22, 2020)

Christina Ricci (* 12. únor 1980) je významná americká herečka.

Byla nejmladší ze čtyř dětí modelky a právníka. Od svých 8 let žije v New Yorku, kde začala vystupovat v televizních reklamách. V deseti letech uskutečnila svůj filmový debut v roli mladší dcery Cher, ve filmu Mořské víly z roku 1990. Už v jedenácti se úspěšně zapsala do povědomí diváků rolí dívenky Wednesday s věčně morbidním výrazem ve filmu Addamsova rodina a tím se v roce 1991 stala dětskou hvězdou. Následovala role ve filmu Casper z roku 1995, která z ní učinila vyhledávanou dětskou hvězdu. Kritika sice jejími výkony nadšená nebyla, zato u diváků se těšila veliké popularitě. V roce 1998 získala za ztvárnění Dede ve filmu Všichni moji muži (The Opposite of Sex) nominaci na ocenění Zlatý glóbus. Celkem získala přes 14 různých filmových cen. Skvělý výkon podala také v postavě Katriny Van Tassel, která pomáhá mladému konstáblovi (Johnny Depp) vyšetřit sérii vražd v filmu Ospalá díra, který režíroval Tim Burton. Pokračovala úspěšnými a uznávanými rolemi ve filmech Zrůda (2003), Penelope (2006) a V řetězech (Black Snake Moan) (2007). V roce 2006 byla nominována na cenu Emmy za roli v dramatu Grey's Anatomy. V letech 2011–2012 hrála Maggie Ryan v televizní show Pan Am.

Narodila se v Santa Monice (Kalifornia), jako čtvrté a nejmladší dítě Sarah (rozené Murdoch), bývalé Ford Model a realitnímu agentovi Ralfu Ricci, právníkovi a skupinovému terapeutovi. Ke svému původu uvedla: "Proudí ve mně italská krev. Já jsem v podstatě skotsko-irského původu."

Rodina se přestěhovala do Montclair (New Jersey), kde navštěvovala Edgemontovu základní školu, Glenfieldovu střední školu a Montclairskou vysokou školu, stejně jako Morristown-Beard School. Po prvním ročníku opustila Professional Children's School v New Yorku. Její sourozenci jsou Rafael (narozen 1971), Dante (narozen 1974), a Pia (narozená 1976). Rodiče žijí odděleně od roku 1993, kdy jí bylo 13 let.

Poté, co natočila několik reklam (od šesti let), dostalo se jí velkého debutu v Mermaids v roli mladší dcery Cher. Jako mladá herečka udělal dojem, takže dostala další práci. Později se objevila ve videu filmového soundtracku písně The Shoop Shoop Song. V následujícím roce již hrála morbidní, předčasně vyspělou Wednesday Addamsovou ve filmové adaptaci Addamsova rodina. Role ji pomohla stát se charakterovou herečkou nekonvenčních rolí, v čemž pokračovala znovu jako Wednesday v pokračování z roku 1993 Addams Family Values, který se stal kasovním trhákem.

Její další projekt, Casper, byl přijat se smíšenými recenzemi, ale byl na osmém místě pokud se týká vydělaných peněz. Dále hrála ve filmu Now and Then, o dospívání čtyř 12 letých dívek a jejich přátelství v letech 1970–1990, kde ztvárnila roli mladší verze Rosie O'Donnell. Film měl znovu kasovní úspěch a byl přirovnáván jako ženská verze k filmu Stand by Me. Hrála několik dospívajících rolí, např. ve filmech Gold Diggers: The Secret of Bear Mountain a That Darn Cat. V roce 1997 se začala objevovat v rolích dospělých, na začátku to byla role problémové, sexuálně kuriózní Wendy Hood v kritikou uznávaném filmu The Ice Storm.

Poté se objevila v nezávislém hitu Buffalo'66, ve filmu režiséra Johna Waterse Pecker a Dona Roosa Všichni moji muži (The Opposite of Sex, jako jedovatá, manipulativní Dede). Za tuto roli byla nominována na Zlatý Globus. Pozdější filmy zahrnovaly Sleepy Hollow (vedle Johnny Deppa), a Prozac Nation, hrála protějšek Charlize Theron ve filmu Monster.
V únoru 2006 měla roli paramedičky v ABC dramatu Grey's Anatomy, za kterou byla nominovaná na cenu Emmy. Byla hostující hvězdou (Debbie "Liza" Bump) v roce 2002 v sedmi epizodách poslední série Ally McBeal, jako právnička pracující u Cage&Fish si v poslední epizodě vzala Richarda Fishe.


497. článek dne...(do 18. února 2024)



Peter Gabriel (3 October 2008)

Peter Brian Gabriel (* 13. února 1950) je anglický hudebník. Poprvé se stal slavným jako sólový zpěvák a flétnistaprogressive rockové skupině Genesis.

Po odchodu od Genesis, se Gabriel věnoval úspěšné sólové kariéře. V současnosti se věnuje produkci world music, metodám distrubuce hudby a humanitárním akcím.

Gabriel se narodil v městě Chobham v hrabství Surrey v Anglii. Jeho otec, Ralph Parton Gabriel, byl elektroinženýr a jeho matka Edith Irene Allen, která byla z hudební rodiny, jej učila od raného dětství hrát na klarinet. Navštěvoval Cable House, soukromou přípravnou hudební školu ve Wokingu a od roku 1963 Charterhouse School v Godalmingu.

Gabriel založil Genesis v roce 1967 s přáteli z Charterhouse School Tonym Banksem, Anthonym Phillipsem, Mikem Rutherfordem a bubeníkem Chrisem Stewartem. Jméno skupiny bylo navrženo spolužákem, později hudebním impresáriem Jonathanem Kingem, který produkoval jejich první album From Genesis to Revelation.

Milovník soulové hudby Gabriel byl ovlivněn mnoha rozličnými zdroji ve způsobu jeho zpěvu, zejména Otisem Reddingem a dalšími soulovými zpěváky, stejně jako frontman skupiny Family Roger Chapman. V roce 1970 hrál na flétnu na albu Mona Bone Jakon hudebníka Cat Stevense.

Genesis přitáhli pozornost v Anglii a částečně také v Itálii, Belgii, Německu a dalších evropských zemích, zejména díky Gabrielově žhnoucí přítomnosti na pódiu, která se rozvinula v používání početných bizardních kostmýmových změn a komických snových příběhů vyprávěných jako úvod ke každé písni (původně Gabriel vymyslel tyto příběhy pouze, aby zaplnil čas mezi písněmi, kdy zbytek skupiny bude ladit nástroje). Na koncertech bylo široce využíváno Černé světlo spolu s tím, že normální jevištní osvětlení bylo zeslabeno nebo vypnuto. Pozadí z fluorescentních bílých látek a rozptýlenost hráčů na pódiu učinily skupinu souborem siluet, kdy jediným dalším zdrojem světla byl Gabrielův světélkující kostým a líčení.

Vokálový zpěv v Genesis v době, kdy ji vedl Gabriel obvykle obstarával kytarista a baskytarista Mike Rutherford, klávesista Tony Banks a nejvýznačněji bubeník Phil Collins, který po dlouhém hledání náhrady zaujmul místo hlavního zpěváka skupiny – poté, co Gabriel skupinu opustil v roce 1975.

Gabrielův odchod z Genesis, který šokoval fanoušky skupiny a ponechal mnohé komentátory v pochybnostech, zda skupina přežije, byl důsledkem mnoha faktorů. Jeho postavení jako frontmana skupiny, spolu s pozorností, kterou nashromáždil svojí oslnivou přítomností na pódiu, vyústilo v napětí uvnitř skupiny. Genesis vždy působili více či méně jako kolektiv a Gabrielův rychle rostoucí veřejný profil vedl k obavám uvnitř skupiny, že je neprávem považován za jediný tvůrčí zdroj; krom toho se skupina začala cítit spoutaná reputací (a očekáváním fanoušků) spojenou s jejich skvěle vypracovanými zpola divadelními představeními.

