Milada Horáková

Z Multimediaexpo.cz


JUDr. Milada Horáková (* 25. prosince 1901, † 27. června 1950) byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.

Obsah

Mládí a studium

Narodila se v Praze na Královských Vinohradech v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence a tedy protirakouských postojů. Měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra, o kterou se Milada po předčasné smrti matky také starala.[1] Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studenstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926. V roce 1923 těžce onemocněla rodině osudovou spálou, mladý život však překonal smrt. Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstupuje. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.

První republika

Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupila i se svými rodiči od katolické církve k Českobratrské církvi evangelické.[2] V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana. Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu pod někdejšího vedoucího Petra Zenkla, později byla nejmladší vedoucí odboru pro mládež. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální (ČSNS), ačkoliv těžiště její činnosti byla nestranická ŽNR: Angažovala ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť staré zákony musely být podřízeny nové ústavě republiky z roku 1920, kde rovnost byla zakotvena. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen. Vše podle Masarykova hesla: „není otázka ženská, je jen otázka lidská“. Cestovala za účelem rozšíření obzorů do Anglie, Francie a SSSR, o bolševickém Rusku tak neměla žádné iluze[2], zvládala angličtinu, francouzštinu, němčinu.

Druhá světová válka

V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši, a musela proto odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale nyní i uprchlíkům z pohraničí ČSR v roce 1938. Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Dva roky byla zadržena na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později obětavě vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou. Soud s Horákovu se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, v blízkosti Dachau.

Poválečné období nástupu komunismu

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do své obnovené strany ČSNS, do jejího vedení a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen (RČŽ), kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta (jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR, ale po zasahování sovětských komunistů při sestavování vlády a připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR začala zcela jednoznačně a soustavně navazovat styky se západními demokratickými strukturami. V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Českobudějovickém kraji a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.

25. února 1948 – 27. září 1949

V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr-zástupce ČSNS. Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru, ale druhého dne byla vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila. Následně byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu, shodou okolností v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost, aby opustila Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky, Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů. Horáková se dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.

Vyšetřování a proces

Hlavní článek: Proces s Miladou Horákovou a spol.

StB při vyšetřování proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Užívala k tomu, za účasti sovětských poradců, jak fyzického násilí jako bití, nedostatek potravy, nucené bdění, zima, malá místnost, případně narkotika (archivně doložená u Anastáze Opaska), tak psychického týrání a vydírání vedoucího ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová.[3] Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“. Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo. Vypovídala pouze skutečnosti, o nichž neměla pochybnost, že jsou již vyšetřovatelům známy. Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz Klementa Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii. Obzvláště Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné. Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.

Justiční vražda

Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, tak Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal. Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy ve 2:30 ráno, ve kterém mimo jiné napsala:

„ Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. “

Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 ráno, jako poslední ze všech čtyř odsouzených. Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením.[4] Ostatky byly zpopelněny a dosud se nenalezly. Vykonaný rozsudek smrti v justiční vraždě nad ženou je mimo SSSR v sovětizované Evropě srovnatelný pouze s obdobným za diktátora Hodži v Albánii. Následný zahraniční ohlas byl očekávaný, např.: „Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu…“ Winston Churchill, britský premiér.

Poslední slova

Symbolický hrob Milady Horákové na vyšehradském hřbitově („…popravena a nepohřbena“)
Detail busty
Busta na památníku před Věznicí Pankrác
„ Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to… “

Poslední slova Milady Horákové.[5]

Rodina

Manžel Bohuslav Horák se po úniku ze zatčení dva měsíce skrýval v okruhu své církve evangelické. Protože žít v ilegalitě bylo velmi rizikové, 1. prosince 1949 se mu podařilo uniknout do Západního Německa, kde žil v táboře Valka a roku 1951 získal povolení se vystěhovat do USA, kde také v roce 1976 zemřel. Dcera Jana byla vychována na přání matky u sestry Věry, nemohla však studovat, v roce 1968 dostala vystěhovalecké vízum a emigrovala za otcem do USA.

Adresy pobytu

In memoriam

Rehabilitace

Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990. Dne 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě.[6]

Ocenění

V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu. V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody. 26. října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.

Památníky

Od roku 2000 je na hřbitově na Vyšehradě symbolický hrob (kenotaf) Milady Horákové s bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové, bílým náhrobkem a pamětní deskou, věnovánou všem obětem totalitních režimů. V budově Nové radnice na pražském Mariánském náměstí je umístěna pamětní deska Milady Horákové, opět od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové. Na budově úřadu Městské části Prahy 7 v ulici Milady Horákové 2 byla v roce 2002 odhalena pamětní deska a plaketa s portrétem Milady Horákové. 28. října 2009 byla na náměstí Hrdinů (před Vrchním soudem a Věznicí Pankrác) odhalena busta Milady Horákové na památníku obětem komunistického režimu. Ještě před dokončením vyvolal památník kontroverze, protože na bustu přispěla mj. i KSČM (nejštědřejším sponzorem byla údajně ČSSD, přispěla i Městská část Praha 4 a řada jednotlivců).[7][8] Od této stavby se distancoval i Klub dr. Milady Horákové.[9] Autory žulového pomníku a bronzové busty jsou architekt Jiří Lasovský a sochař Milan Knobloch.

Související články

Reference

  1. ↑ Tereza Černá: Milada Horáková, referát, České reálné gymnázium. 10. září 2003
  2. ↑ 2,0 2,1 Marie Tykalová: JUDr. Milada Horáková, Valka.cz. 24. listopadu 2006
  3. ↑ Jiří Kocián, Petr Koura, Jan Němeček, Vladimír Kučera: Mašínové in historie.cs, ČT24. 2. dubna 2008
  4. ↑ Jan Gazdík, zkratka „san“: Horáková umírala čtvrt hodiny, zjistili historici in iDnes, 29. června 2005
  5. ↑ KAPLAN, Karel; PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno : Barrister & Principal, 2001. ISBN 978-80-7364-049-1. S. 69.  
  6. ↑ Marek Janáč, Lenka Jansová, Miroslav Panuška: Soud s Ludmilou Brožovou-Polednovou, Český rozhlas, 12. září 2008
  7. ↑ Pomník Milady Horákové v Praze. Konfederaci vadí dar od KSČM
  8. ↑ Praha má pomník Horákové. Političtí vězni protestovali
  9. ↑ KMH se nepodílí na zbudování pomníku na Pankráci

Literatura

  • DVOŘÁK, Miroslav; ČERNÝ, Jaroslav. Žoldnéři války: soudní proces s dr. Horákovou a spol. Praha : Mír, 1950.
  • HORÁKOVÁ, Milada. Dopisy z cely smrti. Z pankrácké cely smrti 24.-27.6.1950.. Ústí nad Orlicí : Louč, 2000. S. 73. (česky)
  • KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno : Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 350. (česky)
  • KAPLAN, Karel. Druhý proces. Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha : Karolinum, 2008. S. 582. (česky)
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
  • NAVARA, Luděk; GAZDÍK, Jan. Čtyři vraždy, ale vůbec žádní vrazi. Mladá fronta DNES, 29. červen 2005, s. C6. ISSN 1210-1168.

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Milada Horáková
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Milada_Hor%C3%A1kov%C3%A1“