Kjótský protokol

Z Multimediaexpo.cz

* zelená - protokol ratifikovaly * červená - podepsaly, ale odmítly ratifikovat, * šedá - nepodepsaly

Kjótský protokol je protokol k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách. Průmyslové země se v něm zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %. Tato redukce se vztahuje na koš šesti plynů, resp. jejich agregované průměrné emise (v jednotkách tzv. uhlíkového ekvivalentu, viz níže) za pětileté období 2008–2012. Kromě oxidu uhličitého (CO2), methanu (CH4) a oxidu dusného (N2O), jejichž emise budou porovnávány k roku 1990, se závazek týká hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF6), jejichž emise mohou být porovnávány buď s rokem 1990 nebo 1995. Kjótský protokol získal svůj název podle japonského města Kjóto, ve kterém byl v prosinci 1997 dojednán.

Obsah

Přepočet skleníkových plynů na ekvivalent oxidu uhličitého

V Kjótském protokolu nejsou uvedeny vztahy pro převod emisí jednotlivých skleníkových plynů na jednotnou veličinu. Tento výpočet bohužel není triviální: jednotlivé skleníkové plyny mají nejen různou schopnost vyvolávat skleníkový efekt, ale i různou životnost v atmosféře. Vědecké poznání v této oblasti se navíc vyvíjí. Například „První sdělení ČR o plnění závazků vyplývajících z přistoupení k Rámcové úmluvě OSN o změnách klimatu“ z roku 1994 používalo přepočet, podle něhož se potenciál globálního ohřevu (GWP) 1 tuny N2O rovná 270 tunám CO2 (tedy oxid dusný je 270krát silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý) a 1 tuna CH4 rovná 11 tunám CO2. Druhé sdělení z roku 1997 již používalo koeficienty 320 a 24,5. V současnosti se používá přepočet v poměru:

1 t N2O = 310 t (CO2)ekv (uhlíkového ekvivalentu)
1 t CH4 = 21 t (CO2)ekv

Přestože ostatní plyny uvedené v Kjótském protokolu mají silnější skleníkové účinky, zůstává oxid uhličitý nejvýznamnějším antropogenním skleníkovým plynem, neboť je emitován v daleko největším množství.

Ratifikace Kjótského protokolu

Kjótský protokol vstoupí v platnost více než 7 let po svém vzniku. Pro jeho platnost byly totiž stanoveny dvě podmínky, které musely být obě splněny:

  • Ratifikace alespoň 55 státy.
  • Ratifikace tolika státy Dodatku I (tedy průmyslově vyspělými zeměmi), aby jejich podíl na emisích všech států Dodatku I v roce 1990 činil alespoň 55 %.

Se splněním první podmínky nebyl větší problém, neboť rozvojovým státům Protokol neukládá žádné významnější závazky a řada ostrovních či přímořských států má na opatřeních proti změnám klimatu velký, někdy přímo existenční zájem. Mnohem komplikovanější bylo splnění druhé podmínky. I státy, které Kjótský protokol jednoznačně podporovaly, čekaly s ratifikací na dobu, kdy budou přijata přesná pravidla pro tzv. flexibilní mechanismy (viz dále), odečítání propadů a podobně. O těchto pravidlech se jednalo na řadě dalších konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy. Jako mírnou kuriozitu lze uvést, že ačkoli šlo o specifikaci pravidel Kjótského protokolu, kterou by formálně mělo projednávat tzv. setkání smluvních stran (anglicky Meeting of Parties, MOP) Kjótského protokolu, jednalo se o nich na konferencích smluvních stran (COP) Rámcové úmluvy, neboť Kjótský protokol neplatil, tudíž se ani nemohlo žádné MOP sejít. Na webu UNFCCC má proto řada plných textů příslušných usnesení zhruba tuto podobu: „COP doporučuje, aby MOP, až se sejde na svém prvním zasedání, přijalo následující usnesení: …“. Poté, co Protokol definitivně odmítly ratifikovat Spojené státy (jejich podíl na emisích zemí Dodatku I činil cca 36 procent), závisel osud Kjótského protokolu na Rusku. To po dlouhém lavírování skutečně Protokol na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, že Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace - WTO) a tím umožnilo jeho vstup v platnost. K 16. prosinci 2004 ratifikovalo Kjótský protokol 132 zemí, z toho 37 zemí uvedených v Dodatku I. Emisní podíl států Dodatku I, které Protokol ratifikovaly, na celkových emisích států Dodatku I je 61,6 %.