Napětí narostlo spolu s ambiciózním albem a turné Gabrielovy koncepční práce „The Lamb Lies Down on Broadway“, ze které byl zřejmý Gabrielův lví podíl na tvorbě textů. Během psaní a nahrávání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“ byl Gabriel osloven režisérem Williamem Friedkinem údajně proto, že Friedkina zaujal Gabrielův krátký příběh v poznámkách na přebalu alba „Genesis Live“. Gabrielův zájem o filmový projekt s Friedkinem byl další faktor, který přispěl k rozhodnutí odejít z Genesis. Rozhodnutí odejít učinil ještě před turné podporující vydání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“, ale Gabriel zůstal se skupinou až do zakončení turné. Přestože napětí bylo veliké se Gabriel i zbývající členové Genesis pro veřejnost shodli na tom, že odchod ze skupiny byl v dobrém, což podpořil fakt, že oficiálně odešel osm měsíců po tom, co skupině sdělil, že je pro něj čas posunout se dál.

Zlomový bod přišel spolu obtížemi v těhotenství Gabrielovy ženy Jill a následnému porodu jejich prvního dítěte Anny, kdy se rozhodl raději zůstat spolu s nemocnou dcerou a ženou, raději než nahrávat a vydat se na turné. Nelibost ze strany zbytku kapely přivedla Gabriela k rozhodnutí, že musí z kapely odejít. „Solsbury Hill“, Gabrielův debutový single coby sólového umělce byl napsán výslovně o jeho odchodu z Genesis. Tato píseň se rovněž umístila na „Billboard Hot 100“ v roce 1978, kdy se dostala mezi 70 nejlepších písní.


498. článek dne...(do 22. února 2024)



Žulová (Friedberg), Czech Silesia, 2012

Žulová je město na západě Českého Slezska, v severozápadní části okresu Jeseník.

Město Žulová leží 15 km severozápadně od Jeseníku, 56 km severně od Šumperka a asi 16 km jihovýchodně od Česko-polského hraničního přechodu Bílý Potok/Paczków. Sousedí na severu s obcí Kobylá nad Vidnavkou, na západě s obcemi VlčiceSkorošice, na jihu s obcí Vápenná a na východě s obcí Černá Voda. Od okresního města Jeseník je vzdáleno 12 km a od krajského města Olomouc 80,5 km. Geomorfologicky patří Žulová k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské): na rozhraní oblasti Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří (geomorfologické celky Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina), ke které patří střed, sever a východ města, a oblasti jesenické (východosudetské), která zaujímá jihovýchodní okraj území města. Povrch města je velmi členitý, nejníže položená je část okolo náměstí (asi jen 290 m), nejvyšším bodem je Boží hora (575 m n. m.), dále např. Hadí vrch (475 m n. m.), Borový vrch (488 m n. m.), Kaní hora (476 m n. m.). Území Žulové patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Městem protéká severním směrem říčka Vidnavka, do které se pod bývalým hradem Frýdberkem zleva vlévá Stříbrný potok (dříve též Šlepná). V části Tomíkovice Vidnavku souběžně sleduje o něco severnější Skorošický potok. U Dolního dvora na východě katastru pramení Plavný potok, který napájí Velký rybník (11 ha, největší rybník na Jesenicku). Jižním cípem katastru protéká rovněž Černý potok pokračující do Černé Vody. Je zde rovněž řada zatopených lomů.

Rozvoj městečka byl zastaven třicetiletou válkou. Hrad byl dobyt a pobořen švédským a polským vojskem roku 1639, městečko poničeno zejména v dalším tažení Švédů roku 1642. Žulová se vzpamatovala po ničivém požáru v roce 1657, podhradí se postupně rozšiřovalo o řemeslnické dílny i dvory a městečko začalo usilovat o přiznání městských výsad. S biskupskou podporou nakonec obci císař František II. obnovil městská práva listinou ze dne 12. ledna 1793. Povýšení na město přimělo nově vzniklou samosprávu pracovat jeho vnějším vzhedu: roku 1804 bylo upraveno náměstí a odstraněny z něj dvory a chlévy. Bylo ale také třeba zřídit další dvě instituce, které Žulové dosud chyběly: školu a farnost. Škola vznikla z biskupského nařízení roku 1801. Místo pro stavbu kostela se hledalo delší dobu, až roku 1805 věnoval biskup městu bývalý hrad a budovy pivovaru byly v letech 1809-1810 přestavěny na kostel sv. Josefa. U něho byla roku 1813 založena místní duchovní správa, zprvu jen lokální kuracie, která byla roku 1870 povýšena na faru. Do té doby patřila Žulová k faře ve Skorošicích a ve městě žádný kostel nebyl, pouze mariánská poutní kaple na Boží hoře postavená v letech 1712-1713. Ta sice za Josefa II. (1784) unikla zrušení, ale uctívaný obraz Panny Marie musel být předán farnímu kostelu ve Skorošicích. Ani město neuniklo pohromám: povodni roku 1829, epidemii cholery roku 1832 a požáru roku 1843.

V letech 1878–1880 byla dosavadní dřevěná poutní kaple na Boží hoře nahrazena novostavbou gotického kostela. Boží hora byla oblíbeným poutním místem často navštěvovaným vratislavskými biskupy i prominentními hosty (básník Josef von Eichendorff, saská královna Karola). Roku 1905 byla pro poutníky u kostela postavena chata "Jiřího dům" (dnes zaniklá), pojmenovaná podle kardinála Georga Koppa.

V meziválečném období bylo obyvatelstvo Žulové, jehož významnou součást tvořili dělníci, zprvu nakloněno především sociální demokracii, od Velké hospodářské krize se však nacionálně radikalizovalo. Celé Javornicko a Vidnavsko bylo obsazeno Freikorpsem již 22. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské dohody, a i v Žulové tehdy došlo ke srážkám se Stráží obrany státu. Samotná Žulová však zůstala pod kontrolou československého vojska až do obsazení německou armádou 6. října. Většina českých obyvatel z města odešla a byla zrušena i česká menšinová škola, založená roku 1926.
Za II. světové války pracovali v žulovských závodech a lomech váleční zajatci. Od začátku roku 1945 zažila Žulová vedle pochodů smrti též příliv uprchlíků z území obsazovaných sovětskými vojsky. Orgány NSDAP naléhaly na nejdříve na odpor za každou cenu a poté na evakuaci a ničení infrastruktury, čemuž však místní samospráva zabránila. Obsazení Žulové tedy proběhlo vcelku klidně. Od června 1945 do konce roku 1946 bylo německé obyvatelstvo na základě Postupimské dohody postupně odsunuto.

Po relativně úpěšném dosídlení města novými obyvateli došlo také ke změně názvu z dosavadního "Frýdberk" na uměle vytvořené české "Žulová", odkazujícímu na tradiční hlavní odvětví místního průmyslu. V roce 1949 byl ze zabavených majetků vratislavského arcibiskupství vytvořen Státní statek Žulová, který byl o dva roky později sloučen se Státním statkem Javorník, v roce 1961 však opět osamostatněn. Roku 1949 byla rovněž obnovena zdejší kamenická škola, od roku 1951 učiliště. V letech 19601989 docházelo v Žulové k výstavbě panelových bytovek.

V červenci 1997 postihly také Žulovou povodně. O rok později byla ukončena výuka v kamenickém učilišti, čímž nastal konec 112-leté tradice...


499. článek dne...(do 27. března 2024)



David Coulthard in the pits at the 2007 Italian GP.

David Marshall Coulthard (* 27. březen 1971) je skotský pilot Formule 1 a vítěz 13 Grand Prix. jeho přezdívka je DC.

Coulthard má trvalé bydliště uvedené v Monaku, ale vlastní také domy v Londýně a Švýcarsku. Vlastní také luxusní hotely v Británii a Monaku, včetně hotelu Columbus, který leží v Monackém Fontvieille. 2. května 2000, když měl David pronajatý Learjet od svého přítele Davida Murrayho, letadlo zaznamenalo problém s motorem. Cesta měla skončit na mezinárodním letišti Côte d'Azur v Nice, ale letadlo havarovalo při nouzovém přistání na letišti Lyon-Satolas. Coulthard, jeho tehdejší přítelkyně a americká modelka Heidi Wichlinski a osobní trenér Andy Matthews přežili, ale Murrayho osobní pilot David Saunders a druhý pilot Dan Worley zahynuli.

