Osobní nástroje
Ke každé komerční prezentaci nabízíme od 17. října do 31. října – .CZ doménu ZDARMA !
Od 18. října nabízíme všem přes 2 580 Gigantických a Super Gigantických fotografií.
Od 12. září máme novém serveru přes 300 000 multimediálních souborů !
Na novém serveru navíc fungují 2 responzivní RWD skiny (Strapping a Foreground).

Pražské jaro 1968

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Pražské jaro (slovensky: Pražská jar) bylo období politického uvolnění v Československu. Toto období začalo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojáci Varšavské smlouvy v čele s vojáky Sovětského svazu vstoupili do Československa, aby zastavili započaté reformy (Vpád vojsk Varšavské smlouvy). Většina vojsk zemí Varšavské smlouvy zůstala v Československu do 16. října 1968,[1] ale část zůstala na území země a podél hranic výrazně déle, někteří až do poloviny roku 1987, poslední opustili státní území dokonce až po sametové revoluci.[2][3] Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a spustit proces částečné demokratizace.[4] Tento čin se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu.[1] Poté, co Československo vstoupilo do éry normalizace, se vedení strany pokusilo znovu nastolit politické a ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než reformní komunisté ovládli Komunistickou stranu Československa (KSČ).[5] Termín „Pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté, co se o této události dozvěděl celý svět, a později byl používán i v Československu. Je to odkaz k termínu „Jaro národů“, což je umělecký název daný revolučnímu roku 1848.[6]

Obsah

Stav společnosti a pozadí událostí

Na konci 60. let 20. století byla Evropa rozdělena v důsledku 2. světové války na dva nesmiřitelné tábory: kapitalistický (v terminologii socialistických států imperialistický) a socialistický. Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou, která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky - vedení strany bylo prakticky totožné s vedením státu. Volby byly „na oko“ svobodné, ale demokratické zásady prakticky neobsahovaly (nemožnost výběru z více kandidátů, veřejná volba atd.). V ostatních státech „socialistického tábora“ byla situace obdobná.Ke snížení světového napětí přispěli vědci obou táborů: konstatovali, že atomové zbraně USA a SSSR by stačili k několikanásobnému zničení světa.Válka ztratila smysl- nikdo by ji nevyhrál. Začalo se mluvit o nutnosti odzbrojení, objevily se plakáty s heslem Odzbrojit- soutěžit- v míru žít. V celé Evropě i ve světě ale docházelo k mírným změnám, celá 60. léta probíhala ve znamení uvolňování napětí, vznikaly nové kulturní impulsy (např. hudební skupiny Beatles a Rolling Stones, v Československu vznikly divadla malých forem (Semafor, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, …), liberální Literární noviny, filmová Česká nová vlna, Nová soustava plánovitého řízení, konference o Franzi Kafkovi na zámku v Liblicích v roce 1963[7]), bylo zahájeno dobývání vesmíru (soutěž mezi SSSR a USA). Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova). Alexander Dubček se stal členem Národního shromáždění v roce 1951 a členem slovenské národní rady se stal v roce 1964. Byl prvním tajemníkem národní komunistické strany Slovenska a v roce 1968 se stal generálním tajemníkem celostátní Komunistické strany Československa. Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles.[8] V roce 1967 prezident Antonín Novotný ztrácel podporu a na centrálním sjezdu strany byl poražen reformním křídlem členú ÚV (např. O. Šik, V. Slavík, F. Vodsloň, J. Smrkovský), které se spojilo proti A. Novotnému se stalinistickými členy ÚV (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka). A. Dubček byl zvolen jako kompromisní nevýrazný kandidát přijatelný pro obě křídla i pro Moskvu.[9] V prosinci 1967 Dubček pozval generálního tajemníka sovětské komunistické strany Leonida Brežněva do Prahy[10], kde byl Brežněv šokován z rozsáhlosti opozice k prezidentovi Novotnému, který v Martině na oslavách Matice slovenské svým urážlivým chováním urazil veřejnost i stranické vedení, a podpořil návrh jeho odstoupení z vedení strany (K tomu přispělo to, že se A. Novotný snažil o částečnou nezávislost na moskevském vedení a v době boje o moc mezi Brežněvem a Kosyginem podporoval Kosygina). 5. ledna 1968 byl Dubček zvolen (na základě návrhu A. Novotného, po dlouhém neúspěšném vyjednávání) prvním tajemníkem ÚV KSČ.[11] Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval na funkci prezidenta státu, byl nahrazen Ludvíkem Svobodou.[12]

Liberalizace a reformy

Soubor:Dubcek.jpg
Alexander Dubček, symbol liberalizace společnosti, a autor úsloví "Socialismus s lidskou tváří"

V dubnu ÚV KSČ schválilo Akční program KSČ liberalizací, který zahrnoval zvýšení svobody tisku a vetší orientaci ekonomiky na spotřební zboží. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánovaná federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky.[13] Ačkoliv Akční program vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla urychleně.[14] Radikální občané se projevovali mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky byly vydávané v tisku, sociální demokraté se snažili formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby. Konzervativní členové strany požadovali represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedoucí úlohu KSČ.[15] Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický "akční program".[16] V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi statut strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.[17] Dne 27. června 1968 vydal spisovatel a novinář (člen KSČ) Ludvík Vaculík manifest, který nazval Dva tisíce slov. Kritizuje v něm konzervativní prvky uvnitř KSČ. Vaculík navrhuje, aby se občané sami aktivně snažili prosadit reformní program.[18] Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.[19] Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat Pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 20 let potlačeny. (Po okupaci mezi lidmi koloval výrok: „Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.“)

Sovětská intervence

Polské okupační síly
Leonid Brežněv
Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku během studené války.[20] Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR přes sérii upozornění. Sovětský svaz povolil červnové bilaterální rozhovory v městečku na sovětsko-slovenské hranici, v Čiernej nad Tisou. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a zaručil se varšavské smlouvě a RVHP.[21] Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali reformy a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří brzdili reformní úsilí. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu československé sociálně demokratické strany a větší kontrolování tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk (která, již od června, stále zůstávala v Československu) a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září.[22]
Pomník obětem invaze v Liberci

Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu Bratislavské smlouvy, smlouva potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům.[23] Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země varšavské smlouvy, pokud buržoazní systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci opustili československé území a zůstávali podél hranic.[24] Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly uspokojivě, sovětští vůdci vzali v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států „Východnímu bloku“ (případně i s vojenskou pomocí) známá jako Brežněvova doktrína.[25]. Sám Brežněv však s intervencí dlouho váhal. Ještě 13. srpna se v telefonickém rozhovoru snažil „Sašu“ Dubčeka přesvědčit, aby reformy zabrzdil, a dal mu jasně najevo, že pokud tak neučiní, Sovětský svaz zasáhne.[26][27] V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR.[28] Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil[29] a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR:

Všemu lidu Československé socialistické republiky!
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

Invazi provázela dosud nevídaná následná vlna emigrace, která záhy poté skončila. Uprchlo přibližně 70 000 lidí, celkově uteklo 300 000 lidí.[30] Většina emigrantů byli vzdělaní lidé, západní země bez problémů povolovaly pobyt a práci.[31]

Dozvuky a následky

Ceauşescova vláda byla od začátku ostře proti okupaci. Na této fotografii ji rumunská komunistická vláda oficiálně odsuzuje.
Pochod na podporu Československa pořádaný ve finských Helsinkách.

A. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začala doba normalizace. V roce 1969 podepsal Dubček tzv. pendrekový zákon, později byl vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka.[4] Husákovo vedení zrušilo veškeré reformy, provedené v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení síly policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. (Významné byly svobody garantované průmyslu během pražského jara Novou hospodářskou soustavou.)[5] KSČ zavedla cenzuru a kádrování horší, než bylo v druhé polovině 60. let. Rozbujela se korupce a celková mravní devastace české a slovenské společnosti. Jediným pozůstatkem byla federalizace země, kterou byly roku 1969 vytvořeny Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Koncem osmdesátých let byl sovětský vůdce Michail Gorbačov někdy považován pro svou liberalizační politiku glasnosti a perestrojky za následníka pokusů o socialismu s lidskou tváří. Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let.“ čímž se částečně distancoval od srovnávání jeho úsilí s pražským jarem.[32] Po sametové revoluci v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění.[33]

Kulturní dopad

Pražské jaro znamenalo pro většinu západních levičáků vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Komunistické strany západních zemí upadly do sporů a rozpadly se na dvě části: větší část okupaci odsuzovala, malá část okupaci schvalovala. Během let pak následoval pokles členské základny. Proto počátkem 80. let nechtěl SSSR v Polsku invazně zasahovat, neboť prý "nemůže opakovat stejnou chybu". Přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od Sovětského svazu a eventuálně vedly k rozpuštění mnoha z těchto stran.[34] O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro.[35] Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.[36] Následky a dozvuky byly zmiňovány v populární hudbě, například v hudbě Karla Kryla nebo v Requiem Luboše Fišera[37] a ve skladbě Hudba pro Prahu 1968 skladatele Karla Husy.[38] Příkladem mezinárodního vlivu na kulturu je například Tarakuzův muzikál Pražské jaro.[39] They Can't Stop The Spring je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters popisoval „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“[40] Pražské jaro se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil svojí novelu Nesnesitelná lehkost bytí do prostředí pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly populace.[41] Filmová verze příběhu se nazývá Nesnesitelná lehkost bytí a byla natočena v roce 1988.[42] Osloboditelé od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku.[43] Divadelní hra Rock N Roll byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci.[44][45] Číslo 68 je ikonou bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68, a to i po přestupu do ruského Omsku.[46] [47] V Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.