Diferencované snížení emisí

Úhrnné redukce emisí o 5,2 % mělo být dosaženo diferencovaným snížením, které je výsledkem jednání mezi zeměmi Dodatku I v Kjótu – EU15, Švýcarsko, Česká republika a další středoevropské země sníží o 8 %, USA sníží o 7 % a Kanada, Maďarsko, Japonsko a Polsko o 6 %. Rusko, Nový Zéland a Ukrajina budou stabilizovat své emise na hladině roku 1990 zatímco Norsko může zvýšit emise o 1 %, Austrálie o 8 % a konečně Island o 10 % (podrobně viz tabulka). Evropská unie, resp. tehdy patnáctičlenné Evropské společenství (EU15) ratifikovalo Úmluvu jako samostatný subjekt. To umožní 15 „starým“ členským zemím EU splnit závazek redukce emisí kolektivně, i když emise některých zemí EU15 vzrostou za deset let od roku 1990 o 10–20 % (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko). Oproti tomu se emise Německa podstatně snížily (útlum ekonomiky a následující modernizace bývalé NDR), což zajišťuje celkový nulový růst emisí EU mezi 1990 a 2000. Poté, co ratifikaci Kjótského protokolu odmítly USA, je ovšem zjevné, že závazek zemí Dodatku I snížit emise o 5,2 % nebude splněn, a to ani v případě, že všechny ostatní země své závazky beze zbytku splní.

Ekonomické důsledky omezování emisí

Pro většinu průmyslově vyspělých zemí přijaté závazky představují investice do energeticky úsporných technologií, podporu úspor energie v obytném sektoru, vývoj a podporu energeticky méně náročných forem dopravy a podporu udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by měly odstranit deformace trhu s energiemi (dotace) a velkoryse podporovat inovace s cílem podpořit energeticky úsporné technologie[1]. Velikosti nákladů, které musí být vynaloženy na uvedené snížení emisí, závisí na výchozí pozici jednotlivých zemí (především různá struktura palivo-energetické základny a energetická náročnost ekonomiky), se ve vyspělých zemí (OECD) pohybují mezi 40–100 USD/t CO2. Pokud by byl přijat závazek vysokého a stejného percentuálního snížení pro všechny (např. původní návrh EU na 15% redukci), pak by ekonomické dopady působily především na největší emitenty CO2, zvláště na USA, Kanadu a Austrálii, kde by náklady byly podstatně vyšší než u ostatních rozvinutých zemí (průměr OECD je 1–2 % HDP).

Flexibilní mechanismy

Základem splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu má být redukci emisí na území příslušného státu. Kjótský protokol však umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů. Ty mají průmyslovým státům umožnit, aby zajistily snížení emisí na území jiného státu nebo odkoupily od jiného státu právo vypouštět skleníkové plyny. Kjótský protokol uvádí tři typy flexibilních mechanismů:

  • obchodování s emisemi (Emission Trading, ET);
  • společně zaváděná opatření (Joint Implementation, JI);
  • mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism, CDM).

Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto mechanismů sám o sobě nevede ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde „pouze“ o způsob, jak pomocí tržních nástrojů snížit ekonomické náklady na omezení emisí. Pro využití těchto mechanismů nejsou žádné přesné limity, nemělo by se nicméně stát, že některý stát na snižování emisí na domácí půdě zcela rezignuje a potřebné kredity si nakoupí či vyslouží v zahraničí. Využití flexibilních mechanismů má být jen doplňkem k vnitrostátním opatřením pro snížení emisí.

Obchodování s emisemi (Emission Trading, ET)

Obchodování s emisemi mezi státy je asi nejprůhlednějším mechanismem. Jestliže se ukáže, že země A emituje např. o deset milionů tun CO2 méně, než jí ukládá Protokol, může tento rozdíl prodat jiné zemi B. V konečném důsledku země A i B společně plní závazky, pouze dochází k redistribuci emisních limitů mezi A a B. Na tomto základě mohou již dnes kolektivně plnit své závazky např. země EU15.

