Gotika
6. prosince začíná nová soutěž pro všechny editory naší encyklopedie !
Do pátku 11.1. si zde vytvořte uživatelský účet a udělejte alespoň 30 slušných editací.
Ze všech aktivních editorů vybereme 3 nejlepší (14.1.) a každý dostane špičkové ceny:
První a nejlepší editor dostane odměnu 600 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Druhý editor dostane odměnu 300 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.
Třetí editor dostane odměnu 200 Kč a status privilegovaného RCRedaktora.

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Pohled od Seiny na Katedrálu Notre-Dame v Paříži
Gotický oltář z pozdního 15. století z Mariánského kostela v Krakově
Madona, Florencie, kolem roku 1410

Gotika je umělecký sloh plynule navazující na sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Obsah

Vznik slohu

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudil s opovržením Giorgio Vasari a další italští humanisté; „gótské“ umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomený.[1]

Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy výjimečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a „odhmotnění“. Gotika na rozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé Evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný.

Architektura

Vznikají mohutné stavby jako např. mnohé katedrály, ale i stavby menšího charakteru.

Znaky architektury:

  1. Vertikalismus – v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech. Optický dojem odhmotnění a příblížení k Bohu
  2. Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.
  3. Vnitřní opěrný systém, který se skládá z klenebních žeber svedených do přípor předsazených před pilíři. Váha stropu je tak převedena do úzkých partií, což umožnilo postupně odlehčit zdi a zaplnit je rozsáhlými okenními plochami. Nejpokročilejším příkladem je soukromá královská kaple Sainte Chapelle v Conciergerie v Paříži, která bývá nazývána gotickým skleníkem. Klenební žebra v průběhu vývoje gotiky ztratila nosnou funkci a stala se dekorativním prvkem.
  4. Vnější opěrný systém používaný zejména u gotických katedrál je pomocným činitelem podpírajícím z vnější strany pilíře, které zachycují tlak klenby. Skládá se z opěrných oblouků a opěrných pilířů.
  5. Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily vodu stékající ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres – 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.

Sochařství

Sousoší Kristus na hoře Olivetské z Olomouce z 15. století patří k nejvýznamnějším dílům středoevropské pozdní gotiky.

První sochařské projevy byly pouhým doplňkem architektury. Zcela v tendenci ideálů gotiky převládala vertikalita – v celém těle a zvláště v drapérii. Sochy nestály volně v prostoru, ale jakoby byly přilepeny přímo k architektuře. Stalo se zvykem, že v průčelí chrámů u portálů se tesaly sochy apoštolů po pravé i levé straně (6 a 6). Postupem doby se socha dostává na oltář i na zeď.

Vrcholným projevem gotického výtvarného umění byla zpodobení Panny Marie. Zobrazovala se buď jako madona s malým Ježíškem nebo později jako pieta - truchlící matka s mrtvým Kristovým tělem, sejmutým z kříže, v klíně (z italského slova pietas - lítost). Sochy a obrazy s tímto námětem se vztahovaly ke dvěma významným okamžikům života Ježíše Krista, jeho narození a úmrtí. Pro postavy, které zobrazovalo gotické sochařství a malířství, bylo rovněž typické směřování vzhůru - byly vysoké a štíhlé, mírně prohnuté do tvaru písmene S. Jejich tváře se vyznačovaly novým rysem. Nacházíme v nich výrazy zcela pozemských lidských citů, prosté radosti nebo velkého utrpení. Ztvárnění Ježíše jako nemluvněte odpovídá středověkému chápání dítěte jako malého dospělého člověka. Dalším typickým námětem byl Kristus na kříži (krucifix) a apoštolové se svými atributy.

Materiálem byl buď kámen, nebo byly sochy vyřezávány z lipového dřeva často velmi schopnými řezbáři. Socha se potahovala jemným plátnem, které přilehlo, a potom se polychromovala (barvila). Postupně pozorujeme tendenci realismu, pohybu a přibližování se ke všemu, co bylo v umění starších evropských civilizací původně známo.

Množství gotických soch překonalo věky a v současné době se nacházejí v muzeích a galeriích. Zhotovené kopie stojí na reálných místech.

České země

Ve světovém měřítku sehrála zvláštní roli parléřovská huť svatovítská, jejíž představitelé se snažili vytvořit i individuální portrét.

Malířství

gotické fresky v kapli svatého Jana Křtitele v Olomouci.

Pro gotické malířství je příznačné řešení napětí mezi náboženskými výjevy a všedním životem. Zobrazení posvátného dění se stává přístupnější lidem a přirozenější, objevuje se více postav, realistické zachycení utrpení, scénické vývoje dějů.

Hlavními náměty nadále zůstávají devoční a oltářní obrazy společně s rozsáhlými cykly legend ze života svatých. Na obrazech se však nově objevují konkrétní přírodní objekty a předměty, zpočátku v roli atributů, později jejich význam roste a dochází k jejich osamostatnění. Vznikají tak první zátiší a rané krajinomalby (např. spojené s tématem Útěku do Egypta apod.). Rovněž na obrazech světců získává krajina postupně dominantní prostor.

Na obrazech se stále častěji objevují zadavatelé zakázek (donátoři), zpočátku v podobě jedné z mnoha postav, postupně získávají v podobě domácích diptychů dokonce rovnocenný prostor s vybraným světcem či náboženským výjevem. Jedná se zde o předstupeň budoucího rozvoje portrétního malířství.

Od rané gotiky se rovněž začíná objevovat i jiná než náboženská tématika (viz např. monumentální krajinné panoráma Ambrogia Lorenzettiho pro sienskou radnici s tématem Dobrá vláda či velmi známý dvojportrét manželů Arnolfiniových Jana van Eycka).

Hlavními centry gotického malířství byly na jedné straně severní Itálie (Giotto di Bondone, Cimabue, Domenico Ghirlandaio, Fra Angelico), na druhé straně dnešní Nizozemí (Jan van Eyck, Rogier van der Weyden, Hans Memling, Hieronymus Bosch). V českých zemích došlo k velkému rozvoji gotické malby ve 14. století, kdy tvořili naši nejvýznamnější umělci (Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Rajhradského (olomouckého) oltáře, Mistr Theodorik).[2]

Gotičtí malíři tvořili dva základní typy obrazů:

  • Obrazy deskové se malovaly na dřevěné desky složené z malých přesně opracovaných špalíčků tvrdého dřeva prokládaných a lepených do kříže v několika vrstvách. Je mýtem, že se tyto desky potahovaly plátnem, protože malba na plátno je známa až v renesanci.
  • Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tematika, která líčí život krále či šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.


Související články

Externí odkazy



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.