Osobní nástroje
Ke každé komerční prezentaci nabízíme od 17. října do 31. října – .CZ doménu ZDARMA !
Od 18. října nabízíme všem přes 2 580 Gigantických a Super Gigantických fotografií.
Od 12. září máme novém serveru přes 300 000 multimediálních souborů !
Na novém serveru navíc fungují 2 responzivní RWD skiny (Strapping a Foreground).

Česká strana sociálně demokratická

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání



Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) je česká levicová politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských socialistů. K roku 2010 je druhou nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně a Senátu a nejsilnější stranou v krajských zastupitelstvech. Její předsedou je Jiří Paroubek.

Obsah

Historie

1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Alše)
Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strana dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě.V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů.

1918–1926

Vlastimil Tusar

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.

Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920 a ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala nový program. V říjnu pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a sudetoněmecká Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v ČSR). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a pravidelně se umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.

Od „Panské koalice“ k Národní straně práce

Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po sepsání Mnichovské dohody se strana rozpustila a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce. Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše, demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.

Sociální demokracie v letech 1938–1945

viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.

Léta 1945–1948

Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř povolených stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalovaly dva proudy, a proto byl v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman.

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly zdaleka největších rozměrů a strana často úzce spolupracovala s komunisty a podporovala znárodňování. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu, čímž zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolehlivé spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali). V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 se strana sloučila s KSČ.

Sociální demokracie v exilu

Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara. Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

Strana po roce 1989

Miloš Zeman

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory. V následujících letech významně stoupl její vliv a v parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU, která ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých). Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných.

Dělení a slučování ČSSD

Významné osobnosti Sociální demokracie

Vedení

V březnu 2009 bylo na XXXV. sjezdu v Praze-Holešovicích zvoleno vedení strany v tomto složení:

Ekonomická orientace strany

ČSSD se nachází na levé části politického spektra. Dle svých slov vychází z myšlenek keynesiánství, ale v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury , což za její vlády (v době prosperity) způsobilo masivní nárůst těchto dluhů. Výsledky ekonomiky v jejím druhém volebním období 2002–2006 však byly velmi dobré (pravděpodobně především díky úspěšnému přilákání zahraničních investic).

Kritika

Protest proti Jiřímu Paroubkovi
ČSSD je často kritizována, především pravicovou veřejností a pravicovými politiky, za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006; namítají, že situace se podobá stavu z roku 1948, kdy se tehdejší KSČ sloučila právě se sociální demokracií. Přestože tzv. Bohumínské usnesení oficiálně zakazuje straně spolupráci s KSČM na vládní úrovni, těch ostatních se netýká. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.

Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.[1]Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva, ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006 kdy zvítězila ODS ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.

Volební výsledky strany

1907–1911

Poslanecká sněmovna říšské rady

Čechy
Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1907 <center>278 113 <center>38.67 <center>
<center>1911 <center>249 483 <center>27.97 <center>
Morava
<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1907 <center>101 985 <center>30.58 <center>
<center>1911 <center>91 300 <center>26.03 <center>

1920–1935

Poslanecká sněmovna

<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1920 <center>1 590 520 <center>25.7 <center>74
<center>1925 <center>631 403 <center>8.9 <center>29
<center>1929 <center>963 462 <center>13.0 <center>39
<center>1935 <center>1 032 773 <center>12.57 <center>38

Senát

1946

<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1946 <center>855 771 <center>12.05 <center>37(+2)

1990–

Sněmovna lidu

<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1990 <center>278 280 <center>3.84 <center>0
<center>1992 <center>498 030 <center>7.67 <center>10

Sněmovna národů

<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1990 <center>301 445 <center>4.17 <center>0
<center>1992 <center>440 806 <center>6.80 <center>6

Národní rada/Poslanecká sněmovna

Celkové výsledky
<center>Volby Počet hlasů  % Počet mandátů
<center>1990 <center>296 165 <center>4.11 <center>0
<center>1992 <center>422 736 <center>6.53 <center>16
<center>1996 <center>1 602 250 <center>26.44 <center>61
<center>1998 <center>1 928 660 <center>32.31 <center>74
<center>2002 <center>1 440 279 <center>30.20 <center>70
<center>2006 <center>1 728 827 <center>32.32 <center>74
Výsledky podle krajů
. 1990 1992 1996 1998 2002 2006
Praha 4.65 5.14 18.68 23.44 25.85 23.29
Středočeský kraj 4.83 6.82 25.40 32.70 31.58 30.74
Jihočeský kraj 3.94 8.03 24.95 31.11 30.33 30.47
Západočeský kraj 5.89 8.78 25.71 32.73
Plzeňský kraj 30.34 31.69
Karlovarský kraj <center> 29.31 32.73
Severočeský kraj 6.92 7.97 28.74 34.71
Ústecký kraj 29.18 35.46
Liberecký kraj 27.05 29.31
Východočeský kraj 5.26 7.20 24.78 29.94
Královéhradecký kraj 27.48 30.14
Pardubický kraj 29.45 32.95
Vysočina 31.97 35.35
Jihomoravský kraj 1.51 4.56 24.96 31.81 29.90 32.95
Severomoravský kraj 2.87 4.56 34.21 38.98
Olomoucký kraj 31.92 35.44
Zlínský kraj 29.06 33.28
Moravskoslezský kraj 36.13 40.54
Česká republika 4.11 6.53 26.44 32.31 30.20 32.32

Senát

<center>Volby do Senátu Počet mandátů
<center>1996 <center> 25 mandátů
<center>1998 <center> 3 mandáty
<center>2000 <center> 1 mandát
<center>2002 <center> 7 mandátů
<center>2004 <center> 0 mandátů
<center>2006 <center> 6 mandátů
<center>2007 <center> 1 mandát
<center>2008 <center> 23 mandátů

Komunální volby

<center>Volby  % Zastupitelé
<center>1994 <center>8.7 <center>
<center>1998 <center>17.54 <center>
<center>2002 <center>15.57 <center>4 664
<center>2006 <center>16.61 <center>4 331

Krajské volby

<center>Volby  % Mandáty
<center>2000 <center>14.67 <center>112
<center>2004 <center>14.03 <center>105
<center>2008 <center>35.86 <center>280

Evropský parlament

<center>Volby Hlasy  % Mandáty
<center>2004 <center>204 903 <center>8,78 <center>2
<center>2009 <center>528 132 <center>22,39 <center>7

Vývoj názvu

  • Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
  • Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1893–1918, takticky a organizačně samostatná strana)
  • Československá sociálně demokratická strana dělnická (19181938)
  • Národní strana práce (19381941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
  • Československá sociální demokracie (19451948)
  • 19481989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
  • Československá sociální demokracie (19901993)
  • Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Současný, poněkud kostrbatě a archaicky znějící název byl pravděpodobně zvolen kvůli zachování stejné zkratky po přejmenování strany po rozdělení Československa.

Související články

Literatura

  • HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
  • HRUBEC, Marek - BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
  • HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
  • HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
  • JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha , Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
  • KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
  • LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
  • LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
  • MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
  • MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
  • ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989-1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2-3/2009, s. 333-358.
  • ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005

Reference

  1. BARTONÍČEK, Radek, lja; jba Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20, [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.  

Externí odkazy

Oficiální stránky

Historie strany

Ostatní