Společně zaváděná opatření (Joint Implementation)

Již původní text Úmluvy, článek 4, paragraf 2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy. Také článek 3, paragraf 3 nabádá vlády, aby braly v úvahu taková opatření, která jsou ekonomicky efektivní a zajišťují dosažení kladných efektů při nejnižších možných nákladech. Na základě čl. 4, paragraf 2(a), se začalo hovořit o „joint implementation“, společně zaváděných opatřeních. Berlínská konference rozhodla o „pilotní fázi“ JI (začala v roce 1995), která se také označuje jako „activities implemented jointly“ (AIJ). Jedná se o dobrovolnou spolupráci, ze které nevyplývají žádné obchody s emisemi (kredity). S normálním fungováním JI, za které budou započítávány kredity, se počítá od roku 2008, nicméně za některé projekty započaté po 1. lednu 2002 bude rovněž možno nárokovat zisk kreditů. Z ekonomického hlediska se JI zakládá na rozdílu nákladů na redukci emisí v jednotlivých vyspělých zemích. Průmyslově vyspělé země vykazují rozdíly v energetické náročnosti tvorby HDP, ve struktuře zdrojů energie a ve spotřebě energie v dopravě a obytném sektoru (rozdíly v životní úrovni a stylu). Různou měrou jsou využívány i energetické zdroje neemitující skleníkové plyny, např. atomová energie, větrná energie nebo energie vodních toků. Ani jednotlivá uhlíkatá paliva nejsou z hlediska emisí rovnocenná, např. zemní plyn emituje na jednotku spalného tepla o cca 30 % oxidu uhličitého méně než uhlí. Předpokládá se, že v zemích střední a východní Evropy, v nichž probíhá ekonomická transformace, jsou mnohem větší možnosti ekonomicky únosné redukce emisí, a to díky dřívějšímu neefektivnímu využívání tepla a elektřiny. Na základě JI by do takových zemí vstupovali zahraniční investoři, kteří by jako výnos ze své investice dostávali emisní kredity. Přijímající země, tedy ta, na jejímž území byly emise reálně sníženy, by si toto snížení nemohla započíst do svých závazků z Kjótského protokolu; získala by ale zahraniční investice a vyspělou technologii. Tyto kredity by se vztahovaly ke konkrétním projektům, které by prokazatelně snižovaly emise skleníkových plynů. Kredity by byly obchodovatelné a umožnily by některým zemím splnit závazky z Úmluvy na území jiného státu za ekonomicky oboustranně výhodných podmínek.

Mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism, CDM)

Článek 12 Kjótského protokolu umožňuje zemím Dodatku I podobným způsobem financovat projekty, které musí skutečně snižovat existující emise skleníkových plynů, ve státech třetího světa. Od roku 2000 je možno za příslušné projekty již získávat kredity započitatelné do splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu. Mezi diskutabilní způsoby využití mechanismu čistého rozvoje, který pravidla přijatá na COP9 rovněž umožňují, patří vysazování lesů a obecně investice do tzv. propadů (viz níže).

Započítávání propadů

Kjótské závazky nemusí být splněny pouze snížením emisí, ať už doma či v zahraničí. Signatáři mohou také vytvářet a chránit tzv. propady uhlíku (carbon sinks) – umožnit větší ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže jejich čisté emise oxidu uhličitého (emise, od kterých je odečten nově uložený uhlík) se sníží. Tyto propady jsou označovány také jako ponory, absorbéry či v žargonu jednání o klimatu zkratkou LULUCF (Land Use, Land Use Change and Forestry Activities – využití půdy, změny využití půdy a lesní aktivity). Jedna z možností je zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Propady jsou hlavní rezervoáry uhlíku na Zemi, počítáme mezi ně živé organismy, půdu a oceány. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun uhlíku ve formě CO2 spotřebovaného fotosyntetickou asimilací (produkcí organických molekul z CO2 a vody za spoluúčasti slunečního záření). Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů, tedy produkcí CO2, se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Podobně oceány odčerpají rovněž na základě chemických a biologických dějů z atmosféry 92 Gt uhlíku, přičemž plných 90 Gt zase povrchové vrstvy vody do atmosféry vrátí. Pro některé země by budování nových lesů mohlo být levnější než redukce průmyslových emisí. Na jednáních COP7 v marockém Marrákeši byly přijaty limity pro jednotlivé země, určující maximální výši propadů, které mohou odečíst od svých emisí.

Počítání kreditů

Výše zmíněné flexibilní mechanismy rozhodně nezjednodušují evidenci toho, zda ten který stát plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Spočíst emise skleníkových plynů není jednoduchá záležitost ani při nejlepší vůli (a je otázka, zda by byl vůbec zjistitelný nepříliš okatý pokus některé země o podvod vylepšující její emisní bilanci). Vzorce pro přepočet různých skleníkových plynů na ekvivalentní množství oxidu uhličitého se také, jak je uvedeno výše, neustále mění. Jen velmi obtížně si lze představit, jak do evidence závazků z Kjótského protokolu zapadne například právě spuštěný systém obchodování s emisemi v rámci EU, jestliže ta zahrnuje státy se společně sdíleným závazkem (EU15), státy s individuálními závazky, ale i dva státy bez emisních limitů (Kypr a Malta). Tohoto problému si jsou členské státy Úmluvy pochopitelně vědomy. Proto využívat flexibilních mechanismů budou moci jen státy, které řádně evidují své vlastní emise a vytvořily registr pro evidenci získaných kreditů. Sekretariát UNFCCC povede nezávislou evidenci transakcí („transaction log“), která by, spolu se zprávami jednotlivých zemí o plnění jejich závazků včetně využití flexibilních mechanismů, měla být přístupná veřejnosti.