O Davidovi toho bulvární deníky napsali mnoho, protože právě on je znám častým střídáním žen po svém boku. Po jeho boku už stanuly například Heidi Klum, Lady Victoria Hervey nebo modelky Andrea Murray a Ruth Taylor.
A zasnoubený byl s modelkami Heidi Wichlinski a Simone Abdelnour.

2. června 2006 se zasnoubil s Karen Minier, belgickou novinářkou F1 pracující pro francouzskou TF1. A dokonce se plánují v budoucnu vzít. Muzeum v jeho rodné vesnici je nyní ve vlastnictví Wendy McKenzieho, předtím jej vlastnila Coulthardova rodina. Muzeum tak navštěvuje mnoho návštěvníků z celého světa. 7. srpna 2007 vydal Coulthard svoji autobiografii, se jménem „It is What It Is.“. V té také popisuje, že se v mládí léčil z bulimie. Coulthardova druhá setřenice, Novozélanďanka Fabian Coulthard, je také závodní jezdkyní.

Coulthard začínal již v raném věku tak jako většina automobilových závodníků na motokárách. V letech 1982–1988 získal třikrát titul skotského šampióna, zároveň zvítězil dvakrát v otevřeném mistrovství Skotska, dále získal titul britského super šampióna v juniorské kategorii a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu, který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku.

V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu a v Grand Prix Španělska už startoval po boku Damona Hilla. Velkou část sezóny strávil řízením druhého vozu, ale ve čtyřech závodech musel svou sedačku propůjčit ex-mistru světa, Nigelu Mansellovi. Williams byl pyšný, že jeho druhý vůz pilotuje Mansell, toho času uřadující šampión Indycar. Ale Coulthard nezůstal pozadu, prokázal svou rychlost a tak se díky chybám soupeřů a notné dávce štěstí dokonce podíval na stupně vítězů, když skončil druhý v Portugalsku. Na poslední 3 závody už ale pouze seděl na tribuně pozoroval, jak si vede Mansell. Avšak nebyl to Nigel, ale David, kdo dostal smlouvu na celou sezónu 1995. Coulthard tak při své neúplné sezóně skončil na skvělém 8. místě, se ziskem 14 bodů.

Sezóna 1995 konečně ukázala Davidův nevyužitý potenciál. Vyhrál svůj první závod v F1, Grand Prix Portugalska. Vyhrát mohl vícekrát, ale chyby a smůla mu už víckrát vyhrát nedopřála. V tomto roce nasbíral celkem 5 pole position a 4 z nich byly hned po sobě. I přes mnoho pěkných umístění nastaly i hrubé chyby, v Monze chyboval v zahřívacím kole a na okruhu v Adelaide naboural při cestě do boxů. Celkově ale skončil na skvělém 3. místě a získal 49 bodů.

Pro rok 1996 se David upsal týmu McLaren, kde se stal týmovým kolegou tehdy budoucího mistra světa, Mikky Häkkinena. První sezóna v novém týmu se ale příliš nepovedla. Přestože McLaren poháněly silné motory Mercedes, tým nemohl najít příliš velkou rychlost. I tak ale vedl v Imole a v Monaku jen těsně prohrál s vítězem, Olivierem Panisem. Na konci sezóny měl David po 2 umístěních na stupních vítězů 18 bodů, což stačilo jen na 7. příčku.

V roce 1997, jeho druhé sezóně u McLarenu, skončil celkově s Jeanem Alesim na stejným počtu bodů na 4. místě. Nicméně měl David na kontě 2 vítězství a Alesi žádné, a co se hlavně přihodilo, tehdy druhý Michael Schumacher byl z celého šampionátu diskvalifikován a Coulthard tak obsadil se štěstím konečné 3. místo. Vyhrál tedy 2x, ale jeho další úspěchy zkazily některé situace. Například v Jerezu se po incidentu, který znamenal diskvalifikaci Schuamchera (snaha vyřadit Villeneuva ze hry o titul), posunul David do vedení, ale tehdy povolená týmová režie týmu velela, aby před sebe pustil Häikkinena.


500. článek dne...(do 10. dubna 2024)



Max von Sydow at the Cannes Film Festival 2013

Max von Sydow (* 10. dubna 1929, † 8. března 2020), byl výborný švédský herec, známý zejména pro spolupráci s filmařem Ingmarem Bergmanem.

Byl nominován na Oscara, získal cenu Emmy a Zlatý glóbus, také vyhrál Pasinetti Award nebo Honorary Cannes Award.

Von Sydow se narodil do bohaté rodiny. Jeho otec, Carl Wilhelm von Sydow, byl etnolog a profesor Irské, Skandinávské a příbuzných kultur na univerzitě v Lundu. Jeho matka, baronka Greta (Rappeová), byla učitelkou. Von Sydow vyrostl jako luterán a později se stal Agnostikem. Jeho dětství je zahaleno tajemstvím, kromě toho, že byl zjevně plachý a tichý jedináček.

Navštěvoval Katedralskolan v Lundu a od devíti let se učil německy a anglicky.Ve škole založil s několika kamarády amatérskou divadelní společnost, kde začal svou hereckou kariéru. Absolvoval základní vojenskou službu předtím než šel studovat na Královské dramatické divadlo ("Dramaten") ve Stockholmu, kde studoval v letech 1948 až 1951 s herci jako Lars Ekborg, Margaretha Krook a Ingrid Thulin. Během toho co pobýval v Dramaten, měl svůj první filmový debut ve filmu Alf Sjöberga Jen matka (Bara en mor, 1949), a Slečna Julie (Fröken Julie, 1951), filmovou verzi slavného švédského dramatika Augusta Strindberga.

V roce 1955 se von Sydow přestěhoval do Malmö, kde potkal svého učitele Ingmara Bergmana. Jeho první práce s Bergmanem byla v Městském divadle Malmö . Von Sydow později spolupracoval s Bergmanem na filmech jako Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, 1957), Lesní jahody (Smultronstället, 1957) a Pramen panny (Jungfrukällan, 1960). V Sedmé pečeti hraje von Sydow rytíře, který hraje Šachy se Smrtí Death, aby získal čas pro své přátele — scéna a film, byly pro režiséra stěžejní. V těchto filmech se naplno projevilo von Sydowovo herectví, které ukázalo, že má obrovský talent, který pokračoval v 53 leté kariéře. Von Sydow začal dominovat jak na plátně, tak v divadle, stal se z něj idol mezinárodního uměleckého filmu. Kritikové si ho všimli již na počátku a proto také v roce 1954 obdržel cenu Královské kulturní nadace. Von Sydow pracoval hodně v divadle i ve filmu ve Skandinávii a odolával zvyšujícímu se zájmu ze Spojených státu, aby šel pracovat do Hollywoodu. Poté co byl viděn v Bergmanově filmu oceněném Oscarem, padla volba na výběr na hlavní roli ve filmu Dr. No. Von Sydow konečně poté odešel do Ameriky po jeho souhlasu hrát roli Ježíše v epickém filmu George Stevense Největší příběh všech dob (1965). Protože jeho herectví bylo žádané i jinými americkými produkcemi, tak se Von Sydow rozhodl přestěhovat s celou rodinou do Los Angeles.

1. srpna 1951 si von Sydow vzal za manželku herečku Kerstin Olin, se kterou má 2 syny, Clas S. von Sydow a Henrik von Sydow. Jeho děti s ním hráli ve filmu Hawaii, a hráli jeho syny v různém věku. Von Sydow se rozvedl v roce 1996 a vzal si francouzskou filmařku Catherine Brelet 30. dubna 1997 v Provence ve Francii. Měl s ní 2 syny, Yvan a Cedric. Von Sydow nyní žije se svou ženou v Paříži, kde čte, poslouchá hudbu a zahradničí.

Nechal se slyšet, že nemá úmysly jít do důchodů, ale bral už jen malé role. Von Sydow zemřel 8. března 2020, ve věku 90 let.


501. článek dne...(do 22. dubna 2024)



J. Robert Oppenheimer at the Guest Lodge, Oak Ridge (February 1946)

Robert Oppenheimer (* 22. dubna 1904, † 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los AlamosNovém Mexiku. Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektronpozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta Lawrence v Berkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933–34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.

Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.

V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémymezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní.

V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl.

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC). Stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním. V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí. Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).

Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu. Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění. V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.
Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák.


502. článek dne...(do 29. dubna 2024)



Kingdom Come: Deliverance Royal Edition (GOG.com)

Kingdom Come: Deliverance je hra vyvinutá českou společností Warhorse Studios. Jedná se o realistické a historické RPG z pohledu první osoby s otevřeným světem. Děj hry je zasazený do českých zemí na začátku 15. století, do oblasti s městy Sázava, Rataje nad Sázavou a Stříbrná Skalice. Hra původně měla být rozdělena na tři epizody, dohromady o 70 hodinách herního času. Hra běží na CryEngine

Název hry byl spolu s prvním teaserem odhalen 18. prosince 2013 po téměř jeden a půl ročním vývoji. Hra také po dlouhých peripetiích získala vydavatele, německou společnost Deep Silver, a vyšla 13. února 2018 ve variantách pro Windows a konzole PlayStation 4 a Xbox One.

V lednu 2014 oznámilo Warhorse Studios, že se mu nepodařilo sehnat vydavatele. Potřebné peníze na vývoj hry se tak pokusilo sehnat přes platformu Kickstarter, při jejímž spuštění byl vydán také plnohodnotný trailer. Cílem kampaně bylo vybrat 300 000 liber (tato částka měla představovat jen malou část rozpočtu hry, účelem bylo hlavně zjistit, zda o hru bude zájem), které byly k překvapení vývojářů vybrány během 36 hodin. Po tomto úspěchu vývojáři přidali seznam cílů, kterých by rádi dosáhli, a jaké věci udělají, bude-li cíl splněn. Nakonec se podařilo na Kickstarteru vybrat 1 106 371 liber, v přepočtu 36 milionů korun. To z Kingdom Come činí 12. nejúspěšnější videoherní kampaň na této platformě. Celkové náklady na vývoj hry podle magazínu Forbes činily 750 milionů korun, toto ale rozporoval Daniel Vávra. Reálný rozpočet byl blíže 400 milionům korun.

Příběh se odehrává roku 1403, český král Václav IV. je v zajetí a jeho bratr Zikmund Lucemburský usiluje o ovládnutí Českého království. Hra vypráví o Jindřichovi, který se svou rodinou žije ve Skalici. Jeho otec Martin ho jednoho obyčejného dne vyšle pro uhlí, pivo a záštitu na výrobu meče pro místního pána, Racka Kobylu. Sám Racek se ve společnosti uherského šlechtice v Zikmundových službách Ištvána Tótha přijde na výrobu meče podívat. Poté, co oba odejdou, se na obzoru objeví Zikmundova armáda vedená Markvartem z Úlic (Markvart von Aulitz) a složená mimo jiné z kočovného kmene Kumánů usazeného v Uhrách, která bez varování zaútočí na Skalici a začne ji plenit. Martin (Jindřichův otec) řekne Jindřichovi, aby vzal meč a věci z truhly v jejich domě a utíkal do hradu, on že mezitím dojde pro jeho matku. Cestou k hradu ovšem vidí, jak jsou jeho rodiče zabiti. Sám doběhnout do hradu nestíhá, dá na křičící stráže, vezme si koně a vyráží na hrad Talmberk varovat tamější pány o nebezpečí, které je může čekat.

Jindřich, i přes silná zranění, na Talmberk nakonec dojede a informuje pana Diviše a vojenského velitele Bořka. V noci talmberští zpozorují Racka a další přeživší masakru odcházející ze Skalice. Skalický pán pak Divišovi vypoví, jak díky nepozornosti Zikmundovy armády utekli. Jindra se panu Rackovi svěří se svým plánem odjet zpět do Skalice a pohřbít své rodiče, aby tam jen tak nehnili. Proti tomu se však Racek tvrdě ohradí a žádá talmberského pána, aby Jindřichův odchod z Talmberka nedopustil. To se mu nepodaří a Jindřich uteče do Skalice. Zde ho však čeká nepříjemné setkání s banditou Prckem, ten ho omráčí a vezme mu meč, který měl být pro Racka. V poslední vteřině se na Prcka chystajícího se dát smrtelnou ránu vrhnou Divišovi vojáci a Jindřich přežije. Je pak převezen Terezou, jeho kamarádkou ze Skalice, do Ratají, kde se léčí u jejího strýčka, mlynáře Peška.

Po uzdravení se dává do Rackovy služby, který zatím žije u ratajského pána – Hanuše z Lipé. V rámci své služby se Jindřich snaží napravit situaci s lapky a Kumány v místním kraji. Jindřich se setkává i s budoucím pánem Ratají, Janem Ptáčkem, který ho ze začátku vůbec nemá v oblibě, ale to jen do doby, kdy ho Jindřich zachrání ze spárů Kumánů, což je začátkem postupného zlepšování jejich vztahu. Jindřich je pak vyšetřovatelem u Neuhofského masakru, kdy byl tamější dvůr přepaden hordou lapků, kteří bez varování povraždili místní obyvatele a koně. Jindřich zjišťuje, že lapkové i Kumáni mají svůj tábor v Přibyslavicích, opuštěné vesnici dříve patřící panu Divišovi. Racek se proto rozhodne na Přibyslavice zaútočit. Na konci bitvy se Jindřich utká s Prckem, kterého sice porazí, ale dříve než mu prozradí, kde se jeho meč nachází, ho Jindra v zápalu boje umlátí. Místo klidu a míru však dojde k dalšímu masakru, tentokrát v Mrchojedech, místním se podaří útok odrazit a dokonce zajmout jednoho z banditů. Toho pak Jindřich vyslýchá a dozvídá se o padělání mincí, kterými jsou lapkové a Kumáni placeni. Ve snaze zjistit co nejvíce se chce Jindřich nechat naverbovat bandity.


503. článek dne...(do 8. května 2024)



George Clooney (9 January 2023)

George Timoty Clooney (* 6. května 1961) je americký herec, filmový režisér, producentscenárista, syn televizního moderátora Nicka Clooneho a synovec zpěvačky Rosemary Clooneyové a herce Josého Ferrera.

Herecké výkony mu vynesly tři Zlaté glóby. Obdržel také dva Oscary – jeden za nejlepší vedlejší roli ve filmu Syriana a druhý za producentskou činnost (s Affleckem a Heslovem) k thrilleru Argo, jenž vyhrál v kategorii nejlepší film. V historii Cen akademie představuje jediného umělce, který byl nominován v šesti různých kategoriích.

Narodil se v květnu 1961. Matka Nina Bruceová (rozená Warrenová, * 1939) je bývalá královna krásy. Otec Nick Clooney pracoval jako televizní moderátor na stanici American Movie Classics. Clooneyho kořeny sahají do Irska, Německa, Anglie a ještě vzdálenější předci žili ve Skotsku a Nizozemsku. Jeho prapraprarodiče z otcovy strany, Nicholas Clooney (z hrabství Kilkenny) a Bridget Byronová, emigrovali do Spojených států z Irska. Pět generací nazpět po linii matky byla jeho předkem Mary Ann Sparrowová, polosestra Nancy Hanksové, jejímž synem byl první americký republikánský prezident Abraham Lincoln. Herec má starší sestru Adelii.

Na televizní obrazovce debutoval v roce 1978 seriálem Centennial. Známost širokého publika mu přinesla role doktora Douglase Rosse v seriálu Pohotovost, natáčeného mezi lety 1994–1999, jež mu vynesla dvě nominace na Cenu Emmy a na Zlatý glóbus. Během tohoto období se začal prosazovat do hlavních postav celovečerních filmů. První takovou roli ztvárnil roku 1996 v Rodriguezově upířím snímku Od soumraku do úsvitu po boku Quentina Tarantina. Přesvědčivý herecký výkon mu vynesl Saturnovu cenu pro nejlepšího herce a Cenu MTV za objev roku. Zahrál si také ve filmech Batman a Robin (1997) a Zakázané ovoce (1998), v nichž poprvé spolupracoval s režisérem Stevenem Soderberghem.

V roce 1999 ztvárnil hlavní úlohu v kritikou oceňované válečné satiře Tři králové, odehrávající se na pozadí války v Zálivu. V roce 2001 jeho celosvětová popularita vzrostla po premiéře remaku krimi-komedie Dannyho parťáci, nejvýnosnějším snímku, v němž se kdy objevil. Následovaly dva sequely Dannyho parťáci 2 (2004) a Dannyho parťáci 3 (2007), které již nedosáhly takové úspěšnosti.

Režijní debut zaznamenal roku 2002 špionážním životopisným dramatem Milujte svého zabijáka. Na režisérskou stoličku následně usedl v projektech Dobrou noc a hodně štěstí (2005), Tvrdé palice (2008), Den zrady (2011) a Památkáři (2013).

Oscara za nejlepší vedlejší mužskou roli mu vynesl výkon v thrilleru Syriana (2005) ze středovýchodního regionu a nominace na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon obdržel za thriller Michael Clayton (2007), komedii Lítám v tom (2009) a komediální drama Děti moje (2011), které mu vyneslo Zlatý glóbus.

V letech 1989–1993 byl ženatý s herečkou Talií Balsamovou. Roku 2007 prohlásil, že se znovu již nikdy neožení. Během natáčení reklamního spotu na vermut Martini se v roce 2000 potkal britskou modelku Lisu Snowdonovou, s níž udržoval pět let více či méně pevný vztah.

V červnu 2007 se jeho přítelkyní stala osobnost reality show Sarah Larsonová, ale pár se rozešel v květnu 2008. Od července 2009 měl poměr s italskou herečkou Elisabettou Canalisovou, až do jejich vzájemného odloučení v červnu 2011. Od července 2011 pak žil s americkou herečkou, modelkou a wrestlerkou Stacy Keiblerovou, než došlo k jejich rozchodu v červenci 2013. Mezi další ženy, s nimiž udržoval partnerský vztah, se řadily Kelly Prestonová (1987–1989), Renée Zellweger (2001), Krista Allenová (2002–2008) nebo francouzská televizní celebrita Céline Balitranová (1996–1999).

Dne 28. dubna 2014 se zasnoubil s právničkou Amal Alamuddinovou. Sňatek proběhl 27. září téhož roku v benátském paláci Ca' Farsetti. Oddávajícím se stal hercův přítel a bývalý římský starosta Walter Veltroni. V červnu 2017 se jim narodila dvojčata Ella a Alexander.


504. článek dne...(do 13. května 2024)



Deborah Ann Ryan (2012)

Deborah Ann Ryan (* 13. května 1993) je americká herečka, zpěvačka, skladatelka a hudební producentka, která hrála v původním seriálu Disney Channel Jessie, vysílaném od roku 2011. Ztvárnila také roli Bailey Pickettové ve Sladkém životě na moři. V roce 2008 se tento seriál stal nejsledovanějším televizním pořadem pro děti ve věkové skupině 6-11 let a umístil se na druhém místě u 9-14letých.

V sedmi let začala vystupovat v profesionálních divadlech. V roce 2007 se objevila v seriálu Barney a jeho přátelé a také v DVD filmu Barney: Let's Go to the Firehouse. Také je známá rolí Edith ve filmu The Longshots.

V roce 2009 byla hostem v seriálu Kouzelníci z Waverly v epizodě "Kouzelníci na moři s Hannah Montanou" jako Bailey Pickett spolu s jejími dalšími kamarády ze Sladký život na moři. Pak, v roce 2010 si zahrála ve filmu 16 přání, který byl nejsledovanější program v den jeho premiéry na Disney Channel. 16 přání představil Debby novému publiku. Film získal vysokou sledovanost u dospělých demografických (18-34). Brzy po tom, Debby si zahrála v nezávislém divadelním filmu What If ..., který měl premiéru 20. srpna 2010. Debby také hrála v 2012 Disney Channel Original Movie, Radio Rebel, kde hraje Tara Adamsovou, plachou 17letou dívku, která přijímá rozhlasové osobnosti, Radio Rebel. Na konci roku 2013 založila kapelu The Never Ending. Během let 2011 až 2015 hrála v seriálu Disney Jessie.

Debby se narodila v městě Huntsville (Alabama). Účinkovala v různých divadelních představe-ní, a talentových soutěží. Její otec byl v armádě, a tak se stěhovali na mnoho míst v Evropě. Žila v Německu (Wiesbaden), než jí bylo 10, a proto umí anglicky i německy. Začala vystupovat v profesionálních divadel ve věku od sedmi na americké základně v Německu.

Poté se vrátila do Spojených států ve věku 10 let, v roce 2003 a vyrůstala v Texasu. Snila o herectví na plný úvazek. V roce 2009 řekla v rozhovoru pro časopis People Magazine, že byla "šprt" ve škole. Debby byla obětí šikany na střední škole za to, že byla maskotem a členem školního šachového klubu.

Debby se na počátku kariéry začala objevovat v různých televizních reklamách. Objevila se v několika reklamách pro značku iDog a různých stolní hry. V roce 2008 se objevila v reklamě pro iDog Dance. Její první filmová role přišla v roce 2007 s filmem Barney: Pojďme na požární zbrojnici, kde hrála roli teenagerky. Debby měla také vedlejší roli ve filmu společnosti Metro-Goldwyn-Mayer Longshots, po boku herečky Keke Palmer a Ice Cuba. Debby hrála roli Edith. Jednu z hlavních rolí, Bailey Pickett, si zahrála v seriálu stanice Disney Channel Sladký život na moři, což je pokračování / spin-off k seriálu Sladký život Zacka a Codyho.
První díl se vysílal 26. září 2008 v USA a měl 5,7 milionů diváků.

Na začátku roku 2015 byla hostem v seriálu Girl Meets World. Díl měl premiéru 17. dubna 2015 na Disney Channelu. Představovala roli Aubrey Macavoy.

Dne 24. dubna 2015 bylo oznámeno, že Debby a její kapela The Never Ending budou společně s Natalie La Rose a Bea Miller doprovázet Fifth Harmony na jejich turné Reflection Tour, které začíná 15. července v Louisville, KY.

V roce 2016 byla obsazena do druhé řady seriálu Případy pro Lauru na stanici NBC. Objevila se také v komediálním seriálu Sing It!. Seriál měl premiéru na YouTube Premium dne 25. května 2016. V srpnu získala roli v seriálu stanice VH1 Daytime Divas..

V roce 2020 Debby hrála spolu s Alison Brie v dramatickém filmu Netflix Horse Girl, který režíroval Jeff Baena. Ve stejném roce byla Debby obsazena v nadcházejícím thrillerovém filmu Netflix Night Teeth, v režii Adama Randalla.


505. článek dne...(do 6. června 2024)



"The Saboteur (MS Windows, 2009)"

The Saboteur je akční dobrodružná videohra vyvinutá společností Pandemic Studios a vydaná společností Electronic Arts. Byla vydána pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360 v prosinci 2009. Mobilní verze hry byla vyvinuta a vydána společností Hands-On Mobile pro BlackBerry dne 21. ledna 2010 a pro iOS dne 24. března 2010.

Hra se odehrává v Němci okupované Francii během druhé světové války a sleduje Seana Devlina (podle reálné historické osoby Williama Grovera-Williamse), irského automobilového závodníka a mechanika, který se přidá k francouzskému odboji, aby osvobodil Paříž poté, co je jeho nejlepší přítel zabit nacistickými jednotkami.

