Mezinárodní pomocný jazyk

Z Multimediaexpo.cz

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Mezinárodní pomocný jazyk (někdy označován zkratkou „IAL“ z anglického international auxiliary language) je jazyk, který by měl sloužit ke komunikaci lidí pocházejících z různých jazykových prostředí, kteří potřebují často komunikovat. Měl by být snadno naučitelný, mluvnicky nezáludný a komunikačně dostatečný. Velmi často bývají na tuto roli nominovány plánové jazyky, vytvářené speciálně za tímto účelem.

Obsah

Historie

Pokusů o vytvoření mezinárodního pomocného jazyka bylo mnoho: v 17. století Jan Ámos Komenský, M. Mersenne, J. Wilkins; poté v 19. století volapük (J. M. Schleyer), occidental (E. de Wahl), novial (O. Jespersen); mezi nejúspěšnější patří esperanto (L. L. Zamenhof). I tyto jazyky se dále vyvíjejí, tak jako jazyky přirozené, například mnoho uživatelů bylo nespokojeno s některými jevy v esperantu, a dali tak vzniknout jazyku ido („potomek“). Existuje, a existovalo, mnoho přirozených mezinárodních pomocných jazyků (řečtina a latina v Evropě, čínština v jihovýchodní Asii, arabština v Přední Asii a severní Africe). Dnes se takovým jazykem celosvětově stává angličtina, jež není, jako mnoho přirozených jazyků, ani snadno naučitelná (především výslovnost) a o mluvnické nezáludnosti nemůže být řeči.

Klasifikace

Mezinárodní pomocné jazyky můžeme také rozdělit na:

Pasigrafie by měly být všeobecně srozumitelné sady znaků. Dají se číst podle daného klíče v každém jazyce, ale nedá se jimi řešit problém mezinárodního dorozumívání pro jejich nesnadnost a nedostatečné výrazové možnosti (nedá se jimi mluvit).

Významní představitelé

  • Volapük je první mezinárodní umělý jazyk, který byl na vrcholu rozvoje v letech 1879–1890. Vytvoření esperanta téměř vytlačilo volapük z užívání. Oživen byl ve 30. letech 20. století. Dnes jím mluví cca 20 lidí.[1]

Idea mezinárodní řeči

Mnohojazyčnost byla vždy obtížnou překážkou mezinárodním stykům, a to i ve starověku, kdy mezinárodní styky byly řídké a kdy se jen velmi málo osob stýkalo mezinárodně. Ale i pro tehdejší velmi omezené potřeby mezinárodních styků byly užívány v různých historických dobách různé jazyky, jako sumerský, babylonský, asyrský, egyptský, krétský a na územích dobytých Alexandrem Velikým, od Adriatického moře až po Černé moře a Indii, jazyk řecký. Ještě většího rozšíření dosáhla latina, jako úřední státní jazyk římského impéria na všech dobytých územích.

Užívání a rozšíření toho neb onoho jazyka vždy záviselo na vojenské, politické, hospodářské a také kulturní nadvládě toho neb onoho národa. Po rozpadu římského císařství se také latina rozpadla smíšením s různými domorodými jazyky a tak vznikla italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština. Latina přestala byt státním jazykem, avšak i ve středověku byla dále užívána jako společný jazyk církve, šlechty a v době renesance ve vědě a kultuře.

Ale v 17. století ztrácí latina svoji výlučnost, svou univerzálnost. Hlavně po Westfálském míru v roce 1648 počíná ustupovat a začíná vláda francouzštiny v úředních a mezinárodních stycích, kulturních a obchodních vyměnách ve všech částech světa, ale nikdy nedosáhla univerzálnosti latiny. Výhrady vzhledem k užívání francouzštiny jasně naznačují, že francouzština nikdy nedosáhla oficiálního postavení de jure uznaného jazyka mezinárodních styků.

Po první světové válce Spojené království a Spojené státy americké otřásly privilegovanou pozicí francouzštiny a všechny další snahy obnovit francouzskou jazykovou nadvládu, její jazykový monopol, trvale ztroskotaly. Čím více se uplatňuje idea národního státu a národní svrchovanosti, tím více jazyků se objevuje na polích lidské činnosti. Spojené národy užívají nyní šest oficiálních jazyků, UNESCO a jiné mezinárodní organizace ještě více. Na počátku tohoto století stačilo znát dva tři západoevropské jazyky pro získání informací o posledních úspěších vědy. Dnes se počítá se znalostí 12 jazyků, jako nutného základu. Ale naučit se i čtyřem pěti jazykům není dostatečným řešením. Málokomu se podaří naučit všem těmto jazykům dokonale, nejčastěji je možno jen zhruba porozumět, a to často na úkor vlastní vědecké tvůrčí práce. Mnozí se domnívají, že národové se nikdy neshodnou na užívání jednoho národního jazyka povinného pro všechny, a tak je řešení možné jedině přijetím politicky a národně neutrálního jazyka.

Již v 17. století se začali zabývat otázkou společného jazyka filozofové jako René Descartes (1596–1650), Gottfried Wilhelm Leibniz (1648–1716) a Jan Ámos Komenský (1592–1671). Všichni usuzovali, že je nutný společný jazyk pro styk mezi národy a stanovili tyto zásady: jeden druh skloňování a časování, žádné výjimky a nepravidelnosti, tvoření slov pomocí přípon a předpon.

Když se v 17. století upustilo od užívání latiny, nastalo v mezinárodních stycích jakési prázdno, které Komenský chtěl odstranit utvořením nového jazyka, snadnějšího a vhodnějšího než byla latina, a který by byl druhým jazykem pro každého. Jeho humanismus, vlastenectví, demokratismus a mírové snahy ho vedly k tomu, že se začal zabývat myšlenkou společného jazyka pro svět a navrhovat utvoření plánovaného jazyka, kterému by se dalo naučit bez ztráty času a věcí, který by byl prostředkem k dosažení vyšší vzdělanosti, a vyslovil zásadu, nechť všichni si uchovávají a pěstují svůj mateřský jazyk. Tomuto problému věnoval Komenský dva spisy: Via Lucis (Cesta světla) a Panglottia (Univerzální jazyk). Ačkoliv Komenský mistrně ovládal latinu, věděl, že latina nestačí pro mezinárodní dorozumívání a že je to jazyk nesnadný. Míní, „že je nutný jediný společný jazyk pro všechny národy … je nutno dávat přednost tomu, aby byl vytvořen nějaký jazyk společný celému světu … Nemůžeme jinak, než doporučit jazyk zcela nový … Všeobecným jazykem musí být pomoženo všem rovnoprávně … Z toho tedy plyne závěr, že proti oněm mnohonásobným překážkám a zmatkům vzájemného styku, které vznikají z mnohosti, nesnadnosti a nedokonalosti jazyků, nezbývá účinnějšího prostředku, než aby se sestavil jazyk nový, nade všechny jiné již známé: snadnější, lahodnější, dokonalejší. Toužíme po jazyku rozumovém, analogickém a harmonickém.“

Zajímavou publikaci Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře napsal italský spisovatel a semiotik Umberto Eco, kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Lidové noviny v edici Utváření Evropy. Zabývá se jak různými tajnými jazyky, tak i myšlenkou pomocného mezinárodní jazyka a vyjadřuje názor, že kdyby „politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený pomocný mezinárodní jazyk velmi rychle prosadit.“ (str. 295).

Externí odkazy

  1. ↑ LAFARGE, Paul. Pük, Memory: Why I Learned a Universal Language No One Speaks. [s.l.] : The Village Voice, August 2000.


Šablona:Umělé jazyky

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_pomocn%C3%BD_jazyk“