Reference

  1. 1,0 1,1 Soviet Invasion of Czechoslovakia [online]. GlobalSecurity.org, 2005-04-27, [cit. 2007-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovet.vojska/3.htm
  3. http://totalita.cz/1968/1968_armada_sssr_06.php
  4. 4,0 4,1 Alexander Dubcek [online]. Spartacus Educational, [cit. 2008-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. 5,0 5,1 GOERTZ, Gary. Contexts of International Politics. [s.l.] : Cambridge University Press, 1995-01-27. ISBN 0521469724. S. 154-157. (anglicky) 
  6. GESSNER, Peter. General Józef Bem: Polish and Hungarian Leader [online]. 1998-06-08, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. http://www.textkritik.de/liblice/indexcz.htm
  8. Czechoslovakia Economic policy and performance [online]. Photius.com, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BASGEN, Brian; BLUNDEN, Andy. Glossary of People: Si [online]. Marxist Internet Archive, [cit. 2008-01-25]. Kapitola Šik, Ota (1919-2004). Dostupné online. (anglicky) 
  10. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. S. 18-20. (anglicky) 
  11. NAVAZELKIS, Ina. Alexander Dubček. [s.l.] : Chelsea House Publications; Library Binding edition, 1990-08. ISBN 1555468314. (anglicky) 
  12. Antonin Novotny [online]. Libri publishing house, [cit. 2007-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. DUBČEK, Alexander. Hope Dies Last: The Autobiography of Alexander Dubcek. [s.l.] : Kodansha International, 1993-01. ISBN 1568360002. (anglicky) 
  14. DERASADURAIN, Beatrice. Spring 68 Summary [online]. ThinkQuest, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. KUSIN, Vladimir. The Intellectual Origins of the Prague Spring: The Development of Reformist Ideas in Czechoslovakia 1956-1967. [s.l.] : Cambridge University Press, 2002-07-18. ISBN 0521526523. (anglicky) 
  16. The Prague Spring, 1968 [online]. Library of Congress, 1985, [cit. 2008-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. WILLIAMS, Kieran. The Prague Spring and its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968-1970. [s.l.] : Cambridge University Press, 1997. ISBN 0521588030. (anglicky) 
  18. VACULÍK, Ludvík. Dva tisíce slov. [s.l.] : Literární Listy, 1968-06-27.  
  19. MASTALIR, Linda. Ludvik Vaculik: a Czechoslovak man of letters [online]. Radio Prague, 2006-07-25, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. The Prague Spring '68 / Document No. 81 [online]. The Prague Spring Foundation, 1998, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Anton. Focus task: the rebellion in Hungary 1956 and the rebellion in Czechoslovakia 1968 [online]. Mimers Brunn, 2005-06-07, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. (anglicky) 
  23. The Bratislava Declaration, August 3, 1968 [online]. Překlad Mark Kramer, Joy Moss, Ruth Tosek. Library.thinquest.org, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. S. 326-327. (anglicky) 
  25. CHAFETZ, Glenn. Gorbachev, Reform, and the Brezhnev Doctrine: Soviet Policy Toward Eastern Europe, 1985-1990. [s.l.] : Praeger Publishers, 1993-04-30. ISBN 0275944840. (anglicky) 
  26. [1]
  27. [2]
  28. *Ouimet, Matthew: The Rise and Fall of the Brezhnev Doctrine in Soviet Foreign Policy. University of North Carolina Press, Chapel Hill and London. 2003.
  29. [3]
  30. Den, kdy tanky zlikvidovaly české sny Pražského jara. Britské listy [online].  [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. ISSN 1213-1792.  
  31. MRÁCEK, Jaroslav. Canadian Encyclopedia, Prague Spring emigration [online]. Historica Foundation of Canada, 2007, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. GORBACHEV, Mikhail; MLYNAŘ, Zdeněk. Conversations with Gorbachev: On Perestroika, the Prague Spring, and the Crossroads of Socialism. [s.l.] : Columbia University Press. ISBN 0231118651. (anglicky) 
  33. COOK, Bernard. Europe Since 1945: An Encyclopedia. [s.l.] : Routledge, 2001-01-10. ISBN 0815313365. S. 320-321. (anglicky) 
  34. ASPATURIAN, Vernon; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Eurocommunism Between East and West. Příprava vydání Vernon V. Aspaturian. [s.l.] : Indiana Univ Pr, 1980-04. ISBN 0253202485. S. 174. (anglicky) 
  35. Beijing Spring [online]. Spiritus-Temporis.com, 2005, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. DESPALATOVIĆ, Elinor; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Neighbors at War: Anthropological Perspectives on Yugoslav Ethnicity. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ISBN 0271019794. S. 90-92. (anglicky) 
  37. Luboš Fišer [online]. Musica.cz, 2005-02-05, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online.  
  38. DUFFIE, Bruce. Karel Husa, The Composer in Conversation with Bruce Duffie [online]. Bruce Duffie, 2001-12, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. TAKARAZUKA, Jen. Prague Spring / Lucky Star! [online]. Six Apart Ltd, 2006-03-13, [cit. 2008-01-23]. Kapitola Summary from the Official Takarazuka Web site. Dostupné online. (anglicky) 
  40. 'Spring' The Events that Transpired it [online]. Independent.ie, 2007-02-11, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. STRAGOW, Michael. The Unbearable Lightness of Being [online]. Criterion.com, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ČSFD.cz – Nesnesitelná lehkost bytí
  43. SUVOROV, Viktor. The Liberators. [s.l.] : New English Library, Sevenoaks, 1983. ISBN 0450055469. (anglicky) 
  44. MASTALIR, Linda. Tom Stoppard's "Rock 'n' Roll" [online]. Radio Prague, 2006-06-28, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. SANDALL, Roger. Tom Stoppard's Progress [online]. Culturecult.com, 1995-01, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. MORRISON, Scott; CHERRY, Don. Hockey Night In Canada: By The Numbers: From 00 to 99. [s.l.] : Key Porter Books, 2006-11-27. ISBN 1552639843. S. 158-159. (anglicky) 
  47. Jaromir Jagr [online]. Hockey Hall of Fame and Museum, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Pražské jaro 1968


Videokronika