Hra kombinuje řízení, střelbu, boj zblízka a průzkum. Hráči mohou v boji proti nepřátelům nebo při průzkumu prostředí využívat různé zbraně a schopnosti, například Seanovy parkourové dovednosti, které mu umožňují během několika vteřin vyšplhat na vysoké budovy a usnadnit si tak cestu nebo únik z nebezpečí. Hra nabízí otevřený svět zahrnující různé pařížské čtvrti a okolní krajinu. Zpočátku je většina mapy obsazena německými jednotkami, což symbolizuje černobílý filtr aplikovaný na herní mapu i samotné prostředí. Plněním hlavních a vedlejších misí jsou jednotlivé čtvrti postupně osvobozovány a prostředí se vrací do svých přirozených barev.

The Saboteur je akční adventura odehrávající se v otevřeném světě z pohledu třetí osoby. Hráč může prozkoumávat nacisty okupovanou Paříž, část francouzského venkova a některé části Německa. Klíčovým prvkem hratelnosti je barva. Oblasti, které jsou pod silnou kontrolou nacistů, jsou zobrazeny v černé a bílé barvě, s výjimkou duhovek postav, světel ve městě, krve a modrých symbolů francouzského odboje a různých německých symbolů, které jsou jasně červené a doplněné hákovými kříži. V těchto oblastech se ve velkém počtu vyskytují němečtí vojáci, díky čemuž je mnohem pravděpodobnější, že Sean bude při své rebelské činnosti rychle odhalen. Aby hráči tuto čtvrť opět „vrátili Francii“, musí oslabit německé síly, které oblast okupují. Tím se obyvatelům daného okrsku vrátí naděje, což je vizuálně znázorněno tím, že oblast začne pulzovat a hýřit barvami. Němci v těchto oblastech nebudou zcela vystěhováni, ale Sean má větší šanci jim uniknout, protože už nebudou tak všudypřítomní a soustředí se především ve vojenských základnách, kasárnách, kontrolních stanovištích, velitelstvích a dalších strategicky důležitých místech. Kromě toho budou Francouzi hrát aktivní roli v boji o barevné zóny. Pokud se například Sean dostane do boje s německými vojáky v barevné zóně, spojenci typu francouzský odboj a dokonce i kolemjdoucí francouzští civilisté zasáhnou proti okupantům.

V průběhu hry si Sean může vylepšovat své schopnosti a arzenál pomocí tzv. perků, které zlepšují například přesnost odstřelovací pušky, počet nábojů do všech zbraní, poškození a další. Perky se získávají prostřednictvím akcí, jako je vyhýbání se poplachům vysoké úrovně, odstřelování cílů nebo zničení stanoveného počtu německých zařízení či důležitých vozidel. Hráč má také možnost šplhat po budovách a běhat po střechách, kde se občas nacházejí velké zásobovací bedny, nebo dosáhnout výborného odstřelovačského výhledu na cíle pod sebou. K dispozici jsou také garáže, do kterých může ukládat zaparkovaná vozidla a opravovat ta poškozená. Navíc se hráč může pustit do pěstních soubojů nebo použít skrytější přístup, například použití nacistické uniformy jako převleku.

Když hráč zemře, Sean přijde o úplně všechny zbraně a granáty, kterými byl před smrtí vybaven. Všechny zbraně, munici, výbušniny, mapy a další předměty lze nakupovat u několika obchodníků na černém trhu.

Děj hry začíná tím, že Sean Devlin je irský závodník a mechanik, který tvrdě pije a emigroval do Francie, aby unikl své kriminální minulosti. Sean, pravidelný účastník pařížských závodních skupin, cestuje do Saarbrückenu se svým mentorem Vittorem Morinim, nejlepším přítelem Julesem Rousseauem a Julesovou sestrou Veronique, aby se zúčastnili Velké ceny Saarbrückenu 1940...


506. článek dne...(do 18. června 2024)



"Lyndon B. Johnson taking the oath of office aboard Air Force One at Love Field Airport two hours and eight minutes after the assassination of John F. Kennedy"

JFK je vynikající americký výpravný politický thriller z roku 1991, který napsal a režíroval Oliver Stone. Film se zabývá vyšetřováním atentátu na Johna F. Kennedyho neworleanským okresním prokurátorem Jimem Garrisonem, který dospěl k přesvědčení, že došlo ke spiknutí s cílem zavraždit Kennedyho a že Lee Harvey Oswald byl obětním beránkem.

Scénář filmu adaptovali Stone a Zachary Sklar podle knih Na stopě atentátníkům od Garrisona a Crossfire: The Plot That Killed Kennedy od Jima Marrse. Stone toto vyprávění označil za protimluv k fiktivnímu mýtu Warrenovy komise. Přijetí konspiračních teorií JFK jej učinilo kontroverzním. Mnoho významných amerických novin uveřejnilo úvodníky obviňující Stonea z šíření nepravd, včetně tvrzení, že Kennedy byl zabit v rámci státního převratu s cílem dosadit na jeho místo Lyndona B. Johnsona.

Navzdory kontroverzi se filmu JFK dostalo pochvalných kritik za herecké výkony, Stoneovu režii, hudbu, střih a kameru. Film po pomalém rozjezdu postupně nabíral na obrátkách v pokladnách kin a celosvětově vydělal přes 205 milionů dolarů, čímž se stal celosvětově šestým nejvýdělečnějším filmem roku 1991. JFK byl nominován na osm Oscarů, včetně ceny za nejlepší film, a získal dvě ceny za nejlepší kameru a nejlepší střih.

Během svého projevu na rozloučenou v roce 1961 varuje odcházející prezident Dwight D. Eisenhower před budováním vojensko-průmyslového komplexu. Po něm se prezidentem stává John F. Kennedy, jehož působení v úřadu je poznamenáno invazí v Zátoce sviní a kubánskou krizí až do jeho zavraždění na Dealey Plaza v texaském Dallasu 22. listopadu 1963. Bývalý americký mariňák a podezřelý sovětský zběh Lee Harvey Oswald je zatčen za vraždu policisty J. D. Tippita a obžalován z obou vražd, ale je zabit majitelem nočního klubu Jackem Rubym. Neworleanský okresní prokurátor Jim Garrison a jeho tým vyšetřují možné souvislosti New Orleansu s atentátem na JFK, včetně soukromého pilota Davida Ferrieho, ale jejich vyšetřování je veřejně odmítnuto federální vládou a Garrison vyšetřování ukončí.

Vyšetřování je znovu zahájeno v roce 1966 poté, co si Garrison přečte Warrenovu zprávu a všimne si podle něj mnoha nepřesností. Garrison a jeho zaměstnanci vyslýchají lidi, kteří byli zapleteni s Oswaldem a Ferriem. Jedním z takových svědků je Willie O'Keefe, mužský prostitut, který si odpykával pět let vězení za nadržování, který tvrdí, že byl svědkem toho, jak Ferrie hovořil s mužem jménem "Clay Bertrand" o atentátu na Kennedyho a že se krátce setkal s Oswaldem. Garrison a jeho tým vysloví teorii, že Oswald byl agentem CIA a atentát na něj byl nastražen.

V roce 1967 Garrison a jeho tým hovoří s několika svědky, včetně učitelky Jean Hillové, která tvrdí, že byla svědkem střelby z malého travnatého pahorku. Následně jí tajná služba vyhrožovala, aby řekla, že tři výstřely vyšly z texaského školního skladu knih, odkud měl Oswald zastřelit Kennedyho, a její výpověď byla Warrenovou komisí pozměněna. Garrisonův zaměstnanec také vyzkoušel střelbu z prázdné pušky z depozitáře a společně dospěli k závěru, že Oswald byl jen průměrný střelec a v dráze jeho střel stál hustý strom. A přes hustý strom by nedokázal úspěšně vystřelit. Střelců tedy muselo bylo více ! Garrison dojde k přesvědčení, že "Bertrand" je ve skutečnosti neworleanský obchodník Clay Shaw. Garrison vyslechne Shawa, který jednoznačně popírá, že by se kdy setkal s Ferriem, O'Keefem nebo Oswaldem.

