Oltář
Z Multimediaexpo.cz
Oltář (řecky βῆμα béma, latinsky ara, v křesťanském užití altare) je místo, na němž se v náboženství přináší dar jako oběť, obvykle bohu či božstvu.
Obsah |
Oltář ve starověku
Velikosti starověkých oltářů bylo později dosahováno pouze zřídka (např. oltář o rozměrech 198×23 m v Syrakusách. Oltáře stávaly obvykle na otevřených místech, často byly určeny k zápalné oběti. Známý je oltář z Pergamu z 2. století př. n. l. ozdobený reliéfy o celkových rozměrech 36×34 m, který je nyní uložen v berlínském Pergamonmuseu.
Etruskové a Římané budovali oltáře pro svá osobní božstva. Těchto oltářů se zachovalo mnoho tisíc. Byly často ozdobeny nápisy. Na nich se přinášela buď zápalná oběť (např. kadidlo), nebo se na něj pokládal dar (např. se ulilo víno).
Oltář v judaismu
V hebrejské bibli se objevují oltáře (hebrejsky: מזבח, mizbeach; ze základu זבח, zavach zabíjet, obětovat) vyrobené obvykle z hlíny nebo neotesaných kamenů.[1] Oltáře byly vztyčovány na význačných místech (např. , , ). Poprvé se v bibli objevuje oltář, který vystavěl Noe,[2] dalšími postavami, které jej staví, jsou např. Abrahám, [3] Izák, [4] Jákob[5] a Mojžíš.[6]
Ve stanu setkání a později v chrámu byly zřízeny dva oltáře. Prvním z nich byl oltář pro zápalné oběti,[7] nazývaný také mosazný oltář či stůl Páně[8]. Tento oltář, vztyčený ve svatyni, je popsán v
- jednalo se o holý kvádr o straně 5 loktů a výšce 3 lokty; strany oltáře byly ozdobeny rohy. Byl vyroben z dřeva a obit mosaznými pláty.
V Šalomounově chrámu měl oltář větší rozměry[9] a byl zhotoven celý z mosazi, která pokrývala kámen nebo zeminu. Oltář obnovil Ása, odstranil král Achaz a byl znovu očištěn Chizkijášem. Zcela zničen byl během dobytí Jeruzaléma Babylóňany roku 587/586 př. n. l.
Po návratu z babylonského vyhnanství byl oltář znovu vystavěn na původním místě. Za vlády Antiocha IV. Epifana byl oltář znečištěn pohanskými obětmi; Juda Makabejský tento oltář očistil při dobytí Jeruzaléma. Pravděpodobně byl oltář zrenovován během Héródovy výstavby chrámu, který byl zničen při dobytí Jeruzaléma Římany roku 70.
Druhým oltářem v chrámu byl kadidlový oltář,[10] nazývaný také zlatý oltář, který stál před oponou, za níž ve velesvatyni stála archa úmluvy. Na tomto oltáři velekněz přinášel ráno a večer jako oběť kadidlo. Tento oltář byl malý stůl z akáciového dřeva pokrytý zlatem;[11] byl široký 1 loket, vysoký 2 lokty.
Podobné rozměry měl tento oltář i v Šalomounově chrámu, avšak byl vyroben z cedrového dřeva a byl taktéž pokryt zlatem. V chrámu obnoveném po babylonském vyhnanství byl znovu zřízen i kadidlový oltář, který odstranil až Antioch IV., znovu zřídil Juda Makabejský. Mezi trofejemi, které přinesl z Jeruzaléma po jeho dobytí Titus se však kadidlový oltář nenachází a oltář není zmiňován ani v Listu Židům. U tohoto oltáře měl mít zjevení anděla Zachariáš, když mu bylo oznámeno narození Jana Křtitele (Lk 1,11).1897.
Oltář v křesťanství
Nový zákon používá slovo oltář pro vyjádření Ježíšovy oběti na kříži ve Sk 14,13 a Žd 13,10. Protože v křesťanství neexistuje jiná oběť než oběť jediného kněze, Ježíše Krista, nejsou oltáře křesťany vnímány stejně jako v ostatních náboženstvích. Pro oltář také křesťané v latině neužívali běžného slova ara, nýbrž zavedli nový název altare (vyvýšené místo). Oltář se v křesťanství používá jako místo, na němž se přinášejí dary chleba a vína při slavení eucharistie.