Kritika Kyotského protokolu

-Daň z prdění (farttax): Státy, které se zavázaly ke snižování skleníkových plynů, ale nemají rozvinutý průmysl, mohou snižovat pouze emise ze zemědělství. Jde zejména o skleníkové plyny, které se uvolňují při říhání a flatulenci dobytka. Vláda Nového Zélandu proto v roce 2003 oznámila zavedení daně (pokut) z těchto emisí. Daň měla poplatníky stát ročně 8,4 milionu dolarů. Průměrný farmář by platil cca 300 dolarů ročně. Celý výnos měl být věnován na provoz ústavu, který by zkoumal flatulenci (Agricultural Emissions Research Body). Po protestech farmářů vláda od tohoto záměru ustoupila.[1] Se zdaněním flatulence dobytka implicitně počítá i návrh amerického ministerstva životního prostředí (EPA, Environmental Protection Agency) ve směrnici (Endangerment Finding), která chce zařadit skleníkové plyny mezi znečištění (pollutants). Asociace amerických farmářů (US Cattlemen Association) spočítala, že by to znamenalo za každou dojnici asi 175 dolarů ročně, 80 dolarů za hovězí na maso. Průměrně velkou farmu by to stálo asi 30 - 40 tisíc dolarů ročně. Znamenalo by to určité zdražení masa.[2] Daň z flatulence je asi nejkontroverznějším komponentem Kyotského protokolu a stává se terčem satiry. Zvláště proto, že dobytek objem skleníkových plynů nijak nezvyšuje ani nesnižuje – jím emitované plyny pocházejí ze spásání vegetace, je to tedy uzavřený cyklus. -Vývoz emisí: EU se daří Kyotský protokol plnit, aniž by v EU došlo ke snížení spotřeby obyvatelstva. Evropské firmy se vyhýbají skleníkové regulaci tím, že stěhují svou výrobu do zemí, kde regulace skleníkových plynů neexistuje. Hotové výrobky pak dováží zpět do EU. Celkové globální emise se tedy nijak nesníží.[3] Mezi lety 2000 - 2008 se globální emise CO2 zvýšily dle odhadů o 29%.[4] - Podvody s povolenkami: V prosinci 2009 Europol oznámil, že trh s emisními povolenkami (systém cap-n-trade) se stal obětí rozsáhlé kriminality. Jde o daňové úniky (carrousel frauds). Evropské vlády tak přišly asi o 5 miliard Euro. V některých státech se obětí podvodů stalo až 90% povolenek. EU cap-n-trade zavedla v roce 2005 jako první na světě, jde o pilotní projekt.[5] V březnu 2010 se cena povolenek (přechodně?) zhroutila, když se zjistilo, že řada z nich byla vydána neoprávněně a je tedy neplatná. Maďarská vláda prodávala dál povolenky, které měla správně shromáždit a zničit.[6] -Zdražení energií: Jelikož alternativní zdroje energií jsou zatím stále dražší nežli fosilní paliva, znamená jejich zavádění zdražení elektřiny i topení. Americký president Obama už před svým zvolením otevřeně říkal, že zavedení cap-n-trade znamená, že cena elektřiny vyletí až do nebe (skyrocket).[7] Podle interních materiálů americké vlády se zavedení cap-n-trade rovná asi zvýšení daní o 15%.[8] Dlouholetý kritik tzv. alarmismu Bjorn Lomborg spočítal, že Německo zaplatí asi 150 miliard dolarů, aby oddálilo globální oteplování asi o jednu hodinu za sto let.[9] Zastánci systému namítají, že pokud globální oteplování řešit nebudeme, přijde nás to ještě dráže. Známý je citát dr. Richarda Gammona: „Jestli vám připadá, že řešení klimatické změny je drahé, pomyslete co teprve bychom zaplatili za neřešení klimatické změny.“ (If you think mitigated climate change is expensive, try unmitigated climate change)

