Osobní nástroje
Ke každé komerční prezentaci nabízíme od 17. října do 31. října – .CZ doménu ZDARMA !
Od 18. října nabízíme všem přes 2 580 Gigantických a Super Gigantických fotografií.
Od 12. září máme novém serveru přes 300 000 multimediálních souborů !
Na novém serveru navíc fungují 2 responzivní RWD skiny (Strapping a Foreground).

Komunistická strana Československa

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Logo KSČ

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou.[1] Jejím ideovým i právním nástupcem je v Česku Komunistická strana Čech a Moravy.

Obsah

Vznik, 20. a 30. léta

Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14.16. května 1921 ve Velkém sále Národního domu na Vinohradech. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumír Šmeral a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák

KSČ vznikla přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie[2] (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků (je zajímavé, že tento „pravicový“ komunista pokračoval v práci pro KSČ i v době, když se KSČ začala pod novým vedením Klementa Gottwalda měnit ve stranu stalinistické orientace). V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).[3]

Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem.[4] Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

Za II. světové války a po válce

Leták KSČ proti fašismu

Za II. republiky (19381939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa, po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany - bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946, přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů, na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % drtivou porážku od Demokratické strany, která zvítězila 62 %, v celostátním měřítku pak komunisté získali 38 % hlasů.).[5] Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč, doba teroru – 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Totalitární vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989.

Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl 2 miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií a KSS. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést mezi členy prověrku. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení partaje, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, tj. neúčastnili se schůzí, neplatili příspěvky, zkrátka lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky.

Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla sloučena s KSČ, což je považováno za protiprávní.

V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly sta tisíce lidí nespravedlivě vězněny. Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ příliš neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce - občany Československa. Toto pronásledování bylo kontinuální až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Krátká doba tání

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk paktu Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace vojsky Varšavské smlouvy a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.

Čistky a normalizace

Související informace naleznete také v článku: Normalizace.

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod z doby Pražského jara. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů.[6]

Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně neochotně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Tato druhá uvedená se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.

Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let kolísá mezi 10 % a 22 %.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.

Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány, neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné, a to podle § 260 trestního zákona, který zakazuje podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla činnost a stanovy strany prozkoumat, zda porušují zákony Česka.

Téměř žádné politicky motivované zločiny spáchané v době vlády KSČ nebyly soudně projednány a potrestáno bylo jen několik jedinců.

Organizace KSČ

Leták KSČ z roku 1929
  • Ústřední výbor - nejvyšší stranický orgán
  • První tajemník - fakticky předseda strany

Poznámka: Lídři KSČ se postupně nazývali:

  • (předseda) 1945–1953,
  • (první tajemník) 1953–1971,
  • (generální tajemník) 1921–1945 a 1971–1989.
  1. různé osoby (1921–1925)
  2. Bohumil Jílek (1925–1929)
  3. Klement Gottwald (1929–1953)
  4. Antonín Novotný (1953–1968)
  5. Alexander Dubček (1968–1969)
  6. Gustáv Husák (1969–1987)
  7. Miloš Jakeš (1987–24. listopadu 1989)
  8. Karel Urbánek (25. listopadu – 20. prosince 1989)
  9. Ladislav Adamec (1989–1990) předseda (21. prosince 1989 – 1. září 1990)

Přidružené mládežnické organizace

Ozbrojené složky

Související články

Reference

  1. http://cs.wikisource.org/wiki/Z%C3%A1kon_o_protipr%C3%A1vnosti_komunistick%C3%A9ho_re%C5%BEimu_a_o_odporu_proti_n%C4%9Bmu §2, odst. 2: Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.
  2. RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa. Praha : Academia, 2003. ISBN 80-200-0957-4. Kapitola 2, s. 42. (Česky) 
  3. RUPNIK. Kapitola 3, str. 60
  4. RUPNIK. Kapitola 3, str. 65
  5. RUPNIK. Kapitola 7, str. 201
  6. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část II - Historický přehled, [cit. 2008-11-29]. Dostupné online.

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Komunistická strana Československa