Někteří klíčoví svědci se zaleknou a odmítnou vypovídat, zatímco jiní, například Ruby a Ferrie, zemřou za podezřelých okolností. Ferrie před svou smrtí řekne Garrisonovi, že existovalo spiknutí s cílem zabít Kennedyho. Garrison se setkává s vysoce postavenou osobou ve Washingtonu, která se představí jako "X". Pan X začně popisovat státní převrat na nejvyšších vládních úrovních a do případu zapojuje členy CIA, mafie, vojensko-průmyslového komplexu, tajné služby, FBI a tehdejšího viceprezidenta Lyndona Johnsona, kteří jsou buď spolupachateli, nebo mají motivy zakrýt pravdu o atentátu.

Pan X prohlásí, že v době atentátu na JFK, byl na Novém Zélandu a místní noviny, které si koupil, s neuvěřitelným 14 hodinovým předstihem uveřejnily kompletní životopis a příběh zcela neznámého Lee Harvey Oswalda (včetně ruské epizody) a jeho studiovou fotografií. Pan X prohlásí, že kdyby zůstal ve Washingtonu, jedním z jeho hlavních úkolů by byla podpora bezpečnosti prezidenta JFK v Dallasu. Pan X by nikdy nedovolil prezidentovi JFK jet v otevřeném voze na Dealey Plaza !


507. článek dne...(do 27. června 2024)



"The 2016 American Music Awards – Ariana Grande"

Ariana Grande-Butera (* 26. června 1993) je americká zpěvačka a herečka.
Svoji hereckou kariéru zahájila v broadwayském muzikálu 13, poté získala roli Cat Valentine v televizním seriálu V jako Victoria. Po skončení seriálu si zahrála ve spin-offu seriálu Sam & Cat, který skončil v roce 2014. Roku 2015 hostovala v televizním seriálu Scream Queens.

Svou hudební kariéru zahájila v roce 2011, kdy přispěla na soundtrackové album Music from Victorious. Následně podepsala nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Republic Records a vydala své debutové album Yours Truly (2013), které se umístilo na první místě amerického žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „The Way“ se umístil mezi Top 10 v žebříčku Billboard Hot 100. Její druhé album My Everything (2014) se také stalo číslem 1 ve Spojených státech. Obsahuje singly „Problem“ a „Break Free“. V roce 2015 zahájila své druhé sólové světové koncertní turné The Honeymoon Tour. V Japonsku vydala album The Remix obsahující remixy písní z Arianiných předešlých alb – Yours Truly a My Everything. V roce 2016 vydala čtvrté album Dangerous Woman a 3. února 2017 zahájila stejnojmenné turné. V rámci tohoto turné vystoupila rovněž 22. května 2017 na koncertě v severoanglickém Manchesteru, na jehož konci se odehrál sebevražedný teroristický útok, který zabil 22 lidí a 59 dalších zranil.

Ariana Grande je dcerou Joan Grande, šéfky společnosti Hose-McCann Communications, a Edwarda Butera. Její jméno bylo inspirováno princeznou Orianou ze seriálu Kocour Felix (1958). Má italské předky. Má nevlastního bratra Frankieho, kterému bylo deset let, když se narodila, a který se stal hercem a producentem. Později se její rodiče přestěhovali do New Yorku. Když jí bylo osm nebo devět let, její rodiče se rozvedli.

V roce 2009 se zúčastnila konkurzu do televizního seriálu stanice Nickelodeon v New Yorku, společně se svojí kamarádkou z muzikálu 13 Elizabeth Gillies. Byla obsazena do role Cat Valentine, spolužačky hlavní protagonistky Tori Vegy (Victoria Justice), zatímco Elizabeth získala roli „protivné holky“ Jade West.

Po první sérii seriálu se chtěla začít věnovat hudbě, a tak začala v srpnu 2010 pracovat na svém debutovém albu. Poprvé se její písnička „Give It Up“ objevila na soundtrackovém albu Victorious Music from the Hit TV SHow v srpnu 2011. Při natáčení seriálu natočila několik nahrávek coververzí písniček od Adele, Whitney Houston a Mariah Carey na svůj účet na YouTube. V roce 2011 propůjčila svůj hlas víle Diaspro do animovaného seriálu stanice Nickelodeon Winx Club.

Druhé soundtrackové album Victorious 2.0 bylo vydáno 5. června 2012 jako EP. Po třetí sérii seriálu V jako Victoria bylo oznámeno, že seriál nebude prodloužen. Finální epizoda byla vysílána 2. února 2013. V srpnu magazín EW potvrdil, že stanice Nickelodeon chystá spin-off seriálů iCarly a V jako Victoria s Arianou a Jennette McCurdyovou v hlavních rolích. Sitcom, který byl již po první sérii zrušen, byl nazván Sam & Cat. Třetí a poslední sountrackové album Victorious 3.0 bylo vydáno 17. července 2014. V prosinci 2012 spolupracovala na singlu „Popular Song“ s britským zpěvákem Mikou.

Své debutové album Yours Truly vydala 30. srpna 2013. V září 2013 debutovala jako číslo 1 na žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „The Way“, na kterém spolupracovala s Macem Millerem, debutoval jako číslo 10 na žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl „Baby I“ debutoval jako číslo 21 na žebříčku Billboard Hot 100. Na třetím singlu „Right There“, který debutoval jako číslo 84, spolupracovalas rapperem Big Seanem.

V roce 2013 si zahrála ve filmu Swindle roli Amandy Benson, po boku Jennette McCurdyové. Film měl premiéru na stanici Nickelodeon v srpnu. V tentýž měsíc nazpívala duet s Nathanem Sykesem ze skupiny The Wanted „Almost Is Never Enough“. Rovněž se připojila k Justinovi Bieberovi na jeho Believe Tour, kde si zazpívala na třech vystoupeních. V roce 2013 vyhrála cenu American Music Award v kategorii Umělec roku. Vydala vánoční Christmas Kisses.

V březnu 2014 vystoupila v Bílém domě na koncertě „Women in Soul: Performance at the White House“.

Své druhé album My Everything vydala 25. srpna 2014. Album se stalo číslem 1 na žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „Problem“, na kterém spolupracovala s australskou rapperkou Iggy Azaleou, se umístil na třetím místě žebříčku ve Velké Británii. Postupně se však vyšplhal na první místo.


508. článek dne...(do 9. července 2024)



"František Ringo Čech na Zámeckém večeru ve Všeradicích u Berouna (2011)"

František Ringo Čech (* 9. července 1943) je český bubeník, zpěvák, textař, herec, politik, publicista, scenárista, divadelník, naivní malíř a spisovatel. Člověk, který kolem sebe neustále vytváří image velmi vtipného, energického a bystrého muže mnoha různorodých zájmů jakož i mnoha rozličných uměleckých řemesel.

V letech 1959–1963 se v pražské Kovoslužbě (Soukenická ulice) vyučil radiomechanikem a televizním opravářem, přičemž poslední rok pracoval jako vedoucí provozovny. Bubnoval v dixielandových a dechovkových souborech, mj. s Ivanem MládkemIvem Pešákem ve "Storyville jazzu" (1959), a po lekcích legendárního amerického basisty Herberta Warda se stal členem Studijní skupiny tradičního jazzu Pavla Smetáčka. Roku 1963 díky Jaromíru Klempířovi spoluzaložil skupinu Olympic, s nímž poprvé účinkoval v Semaforu ve hře Ondráš podotýká. V Olympicu začal Čech poprvé psát písňové texty.

Na pražské konzervatoři (1963–1965) studoval hru na bicí u profesora Vlasáka, folklór (prof. Pecka), hru na klavír a hru na zobcovou flétnu. V roce 1963, jako člen recesistické skupiny Tataři, strávil čtyři měsíce ve vazbě, podmíněně byl odsouzen za podvracení republiky na tři roky vězení, nicméně v prosinci 1965 odjel do USA s Černým divadlem Jiřího Srnce, kde účinkovala jeho žena Magda, baletka a spolužačka z konzervatoře. Tím skončila i Čechova olympická éra, na jejímž konci byl vyhlášen nejlepším československým beatovým hráčem na bicí.

Z téže doby pochází i umělecké přízvisko Ringo vzniklé na popud Jana Křtitele Sýkory podle bubeníka Beatles Ringa Starra.

V Las Vegas hrál s divadlem v hotelu Tropicana v revui Follies Bergere a v klubech s předními americkými jazzmany (Buddy Rich, Lionel Hampton, Oscar Peterson. V pamětech Z mého života líčí i kuriózní setkání s Davem Brubeckem). Za Atlantikem účinkoval i v televizi, a to v pořadech The Ed Sullivan Show a Hollywood Palace.

Domů se Čech vrátil po čtrnácti měsících v únoru 1967 a přivezl si specifický způsob sebeprosazování. Ze špičkových hudebníků sestavil „festivalový“ bigbeatový orchestr Rogers band (Kaplan, Růžek, Sedláček aj.). Zúčastnili se 1. bigbeatového festivalu v Lucerně, ale výraznější úspěch nezaznamenali. V roce 1968 proto Čech a jeho bratr saxofonista Svatopluk ze skupiny odešli. Následující půlrok vydělával Čech po barech a jazzových klubech Západní Evropy se souborem L. Rubeše, po návratu nastoupil do Divadla Semafor, založili s bratrem rockovu skupinu Shut Up, která vyplnila místo po Country Beatu Jiřího Brabce a stala se druhým z divadelních orchestrů. Hráli hlavně v představeních Šimka a Grossmanna (např. Besídka v rašeliništi), ale i jinde vč. sólového představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad a pásma s Rudolfem Roklem Tak co, pane barone!. Zpívali a nahrávali s nimi kupř. Pavel Bobek, Miluška Voborníková, Jiří Helekal a Jiří Grossmann. Již tehdy se Čech uplatnil jako komik (kupř. v klauniádě Othello odpadá aneb Večer u kulečníku).

S kapelou měli už v Semaforu i vlastní zájezdový program s Jiřím Helekalem a v roce 1972 se přejmenovali na Skupinu Františka Ringo Čecha. Tehdy devětadvacetiletý Čech i fakticky skončil s bubnováním a hrál příležitostně pouze na bonga. Začal působit jako speaker a intenzivně skládal písňové texty: tvrdil, že jich za noc po založení kapely vytvořil třicet najednou. Zvláště ty z nich určené pro hudební žánr "bublegum" nazýval městským folklórem a prvobytně pospolnou poezií. Čech si uchoval po příštích patnáct let pověst "génia nadprodukce" a vedle vlastních zpěváků byl s to zásobovat pěvce napříč pop-scénou vč. jazzrockuKarla Gotta. Pro Československý rozhlas otextoval i Bachův Quodlibet O neckách. Začínali u něj nejen zmíněný Jiří Helekal, ale i Petr Rezek nebo Jiří Korn.


509. článek dne...(do 16. července 2024)



"Barbora Krejcikova (Roland Garros qualifications, May 2015)"

Barbora Krejčíková (* 18. prosince 1995) je česká profesionální tenistka a vítězka ženské dvouhry z French Open 2021. Spolu s Kateřinou Siniakovou vyhrála ženskou čtyřhru na French Open 2018 a na French Open 2021 a ve Wimbledonu 2018. Jako poražené finalistky skončily na Turnaji mistryň 2018 a Australian Open 2021. Smíšené soutěže ovládla s Američanem Rajeevem Ramem na Australian Open 2019 a 2021. Po boku Chorvata Nikoly Mektiće triumfovala také na Australian Open 2020. Stala se tak první ženou od Margaret Courtové z roku 1965, která v australském mixu zvítězila třikrát za sebou.

V juniorském tenise získala se Siniakovou tři deblové grandslamy, když triumfovaly na French Open 2013, ve Wimbledonu 2013 a US Open 2013. Jako poražená finalistka skončila po boku Ukrajinky Olexandry Korašviliové ve čtyřhře Australian Open 2013. V roce 2013 vyhrála dvouhru i čtyřhru na Evropském juniorském šampionátu do 18 let ve švýcarském Klostersu.

Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála dva turnaje ve dvouhře a devět ve čtyřhře. V sérii WTA 125K ovládla deblovou soutěž v Limoges. V rámci okruhu ITF získala čtrnáct titulů ve dvouhře a devatenáct ve čtyřhře.

Po deblovém triummfu na French Open 2021 se vrátila na pozici světové jedničky ve čtyřhře žen, když zahájila své druhé období na této pozici a první v roli samostatné světové jedničky. Od poloviny října 2018 do poloviny ledna 2019 byla Krejčíková světovou jedničkou ve čtyřhře žen, kterou se spolu se Siniakovou staly jako pátá a šestá Češka, respektive čtyřicátá a čtyřicátá první hráčka od zavedení klasifikace v roce 1984. V deblovém žebříčku tak vytvořily čtrnáctou dvojici na vrcholu pořadí.

Na žebříčku WTA byla nejvýše ve dvouhře klasifikována v červnu 2021 na 15. místě a ve čtyřhře v říjnu 2018 na 1. místě. Na juniorském kombinovaném žebříčku ITF byla nejvýše postavenou hráčkou v říjnu 2013 na 3. příčce. Trénují ji Aleš Kartus a Petr Kovačka, s nímž navázala spolupráci od sezóny 2018. V letech 2014–2017 tuto roli plnila Jana Novotná. V sezóně 2017 začala nastupovat za TK Precheza Přerov. Předtím hrála za Slovan Ivančice a v letech 2012–2014 za TK Agrofert Prostějov.

V českém fedcupovém týmu debutovala v roce 2019 ostravským čtvrtfinálem Světové skupiny proti Rumunsku, v němž se Siniakovou prohrála rozhodující čtyřhru. Češky tak odešly poraženy 2:3 na zápasy. Ve Fed Cupu 2018 se stala členkou vítězného týmu, když byla poprvé nominována do pražského finále proti Spojeným státům, ale nenastoupila do žádného utkání. Do června 2021 v soutěži nastoupila k dvěma mezistátním utkáním s bilancí 0–0 ve dvouhře a 1–1 ve čtyřhře.

V anketě Zlatý kanár byla oceněna mezi juniorkami za rok 2011 v kategorii Talent roku. V letech 2018 a 2019 se Siniakovou zvítězily v kategorii deblový pár roku. V anketě Sportovec roku 2018 byla se Siniakovou oceněna mezi jednotlivci na 9. místě. V kategorii Kolektiv vyhrála s fedcupovým týmem 1. místo. Ženská tenisová asociace ji vyhlásila se Siniakovou deblovým párem roku pro sezónu 2018.

V lednu 2019 s Američanem Rajeevem Ramem vyhrála smíšenou čtyřhru na Australian Open. Se Siniakovou odešly poraženy z finále čtyřhry BNP Paribas Open v Indian Wells. V dubnu vyhrála dva turnaje okruhu ITF v řadě. Nejdříve ve floridském Palm Harbor s dotací 80 tisíc dolarů, ve finále hladce zdolala nasazenou jedničku Nicole Gibbsovou, když čas utkání činil 58 minut. O týden později přidala 12. trofej v alabamském Pelhamu, na akci s rozpočtem 25 tisíc dolarů.

Na začátku května 2019 ovládla turnaj ITF s dotací 60 tisíc dolarů v německém Wiesbadenu po finálovém vítězství nad Ukrajinkou Katarinu Zavackou. V červnovém finále události ITF ve Starých Splavech s rozpočtem 60 tisíc dolarů přehrála Denisu Allertovou. Premiérovou trofej z kategorie Premier 5 si odvezla ze čtyřhry Rogers Cupu v Torontu, kde se Siniakovou ve finále zdolaly německo-nizozemské turnajové čtyřky Annu-Lenu Grönefeldovou a Demi Schuursovou.


510. článek dne...(do 12. srpna 2024)