2012: Nástupce Kyotského protokolu

Koytský protokol vyprší v roce 2012. Do té doby by měla být přijata nová mezinárodní smlouva o snižování emisí skleníkových plynů. Původně se počítalo, že bude podepsána v prosinci 2009 na COP15 v Kodani. Tato konference však selhala a bylo tam podepsáno jen nezávazné memorandum (Copenhagen Accord). Konferenci poškodilo, že těsně před ní vypukla tzv. aféra Climategate, aféra s Himaláji (Glaciergate) a aféra s povolenkami (Europol). Laická veřejnost vnímala také jako ironii, že konferenci o globálním oteplování rozehnala sněhová bouře a největší mrazy, jaké severní polokoule pamatuje za 30 let.[10] Jednání však pokračují. Budou další kola jednání v Bonnu, Jihoafrické republice a v roce 2012 výroční konference v Riu (na 20 let výročí od Summitu Země 1992). Nežli Kyotský protokol vyprší, měl by v EU být systém cap-n-trade spuštěn naostro (doposud podniky dostávaly povolenky zdarma, pak si je budou muset kupovat). Systém cap-n-trade by mohl začít do roku 2012 platit i v USA, pokud senát schválí zákon (nazvaný dle navrhovatelů) Waxman-Markey. Dolní komora už jej schválila. I když zákon neprojde, stejně možná bude platit, protože americká agentura pro životní prostředí (EPA) má v úmyslu zavést zdanění skleníkových emisí jednoduše směrnicí (Endangerment Finding).[11]

Přehled zemí, které mají na základě Kjótského protokolu omezit své emise

Stát Limit emisí 1) Datum ratifikace
Austrálie 108 3. 12. 2007 - Ratifikovalo na konferenci o změnách klimatu na Bali
Belgie 92 31. 5. 2002
Bulharsko* 92 15. 8. 2002
Česká republika* 92 15. 11. 2001
Dánsko 92 31. 5. 2002
Estonsko* 92 14. 10. 2002
Evropské společenství 2) 92 31. 5. 2002
Finsko 92 31. 5. 2002
Francie 92 31. 5. 2002
Chorvatsko* 95 dosud neratifikovalo 3)
Irsko 92 31. 5. 2002
Island 110 23. 5. 2002
Itálie 92 31. 5. 2002
Japonsko 94 4. 6. 2002
Kanada 94 17. 12. 2002
Lichtenštejnsko 92 3. 12. 2004
Litva* 92 3. 1. 2003
Lotyšsko* 92 5. 7. 2002
Lucembursko 92 31. 5. 2002
Maďarsko* 94 21. 8. 2002
Monako 92 dosud neratifikovalo
Německo 92 31. 5. 2002
Nizozemí 92 31. 5. 2002
Norsko 101 30. 5. 2002
Nový Zéland 100 19. 12. 2002
Polsko* 94 13. 12. 2002
Portugalsko 92 31. 5. 2002
Rakousko 92 31. 5. 2002
Rumunsko* 92 19. 3. 2001
Ruská federace* 100 18. 11. 2004
Řecko 92 31. 5. 2002
Slovensko* 92 31. 5. 2002
Slovinsko* 92 2. 8. 2002
Španělsko 92 31. 5. 2002
Švédsko 92 31. 5. 2002
Švýcarsko 92 9. 7. 2003
Ukrajina* 100 12. 4. 2004
USA 93 nehodlají rafitikovat
Velká Británie 92 31. 5. 2002

Zdroj: UNFCCC Poznámky a vysvětlivky:

  • Hvězdičkou * jsou označeny země přecházející na tržní ekonomiku.
  • 1) Limit emisí je uveden v procentech a udává poměr průměrných emisí za pětileté období 2008–2012 oproti základnímu roku, kterým je zpravidla rok 1990,
  • 2) Evropským společenstvím se zde míní 15 „starých zemí“ Evropské unie (tedy před rozšířením EU z května 2004). Tyto země se zavázaly splnit své závazky z Kjóta společně, je tedy možné, že některé země EU15 svůj závazek fakticky nesplní, ale EU15 jako celek ano.
  • 3) Chorvatsko tvrdí, že není schopno stanovený cíl snížení emisí splnit a žádá proto jeho změkčení, viz stránka chorvatského ministerstva životního prostředí.

Související články

Reference

  1. ↑
  2. ↑
  3. ↑
  4. ↑
  5. ↑
  6. ↑
  7. ↑
  8. ↑
  9. ↑
  10. ↑
  11. ↑

Externí odkazy

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Kj%C3%B3tsk%C3%BD_protokol“