V církvích s vlastní liturgickou tradicí převládá užívání kamenného oltáře, je však možné se setkat i s oltáři z jiného materiálu a obvykle jím není možné hýbat. Mnohé katolické a pravoslavné oltáře v sobě nesou ostatky svatých; tento zvyk pochází z prvních křesťanských staletí, kdy křesťané mohli slavit eucharistii na hrobech mučedníků.
Oltář v římskokatolické církvi
Oltář se v katolické liturgické tradici chápe jako symbol Krista, protože představuje místo, na němž se zpřítomňuje jediná Ježíšova oběť Otci za spásu světa. Oltář jako místo, na němž se slaví eucharistie, stojí v presbytáři kostela. Nemělo by se na něj klást nic, co nesouvisí s jeho funkcí. Obvykle na něm stojí pouze svíce jako symbol Krista-světla světa. Oltář je pravým středem kostela, místem, kolem něhož se křesťané shromažďují ke společné modlitbě. Oltář je pokryt oltářním plátnem, které se nepoužívá pouze v průběhu obřadů Velkého pátku. Během bohoslužby na oltáři leží evangeliář, jsou na něj přinášeny dary chleba a vína, pod které se klade korporál, na oltáři může být také misál. Oltář nemá být přenosný, před jeho užíváním jej biskup žehná a maže jej olejem.
Až do liturgické reformy Pavla VI. po 2. vatikánském koncilu oltář v katolickém kostele byl obvykle přistaven u východní zdi kostela. Vedly k němu zpravidla tři stupně a byl na něm umístěn oltářní kříž a svíce. Kněz i lid byli ve většině kostelů otočeni směrem k východu či k oltářnímu kříži (symboly Ježíše Krista). Oltář je obvykle vyzdoben oltářním obrazem (v gotice často triptychem), u hlavního oltáře je také svatostánek, kde se uchovává proměněný chléb. V bazilikách bývá oltář ozdoben baldachýnem.
Po liturgické reformě je možné oltáře v katolických kostelích stavět vícero způsoby; obvykle je oltář postaven tak, že stojí mezi shromážděním a knězem, není již zdoben jako dříve obrazem či sochou. Svatostánek již není obvykle součástí oltáře, ale získal své vlastní místo či kapli uvnitř kostela.
Oltář ve východních církvích
Ve východních církvích se slovem oltář obvykle označuje celý prostor za ikonostasem (tedy svatyně). Ve svatyni se nachází samotný oltář, svatý stůl. Oltář je v kostelích východních církví obvykle asi metr vysoký, je vyroben ze dřeva nebo z kamene. Rozměr oltáře se liší, avšak je vždy čtvercový. Stůl má pět nohou; kromě obvyklých čtyř prostřední sloupek podpírá oltářové ostatky. Na oltáři je rozloženo lněné plátno přivázané k oltáři; toto plátno se po posvěcení oltáře nesundává. Na této první přikrývce je další zdobená pokrývka, často v barvě liturgické doby. Na oltáři je postaven svatostánek, někdy ve tvaru kostela, v němž se uchovává svátost, kterou je možné roznášet nemocným. Na oltáři leží evangeliář a antimension, hedvábný kus látky s ikonou Krista připraveného k pohřbu, do něhož je všit ostatek svatého. Božská liturgie se slouží na antimensiu, i když je oltář posvěcen a má vlastní ostatky.
Oltáře se smí dotknout pouze muž, který přijal svěcení, a nic, co nebylo posvěceno nebo nemá být posvěceno, na něj nesmí být položeno. Je obvyklé žehnat ikony jejich položením na oltář.
Oltáře se užívá jako místa oběti při slavení eucharistie, při níž se Bohu Otci přináší chléb a víno a svolává se na ně Duch Svatý, aby v nich zpřítomnil Ježíše Krista. U oltáře stojí také kněz předsedající společné modlitbě.
Oltář a protestantská reformace
Pro protestantské reformátory ztrácí oltář význam. Důraz na slyšení Božího slova při bohoslužbě staví do větší pozornosti kazatelnu. V luterských kostelech je výkladu Slova (kázání) věnována stejná pozornost jako večeři Páně. Kazatelna proto stojí v těsné blízkosti oltáře. Pro protestanty je kazatelnový oltář svatým místem, z něhož je Kristus věřícím nablízku při kázání, modlitbě, večeři Páně a požehnání.
V reformovaných církvích, u baptistů a u tzv. svobodných církví neexistuje oltář vůbec. Na jeho místě stojí hlásání slova jako střed bohoslužby. Ke slavení večeře Páně pak slouží jakýkoli stolek, zvaný Stůl Páně.
Reference
Související články
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |